ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.960.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 960/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. října 2010 o dovolání, které podal obviněný JUDr. Z. N., proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 16. 2. 2010, sp. zn. 6 To 5/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 31 T 118/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 31 T 118/2006, byl obviněný JUDr. Z. N. uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 alinea první zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, (dále jen „tr. zák.“), kterého se ve stručnosti dopustil tím, že v K. v období od 1. 1. 2002 do 31. 3. 2004 jako správce konkursní podstaty úpadce DŘEVOPODNIK – KONER, a. s., se sídlem v Holešově, Palackého 360, znalý povinností správce konkursní podstaty vyplývajících z ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, úmyslně nevedl ani nezajistil vedení účetních knih (deníku a hlavní knihy), ačkoli k tomu jako správce konkursní podstaty byl povinen podle ustanovení §§1, 2, 8, 9 a 13 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, na výzvu soudu neodůvodnil materiálové náklady uvedené v konečné zprávě a po zproštění výkonu funkce správce konkursní podstaty ke dni 31. 3. 2004 řádně nepředal nové správkyni konkursní podstaty kompletní účetnictví úpadce, což mělo za následek nutnost provedení rekonstrukce účetnictví za dobu od prohlášení konkursu, čímž ohrozil práva 49 přihlášených konkursních věřitelů na poměrné uspokojení jejich přihlášených pohledávek z majetku tvořícího konkursní podstatu a samotného úpadce, který musel vynaložit finanční částku ve výši 199.717,70 Kč na rekonstrukci účetnictví vypracovanou společností IDEAS, s. r. o., se sídlem v Brně. Za to byl obviněný JUDr. Z. N. odsouzen podle §125 odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 200.000,- Kč, přičemž pro případ, že by uložený peněžitý trest ve stanovené lhůtě nezaplatil, stanovil soud podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Dále soud obviněnému podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce správce konkursní podstaty a insolvenčního správce na dobu pěti roků. Současně soud rozhodl o náhradě škody tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené JUDr. G. R., advokátce a správkyni konkursní podstaty úpadce společnosti DŘEVOPODNIK – KONER, a. s., se sídlem v Holešově, Palackého 360, advokátní kancelář v B., na náhradě škody částku 199.717,70 Kč a se zbytkem nároku na náhradu škody soud tuto poškozenou odkázal podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného JUDr. Z. N. proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 16. 4. 2009, sp. zn. 31 T 118/2006, rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 16. 2. 2010, sp. zn. 6 To 5/2010, jímž napadený rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku o trestu podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že mu podle §125 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. uložil peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč. Pokud by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil krajský soud podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Zároveň byl obviněnému uložen rovněž trest zákazu činnosti podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák., který spočíval v zákazu výkonu funkce insolvenčního správce na dobu tří roků.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně podal obviněný JUDr. Z. N. prostřednictvím obhájce JUDr. Vladimíra Papeže ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. dovolání, které opřel o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř., tj. že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel se ve svém mimořádném opravném prostředku vyjádřil nejprve k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Za zcela zásadní nedostatek řízení před okresním soudem považoval svou nepřítomnost v hlavním líčení konaném dne 16. 4. 2009. Soud prvního stupně se rozhodl konat hlavní líčení bez účasti obviněného i přesto, že měl k dispozici tzv. neschopenku ze dne 8. 4. 2009. Omluva obviněného nebyla okresním soudem akceptována proto, že se dne 14. 4. 2009 zúčastnil hlavního líčení ve věci sp. zn. 3 Tm 18/2009 jako obhájce mladistvého. K tomuto hlavnímu líčení se však obviněný podle svých slov dostavil proto, aby nezpůsobil komplikace trestního řízení a proto, že soud mu pohrozil stížností u České advokátní komory. Svůj nesouhlas s postupem soudu prvního stupně podpořil poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 99/2010.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obviněný vytkl soudům nižších stupňů nedostatečná zjištění ohledně dalších účetních podkladů kromě deníku a hlavní knihy, z nichž mohly být zjištěny potřebné účetní údaje, jakož i nedostatečný rozsah prokázání veškerých skutečností, na nichž založily svá rozhodnutí. Soudy podle dovolatele nesprávně vyhodnotily předání účetnictví nové správkyni konkursní podstaty, k čemuž byl obviněný podle svého přesvědčení povinen do tří dnů od doručení usnesení krajského soudu ze dne 2. 8. 2004 (obviněný rozhodnutí blíže nespecifikoval) a nikoli do patnácti dnů od doručení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2004. K předmětnému dovolacímu důvodu spočívajícímu v nesprávném právním posouzení obviněný rovněž upozornil na neoprávněný postup nové správkyně konkursní podstaty, která zadala vypracování rekonstrukce účetnictví, byť sám dovolatel tuto okolnost považoval za „stránku skutkovou“.
Další námitkou obviněný zpochybnil naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podle §125 odst. 1 alinea 1. tr. zák. „ač je k tomu podle zákona povinen“. Tvrdil, že citace některých ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, není dostačující, k čemuž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 894/2009. Ohradil se i proti naplnění znaku „ohrozí tak majetková práva jiného“, neboť neshledal v popisu skutku odsuzujícího rozsudku, jakým způsobem a z jakého důvodu měli být věřitelé ohroženi. Nesouhlas vyjádřil obviněný také s použitím trestního zákona účinného do 31. 12. 2009. Domníval se, že nová právní úprava, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, je pro něj z komplexního pohledu příznivější, neboť by mu mohl být uložen samostatně trest zákazu činnosti. Dovolatel byl také přesvědčen, že v rámci právního hodnocení měly soudy přihlédnout k zásadě ultima ratio a zvážit uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Závěrem ještě obviněný připojil poznámku o porušení jeho práva na spravedlivý proces v důsledku délky řízení, kterou nepovažoval za přiměřenou složitosti dané věci. Podle §265o tr. ř. pak dovolatel ještě požádal o odložení, resp. přerušení výkonu rozhodnutí z důvodu jeho složité finanční situace.
Z uvedených důvodů obviněný JUDr. Z. N. navrhl, aby Nejvyšší soud jednak rozhodl o odložení výkonu peněžitého trestu a přerušení výkonu trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu funkce insolvenčního správce a dále aby zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten neshledal porušení ustanovení trestního řádu o přítomnosti obviněného v hlavním líčení a většinu námitek podřazených pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považoval za polemiku se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Částečně se ztotožnil pouze s námitkou ohledně výčtu konkrétních ustanovení zákona o účetnictví ve skutkové větě, ale neshledal ji důvodnou, neboť výrok o vině obsahuje rovněž citaci ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, z nichž lze povinnost obviněného jako správce konkursní podstaty úpadce vést účetnictví jednoznačně dovodit. Proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §265f odst. 1 tr. ř.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Existence tohoto dovolacího důvodu tedy předpokládá situaci, kdy bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. Tím by byl obviněný zkrácen ve svém právu, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti a bylo mu tak umožněno vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Zmíněný dovolací důvod nedopadá na jakýkoli případ, kdy je hlavní líčení nebo veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného. Může být uplatněn za situace, kdy soudy konají hlavní líčení či veřejné zasedání v nepřítomnosti a činí tak v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 621, sešit 26/2004). Námitka dovolatele zpochybňující postup soudu prvního stupně, který provedl hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného i přes zaslání potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti obviněného, obsahově odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Podle názoru Nejvyššího soudu se však jedná o námitku nedůvodnou.
Přestože trestní řád v zásadě počítá s účastí obviněného, může soud přistoupit ke konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti za podmínek uvedených v ustanovení §202 tr. ř. Má-li soud zato, že věc lze spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obviněného, pokud byla současně obviněnému řádně doručena obžaloba, k hlavnímu líčení byl řádně a včas předvolán, a dále za podmínky, že o skutku, který je předmětem obžaloby, byl už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a činit návrhy na doplnění vyšetřování, může soud provést hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného (viz §202 odst. 2 tr. ř.).
Krátce po zahájení trestního stíhání (21. 11. 2005) byl obviněný JUDr. Z. N. vyslechnut na místním oddělení Policie České republiky, Kroměříž, a to dne 20. 12. 2005, o čemž byl sepsán protokol založený na č. l. 69 a násl. trestního spisu. Současně byl dovolatel před tímto výslechem řádně poučen o svých právech. V dalším průběhu trestního řízení rozhodl Okresní soud ve Zlíně dne 10. 10. 2007 bez nařízení hlavního líčení v souladu s ustanovením §314e odst. 1 tr. ř. o vině a trestu obviněného JUDr. Z. N. trestním příkazem, který mu byl spolu s obžalobou doručen dne 29. 10. 2007. Proti tomuto rozhodnutí však obviněný uplatnil včas odpor. Z obsahu trestního spisu je dále patrno, že hlavní líčení se mělo nejprve konat dne 20. 11. 2008, ale vzhledem k tomu, že ani opakované pokusy příslušníků policie o doručení předvolání obviněnému nebyly úspěšné, nemohl okresní soud hlavní líčení provést. Nově bylo hlavní líčení nařízeno na 26. 2. 2009, obviněný JUDr. Z. N. byl řádně předvolán dne 6. 2. 2009, ale písemně se z hlavního líčení omluvil, jako důvod uvedl nemoc a doložil tuto skutečnost kopií rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti vystavené dne 20. 2. 2009 (viz č. l. 1520 – 1521). K omluvě dovolatele bylo hlavní líčení zrušeno a nově nařízeno na 16. 4. 2009, předvolání k hlavnímu líčení bylo obviněnému doručeno 26. 3. 2009. Dne 9. 4. 2009 obdržel Okresní soud ve Zlíně již druhou písemnou omluvu obviněného JUDr. Z. N. v této věci, opět k ní přiložil kopii rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti, s tím, že své podání doplní o zprávu lékaře o své neschopnosti zúčastnit se hlavního líčení, neboť si je vědom, že potvrzení o pracovní neschopnosti nemusí postačovat (srov. č. l. 1526). V následující době (ani do skončení trestního řízení) však obviněný nepředložil soudu žádnou lékařskou zprávu o svém zdravotním stavu v době konání hlavního líčení dne 16. 4. 2009. Samosoudce Okresního soudu ve Zlíně tedy po určitém šetření, které provedl na Okresním soudu v Kroměříži ohledně výkonu advokátní činnosti obviněného u tohoto soudu v rozhodném období, posoudil druhou omluvu obviněného jako ryze účelovou a rozhodl podle §205 odst. 2 tr. ř. o provedení hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného dne 16. 4. 2009. Podle zjištění Nejvyššího soudu tak učinil za splnění zákonných podmínek vyjmenovaných v ustanovení §202 odst. 2 až 5 tr. ř.
Nejvyšší soud považuje za vhodné upozornit na skutečnost, že osobní účast obviněného při hlavním líčení je v prvé řadě jeho právem . Jestliže jej nevyužije, k účasti ho nelze nutit a za splnění výše uvedených podmínek soud tedy může oprávněně rozhodnout o konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 7 Tdo 145/2004).
Způsob, který obviněný zvolil pro omluvení své osobní účasti na hlavním líčení dne 16. 4. 2009, není možné považovat za „řádnou“ omluvu a za jeho žádost o odročení hlavního líčení proto, že se jej hodlá osobně zúčastnit. Je sice pravda, že první omluvu prokázanou lékařským rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti okresní soud akceptoval, avšak již tehdy mohl oprávněně požadovat její doplnění o vyjádření lékaře, zda zdravotní stav obviněnému znemožňuje osobní účast v hlavním líčení. Ustálená soudní praxe (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. 5 Tdo 995/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 5 Tdo 218/2010, usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 724/04) zastává názor, že potvrzení pracovní neschopnosti (od 1. 1. 2009 rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti) se vydává primárně pro účely sociálního zabezpečení a pro účely pracovně právní, což vyplývá s účinností od 1. 1. 2009 z ustanovení §57 zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění (do 31. 12. 2008 tato problematika upravena v §4 odst. 3 vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti). Jinými slovy z pouhého předložení rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti ještě nelze dovodit faktickou nemožnost obviněného dostavit se k hlavnímu líčení z důvodů zdravotní indispozice. Takovým dokladem může být obviněný uznán neschopným práce, ale protože z něj není jasně patrný typ onemocnění ani rozsah omezení jeho zdravotní způsobilosti a konkrétních potíží, které z onemocnění nebo léčby vyplývaly, nemůže doklad obstát jako prostředek dokazující faktickou neschopnost obviněného dostavit se osobně k hlavnímu líčení. Konečně na to, že předložené lékařské potvrzení není pro soud dostačující k tomu, aby vyhověl jeho žádosti o odročení (správně měl obviněný žádat o zrušení) hlavního líčení, byl dovolatel upozorněn v rámci jiného soudního řízení a byl si tudíž vědom důsledků (mj. i s ohledem na jeho právnické vzdělání a profesi), které mohou nastat (srov. text omluvy obviněného č. l. 1526).
I přes příslib doplnění své omluvy o konkrétní sdělení lékaře, že obviněný JUDr. Z. N. není z určitých zdravotních důvodů schopen dostavit se k hlavnímu líčení, žádné vyjádření lékaře dovolatel okresnímu soudu doposud nedodal. Z hlediska úvah soudu prvního stupně, zda omluvu obviněného z hlavního líčení přijmout či nikoliv, bylo zejména významné jeho zjištění učiněné dne 14. 4. 2009. Samosoudci Okresního soudu ve Zlíně bylo soudkyní Okresního soudu v Kroměříži telefonicky sděleno, že obviněný se tentýž den (tj. 14. 4. 2009) zúčastnil hlavního líčení u Okresního soudu v Kroměříži ve věci sp. zn. 3 Tm 18/2009. Jednání bylo zahájeno v 8.07 hodin ráno, skončilo ve 13.15 hodin odpoledne a dovolatel se ho účastnil v procesním postavení obhájce jednoho z obžalovaných (viz kopie protokolu o hlavním líčení, č. l. 1533 – 1534). S ohledem na shora uvedené okolnosti je Nejvyšší soud shodně s okresním soudem toho názoru, že jednání obviněného JUDr. Z. N. bylo zjevně obstrukční. Omluvu (o které věděl, že není dostačující) dovolatel zjevně uplatnil u Okresního soudu ve Zlíně jen za tím účelem, aby trestní řízení prodlužoval, resp. mařil, když aktivně se v té době (dokonce vlastně v kratší době po vypuknutí jeho údajné nemoci, než kdy měl být přítomen u hlavního líčení ve Zlíně) účastnil hlavního líčení u Okresního soudu v Kroměříži, byť v procesním postavení obhájce. Přítomnost na tomto soudním jednání dne 14. 4. 2009 mu zjevně žádné zdravotní potíže nepřivodila a nabízí se jednoznačná úvaha, že v jeho fyzických možnostech bylo dostavit se k hlavnímu líčení konanému u Okresního soudu ve Zlíně dne 16. 4. 2009, což však svévolně a bez řádné omluvy neučinil. Pro doplnění ještě Nejvyšší soud připomíná, že v hlavním líčení i bez přítomnosti obviněného bylo možné učinit spolehlivé rozhodnutí v předmětné trestní věci a dosáhnout účelu trestního řízení.
Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 99/2010, které na podporu svých námitek obviněný JUDr. Z. N. citoval, nebylo možné bez dalšího na danou věc aplikovat. Trestní věc projednávaná senátem Nejvyššího soudu 8 Tdo a trestní věc dovolatele se liší v některých zásadních skutkových okolnostech. Okresní soud ve Zlíně na rozdíl od soudu prvního stupně rozhodujícího v dovolatelem citovaném případě činil aktivní úkony k ověření objektivní schopnosti či neschopnosti obviněného dostavit se k hlavnímu líčení. Teprve po vyhodnocení výsledků svých zjištění ohledně zdravotní způsobilosti obviněného, jakož zjevně i s přihlédnutím k jeho dosavadnímu přístupu k vlastnímu trestnímu stíhání (např. obtížná doručitelnost soudních zásilek, opakovaná omluva neúčasti soudního jednání) posoudil samosoudce okresního soudu chování obviněného za ztěžující trestní řízení vedené snahou o zmaření úkonu směřujícího k jeho ukončení. V dané věci tak soud vyvinul úsilí k ověření schopnosti obviněného dostavit se osobně k hlavnímu líčení a současně mohl vycházet i z vědomosti obviněného o nutnosti doplnit potvrzení dočasné pracovní neschopnosti o podrobnější vyjádření ošetřujícího lékaře.
Lze tedy konstatovat, že Nejvyšší soud v předmětné trestní věci nezjistil okolnosti, které by mohly vést k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení ve smyslu §202 tr. ř. Ze všech zmíněných důvodů shledal dovolací soud námitku obviněného, již uplatnil v rámci ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., zjevně neopodstatněnou.
Druhý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. deklarovaných v mimořádném opravném prostředku, spočívá v nesprávném hmotně právním posouzení, je určen k nápravě vad, jež jsou založeny na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K naplnění tohoto dovolacího důvodu tak může dojít pouze v případech, kdy soudy zjištěný skutek nebyl podřazen odpovídajícímu ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního či druhého stupně, a takto zjištěný skutek pak může být přezkoumán v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, které směřují proti jeho právnímu posouzení soudy ve věci rozhodujícími. V dovolání tak lze v podstatě namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, nebo že je nutné jej posoudit podle jiného ustanovení trestního zákona, event. že nemůže být posouzen podle žádného ustanovení trestního zákona. Není však možné napadat samotné skutkové závěry soudů, ani rozsah provedeného dokazování a především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující hodnotily provedené důkazy ani jak postupovaly při dokazování. Proto nebylo možné akceptovat většinu dovolacích argumentů, které dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, a jimiž zpochybňoval průběh dokazování. Typicky námitkami skutkového charakteru obviněný popíral, že by skutková zjištění soudů „byla prokázána“.
Právní význam z hlediska uplatněného dovolacího důvodu však měla výtka, která se týkala zákonem uložené povinnosti obviněného vést účetnictví společnosti DŘEVOPODNIK – KONER, a. s. Obviněný byl přesvědčen, že za takový zákon, z něhož by mu uvedená povinnost plynula, nelze považovat zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, jak konstatoval i Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 5 Tdo 894/2009, ze dne 26. 8. 2009. S takovým tvrzením Nejvyšší soud zcela souhlasí, avšak i přesto se nejedná o námitku důvodnou. Okresní soud vyjádřil znak skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 alinea první „ač je k tomu podle zákona povinen“ tím, že v popisu skutku ve výroku o vině odkázal na ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, který ukládal správci konkursní podstaty postupovat při výkonu své funkce s odbornou péčí a zakládal jeho odpovědnost za škodu vzniklou porušením zákonem nebo soudem uložených povinností. Tudíž teprve ve spojení se zákonem o konkursu a vyrovnání je možno posuzovat ustanovení §§1, 2, 8, 9 a 13 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, jež soud prvního stupně rovněž jmenoval v popisu skutku. Protože tedy povinnost obviněného vést doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku společnosti DŘEVOPODNIK – KONER, a. s., jako správce konkursní podstaty tohoto úpadce nebyla soudy založena pouze na ustanoveních zákona o účetnictví, jež stanoví především zásady vedení účetnictví, postrádala námitka obviněného opodstatnění.
Obviněný JUDr. Z. N. dále brojil proti nepřiměřené délce trestního řízení, poukázal na to, že se nejednalo o složitý případ a před soudy obou stupňů se konalo jen jedno hlavní líčení, resp. veřejné zasedání. V rozsahu této námitky musí Nejvyšší soud částečně souhlasit s dovolatelem a konstatovat, že v posuzované věci se vyskytly průtahy, jež obviněný nezavinil. Poté, co byla předmětná trestní věc usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. 9 Nt 19/2006, odňata Okresnímu soudu v Kroměříži a přikázána Okresnímu soudu ve Zlíně, proběhl další úkon ve věci až dne 10. 10. 2007, kdy Okresní soud ve Zlíně rozhodl o vině a trestu obviněného trestním příkazem. Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odpor, jenž byl předložen soudu prvního stupně 6. 11. 2007. Následně pak byl okresní soud činný opět až téměř po roce, když 16. 10. 2008 nařídil hlavní líčení na 20. 11. 2008. Ani s přihlédnutím k uvedeným prodlevám v trestním řízení však nepovažuje Nejvyšší soud jeho délku za extrémní. Od zahájení trestního stíhání, tj. od 21. 11. 2005 do právní moci rozsudku odvolacího soudu (16. 2. 2010) uplynulo čtyři a čtvrt roku, což podle názoru Nejvyššího soudu nijak nevybočuje z průměrné délky řízení v obdobných trestních věcech. Obviněnému byl ukládán trest nespojený s odnětím svobody a to ani jeho pohrůžkou v podobě podmíněně odloženého trestu odnětí svobody a byla zvolena jednak sankce finanční podpořená zákazem stejné činnosti, v jejímž rámci obviněný spáchal trestný čin. Soud druhého stupně navíc významně (o jednu polovinu) zmírnil jak peněžitý trest uložený soudem prvního stupně, tak současně zkrátil délku trestu zákazu činnosti o dva roky. Nejvyšší soud tak nad rámec dovolacích důvodů, mezi které obecně nelze zařadit výhrady proti délce trestního řízení, může konstatovat, že i při existenci uvedené časové prodlevy v činnosti Okresního soudu ve Zlíně, byla obviněnému poskytnuta určitá kompenzace v podobě druhu a zejména výměry uložených trestů.
Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že, domnívá-li se obviněný, že v jeho věci nastaly neodůvodněné průtahy, může se domáhat jak náhrady škody, tak zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tento zákon totiž od 27. 4. 2006, kdy nabyla účinnosti jeho změna provedená zákonem č. 160/2006, považuje za nesprávný úřední postup také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (§13 odst. 1 věta třetí a §22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona).
Nesprávné právní posouzení obviněný JUDr. Z. N. uplatnil i ve vztahu k použití trestního zákona účinného do 31. 12. 2009 a domáhal se aplikace nové právní úpravy tedy zákona č. 40/2009 Sb., ve znění zákona č. 306/2009 Sb., trestní zákoník, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen „trestní zákoník“), který považoval za výhodnější z toho důvodu, že za daný trestný čin umožňuje uložení samostatného trestu zákazu činnosti. Námitce obviněného však Nejvyšší soud nepřisvědčil.
Totožnou námitku uplatnil obviněný již ve svém odvolání, přičemž Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně dospěl k závěru, že nová právní úprava trestního práva hmotného není pro obviněného příznivější, jak by vyžadovala zásada výkladu časové působnosti stanovená v §16 odst. 1 tr. zák., resp. §2 odst. 1 trestního zákoníku. Porovnáním trestních sazeb trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. a §254 odst. 1 trestního zákoníku krajský soud zjistil, že dolní i horní hranice trestu odnětí svobody podle nové právní úpravy je nižší (nově je možno za přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění v prvním odstavci uložit trest odnětí svobody maximálně ve výši dvou roků, přičemž podle předcházející úpravy bylo rozpětí sazby od šesti měsíců až do tří let). Odvolací soud však vyloučil možnost použití trestního zákoníku na daný případ proto, že podle jeho názoru není možné za přečin podle §254 odst. 1 trestního zákoníku uložit peněžitý trest. Byť by se tedy pouhým srovnáním trestních sazeb jevila nová právní úprava pro obviněného příznivější, její aplikaci krajský soud vyloučil s tím, že neumožňuje uložení peněžitého trestu. Výklad odvolacího soudu ve vztahu k možnosti uložit peněžitý trest není správný, je totiž v rozporu s ustanovením §53 odst. 2 trestního zákoníku, který dovoluje uložit mj. peněžitý trest samostatně, i když trestní zákon na některý trestný čin takový trest nestanoví. Ostatně i podle dříve platné právní úpravy bylo možné ukládat peněžitý trest i tehdy, pokud jeho uložení nebylo obsaženo v sankci trestného činu trestního zákona č. 140/1961 Sb. (srov. §53 odst. 3 tr. zák.). Při respektování uvedených pravidel je tak zřejmé, že by obviněnému nemusel být při aplikaci trestního zákoníku účinného od 1. 1. 2010 ukládán jen trest odnětí svobody, jak dovodil odvolací soud. Přesto je závěr o tom, že pro obviněného není nová právní úprava příznivější správný.
Nejvyšší soud v tomto směru považuje za vhodné připomenout, že časovou působnost trestního zákoníku je třeba hodnotit podle ustanovení §2 odst. 1, které stanoví, že trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže je to pro pachatele příznivější (shodně je časová působnost vymezena i v již citovaném ustanovení §16 odst. 1 tr. zák.). Stíhané jednání obviněného by tedy zásadně mělo být kvalifikováno podle příslušných ustanovení trestního zákona, který byl účinný v době činu, a jen v případě, kdy by trestní zákoník byl pro dovolatele příznivější, by bylo třeba použít zákona pozdějšího. Pro posouzení této otázky je zásadní určit rozhodná kriteria, z nichž lze jednoznačně dovodit, zda právní předpis je či není „příznivější“. Konstantní soudní praxe považuje z hlediska trestnosti za rozhodující kriterium celkový výsledek, jehož by bylo při aplikaci toho nebo onoho zákona s přihlédnutím ke všem právně rozhodným okolnostem konkrétního případu dosaženo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2001. sp. zn. IV. ÚS 158/2000). Právní teorie pak vyzdvihuje nutnost zabývat se v prvé řadě tím druhem trestu, který v konkrétní trestní věci připadá v úvahu podle všech možných úprav, přičemž je nutné zvažovat i konkrétní výměru tohoto trestu (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 43).
V posuzované trestní věci obviněného JUDr. Z. N. uložil soud prvního stupně peněžitý trest a trest zákazu činnosti, a odvolací soud uložené sankce považoval rovněž za odpovídající všem okolnostem rozhodným pro jejich ukládání, když odvolání v neprospěch obviněného státní zástupce nepodal a nebylo tudíž ani možné uvažovat o uložení trestu odnětí svobody. Porovnání trestních sazeb proto postrádalo jakýkoli význam a z hlediska hodnocení příznivosti trestního zákoníku byla určující pouze výměra peněžitého trestu a trestu zákazu činnosti. Pokud jde o zákaz činnosti, jsou podmínky pro jeho uložení a především sazba vymezeny shodně ve staré i nové právní úpravě. V obou případech lze tento druh trestu uložit na dobu od jednoho do deseti roků (srov. §73 odst. 1 trestního zákoníku a §49 odst. 1 tr. zák). Co se týče peněžitého trestu, ten, jak již uvedeno výše, by mohl být podle trestního zákoníku uložen obviněnému jako samostatný trest. Výměra tohoto druhu trestu byla nově upravena tak, že ve svém souhrnu lze pachateli uložit peněžitý trest až do výše 36.500.000,- Kč (až 730 denních sazeb ve výši 50.000,- Kč, viz §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku), zatímco maximální výměra podle §53 odst. 1 tr. zák. je stanovena částkou 5.000.000,- Kč. Rovněž náhradní trest odnětí svobody, který soud stanoví pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, může být nově uložen až na čtyři roky (srov. §69 odst. 1 trestního zákoníku), když původně činila horní hranice tohoto trestu dvě léta (srov. §54 odst. 3 tr. zák.). Při porovnání těchto rozhodujících kritérií pro použití pozdějšího zákona je tak zcela evidentní, že v trestní věci obviněného JUDr. Z. N. není trestní zákoník pro jeho postavení příznivější a soudy tak zcela správně aplikovaly trestní zákon č. 140/1961 Sb., účinný v době spáchání činu.
Za důvodnou nepovažoval Nejvyšší soud ani námitku o nerespektování zásady ultima ratio. I když obsahově se více než o námitku subsidiarity trestní represe jednalo o námitku proti naplnění materiální stránky trestného činu. Skutečnost, že některá jednotlivá část nebo části stíhaného jednání probíhala v souladu s ustanoveními soukromoprávních předpisů, je třeba důsledně odlišovat od faktu, že tímtéž jednáním byly současně v kontextu s dalšími částmi skutku naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, tj. že totéž jednání je protiprávní ve smyslu trestního zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1540/2005). Ani zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chrání též zájmy fyzických a právnických osob (§1 tr. zák.). Shodně se k této problematice staví ustálená soudní praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, uveřejněné pod č. 575 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 24/2003, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 22/2006, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). Jestliže tedy připadalo v úvahu postihnout jednání obviněného mimotrestními prostředky, neznamená to, že by při naplnění znaků určité skutkové podstaty nemohly nastoupit prostředky trestního práva.
Při posuzování, zda byla naplněna materiální stránka trestného činu pak je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Posuzovaný případ se svým rozsahem a s přihlédnutím ke škodlivému účinku rozhodně nevymyká z okruhu běžných protiprávních jednání tohoto druhu, které jsou postihovány trestní sankcí.
Z uvedených důvodů nebylo napadené rozhodnutí i jemu předcházející řízení zatíženo vadami v hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ani nebyla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného JUDr. Z. N. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud pak nečinil žádné rozhodnutí ohledně návrhu obviněného na odklad a přerušení výkonu jemu uložených trestů. Jednak předseda senátu soudu prvního stupně nepodal návrh na odložení či přerušení výkonu trestů ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř., a Nejvyšší soud sám nepostupoval podle ustanovení §265o tr. ř. právě s ohledem na způsob rozhodnutí o dovolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. října 2010
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová