ECLI:CZ:NS:2010:5.TZ.50.2010.2
sp. zn. 5 Tz 50/2010-51
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 6. 10. 2010 ve veřejném zasedání v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Púryho a soudců prof. JUDr. Pavla Šámala, Ph. D., a JUDr. Blanky Roušalové stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněných D. M. a L. A. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 3 To 123/2008, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 43 T 3/2007, a rozhodl podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §271 odst. 1 tr. řádu takto:
I. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 3 To 123/2008, b y l v neprospěch obviněných D. M. a L. A. p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §2 odst. 1, §21 odst. 1, §24 odst. 1 písm. c) a §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb. (dále ve zkratce „tr. zákoník“), a v ustanovení §88 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“).
Citovaný rozsudek se částečně zrušuje ve výroku uvedeném pod bodem II., kterým bylo podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodnuto o vině a trestu obviněných D. M. a L. A.
Zrušují se také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejím zrušením, pozbyla podkladu.
II. Obvinění D. M. a L. A.
s e u z n á v a j í v i n n ý m i , ž e
v přesně nezjištěnou dobu před 2. 7. 2005 ve vzájemné spolupráci mezi sebou a s doposud neustanovenou osobou čínské národnosti, která v Číně domluvila dodání potravinářského zboží a cigaret, přičemž toto zboží i zaplatila a uhradila náklady za jeho přepravu, pomohli zajistit pro příjemce předmětného zboží – obchodní společnost Horpag, s. r. o., se sídlem v Brně, Štefánikova č. 13, jejímž jednatelem byl O. K., dopravu kontejneru s označením, který obsahoval i zásilku 1 850 000 kusů cigaret značky Marlboro KS FTB, 4 150 000 kusů cigaret značky Marlboro (red) 100 FTB a 2 000 000 kusů cigaret značky Marlboro LIGHTS, přičemž všechny tyto cigarety nebyly označeny nálepkou pro daňové účely; obvinění doručili doklady k přepravovanému zboží do Hamburku prostřednictvím V. J., dále objednali řidiče P. K., který však přímo v Hamburku získal jiného řidiče – J. K., a po příjezdu kamionu s uvedeným zbožím na území České republiky dne 2. 7. 2005 přisedl do vozidla P. K., s nímž telefonicky komunikoval obviněný D. M. o tom, kam se má dovézt kontejner se zbožím. Oba obvinění pak prostřednictvím mobilního telefonu kontrolovali postup přepravy zboží, udělovali pokyny ke směru cesty a místu jeho určení a v průběhu této přepravy informovali doposud neustanovenou osobu o dosavadním průběhu přepravy. Dne 2. 7. 2005 byl ovšem kamion se zbožím u obce T. zastaven příslušníky celního úřadu, následně byl odstaven v prostoru Celního úřadu v Plzni, oddělení v Karlových Varech, a předmětná zásilka s neokolkovanými cigaretami byla zajištěna. Obvinění přitom jednali popsaným způsobem v úmyslu, aby toto zboží nebylo přihlášeno k celnímu řízení a aby nedošlo k zaplacení cla, spotřební daně a daně z přidané hodnoty, s tím, že kdyby se jim toho podařilo dosáhnout, na neodvedeném cle, spotřební dani a dani z přidané hodnoty by vznikla škoda ve výši 15 150 992,- Kč,
t e d y
poskytli pomoc jinému, aby se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo ke zkrácení daně a cla a k tomu, aby byla tímto činem způsobena značná škoda, a to v úmyslu spáchat trestný čin, avšak k jeho dokonání nedošlo,
t í m s p á c h a l i
pomoc k pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c), §8 odst. 1 a §148 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
a o d s u z u j í se
za tuto trestnou činnost a za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jímž byli uznáni vinnými pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2008, sp. zn. 43 T 3/2007, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 3 To 123/2008, podle §148 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnným trestům odnětí svobody každý v trvání 3 ( tří ) roků.
Podle §39 odst. 2 písm. c) tr. zák. se oba obvinění zařazují pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou .
Odůvodnění:
Obvinění D. M. a L. A. byli rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2008, sp. zn. 43 T 3/2007, uznáni vinnými pod bodem 1. výroku o vině trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., kterého se dopustili jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák., a pod bodem 2. výroku o vině pomocí k trestným činům zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c) k §148 odst. 1, 4 tr. zák. a porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §10 odst. 1 písm. c) k §124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.
Za tyto trestné činy byl obviněným D. M. a L. A. uložen každému podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byli zařazeni podle §39 odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Soud prvního stupně zároveň rozhodl o zproštění obžaloby dalšího obviněného P. K.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Brně napadli odvoláními jak obvinění D. M. a L. A., tak v jejich neprospěch státní zástupce. K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 3 To 123/2008, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu pak odvolací soud rozhodl znovu tak, že oba obviněné při nezměněném výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně odsoudil podle §148 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. každého k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon je zařadil podle §39 odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou. Současně byl oběma obviněným uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v „zákazu výkonu funkce statutárních zástupců v obchodních společnostech a v družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci, a zákazu podnikatelské činnosti v oblasti velkoobchodu a maloobchodu, zprostředkování obchodu a služeb a podnikatelského, finančního, organizačního a ekonomického poradenství“ na dobu 5 let.
Podle §256 tr. řádu pak Vrchní soud v Olomouci týmž rozsudkem zamítl jako nedůvodná odvolání obviněných D. M. a L. A.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba obvinění prostřednictvím svých obhájců dne 17. 2. 2009 dovolání, o kterých rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 5 Tdo 637/2009, tak, že z podnětu dovolání obviněných D. M. a L. A. podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. 3 To 123/2008, v celém rozsahu. Podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jeho zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Na podkladě citovaného usnesení Nejvyššího soudu se Vrchní soud v Olomouci znovu zabýval touto trestní věcí obviněných. Rozsudkem ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 3 To 123/2008, pak odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. d) a e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání obviněných D. M. a L. A. a státního zástupce částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně v odsuzující části ve výroku o vině pod bodem 2. a ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu Vrchní soud v Olomouci nově rozhodl tak, že oba obviněné uznal vinnými pomocí k pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c), §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
Za pomoc k uvedenému zločinu a za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., ohledně kterého zůstal výrok o vině pod bodem 1. v rozsudku soudu prvního stupně nedotčen, uložil odvolací soud oběma obviněným podle §240 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody každému v trvání 5 let, pro jehož výkon je podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně byl oběma obviněným uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy ve všech typech obchodních společností a v družstvech, včetně jejich zastupování na základě plné moci, a to v trvání 5 let. Jinak zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala ministryně spravedlnosti ve prospěch obviněných D. M. a L. A. stížnost pro porušení zákona. Spatřuje v ní porušení zákona, k němuž mělo dojít v neprospěch obviněných, a to v tom, že odvolací soud podle jejího názoru v posuzované věci nesprávně použil právní kvalifikaci skutku spáchaného obviněnými jako pomoci k pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c), §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ačkoli měl v souladu s ustanovením §2 tr. zákoníku použít ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. a posoudit označený skutek jako pomoc k pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c), §8 odst. 1 a §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Uvedeným postupem odvolacího soudu došlo podle ministryně spravedlnosti k porušení zákona v neprospěch obviněných, neboť při správném použití citovaných ustanovení trestního zákona by přicházelo v úvahu uložení mírnějšího trestu. Ministryně spravedlnosti poukázala v podané stížnosti pro porušení zákona i na skutečnost, že ačkoli v posuzované věci došlo k určitým změnám v právním posouzení předmětného skutku, odvolací soud nepromítl tuto okolnost do rozhodnutí o druhu a výši uloženého trestu ani z hlediska nové právní úpravy. Proto podle přesvědčení ministryně spravedlnosti měl odvolací soud i při použití trestního zákoníku důsledně vycházet z jeho ustanovení §58 odst. 5 a snížit oběma obviněným trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby. Uložené tresty jsou podle jejího názoru nepřiměřeně přísné, neboť neodrážejí skutečnost, že oproti původnímu právnímu posouzení byla vypuštěna právní kvalifikace pomoci k trestnému činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §10 odst. 1 písm. c) a §124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a obvinění se v jednom případě dopustili pomoci pouze k pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c), §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože v tomto případě nedošlo ke vzniku škody na majetku státu.
Vzhledem k tomu ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil namítané porušení zákona, aby podle §269 odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 3 To 123/2008, a aby zrušil též další rozhodnutí obsahově navazující na tento rozsudek, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde jeho zrušením, pozbydou podkladu. Současně ministryně spravedlnosti navrhla, aby Nejvyšší soud dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. řádu, popřípadě podle §271 odst. 1 tr. řádu.
Nejvyšší soud před svým rozhodnutím doručil opis podané stížnosti pro porušení zákona Nejvyššímu státnímu zastupitelství a obviněným D. M. a L. A. s tím, že uvedené strany mají právo vyjádřit se k podané stížnosti pro porušení zákona, ale nikdo z nich nevyužil tohoto práva.
Nejvyšší soud poté podle §267 odst. 3 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 3 To 123/2008, proti němuž byla podána stížnost pro porušení zákona, a to v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Na tomto podkladě Nejvyšší soud shledal, že zákon byl porušen v neprospěch obviněných D. M. a L. A., a to v podstatě z těch důvodů, na které ministryně spravedlnosti poukázala, byť jde z větší části o jiná zákonná ustanovení, než uváděla.
Jak totiž vyplývá z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 3 To 123/2008, odvolací soud posoudil skutek spáchaný obviněnými původně uvedený pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně jako pomoc k pokusu zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. c), §21 odst. 1 a §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že podle §2 odst. 1 tr. zákoníku je pro obviněné příznivější nová právní úprava a že použití ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. nepřichází v posuzované věci v úvahu. Podle názoru odvolacího soudu s ohledem na formální definici trestného činu obsaženou v ustanovení §13 odst. 1 tr. zákoníku nelze přihlížet k ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., které obsahovala právní úprava účinná do 31. 12. 2009.
Uvedený závěr odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za nesprávný. Především je třeba zdůraznit, že Vrchní soud v Olomouci se v napadeném rozsudku nevypořádal dostatečně s otázkou časové působnosti zákona ve smyslu §2 odst. 1 tr. zákoníku a §16 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že podle citovaných ustanovení se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Použití nového práva je třeba posuzovat jako celek, a to tak, aby bylo zřejmé, jaký konečný výsledek je pro pachatele příznivější. V tomto směru je tudíž nutné hodnotit dřívější a pozdější zákon jak z hlediska ustanovení zvláštní části trestního zákoníku (resp. trestního zákona), tak i se zřetelem k ustanovením jeho obecné části a nelze se omezit jen na porovnání horní hranice příslušné sazby trestu odnětí svobody, která je stanovena za spáchaný trestný čin, což v podstatě učinil odvolací soud.
Podle názoru Nejvyššího soudu není pozdější zákon (tj. trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010) pro obviněné D. M. a L. A. příznivější. Oba obvinění se totiž dopustili posuzovaného skutku jako účastníci ve formě pomoci a nedošlo k dokonání trestného činu, k němuž pomáhali, neboť hlavní pachatel se o něj pouze pokusil. Proto také Nejvyšší soud ve svém kasačním usnesení ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 5 Tdo 637/2009, jímž bylo rozhodnuto o dovoláních obviněných, uložil Vrchnímu soudu v Olomouci, aby zvážil použití ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. z toho hlediska, zda je nezbytné přihlížet k okolnosti podmiňující použití nepřísnější trestní sazby podle §148 odst. 4 tr. zák. Zmíněné okolnosti tedy měly zásadní význam především z hlediska materiálního znaku trestného činu, resp. materiálního posouzení okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle trestního zákona platného do 31. 12. 2009, za jehož účinnosti se obvinění dopustili posuzované trestné činnosti, a současně představují rovněž důležité hledisko pro závěr, zda je pozdější právní úprava pro obviněné příznivější či nikoli. Jestliže nyní už nelze uplatnit ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., protože trestní zákoník vychází z formálního pojetí trestného činu (viz §13 odst. 1 tr. zákoníku), představuje taková změna určité zúžení prostoru pro úvahy a rozhodování soudu v otázce právní kvalifikace skutku a posouzení viny pachatele, pokud byly naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty určitého trestného činu. Nový trestní zákoník totiž umožňuje pouze mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 5 tr. zákoníku, a to i v případě trestného činu spáchaného za okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, ale trestní zákoník již nedovoluje, aby soud nepřihlédl k takové okolnosti, byla-li naplněna, a aby tím zmírnil právní kvalifikaci skutku.
Za popsané situace tedy měl odvolací soud důsledně vycházet z ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. a §2 odst. 1 tr. zákoníku a byl povinen posoudit čin obviněných D. M. a L. A. též z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., které zde přicházelo v úvahu. Přitom použití posledně citovaného ustanovení by u obou obviněných nepochybně vedlo ke zmírnění právní kvalifikace posuzovaného skutku a v návaznosti na to i k úvahám o uložení mírnějšího trestu. V případě obviněných pak existují skutečnosti, vzhledem k nimž nebylo možné dospět k závěru o tak podstatném zvýšení stupně nebezpečnosti jimi spáchaného činu, aby bylo nutné ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. přihlížet ke škodě velkého rozsahu jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §148 odst. 4 tr. zák. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil dříve, oba obvinění poskytli pomoc k tomu, aby se doposud neustanovený pachatel pokusil způsobit na majetku státu škodu velkého rozsahu ve smyslu §148 odst. 4 tr. zák., kterou se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky ve výši nejméně 5 000 000,- Kč. O formálním naplnění tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty není pochyb, protože jak vyplývá z výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, obvinění jednali v úmyslu pomoci další osobě zkrátit spotřební daň, daň z přidané hodnoty a clo, a kdyby byl uvedený čin dokonán, došlo by na majetku státu ke škodě ve výši 15 150 992,- Kč.
Při úvahách o tom, zda byla v konkrétní trestní věci splněna materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby uvedená v §88 odst. 1 tr. zák., však bylo nezbytné, aby soud vycházel z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek demonstrativně vypočtených v §3 odst. 4 tr. zák. Stupeň nebezpečnosti konkrétního činu pro společnost totiž nebyl určován materiálním významem jen jedné, byť i závažné okolnosti (tj. v daném případě významem škody velkého rozsahu), ale souhrnem všech okolností případu včetně těch, které nezahrnuje skutková podstata určitého trestného činu. Uplatnění této zásady mohlo mít za následek, že výsledný stupeň nebezpečnosti posuzovaného činu byl – i při formálním naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby – značně snižován s ohledem na jiné okolnosti, takže přísnější postih pachatele by nebyl ve shodě s tehdejším materiálním pojetím trestného činu. Vzhledem k tomu, že Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozsudku posoudil čin obviněných D. M. a L. A. podle citovaných ustanovení trestního zákoníku, vyloučil tím možnost zvážit i závažnost okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák.
Jak je tedy zřejmé z příslušné části odůvodnění napadeného rozsudku (viz jeho s. 11), odvolací soud nevycházel z ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. s odůvodněním, že by použití tohoto ustanovení nepřipadalo v posuzované věci v úvahu. Navíc dospěl k závěru, podle něhož nová právní úprava je pro oba obviněné příznivější s ohledem na srovnání výše trestních sazeb u nejpřísněji trestných kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák., resp. podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Nejvyšší soud ovšem již ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí vydaném v trestní věci obviněných D. M. a L. A. (viz usnesení ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 5 Tdo 637/2009) upozornil, že pokud se obviněný dopustil posuzovaného skutku jako pomocník [§10 odst. 1 písm. c) tr. zák.], vyžaduje taková okolnost individuální hodnocení nebezpečnosti jeho činu pro společnost, které může být u pomocníka odlišné ve srovnání s pachatelem (§9 odst. 1 tr. zák.) trestného činu, přičemž je vždy nezbytné posoudit zejména povahu a význam jednání pomocníka (jeho pomoci) pro spáchání trestného činu (hlavního) pachatele. Nutnost přihlédnout či naopak možnost nepřihlížet k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. tedy nemusí vždy odůvodnit u pomocníka stejné skutečnosti jako u pachatele, zejména když pomocník jen umožňuje či usnadňuje pachateli spáchání určité trestné činnosti. Stejný závěr přitom vyplývá i z judikatury Nejvyššího soudu, podle které navíc v konkrétním případě je třeba se vždy vypořádat s tím, jakým způsobem pomoc účastníka ovlivnila provedení trestného činu pachatele, včetně toho zda a jaký význam měla taková pomoc i z hlediska naplnění okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby (viz rozhodnutí publikované pod č. 48/2009 Sb. rozh. tr.). Tím spíše je nezbytné postupovat uvedeným způsobem v případech, kdy se pomocník účastnil pouze na pokusu trestného činu hlavního pachatele.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že Vrchní soud v Olomouci se v rozsudku napadeném stížností pro porušení zákona důsledně neřídil zmíněnými zásadami pro posuzování trestnosti činu pomocníka a nezvážil důkladně doposud zjištěné okolnosti ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., proto porušil zákon v neprospěch obou obviněných. V posuzované věci pak byla v uvedeném směru zcela zásadní skutečnost, že obvinění zde vystupovali jen jako pomocníci ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a že nedošlo k dokonání činu hlavního pachatele. I když se na trestní odpovědnost a trestnost účastníka zásadně užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele (§10 odst. 2 tr. zák., resp. §24 odst. 2 tr. zákoníku), trestní zákon dovoluje odchylné, tedy i méně přísné posouzení činu pomocníka [viz ustanovení §31 odst. 2 písm. b) tr. zák., resp. nyní §39 odst. 6 písm. b) tr. zákoníku]. Přitom pomoc je zpravidla – za jinak shodných okolností – nejméně závažnou formou účastenství na trestném činu. Navíc odvolací soud učinil i změnu v právním posouzení skutku, když čin hlavního pachatele, jemuž obvinění poskytli pomoc, kvalifikoval nikoli jako dokonaný trestný čin, ale pouze jako pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle shora citovaných ustanovení, protože jím nebyl způsoben následek. V uvedených souvislostech není bez významu ani další změna právní kvalifikace činu obviněných, protože na rozdíl od původního rozhodnutí nejde o pomoc k trestnému činu porušování předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou podle §10 odst. 1 písm. c) a §124 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Všechny zmíněné skutečnosti tedy odůvodňovaly, aby odvolací soud s poukazem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. u obviněných nepřihlížel ke škodě velkého rozsahu jako k okolnosti podmiňující použití vyšší (nejvyšší) trestní sazby ve smyslu §148 odst. 4 tr. zák. a aby posoudil skutek jen podle ustanovení §10 odst. 1 písm. c), §8 odst. 1 a §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. jako pomoc k pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, jímž měla být způsobena značná škoda. Taková právní kvalifikace znamenala s ohledem na ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. a §2 odst. 1 tr. zákoníku nutnost použití zákona účinného v době spáchání posuzovaného skutku, tj. trestního zákona platného do 31. 12. 2009.
Pokud Vrchní soud v Olomouci přesto posoudil v napadeném rozsudku čin obviněných D. M. a L. A. podle nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2010, postupoval v rozporu s ustanoveními §2 odst. 1, §21 odst. 1, §24 odst. 1 písm. c) a §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku a s ustanovením §88 odst. 1 tr. zák., jak v zásadě namítla (byť poněkud nepřesně) ministryně spravedlnosti v podané stížnosti pro porušení zákona.
Nejvyšší soud tedy po přezkoumání napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, shledal, že stížnost pro porušení zákona je důvodná. Proto podle §268 odst. 2 tr. řádu vyslovil, že napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 3 To 123/2010, byl v neprospěch obviněných D. M. a L. A. porušen zákon v citovaných ustanoveních v neprospěch obviněných.
Na podkladě tohoto konstatování pak Nejvyšší soud podle §269 odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ve výroku uvedeném pod bodem II., kterým bylo podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodnuto o vině a trestu obviněných D. M. a L. A., a zrušil i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část tohoto rozsudku, pokud jeho zrušením pozbyla podkladu.
Protože podle §271 odst. 1 tr. řádu mohl Nejvyšší soud po částečném zrušení napadeného rozhodnutí také sám hned znovu rozhodnout ve věci, a to na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn, učinil tak a nově rozhodl o vině i trestu obou obviněných.
V souladu se shora uvedenými závěry ohledně právní kvalifikace posuzovaného skutku pak Nejvyšší soud uznal obviněné D. M. a L. A. vinnými pomocí k pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §10 odst. 1 písm. c), §8 odst. 1 a §148 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., protože způsobem specifikovaným v popisu skutku ve výroku tohoto rozhodnutí obvinění poskytli pomoc jinému (neztotožněnému pachateli), aby se ten dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo ke zkrácení spotřební daně, daně z přidané hodnoty a cla a k tomu, aby byla tímto činem způsobena značná škoda (tj. škoda převyšující částku 500 000,- Kč ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák.), a to v úmyslu spáchat trestný čin, k jehož dokonání ovšem nedošlo.
Při rozhodování o druhu a výměře trestu vycházel Nejvyšší soud z účelu trestu podle §23 odst. 1 tr. zák. a respektoval hlediska uvedená v §31 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., přičemž přihlížel zejména ke stupni společenské nebezpečnosti spáchané pomoci k trestnému činu, k možnostem nápravy obviněných D. M. a L. A., k jejich osobním poměrům, k významu a povaze účasti obviněných jako pomocníků na trestném činu a též k tomu, že nedošlo k dokonání trestného činu hlavním pachatelem. Nejvyšší soud vzal v úvahu i všechny polehčující a přitěžující okolnosti, které byly v posuzované věci zjištěny již u soudů nižších stupňů, a neopomenul ani dobu, jež uplynula od spáchání trestné činnosti. Oba obvinění se dopustili projednávané trestné činnosti jako účastníci, tj. pomocníci ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., přičemž nedošlo k dokonání trestného činu hlavního pachatele. Tyto okolnosti, včetně časového odstupu asi 5 let od doby (ukončení) spáchání trestné činnosti (pomoci), dovolují uložit obviněným tresty odnětí svobody ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby, která je zde vymezena ustanovením §148 odst. 3 tr. zák. v rozpětí od 1 roku do 8 let odnětí svobody, takže každému z obviněných byl stanoven tento trest v trvání 3 roků. Jde o tresty nepodmíněné, protože Nejvyšší soud neshledal možnost podmíněného odkladu jejich výkonu za současného stanovení dohledu nad obviněnými podle §60a odst. 1 tr. zák. Obviněným byly totiž ukládány úhrnné tresty za typově závažnou trestnou činnost, přičemž spáchali dva trestné činy (ve smyslu §89 odst. 1 tr. zák.), které jsou zvlášť závažnými úmyslnými trestnými činy (§41 odst. 2 tr. zák.) a z nichž prvním byla způsobena značná škoda (ve výši 1 321 098,- Kč) a druhý směřoval dokonce ke způsobení škody velkého rozsahu (ve výši 15 150 992,- Kč). Za těchto okolností požadavky generální i individuální prvence vyžadují bezprostřední výkon uložených trestů, neboť jejich podmíněným odkladem by nebylo možné dosáhnout splnění účelu trestu. Nejvyšší soud tedy zařadil oba obviněné podle §39 odst. 2 písm. c) tr. zák. k výkonu trestů do věznice s ostrahou, když nebyly zjištěny žádné důvody pro odchylný postup. Nejvyšší soud pak nepovažoval za možné uložit obviněným i tresty zákazu činnosti, protože z popisu nyní posuzovaného skutku ani skutku, jehož spácháním byli oba obvinění již pravomocně uznáni vinnými nedotčenými dřívějšími rozhodnutími, není zřejmé, že se dopustili trestných činů v přímé souvislosti s takovou činností, která by jim mohla být zakázána (tj. s činností společníků nebo členů statutárního orgánu obchodní společnosti). To platí i o činnostech vymezených ve výroku o trestu v napadeném rozsudku odvolacího soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný další opravný prostředek.
V Brně dne 6. 10. 2010
Předseda senátu: JUDr. František P ú r y