ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.870.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 870/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2010 o dovolání, které podal obviněný V. V. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 3 To 9/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 7/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2009, sp. zn. 50 T 7/2008, byl obviněný V. V. uznán vinným dvěma trestnými činy porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (dále jen „tr. zák.“), přičemž první trestný čin spáchal skutky pod body I. a III. výroku o vině a druhý skutkem popsaným v bodě II. tohoto výroku. Za uvedené trestné činy a za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 2. 2006, č. j. 1 T 22/2006-29, byl obviněný odsouzen podle §255 odst. 1 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej soud zařadil do věznice s ostrahou podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. Dále byl obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. krajský soud uložil obviněnému V. V. povinnost, aby poškozené společnosti MIVES PLUS, s. r. o., IČ 26237229, se sídlem Jaroměřice nad Rokytnou, Ke Spravedlnosti 709, nahradil způsobenou škodu ve výši 365.606,- Kč a správkyni konkursní podstaty společnosti MIVES, s. r. o., v konkursu, IČ 25516591, se sídlem Jaroměřice nad Rokytnou, Ke Spravedlnosti 709, nahradil způsobenou škodu ve výši 97.457,70 Kč. Krajský soud rovněž zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Prostějově ze dne 9. 2. 2006, č. j. 1 T 22/2006-29, jakož i obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §226 písm. b) tr. ř. soud zprostil obviněného V. V. obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně a to ze skutku kvalifikovaného jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. Poškozenou společnost MIVES, s. r. o., v konkursu, IČ 25516591, se sídlem Jaroměřice nad Rokytnou, Ke Spravedlnosti 709, zastoupenou správkyní konkursní podstaty Janou Chromou, soud odkázal podle §229 odst. 3 tr. ř. se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 3 To 9/2010, zamítl odvolání obviněného V. V. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný V. V. dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Lubomíra Procházky, které opřel o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy proto, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval dovolatel v tom, že soudy obou stupňů kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin podle §255 odst. 1 tr. zák., ačkoli skutky popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně znaky tohoto trestného činu „převážně nevykazují“. Ohledně konkrétních námitek obviněný jednak odkázal na obsah řádného opravného prostředku a dále nesouhlasil s odvolacím soudem, podle něhož sice skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně odpovídala spíše skutkové podstatě trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., avšak z důvodu subsidiarity ustanovení §255 tr. zák. k §248 tr. zák. nebylo třeba dalšího skutkového objasňování k tomu, zda zpronevěra svěřených majetkových hodnot je či není porušením zákonné nebo smluvní povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Právě znak „porušení povinnosti“, a to ať už zákonné či smluvní, nebyl podle obviněného naplněn, protože peněžní prostředky byly použity ve prospěch obchodní společnosti. Dovolatel poukázal na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 15 Tdo 1316/2006, kde byl vysloven názor, že porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek spočívá v tom, že osoba jedná v rozporu s vymezením obsahu dané povinnosti. Obviněný však byl přesvědčen, že jako statutární orgán obou obchodních společností byl oprávněn nakládat s jejich majetkem, toto jeho oprávnění nebylo nijak společenskou smlouvou, stanovami ani valnou hromadou omezeno, přičemž vždy jednal s péčí řádného hospodáře. Tvrdil, že veškeré nákupy materiálu, spotřebního zboží apod., jakož i úhrady zaměstnaneckých a jeho mzdových nároků a cestovních náhrad prováděl nikoli pro vlastní potřebu, ale pouze pro potřeby společnosti a v rámci svých jednatelských oprávnění. Podotkl dále, že soud prvního stupně mu kladl za vinu porušování jak zákonných tak smluvních povinností, i když společenské smlouvy společností MIVES, s. r. o., a MIVES PLUS, s. r. o., neukládaly obviněnému žádné povinnosti nad rámec zákonných povinností vést účetnictví a postupovat s péčí řádného hospodáře. Domníval se proto, že soud se měl zabývat jen ze zákona mu uloženou povinností jednat s péčí řádného hospodáře, kterou však podle vlastního přesvědčení neporušil. Obviněný zpochybnil také subjektivní stránku trestného činu, která podle něj nebyla soudy spolehlivě zjištěna, a správně tak měly soudy postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo, tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného. Dovolatel rovněž vyslovil názor, že v dané věci nebylo možné dovodit ani příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a vznikem škody, jestliže finanční prostředky použil k podnikání a tudíž ve prospěch obchodní firmy. Z uvedených důvodů obviněný V. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a přikázal tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva vyjádřit se k dovolání obviněného, což učinila prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Pavla Svobody, který je označil za zjevně neopodstatněné. Některé výtky dovolatele měly skutkovou povahu a na příslušná ustanovení obchodního zákoníku i společenských smluv, s nimiž bylo jednání obviněného v rozporu, odkázal soud prvního stupně v uvozující části výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Podle názoru státního zástupce nebylo možné stíhaný skutek posoudit jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. jen v důsledku nedokonalé legislativy. Závěrem proto Nejvyššímu soudu navrhl dovolání v neveřejném zasedání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Pokud obviněný V. V. uplatnil ve svém dovolání námitky odpovídající deklarovanému důvodu dovolání, Nejvyšší soud je posoudil jako zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení a jeho podstatou je tak podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Tento dovolací důvod je tak naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Otázka dodržení procesních ustanovení, tj. především ustanovení trestního řádu, včetně ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nehraje žádnou roli, protože není kritériem dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových závěrech, stejně tak není možné namítat procesní vady spočívající ve způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Jiné nesprávné hmotně právní posouzení připadá v úvahu tam, kdy určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Citovaný dovolací důvod tak může být naplněn výlučně v případě, že namítaná vada má hmotně právní charakter.
Dvou trestných činů porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., se obviněný podle právní věty výroku o vině rozsudku krajského soudu dopustil tak, že jinému způsobil škodu nikoli malou tím, že porušil podle zákona mu uloženou a smluvně převzatou povinnost spravovat cizí majetek. Trestná činnost ve stručnosti spočívala v tom, že obviněný V. V. v době od 28. 12. 2001 do 5. 4. 2005 jako jednatel společností MIVES, s. r. o., a MIVES PLUS, s. r. o., vědom si své povinnosti spravovat majetek uvedených společností s péčí řádného hospodáře, jak plyne z §135 odst. 1, 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a §567 odst. 1 téhož zákona a z bodu X) společenské smlouvy společnosti MIVES, s. r. o., a z bodu XIII) společenské smlouvy společnosti MIVES PLUS, s. r. o., neoprávněně si přisvojoval finanční prostředky těchto společností těmito způsoby:
I) v období od měsíce dubna roku 2003 do dubna roku 2005 v celkem 21 případech specifikovaných ve výroku o vině provedl platby za zboží určené pro jeho soukromé účely prostřednictvím bankovních karet patřících do majetku obchodních společností MIVES, s. r. o., a MIVES PLUS, s. r. o.,
II) dne 28. 12. 2001 příkazem z bankovního účtu společnosti MIVES PLUS, s. r. o., převedl na svůj soukromý účet částku 195.000,- Kč a použil ji pro vlastní potřebu,
III) v období od září 2003 do prosince 2004 v celkem devatenácti případech provedl bankovní příkazy k převodu bezhotovostních plateb z bankovních účtů obchodních společností MIVES, s. r. o., a MIVES PLUS, s. r. o., a to jednak na svůj soukromý bankovní účet nebo na účet své manželky J. V.,
čímž způsobil společnosti MIVES, s. r. o., celkovou škodu ve výši 97.457,70 Kč a společnosti MIVES PLUS, s. r. o., ve výši 365.606,- Kč, oběma poškozeným společnostem tak vznikla dohromady škoda 463.063,70 Kč.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému způsobí škodu nikoli malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Uvedenou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek mají osoby, které jsou povinny spravovat (zařizovat) záležitosti jiných osob, pokud v tom je zahrnuta i povinnost péče o jejich majetek nebo nakládání s ním, přičemž může vyplývat ze zákonného ustanovení nebo smluvního ujednání. Není však podmínkou, aby taková povinnost ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák. byla výslovně nazvána jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, zásadní bude její obsah, z něhož musí být patrno, co se opatrováním a správou majetku rozumí. V praxi pak může jít o formulace jako péče, péče řádného hospodáře, obhospodařování, nakládání, hospodaření, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním atd. Způsoby porušení této povinnosti, ať již konáním nebo opomenutím, mohou být velmi různorodé, už s ohledem na široký okruh osob, jimž může být povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek uložena, a z jednotlivých druhů povinností, včetně důvodů, na kterých je jejich vznik založen.
Pachatelem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. tedy může být jen fyzická osoba, která je nositelem zákonem uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Je-li nositelem takové povinnosti právnická osoba (jako zde společnosti MIVES, s. r. o., a MIVES PLUS, s. r. o.), uplatnilo by se ustanovení §90 odst. 2 tr. zák. o trestní odpovědnosti fyzické osoby, která jednala (resp. byla povinna jednat) v rámci činnosti právnické osoby a povinnost opatrovat či spravovat majetek takové osobě vyplývala buď přímo ze zákona nebo ze smlouvy. V projednávaném případě se jednalo o vztah společníka a současně i statutárního orgánu právnické osoby – jednatele V. V. k majetku, který patřil dvěma označeným společnostem s ručením omezeným. Vztah mezi právnickou osobou a členem jejího statutárního či jiného orgánu, včetně jeho vztahu k majetku právnické osoby, může být založen přímo zákonným ustanovením (viz např. §66 odst. 2, §567 a §570 obchodního zákoníku ohledně obchodních společností obecně, §135 odst. 2 obchodního zákoníku ohledně společnosti s ručením omezeným), nebo přichází v úvahu některá ze smluv (pracovní, manažerská, o hmotné odpovědnosti).
V úvodu svého dovolání obviněný v podstatě konstatoval, že skutky, jimiž byl shledán vinným, převážně nevykazují znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. Poté dovolatel připomněl úvahy soudů obou stupňů k použité právní kvalifikaci s ohledem na charakter trestné činnosti, která by při jejím spáchání po novele trestního zákona provedené zákonem č. 253/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, ve znění účinném do 31. 12. 2009, byla posouzena jako trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. Vyslovil nesouhlas s takovým právním závěrem a konstatoval, že skutková část výroku o vině nevyjadřuje veškeré skutkové okolnosti tak, aby byla v souladu s právní větou tohoto výroku. Dále však obviněný poukázal na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 15 Tdo 1316/2006, publikované pod č. 25/2008 Sb. rozh. tr. Zdůraznil přitom Nejvyšším soudem vyslovený názor, že obecné závěry o splnění či nesplnění povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek je třeba vždy aplikovat na konkrétně zjištěné okolnosti posuzovaného případu, což ve věci obviněného znamená „prokazovat neoprávněnost dispozice s majetkem“.
Již z uvedené formulace důvodů dovolání je zřejmé, že obviněný v podstatě vyslovuje nesouhlas se skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy obou stupňů, a které je založeno na tom, že dispozice, které obviněný činil s majetkem obou obchodních společností, byly neoprávněné. Obviněný tak setrvává na své obhajobě, kterou uplatňuje od počátku trestního řízení, kdy sice připustil platbu za zboží určené pro vlastní spotřebu prostřednictvím platebních karet vystavených k bankovním účtům obou obchodních společností, avšak tvrdil, že hodnota odpovídající vydaným platbám byla společnostem vrácena např. tím, že neúčtoval náklady na pohonné hmoty spotřebované v rámci podnikatelské činnosti konané ve prospěch těchto společností. Podkladem odsuzujícího rozsudku se však stal odlišný skutkový závěr a verze nabízená obviněným nebyla soudy akceptována.
Krajský soud v Brně zcela v souladu s obsahem provedených důkazů a po jejich pečlivém hodnocení dospěl ke zjištění, že obviněný použil pro svou potřebu či pro potřebu své rodiny ve výroku specifikované finanční prostředky, které odčerpal z majetku poškozených společností (platbou platebními kartami a bankovními převody na soukromé účty), a následně tyto finance již nevrátil do majetku obchodních společností. Vrchní soud v Olomouci se pak v odvolacím řízení zcela ztotožnil se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. V rámci odůvodnění právní kvalifikace této majetkové dispozice obviněného, jež v podstatě odpovídala zpronevěře jemu svěřených finančních prostředků, pak soudy vycházely ze zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen obchodní zákoník), a byť v popisu skutku nejsou uvedena všechna ustanovení, která upravují povinnosti spravovat majetek obchodní společnosti a zavazují k nim přímo jednatele společnosti s ručením omezeným, stěžejní povinnost – vykonávat působnost jednatele s péčí řádného hospodáře, je ve výroku o vině vyjádřena slovně. Podle názoru Nejvyššího soudu je především podstatné, že soudy citovaly mj. ustanovení §135 odst. 2 obchodního zákoníku, který kromě jiných odkazuje na ustanovení §194 odst. 5 obchodního zákoníku, týkající se akciové společnosti, i na společnost s ručením omezeným. Zákonem uložená povinnost dovolatele nakládat s majetkem obou obchodních společností, tedy s cizím majetkem, s péčí řádného hospodáře, tak vyplývala přímo z právního postavení obviněného jako člena statutárního orgánu poškozených společností. Jestliže soud prvního stupně citoval dále i ustanovení §567 odst. 1 obchodního zákoníku, upravující povinnost mandatáře postupovat při zařizování záležitostí mandanta s odbornou péčí, je možné akceptovat tento postup, neboť pojem odborné péče v sobě zahrnuje i pojem péče řádného hospodáře, a nelze vyloučit, že v rámci výkonu funkce jednatele společnosti s ručením omezeným může dojít i k porušení jiných než výslovně v obchodním zákoníku vyjmenovaných konkrétních povinností (srov. zejména §§134, 135 a 194 odst. 5 obchodního zákoníku). Přiměřené použití ustanovení o mandátní smlouvě pro fungování obchodních společností dovoluje obecně ustanovení §66 odst. 2 obchodního zákoníku.
Nejvyšší soud nemá připomínek ani k úvaze především odvolacího soudu týkající se možné aplikace ustanovení o trestném činu zpronevěry na skutek obviněného. Ten totiž jednal jako statutární orgán obchodních společností a bylo mu tak svěřeno opatrování resp. spravování majetku těchto společností, který pro něho byl cizí. Jestliže si obviněný přisvojil část tohoto cizího jemu svěřeného majetku, na němž způsobil úmyslně nikoli malou škodu, byl by podle současné právní úpravy takový čin kvalifikován jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák., resp. §206 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Použití ustanovení o trestném činu zpronevěry však ve věci obviněného nebylo možné proto, že si nepřisvojoval hotové peníze, nýbrž peněžní prostředky z účtů obchodních společností, které nebylo možné v době, kdy obviněný čin spáchal, podle tehdy platného znění trestního zákona považovat za cizí věc (viz k tomu judikát č. 14/2006 – I. Sb. rozh. tr.). Novelou provedenou již citovaným zákonem č. 253/2006 Sb., byl s účinností od 1. 7. 2006 rozšířen předmět útoku u trestného činu zpronevěry i na „jiné majetkové právo“. Teprve od této změny trestního zákona bylo možné zpronevěřit i peníze na účtě, a s ohledem na subsidiární vztah trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., resp. §220 trestního zákoníku, k trestnému činu zpronevěry podle §248 tr. zák., resp. §206 trestního zákoníku, je nutné čin pachatele, který si přisvojí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, jemu svěřeného k opatrování či spravování, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, právně posoudit jako trestný čin zpronevěry. Potud nemají obviněným vyslovené pochybnosti o úvaze odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí jakékoli opodstatnění.
V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné upozornit na poněkud rozporuplné vyjádření námitek obviněného ve vztahu k naplnění znaku „povinnosti spravovat cizí majetek“. V jedné části svého podání totiž tvrdil, že žádné zákonné ani smluvní ustanovení, jež by mu takovou povinnost ukládalo, neexistovalo, a na druhou stranu zdůraznil, že při nakládání s majetkem obchodních společností jednal s péčí řádného hospodáře a že společenské smlouvy mu neukládaly nic víc nad rámec zákonné povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. Už samotná dovolací argumentace tak vzbuzuje pochyby, pokud obsahuje takovéto rozpory. Naopak soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zákonná a smluvní ustanovení a logicky vysvětlily, jakým konkrétním aktivním jednáním obviněný tyto povinnosti nerespektoval, a v čem jeho nehospodárné zacházení s prostředky společností MIVES, s. r. o., a MIVES PLUS, s. r. o., spočívalo.
Nejvyšší soud se v citovaném usnesení velkého senátu trestního kolegia publikovaném pod č. 25/2008 Sb. rozh. tr. zabýval možností spáchat trestný čin podle §255 odst. 1 tr. zák. i tehdy, poruší-li pachatel povinnosti obsažené v ustanoveních §73 odst. 1 písm. d) a §74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, resp. s účinností od 1. 1. 2007 v ustanoveních §301 písm. d) a §302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že zákonem stanovené obecné povinnosti zaměstnance, event. vedoucího zaměstnance, při ochraně majetku zaměstnavatele a hospodaření s ním je třeba vždy posuzovat na základě konkrétního postavení takové osoby v rámci jejího pracovního zařazení vyplývající např. z pracovní smlouvy a to proto, že zákoník práce nedopadá ve vztahu k naplnění citovaného zákonného znaku obecně na všechny zaměstnance a na veškerý majetek zaměstnavatele. Za situace, kdy je pachatel povinen a oprávněn pečovat o určitý majetek svého zaměstnavatele a dokonce s ním činit určité dispozice, pak se uvedené obecné povinnosti stávají konkrétními povinnostmi, jejichž porušení odpovídá znaku objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. Tyto závěry učiněné ve vztahu k ustanovením v době rozhodování účinného znění zákoníku práce pak nejsou v jakémkoli rozporu s právním posouzením trestní věci obviněného V. V., když navíc znak porušení zákonné a smluvně převzaté povinnosti spravovat cizí majetek obviněným soudy neshledaly v pracovněprávním postavení obviněného, ale spatřovaly jej v jeho vztahu statutárního orgánu a společníka ke společnosti s ručením omezeným včetně vztahu k majetku této společnosti, který upravuje obchodní zákoník. Obviněným označené usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu tak v otázce povinnosti opatrovat či spravovat cizí majetek z hlediska objektivní stránky trestného činu podle §255 odst. 1 tr. zák. neobsahuje žádné odchylky od právního posouzení předmětné otázky v posuzované trestní věci.
Pokud se jedná o porušení smluvní povinnosti obviněného V. V. spravovat majetek obchodních společností MIVES, s. r. o., a MIVES PLUS, s. r. o., z něhož soudy vycházely, je nutné zdůraznit, že obviněný byl v obou poškozených společnostech nejen jednatelem, ale současně i společníkem. Jako jeden ze dvou společníků potom podepsal tzv. společenské smlouvy, z nichž soudy dovodily existenci smluvní povinnosti spravovat cizí majetek. Společenská smlouva společnosti MIVES PLUS, s. r. o., založená v trestním spise na č. l. 849, jejíž článek XIII. se věnuje jednatelům, stanoví způsob, jakým se za společnost podepisují, určuje, že jim náleží obchodní vedení společnosti, a ukládá jim s odkazem na §136 obchodního zákoníku zákaz konkurenčního jednání (srov. č. l. 853). Podstatně konkrétnější je ohledně výčtu povinností jednatele společenská smlouva společnosti MIVES, s. r. o., nacházející se na č. l. 856 a násl. trestního spisu. V článku X. odst. 4. je uvedeno, že jednatel je mj. povinen spravovat veškeré jmění společnosti, plnit pokyny valné hromady, řídit běžnou činnost společnosti, zajistit vedení účetnictví atp. Na tomto místě dovolací soud připomíná výše uvedený výklad ke znakům trestného činu podle §255 odst. 1 tr. zák. v tom smyslu, že povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek nemusí být takto ve smlouvě nazvána. Postačí, když bude vyjadřovat podstatu opatrování a správy majetku, což může být formulováno různě jako obhospodařování, nakládání, hospodaření, právo činit úkony s majetkem, převádět ho, obchodovat s ním, atd. Z obou společenských smluv, které obviněný jako společník uzavřel, obsahově, nikoli tedy přímo a výslovně, povinnost opatrovat, resp. spravovat majetek obchodních společností ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák. vyplývala. Obviněný tím, že podepsal společenské smlouvy, se zavázal k tomu, že jako jednatel bude pečovat o majetek společnosti a není vadou, že uvedené smluvní povinnosti v podstatě odpovídají jejich vymezení v obchodním zákoníku. Pokud jde o možnost kumulace porušení zákonné a smluvní povinnosti podle §255 odst. 1 tr. zák., obecně taková situace není vyloučena, a pokud v předmětné trestní věci soudy kladly obviněnému za vinu porušení obou alternativ povinností spravovat cizí majetek, nelze takový postup označit za chybný.
Z hlediska objektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. tak nelze mít jakékoli pochybnosti o způsobení škody nikoli malé na cizím majetku, k níž došlo v příčinné souvislosti s aktivním jednáním obviněného, jímž porušil zákonem stanovené (resp. smluvně určené) povinnosti.
Pro naplnění subjektivní stránky se pro trestní odpovědnost podle §255 odst. 1 vyžaduje úmyslné zavinění pachatele, přičemž postačí i úmysl nepřímý [§4 písm. b)], který soudy shledaly u obviněného V. V. Podle soudů obou stupňů dovolatel věděl o tom, že porušuje svou zákonnou i smluvně převzatou povinnost spravovat cizí majetek a byl si také vědom toho, že tím společnostem MIVES, s. r. o., a MIVES PLUS, s. r. o., způsobí škodu nikoli malou, s čímž byl plně srozuměn. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ustálená soudní praxe řadí mezi případy naplnění subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu i ty situace, kdy se pachatel snaží svým jednáním primárně dosáhnout jiného, pro trestní právo bezvýznamného, výsledku, a případný následek předvídaný trestním zákonem mu byl třeba i nepříjemný (viz č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). Pokud obviněný brojil formálně proti úmyslnému zavinění, neuvedl ve svém dovolání žádné konkrétní skutečnosti, které by mohly zpochybnit právní posouzení subjektivní stránky dvojnásobného trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku. Své pochybnosti totiž vyjádřil tak, že mu soudy protiprávní úmysl nedostatečně prokázaly, a v situaci, kdy existovaly pochybnosti o zavinění, měly soudy postupovat v duchu zásady in dubio pro reo a rozhodnout v jeho prospěch. Nejvyšší soud však považuje posouzení subjektivní stránky činu za odpovídající výsledkům provedeného dokazování, neboť jeho srozumění se vznikem škody nikoli malé (§89 odst. 11 tr. zák.) na majetku obchodních společností, v nichž měl postavení jednatele a společníka, a který měl spravovat, vyplynulo ze všech zjištěných okolností. Navíc je možné připomenout, že své pochybnosti o existenci zavinění, obviněný založil na jiném hodnocení dokazování, než jaké učinily soudy ve věci rozhodující, čímž se však ocitl mimo deklarovaný dovolací důvod.
Nejvyšší soud se tak nemohl zabývat ani námitkami, jimiž dovolatel zpochybňoval skutkové závěry soudů o „vrácení“ finančních prostředků zpět společnostem MIVES, s. r. o., a MIVES PLUS, s. r. o. Soud prvního stupně z výpisů z bankovních účtů zjistil, že bankovními kartami vystavenými k účtům obchodních společností obviněný platil své osobní nákupy, např. dne 1. 8. 2003 v nákupním domě Tesco koupil víceúčelovou sedačku, žehlicí prkno a sušák na prádlo v hodnotě celkem 7.897,- Kč (viz č. l. 324) nebo jiný jeho nákup uskutečněný dne 23. 8. 2003 v obchodním domě Hypernova v T. ve výši 6.543,40 Kč zahrnoval zejména potravinářské zboží, textilní sortiment pánský i dětský, baterie, zavlažovače, halogen, adapter aj. produkty (srov. č. l. 327). Žádným způsobem se neprokázala možnost naznačovaná obviněným, že by odebrané finanční prostředky vrátil zpět ve prospěch společností. Co se týče úhrad platebními kartami společností a bezhotovostních převodů z jejich bankovních účtů na osobní účet obviněného nebo jeho manželky, nebylo v trestním řízení zjištěno, jak přesně bylo s prostředky společností naloženo. Podstatné však je, že peníze dovolatel použil a následně nedoložil, za jakým účelem, ani je nevrátil. Nápravu neučinil ani po výzvě druhého jednatele Ing. I. M. a účetní J. Š., jež se starala o účetnictví obou předmětných obchodních společností. Ta vzniklou situaci řešila z hlediska účetního přehledu tak, že obviněným odčerpané finance vedla na zvláštním účtu, který evidovala jako půjčku obviněnému V. V. (srov. výpověď svědkyně, č. l. 537 a násl.).
Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že dovolání není dalším odvoláním, ale mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých nejzávažnějších a výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto nelze podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání (jako se stalo v této věci, když obviněný na své odvolání přímo odkázal a některé z odvolacích námitek zopakoval i ve svém dovolání), ani není možné se prostřednictvím tohoto mimořádného opravného prostředku úspěšně domáhat revize skutkových zjištění soudy nižších stupňů či přezkoumání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Nejvyšší soud tak zásadně vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v rámci řízení o dovolání je jimi vázán.
Nejvyšší soud tedy část obviněným uplatněných námitek, které byly podřaditelné uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. posoudil jako nedůvodné. Ostatními námitkami, jež překročily rozsah možného přezkumu v dovolacím řízení, se Nejvyšší soud zabývat nemohl. Napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení tedy nebylo zatíženo vadou v nesprávném právním posouzení skutku ani v jiném nesprávném hmotně právním posouzení a Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného V. V. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. srpna 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová