ECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.970.2010.1
sp. zn. 5 Tdo 970/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. srpna 2010 o dovolání, které podal obviněný M. P. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 9 To 500/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 25/2007, takto:
Z podnětu dovolání obviněného M. P. se podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 9 To 500/2009, ve výroku pod bodem I., a to v části, v níž bylo podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodnuto o trestu obviněného M. P.
V ostatních částech zůstává citovaný rozsudek nedotčen.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejím zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný M. P. byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 3 T 25/2007, uznán vinným trestnými činy zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), a zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil skutky podrobně popsanými pod body I. a II. ve výroku o vině v citovaném rozsudku soudu prvního stupně.
Za výše uvedené trestné činy a za trestné činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jimiž byl obviněný M. P. uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 2 T 59/2004, byl obviněnému uložen podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let a současně byl vysloven dohled nad obviněným. Dále byl obviněnému podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výši 500 000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil mu soud podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Obviněnému byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti v oboru nákupu a prodeje ojetých motorových vozidel na dobu 6 let. Současně Okresní soud v Příbrami podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu v rozsudku téhož soudu ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 2 T 59/2004, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu.
Proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 3 T 25/2007, podal odvolání jednak obviněný M. P. a jednak v jeho neprospěch státní zástupce. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 9 To 500/2009, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině (pod bodem II.) trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. a v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. uznal obviněného vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil skutkem podrobně popsaným pod bodem I. ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu.
Za tento trestný čin, za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nedotčen, a za trestné činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., kterými byl obviněný M. P. uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 2 T 59/2004, byl obviněnému uložen podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let a zároveň byl vysloven dohled nad obviněným. Dále byl obviněnému podle §53 odst. 1 tr. zák. uložen peněžitý trest ve výměře 500 000,- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu stanoven podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Obviněnému byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikatelské činnosti v oboru nákupu a prodeje ojetých motorových vozidel na dobu 6 let. Současně Krajský soud v Praze podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 2 T 59/2004, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na tento výrok, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Naproti tomu byl obviněný citovaným rozsudkem odvolacího soudu podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami sp. zn. 1 Zt 46/2007 pro skutek, v nichž obžaloba spatřovala dílčí útoky pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
Obviněný M. P. podal dne 10. 5. 2010 proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 9 To 500/2009, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle názoru obviněného skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů nemohou odůvodnit závěr o naplnění všech znaků skutkových podstat trestných činů, pro které byl stíhán a odsouzen. V tomto směru obviněný vytýká soudům obou stupňů nesprávné hodnocení důkazů provedených ve věci, přičemž konkrétně nesouhlasí se závěry znaleckého posudku Ing. Jany Kádárové. Dále je obviněný přesvědčen, že použitá právní kvalifikace je ve zřejmém nesouladu se zjištěným skutkovým stavem, který údajně nemá oporu v provedených důkazech, a že soudy nižších stupňů postupovaly v předcházejícím řízení v rozporu s pravidlem „in dubio pro reo“. Obviněný zaměřil své výhrady i proti výroku o souhrnném trestu a v této souvislosti zpochybnil závěry soudů nižších stupňů v otázce vzniku fikce osvědčení ve smyslu §60 odst. 2 a 3 tr. zák. ohledně dřívějšího odsouzení, ve vztahu k němuž byl ukládán souhrnný trest. Podle obviněného sice v případě tohoto odsouzení příslušný soud nerozhodl o osvědčení obviněného ve zkušební době podmíněného odsouzení, ale nestalo se tak nikoli jeho vinou, proto obviněný trvá na tom, že se osvědčil a že uložení souhrnného trestu v nyní projednávané věci již nepřicházelo v úvahu.
Pokud jde o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, podle názoru obviněného M. P. odvolací soud opomněl rozhodnout o jeho odvolání (a to alespoň výrokem o zamítnutí odvolání podle §256 tr. řádu) a nereagoval ani na návrh státní zástupkyně krajského státního zastupitelství přednesený u veřejného zasedání odvolacího soudu.
Závěrem svého dovolání obviněný M. P. navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 9 To 500/2009, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 3 T 25/2007, a aby obviněného podle §265m odst. 1 tr. řádu zprostil obžaloby, anebo aby podle §265k odst. 1, 2 a §265l odst. 1 tr. řádu zrušil obě napadená rozhodnutí a přikázal věc příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného M. P. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru část argumentace obviněného neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť obviněný vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů (zejména znaleckého posudku a výpovědí svědků) a poukazuje na nesprávná skutková zjištění a porušení procesních pravidel, což jsou námitky, které nemohou naplnit citovaný dovolací důvod. Státní zástupce pak považuje za důvodné pouze tvrzení obviněného, podle něhož Krajský soud v Praze nesprávně vyhodnotil podmínky pro postup podle §35 odst. 2 a 3 tr. zák. v návaznosti na ustanovení §60 odst. 2 tr. zák. Jak dále uvádí státní zástupce, odvolací soud totiž ukládal souhrnný trest ve vztahu k trestu uloženému obviněnému v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 59/2004, přičemž vycházel ze skutečnosti, že ve zmíněné jiné trestní věci nenastala fikce osvědčení obviněného. Odvolací soud ovšem rozhodoval v nyní projednávané věci za situace, kdy obviněnému již uběhla zkušební doba podmíněného odsouzení stanovená rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 2 T 59/2004. Podle názoru státního zástupce se měl obviněný dopustit trestných činů, které jsou předmětem posuzování v tomto dovolacím řízení, v letech 2000 až 2001, tedy ještě před spácháním trestné činnosti, ohledně které již nastala fikce osvědčení ve smyslu §60 odst. 2 a 3 tr. zák. Státní zástupce je proto přesvědčen, že Krajský soud v Praze porušil ustanovení §35 odst. 3 tr. zák. a že neměl obviněnému ukládat souhrnný trest.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, podle státního zástupce učinil Krajský soud v Praze napadené rozhodnutí z podnětu odvolání jak obviněného M. P., tak i státní zástupkyně, která rovněž podala odvolání. V této souvislosti státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství odkázal na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně na jeho usnesení ze dne 8. 2. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002), podle níž je odvolání z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, stále se jedná o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části zamítnout toto odvolání podle §256 tr. řádu.
Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 9 To 500/2009, a to ve výroku o uložení souhrnného trestu, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. P. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Protože dovolací námitky obviněného M. P. zčásti odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v §265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, jakož i řízení, které mu předcházelo. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné.
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný M. P. opírá jejich existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. První z nich je naplněn tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K výkladu tohoto dovolacího důvodu Nejvyšší soud připomíná, že může být dán jen v případech, když skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může záležet i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný M. P. však v části své argumentace nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, zejména jestliže zpochybňuje správnost jejich skutkových závěrů, k nimž dospěly na podkladě provedených důkazů, a to především ve vztahu ke znaleckému posudku Ing. Jany Kádárové a k některým svědeckým výpovědím. Obviněný tedy shledává uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu částečně v procesním postupu soudů nižších stupňů, který je podle jeho názoru vadný, zejména když skutkové závěry soudů údajně nemají oporu v provedených důkazech. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných skutků tedy obviněný dovozuje v uvedeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující jejich odlišnou právní kvalifikaci, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemohou být námitky, jimiž dovolatel vytýká nesprávné skutkové zjištění nebo vadné hodnocení důkazů či zpochybňuje výsledky provedeného dokazování. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti provedeného dokazování, či odlišného hodnocení důkazů. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět, resp. doplňovat dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. P., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku, nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor částečně dovozoval z jiné verze skutkového stavu, resp. zpochybnil správnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli ovšem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování toho, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu či nikoli, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného M. P. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak jsou popsány jednak ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jednak ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, případně dále rozvedeny v odůvodnění těchto rozhodnutí. Zmíněné dovolací námitky obviněného, jež se týkají správnosti těchto rozhodných skutkových okolností a hodnocení důkazů, které vedly k jejich zjištění, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tudíž nenaplňuje ani obecně formulovaná námitka obviněného M. P., v níž soudům obou stupňů vytkl, že použitá právní kvalifikace neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. I tento závěr totiž obviněný dovozuje z nedostatků, kterými jsou podle jeho názoru zatíženy provedené důkazy a jimiž zpochybňuje skutkové závěry, které vyvodily soudy nižších stupňů z důkazů.
Obdobný názor zastává Nejvyšší soud rovněž ve vztahu ke těm dovolacím námitkám obviněného M. P., jejichž prostřednictvím poukazuje na údajné porušení zásady presumpce neviny a pravidla „in dubio pro reo“. I v těchto případech jde o instituty trestního práva procesního, takže jejich případné porušení (resp. nedodržení) není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání.
Dále se Nejvyšší soud zabýval tou částí dovolání obviněného M. P., v níž s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zpochybnil správnost uložení souhrnného trestu. Taková námitka přitom již odpovídá citovanému dovolacímu důvodu, protože je založena na tvrzení o nesprávném hmotně právním posouzení otázky vícečinného souběhu trestných činů jako základního předpokladu pro ukládání souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) a možnosti přihlížet k dřívějšímu odsouzení za jiný trestný čin. Nejvyšší soud považuje tuto námitku za důvodnou.
Jak totiž vyplývá z výroku o trestu v rozsudku odvolacího soudu, Krajský soud v Praze uložil obviněnému M. P. za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 3 T 25/2007, a ohledně kterého zůstal výrok o vině nedotčen napadeným rozsudkem odvolacího soudu, dále za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. a za trestné činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., jimiž byl obviněný uznán vinným pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 2 T 59/2004, podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 roků a jeho výkon mu podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 5 let a zároveň vyslovil dohled nad obviněným. Vedle tohoto druhu trestu odvolací soud uložil obviněnému i další druhy trestů blíže specifikované v uvedeném výroku o trestu. Přitom Krajský soud v Praze zjevně vycházel z okolnosti (viz str. 27 a 28 odůvodnění jeho rozsudku), že obviněný byl stíhán v jiném trestním řízení pro další trestnou činnost (tedy pro trestné činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 2 T 59/2004) a doposud nebylo rozhodnuto o tom, zda se obviněný osvědčil ve zkušební době onoho dřívějšího podmíněného odsouzení, neboť Okresní soud v Příbrami rozhodující ve věci vedené pod sp. zn. 2 T 59/2004 byl povinen vyčkat ukončení trestního stíhání v nyní posuzované trestní věci. Podle názoru odvolacího soudu obsaženého v napadeném rozsudku nedostatek rozhodnutí o tom, zda se obviněný ohledně dřívějšího odsouzení osvědčil či nikoli, nebyl způsoben průtahy zaviněnými orgány činnými v trestním řízení, ale údajně další trestnou činností obviněného.
Nejvyšší soud však považuje zmíněnou argumentaci odvolacího soudu za nesprávnou. Jak je totiž patrné z č. l. 5337 trestního spisu vedeného v této trestní věci, zkušební doba podmíněného odsouzení vysloveného rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 2 T 59/2004, uplynula dne 13. 1. 2008. Přitom uvedený soud prvního stupně neučinil do roka od uplynutí této zkušební doby rozhodnutí podle §60 odst. 1 tr. zák. o tom, zda se v ní obviněný M. P. osvědčil či nikoli, a nebylo zjištěno, že by obviněný měl vinu ve smyslu §60 odst. 2 tr. zák. na neexistenci takového rozhodnutí. Proto dnem 13. 1. 2009 nastala ve vztahu k předchozí trestné činnosti obviněného, tedy ohledně trestných činů vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., pro které byl obviněný odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 2 T 59/2004, fikce osvědčení ve smyslu §60 odst. 2 tr. zák. a od stejného dne (13. 1. 2009) bylo třeba pohlížet na obviněného podle §60 odst. 3 tr. zák., jako by za posledně uvedené trestné činy nebyl odsouzen. Za této situace tedy jak soud prvního stupně, tak ani odvolací soud, které rozhodovaly v nyní posuzované trestní věci, nemohly obviněnému ukládat souhrnný trest podle §35 odst. 2 tr. řádu, neboť takovému postupu bránilo ustanovení §35 odst. 3 tr. zák., byť by jinak byly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu (odvolací soud odsoudil obviněného za trestné činy, které spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiné jeho trestné činy). Ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. o ukládání souhrnného trestu se totiž neužilo, jestliže dřívější odsouzení bylo takové povahy, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen. Jak již Nejvyšší soud uvedl výše, obviněný ohledně odsouzení vysloveného mu rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 2 T 59/2004, vyhověl podmínkám uvedeným v ustanovení §60 odst. 2 a 3 tr. zák., což mělo vést odvolací soud k důslednému respektování ustanovení §35 odst. 3 tr. zák.
Nejvyšší soud se nemohl ztotožnit ani s argumentací odvolacího soudu, v níž poukazoval na ustálenou judikaturu k uvedené otázce, aniž by navíc výslovně citoval nějaké uveřejněné rozhodnutí, které se jí týká. Rozhodnutí publikované pod č. 26/2002 Sb. rozh. tr., na němž odvolací soud patrně založil své úvahy, však v žádném případě nedopadá na posuzovaný případ. Jak vyplývá z citovaného rozhodnutí, soud nemohl rozhodnout podle §60 odst. 1 tr. zák. o výkonu podmíněně odloženého trestu odnětí svobody pouze na základě skutečnosti, že obviněný je trestně stíhán pro trestnou činnost spáchanou ve zkušební době podmíněného odsouzení. Soud byl totiž povinen vyčkat ukončení tohoto trestního stíhání, pokud nebyly dány jiné důvody pro rozhodnutí, že se vykoná trest odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen. Fikce, že se pachatel osvědčil (§60 odst. 3 tr. zák.), nemohla v takovém případě nastat, protože pachatel tím, že spáchal ve zkušební době další trestný čin, o němž bylo třeba nejdříve rozhodnout, zavinil, že soud nemohl rozhodnout podle §60 odst. 1 tr. zák. To však neplatí, došlo-li během trestního stíhání tvořícího uvedenou překážku k zásadním průtahům v řízení zaviněným orgány činnými v trestním řízení.
Uvedené závěry se tedy týkají dalšího trestného činu spáchaného po pravomocném odsouzení téhož pachatele k trestu odnětí svobody, jehož výkon byl podmíněně odložen, tj. spáchaného v již běžící zkušební době podmíněného odsouzení. Obviněný M. P. se ovšem dopustil nyní posuzované trestné činnosti v průběhu let 2000 až 2003, tedy nikoli ve zkušební době dřívějšího podmíněného odsouzení vysloveného rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 2 T 59/2004, ale ještě před tímto odsouzením a dokonce částečně i před spácháním té trestné činnosti, pro kterou byl obviněný uznán vinným citovaným dřívějším rozsudkem a za niž mu byl uložen trest. Jak totiž vyplývá z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 2 T 59/2004, který si Nejvyšší soud opatřil postupem podle §265o odst. 1 tr. řádu, obviněný byl stíhán a odsouzen pro trestné činy vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil dne 17. 11. 2003 skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině ve zmíněném rozsudku. Jestliže obviněný spáchal nyní posuzovanou trestnou činnost v letech 2000 až 2003, jak již bylo výše zdůrazněno, je vyloučeno, aby tato trestná činnost jakkoli souvisela se zkušební dobou stanovenou obviněnému rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 4. 10. 2004, sp. zn. 2 T 59/2004, za jeho později spáchanou trestnou činnost. Ostatně proto by přicházelo v úvahu uložení souhrnného trestu, kdyby zde nebyla překážka založená ustanoveními §60 odst. 2 a 3 tr. zák., přičemž podmínkou postupu podle §35 odst. 2 tr. zák. bylo spáchání jiného trestného činu před dřívějším odsouzením téhož pachatele, nikoli až po tomto odsouzení.
Ze všech výše konstatovaných důvodů proto Nejvyšší soud shledal opodstatněnými námitky obviněného M. P. směřující proti výroku o uložení souhrnného trestu v napadeném rozsudku odvolacího soudu.
Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami obviněného M. P., v nichž s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu vytkl odvolacímu soudu opomenutí povinnosti rozhodnout o jeho odvolání a o návrhu státní zástupkyně intervenující u veřejného zasedání odvolacího soudu.
Citovaný dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Podle první z nich je naplněn, pokud v rozhodnutí chybí určitý výrok, tj. nebyl-li vůbec tento výrok učiněn, ač se tak mělo stát. Podle druhé alternativy jde o případ, když konkrétní výrok sice byl učiněn, ale není úplný, protože neobsahuje některou z podstatných zákonných náležitostí [viz např. ustanovení §120 odst. 3 a §134 odst. 1 písm. c) tr. řádu].
Nejvyšší soud však neshledal pochybení soudů nižších stupňů v tom smyslu, že by v jejich rozhodnutích chyběl některý výrok nebo byl neúplný. Přitom výroky o vině v rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 3 T 25/2007, i v napadeném rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 9 To 500/2009, vyhovují všem ustanovením trestního řádu, jimiž je stanoven obsah takových výroků, zejména pak ustanovením §120 a §122 odst. 1 a 2 tr. řádu. Pokud jde o výrok o uložení souhrnného trestu v citovaném rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud shledal vady tohoto výroku v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak již výše uvedl. Tyto vady pak nejsou způsobilé naplnit i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu. Jak je přitom patrné z obsahu rozsudku napadeného dovoláním, Krajský soud v Praze se zabýval jak odvoláním obviněného M. P., tak odvoláním státní zástupkyně. Protože uznal námitky těchto odvolatelů částečně důvodnými, rozhodl o uvedených řádných opravných prostředcích obou oprávněných osob jedním rozhodnutím s příslušnými výroky. Takový postup je v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou správně poukázal ve svém vyjádření k dovolání obviněného státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované pod č. T 417. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydává Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2001). Odvolání jedné oprávněné osoby je totiž z hlediska rozhodování odvolacího soudu nedělitelné, a přestože mu nebylo vyhověno v celém rozsahu, ale jen částečně, stále jde o odvolání jediné, které se vztahuje k jednomu konkrétnímu obviněnému. Proto jestliže odvolací soud vyhověl podanému odvolání jen částečně, nelze již ve zbylé, neúspěšné části zamítnout toto odvolání podle §256 tr. řádu jako nedůvodné. Odvolací soud rovněž nebyl povinen reagovat samostatným výrokem na návrh státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze přednesený u veřejného zasedání odvolacího soudu, protože způsob, jakým se vypořádal s tímto návrhem, je zřejmý z ostatních výroků napadeného rozsudku odvolacího soudu a z jeho odůvodnění.
Nejvyšší soud tedy považuje námitky obviněného M. P. opřené o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu za neopodstatněné.
Protože Krajský soud v Praze učinil v napadeném rozsudku nesprávné právní posouzení ve výroku o souhrnném trestu, který byl obviněnému M. P. uložen, byl naplněn jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněného je v tomto směru částečně opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 9 To 500/2009, a to pouze v části jeho výroku pod bodem I., v které bylo podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodnuto o uložení souhrnného trestu obviněnému. Podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část napadeného rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejím zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu pak zůstala nedotčena ta část výroku pod bodem I. v napadeném rozsudku, v níž odvolací soud částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně a nově uznal obviněného vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. Stejně tak se nic nemění na nedotčeném výroku pod bodem II. napadeného rozsudku, v němž odvolací soud podle §226 písm. b) tr. řádu obžalovaného zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami, a beze změn zůstal i výrok o vině pod bodem I. v rozsudku soudu prvního stupně, v němž byl obviněný uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.
Krajský soud v Praze jako soud odvolací tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná trestní věc obviněného M. P. na podkladě jeho odvolání a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především náležitě posoudí splnění podmínek pro uložení souhrnného trestu ve smyslu §35 odst. 2 a 3 tr. zák. s ohledem na fikci osvědčení podle §60 odst. 2 a 3 tr. zák. týkající se dřívějšího odsouzení. Poté obviněnému uloží přiměřený trest za nyní posuzovanou trestnou činnost.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a podle §265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného M. P. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný žádný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y