ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1172.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1172/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. září 2010 o dovolání obviněného D. H . , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2009, č. j. 3 To 62/2009-562, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 T 281/2005, takto:
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2009, č. j. 3 To 62/2009-562, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2008, č. j. 10 T 281/2005-503, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d), e) tr. zák. (ad 1, 2 výroku rozsudku), trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. (ad 1 výroku rozsudku), trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. (ad 3, 4 výroku rozsudku), trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. (ad 3 výroku rozsudku), pokusem trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. (ad 5 výroku rozsudku), trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. (ad 6 výroku rozsudku) a byl odsouzen podle §247 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, když pro výkon trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 4. 2. 2008, sp. zn. 3 T 116/2007 a o nároku poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 6. 2009, č. j. 3 To 62/2009-562, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že „v bodě 1-6 výroku rozsudku i rozhodnutí odvolacího soudu zcela absentuje právní hodnocení vztahu k naplnění materiální podmínky trestného činu dle §3 odst. 2 tr. zák“. K bodu 5 podle obviněného nebylo učiněno žádné zjištění k právní kvalifikaci §8 odst. 1 tr. zák. §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., kdy se soudy nezabývaly zjištěním věcí, které měly být obviněným odcizeny. Závěrem je obviněným (obhájkyní) konstatováno, že vina obviněného byla dovozena na základě důkazů hodnocených k tíži obviněného a zmíněným postupem bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces. S ohledem na výše uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby dovoláním napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Předně je třeba uvést, že námitky obviněného, které v dovolání uplatnil jsou pro svoji kusost v mnoha směrech nepřezkoumatelné. V tomto směru musí Nejvyšší soud dovolatele (obhájkyni) upozornit, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a hodnotit, které znaky skutkové podstaty a v jakém směru obviněný napadá. Při koncipování dovolání je třeba mít především na zřeteli, že dovolání je mimořádný opravný prostředek a že námitky v něm uvedené jsou rámcem, který nemůže dovolací soud nahrazovat vlastními úvahami v tom směru, v jakém by mohly být napadány. Takové námitky svou neurčitostí trpí nepřezkoumatelností (srov. sp. zn. I. ÚS 452/07).
Pokud obviněný v podaném dovolání zpochybňuje naplnění materiálního znaku trestných činů, kterými byl uznán vinným, pak je vhodné uvést, že soud prvního stupně se velmi podrobně zabýval jednotlivými důkazy a tyto důkazy také hodnotil způsobem, který odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a zjistil naplnění formálních znaků trestných činů, kterými byl obviněný uznán vinným a své úvahy ke zmíněným formálním znakům rovněž ve svém rozsudku (str. 16 – 19) rozvedl. Se stejnou pečlivostí však se již nezabýval odůvodněním materiální stránky. V tomto směru se zaměřil na charakteristiku osoby obviněného, aniž by v návaznosti na jednotlivá jednání obviněného ve svém rozhodnutí podrobněji odůvodnil naplnění materiálních znaků trestných činů, kterými obviněného uznal vinným. V souvislosti s uvedenou námitkou musí Nejvyšší soud uvést, že nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků. Při úvahách o tom, zda obviněný (pachatel) naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Uvedené ustanovení se proto uplatní jen tehdy, bude-li stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nižší, tj. nedosáhne-li stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu předmětné skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Způsob provedení činů, doba páchání, časová souvislost, návaznost na předchozí odsouzení, kdy z výkonu trestu pro majetkovou trestnou činnost byl propuštěn 12. 10. 2004 a majetkové trestné činnosti se dopouští dne 19. 6. 2005 (bod 1, 2 rozsudku), či nařízení trestu 14. 4. 2005 – který vykonal dne 21. 12. 2005 a trestné činnosti se dopouští dne 28. 1. 2008 (bod 6 rozsudku), to vše jsou skutečnosti, které odůvodňují závěr, že také materiální znak uvedených trestných činů byl naplněn. V tomto směru bylo tedy dovolání obviněného shledáno zjevně neopodstatněným.
Pokud obviněný namítá nesprávnou kvalifikaci jeho jednání pod bodem 5 výroku rozsudku ve vztahu k pokusu trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., pak je nutno odkázat na hodnotící úvahy soudu prvního stupně i tu skutečnost, že uvedená námitka se stala předmětem přezkumného řízení odvolacím soudem na základě odvolání obviněného. Odvolací soud odkázal na správné hodnotící úvahy soudu prvního stupně (str. 7 usnesení, str. 11 – 14 rozsudku). Z uvedených rozhodnutí vyplývá, proč soudy neuvěřily obhajobě obviněného, že cílem jeho jednání nebyla snaha zmocnit se cizí věci a rovněž uvedly, proč jednání obviněného zůstalo ve stadiu pokusu. V tomto směru je třeba obviněného upozornit, že byl uznán vinným pokusem trestného činu krádeže, když jeho jednání směřovalo ke zmocnění se cizí věci a takového činu se dopustil vloupáním, přitom nelze přehlédnout, že se takového jednání dopustil, přestože byl v posledních třech letech za takový čin potrestán. I zmíněná námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný v další části svého dovolání zpochybňuje způsob hodnocení důkazů provedených soudy. Ke způsobu hodnocení důkazů a následnému skutkovému zjištění, je nezbytné uvést, že zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř., je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. K uvedenému je možno odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem k uvedeným námitkám obviněného Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení.
Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného obsahově podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. září 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann