ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1002.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1002/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. srpna 2010 o dovolání obviněného P. N . proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2010, č. j. 5 To 423/2009-284, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 10/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2010, č. j. 5 To 423/2009-284, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 7. 2009, č. j. 2 T 10/2009-229. Tímto rozsudkem byl obviněný P. N. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle §238 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. V rámci těchto dovolacích důvodů namítá, že skutek byl nesprávně právně posouzen. Má za to, že odvolací soud, přestože provedl dokazování formou rozvodového spisu, skutkové závěry nesprávně právně vyhodnotil. Poukazuje na to, že v době skutku byli obžalovaný a poškozená manželé. K rozvodu manželství došlo až rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2010, č. j. 19 Co 385/2009-322. Z tohoto dovozuje, že po dobu trvání manželství mu svědčilo odvozené právo bydlení, i když k němu neměl žádný vlastnický titul. Vytkl odvolacímu soudu, že nesprávně spojil zánik odvozeného práva bydlení s jednáním poškozené spočívající ve výměně zámků a „tím ke znemožnění v domě bydlet potažmo vést společnou domácnost“. Tvrdí, že pokud poškozená chtěla obviněného z domu vykázat, měla k tomu využít zákonné prostředky jako např. §76b o. s. ř. V tomto jejím jednání spatřuje naplnění zákonných znaků skutkové podstaty podle §249a tr. zák. Vzhledem k tomu, že se domníval, že má užívací právo k domu, měly oba soudy pečlivě posuzovat subjektivní stránku trestného činu a měly se zabývat tím, zda byl srozuměn s tím, že může spáchat trestný čin. Domnívá se, že mu odvozené právo bydlení svědčilo minimálně až do právní moci rozhodnutí o rozvodu, proto se nemohl dopustit trestného činu ani ve formě nevědomé nedbalosti. V této souvislosti měl podle názoru obviněného odvolací soud posoudit aplikaci ustanovení §19 tr. zákoníku, neboť zcela zřejmě jednal v právním omylu a za situace, kdy v domě byly jeho věci a nacházeli se tam dva cizí lidé, a z tohoto důvodu nemohl bez vysvětlení poškozené protiprávnost činu rozpoznat. Namítá dále, že soudy nesprávně vyhodnotily materiální stránku trestného činu. V tomto směru dodal, že v konfliktních situacích, zejména mezi manžely, se trestní právo stává oblíbeným nástrojem k vydírání druhé strany, čímž dochází k nepřípustnému zneužívání trestního práva. V dané věci je podle obviněného zjevné, že ke zmíněnému „zvýhodnění“ poškozené došlo, kdy tato řešila situaci tak, že v době, kdy vedli ještě společnou domácnost, ze dne na den vyměnila zámky. S ohledem na uvedené důvody navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení „podle §265k odst. 1 písm. b) tr. ř.“ a odsuzující rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil a podle §265m odst. 1 tr. ř. zprostil obviněného obžaloby v plném rozsahu, případně aby věc přikázal příslušnému soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí podle §265 l odst. 1, 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z toho, jak zákon vymezuje tento dovolací důvod je zřejmé, že v jeho rámci lze přezkoumávat toliko otázky, které souvisejí buď s právní kvalifikací skutku anebo s hmotně právním posouzením jiné otázky mající význam z hlediska hmotného práva. V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je tedy možné namítat, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Přitom pro právní kvalifikaci je rozhodující popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině.
Trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. se obviněný dopustil tím, že „ dne 9. 8. 2008 kolem 10:00 hodin v P., P., zaklepal na vstupní dveře domu, který je ve výlučném vlastnictví jeho manželky S. R. P., která se v uvedenou dobu zdržovala v zahraničí, kdy před tímto nejprve přelezl oplocení pozemku u domu, a následně po otevření dveří I. M., a D. S., kteří ve výše uvedeném domě pobývali se souhlasem majitelky S. R. P., je počal vyzývat k opuštění domu s tím, že zavolá PČR, kdy se následně začal s I. M. přetahovat, až ten jeho tlaku ustoupil a obžalovaný vnikl do domu, kde si fotografoval zařízení domu, v domě setrval, přestože byl výše jmenovanými žádám, aby dům opustil, kdy na tyto výzvy reagoval slovy, že odejít mají oni, přičemž následně dům opustil“.
Stěžejní námitkou obviněného je tvrzení, že skutek byl nesprávně právně posouzen, neboť se domnívá, že s ohledem na to, že v době, kdy se jednání dopustil, ještě nenabyl právní moci rozsudek o rozvodu manželství, mohl do domu vstoupit, protože z důvodu, že mu z titulu trvajícího manželství k předmětnému bytu svědčil odvozený právní důvod užívání bytu. S tímto názorem obviněného se však Nejvyšší soud neztotožnil a k tomu uvádí následující:
Pro náležité posouzení věci jsou rozhodující konkrétní skutková zjištění, která z dokazování vyplynula. V této souvislosti je třeba považovat za významnou skutečnost, že obviněný se skutku dopustil téměř rok poté, co k předmětnému domu v P., P., neměl přístup. Po tuto dobu již bydlel v jiném bytě, kde má nyní trvalou adresu, tedy U M. d., P. Nelze v dané věci přehlédnout ani další skutečnost, a to že i přes konfliktní situaci, v jaké se vztah mezi manžely nacházel, měli manželé právo k bydlení upraveno na základě dohod o zúžení společného jmění manželů, a to tak, že manželka se stala výlučným vlastníkem domu v P., a obviněný bytu v P. Ačkoliv oprávnění manžela bydlet v rodinném domě manželky za trvání manželství vyplývá z rodinných vztahů založených manželstvím (§18 a §19 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů), je v konkrétní věci patrno, že ke dni 9. 8. 2008 manželé nevedli společnou domácnost. Podle ustálené soudní praxe společnou domácnost vedou ti, kteří spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady i své potřeby. Soužití se považuje za trvalé, jsou-li zde objektivně zjistitelné okolnosti, které svědčí o úmyslu vést takové společenství trvale, nikoliv jen na přechodnou dobu. Společné uhrazování nákladů na životní potřeby lze charakterizovat jako hospodářské soužití, při němž osoby společně hospodaří se svými příjmy, nejsou přesně oddělovány finanční prostředky a nerozlišuje se, kterých věcí v domácnosti smějí tyto osoby užívat (srov. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 7. 1978, sp. zn. 17 Co 189/78, zprávy o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR 1970 – 1983 /Sborník IV/strana 538, stanovisko ze dne 10. 6. 1982, Cpj 163/84, uveřejněné pod č. 34 v sešitě č. 9 – 10 z roku 1982 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže tedy obviněný argumentuje tím, že se domníval, že v době, kdy po době téměř jednoho roku, kdy se nijak nepodílel na vedení společné domácnosti, může vstoupit do rodinného domu, který je výlučným vlastnictvím jeho manželky, nelze uvažovat o tom, že by byl tento jeho vstup oprávněný. Není pochyb, že v uvedeném vztahu mezi manžely šlo spíše o situaci, kdy manželství po formální stránce trvá, ale nese znaky manželství rozvráceného, kdy i řada žalob, které proti sobě manželé vedou, je projevem rozvratu manželských vztahů. Důsledná aplikace ustanovení zákona o rodině s kladením důrazu na zánik manželství právní mocí rozsudku o rozvodu manželství by neodrážela v dané věci existující stav a ten, jak je třeba zdůraznit, byl takový, že manželé měli vzájemně upravena práva k bydlení , měli rovněž upravena práva a povinnosti ve vztahu k dětem a jakkoli neměli vypořádány veškeré majetkové vztahy, nelze přisvědčit argumentaci, že by mohli vzájemně zasahovat do majetkových vztahů, které se vztahovaly k nemovitostem, které byly v jejich výlučném vlastnictví. Opačný výklad v dané věci by vedl k absurdním závěrům, neboť mají-li manželé možnost bydlet odděleně za situace, kdy je manželství natolik rozvráceno, že nelze předpokládat obnovení manželského soužití, není důvod, aby společné užívací právo druhého manžela nezaniklo. Ostatně zákonná úprava vzájemných vztahů mezi manžely má sloužit k tomu, aby se oba manželé společně podíleli na nákladech vedení společné domácnosti a bylo by proti smyslu tohoto ustanovení, aby v době, kdy jsou vztahy mezi manžely trvale rozvráceny, bylo toto ustanovení jediným kritériem pro posuzování oprávněnosti jednání obviněného. Není pochyb, že manželka obviněného již v srpnu 2008 vedla svou domácnost a měla zde i své soukromí. Je tedy zřejmé, že vstoupil-li obviněný do prostor předmětné nemovitosti, je třeba jeho jednání posuzovat v intencích trestního zákona, neboť jeho vniknutí do domu manželky proti její vůli (tj. proti vůli oprávněného uživatele) lze charakterizovat jako nežádoucí. Tím zasáhl do objektu trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. S ohledem na výše uvedené okolnosti se jeví jednání obviněného jako účelové. Jak z provedeného dokazování vyplynulo, ač tvrdí, že si šel do domu své manželky vyzvednout své věci, tyto si žádné neodnesl a místo toho zařízení v domě začal fotografovat. Jeho jednání bezesporu vztahy mezi manžely ještě více vyostřilo. Lze také souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že jednání obviněného nebylo aktem svépomoci, ale svévole, jednak proto, že vydání věcí, které se měly podle jeho tvrzení v domě ještě nacházet, se mohl domáhat zákonnými prostředky, jednak proto, že z provedeného dokazování vyplynulo, že k vyzvednutí jeho věcí mu v říjnu 2007 byla dokonce poskytnuta policejní asistence. Za dané situace zbývá dodat, že argumentace obviněného ve vztahu k existenci právního omylu je zcela bezpředmětná, stejně jako námitky ohledně absence subjektivní stránky trestného činu. Veškeré okolnosti případu vypovídají o tom, že obviněný byl veden úmyslem přímým podle §4 písm a) tr. zák. Nezastavil se ani před tím, že ve vstupu do domu se mu snažil zabránit svědek I. M., který (na rozdíl od obviněného) byl v daném okamžiku oprávněným uživatelem domu S. R. P. (manželky obviněného) a do domu vstoupil i přes kladený odpor svědka. Dále je třeba zdůraznit, že ochrana domovní svobody se vztahuje nejen na vlastní bezprostředně obývaný dům, ale i všechny ostatní uzavřené prostory, které tvoří příslušenství domu, tedy včetně přilehlé zahrady. Na zahradě majitelky nemovitosti se obviněný ocitl tím, že překonal překážku - plot zahrady, není tedy zjevné, jakým způsobem by se chtěl dostat do domu, když evidentně klíče od domu k dispozici neměl a jak sám tvrdí, nevěděl, že v domě se zdržují cizí lidé. Veškeré tyto okolnosti ve svém souhrnu dovolují učinit závěr o trestném činu spáchaném ve formě přímého úmyslu.
Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků. Při úvahách o tom, zda obviněný (pachatel) naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Uvedené ustanovení se proto uplatní jen tehdy, bude-li stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nižší, tj. nedosáhne-li stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu předmětné skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Způsob provedení trestného činu, který byl doprovázen jak fyzickým násilím, tak spočíval i v překonání překážky, svědčí o tom, že obviněný naplnil nejen základní, ale také kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Je zřejmé, že intenzita jednání obviněného dosáhla vyššího stupně než nepatrného. Je nutno zdůraznit, že obviněný výrazně zasáhl do objektu trestného činu, jímž je ochrana domovní svobody. Vstupu do domu se domáhal i přesto, že věděl, že jeho manželka není v domě přítomna a že ho přítomní svědci upozorňovali na to, že jeho vstup do bytu si manželka výslovně nepřeje. Je zjevné, že jeho jednání je vyústěním dlouhodobých konfliktů mezi manžely, které se však obviněný rozhodl řešit zcela neadekvátním způsobem a proti takovému jednání má trestní zákon poskytovat oprávněným osobám ochranu. Lze tedy uzavřít, že i po materiální stránce právní kvalifikace skutku odpovídá trestnému činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. Se zřetelem k těmto skutečnostem i tuto námitku Nejvyšší soud považuje za zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného P. N. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl podán prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.]. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann