ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.1213.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 1213/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. října 2010 o dovolání obviněného J. T. , proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2010, č. j. 3 To 385/2010-200, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 1 T 5/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2010, č. j. 3 To 385/2010-200, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 18. 3. 2010, č.j. 1 T 5/2010-174, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §221 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, když výkon trestu odnětí svobody mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §59 odst. 2 tr. zák. bylo obviněnému dále uloženo, aby během zkušební doby vedl řádný život, zejména, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestnými činy způsobil. O nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2010, č. j. 3 To 385/2010-200 (byť v úvodu dovolání obviněný uvádí rozsudku), podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu je podle mínění obviněného dáno tím, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestných činů, kterými byl uznán vinným. Poukazuje jednak na to, že v přípravném řízení se projevily rozpory mezi výpovědí poškozeného a soudního znalce MUDr. Jegorova, kdy nebylo prokázáno, že by poškozený utrpěl zranění v oblasti hrudníku a břicha, jak je popsáno v rozsudku, kdy i k lehkému otřesu mozku poškozeného mohlo dojít pádem poškozeného na zem, když se tomuto zatočila hlava a upadl. V reakci na znalecký posudek obviněný dovozuje, že ostatní zranění nebyla obviněným způsobena a v případě traumat není jednoznačný závěr o tom, že lehký otřes mozku měl poškozenému způsobit obviněný. V další části svého dovolání obviněný zpochybňuje tvrzení poškozeného ohledně ztráty naslouchadla a tvrzení, že se měl po čtyřech plazit od místa napadení k buňce, kde přebývá, když uvedené tvrzení není podloženo lékařskou zprávou ani znaleckým posudkem o poranění kolen. Podle obviněného nebylo postupováno v souladu se zásadou in dubio pro reo, neboť podle jeho mínění si zranění poškozený způsobil sám pádem na asfalt. Dále obviněný soudům vytýká potlačování práva na obhajobu a porušení již zmíněné zásady – presumpce neviny, neboť při zjišťování skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. obhajoba obviněného nebyla vyvrácena a výpověď svědkyně B. byla nesprávně soudy označena za nevěrohodnou. Ve světle výpovědi svědkyně B., která jednoznačně uvedla, že obviněný na poškozeného neútočil, nemohou obstát výpovědi svědkyň S. a N., které nebyly svědky konfliktu. Poukazuje rovněž na to, že použití úředního záznamu soudem bylo v rozporu se zákonem. Soudům vytýká, že se nezabývaly subjektivní stránkou trestného činu, přičemž ani obviněný, na rozdíl od poškozeného, neměl motiv poškozeného napadnout. S ohledem na shora uvedené skutečnosti pak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení krajského soudu i rozsudek předcházející a soudu prvního stupně věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se do dne konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil soud odvolací, vyplývá, že obviněný „dne 20. 8. 2009 kolem 07.00 hodin v osadě H., katastr Městyse F., okres Č. K., na volném prostranství za restaurací K., po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl Č. C., nejprve jedním úderem pěstí do obličeje až mu z ucha vypadlo na zem naslouchátko, pro které se sehnul a byl opětovně napaden úderem pěstí až upadl na zem, kde obžalovaný ve fyzickém napadání poškozeného pokračoval, když jej opakovaně udeřil do hlavy, hrudníku a břicha; tímto jednáním obžalovaný způsobil poškozenému zranění spočívající v otřesu mozku prvého stupně, hlubší oděrce ve střední části přechodu čelní a temenní krajiny, pohmoždění hrudníku, břicha, s dobou léčení nejméně čtyři týdny, načež se následkem fyzického napadení u poškozeného rozvinula posttraumatická stresová porucha těžšího stupně s dobou léčení do současné doby“.
V podaném dovolání obviněný předně zpochybňuje skutkový stav, který byl na základě provedených a hodnocených důkazů zjištěn. Tato skutečnost vyplývá, mimo jiné z toho, že sám poukazuje na to, že soudy neuvěřily výpovědi svědkyně B., která podle jeho mínění podporovala jeho obhajobu, a byla nesprávně označena za nevěrohodnou. V této souvislosti je však potřebné uvést, že soud prvního stupně na str. 3 svého rozsudku rekapituluje výpověď této svědkyně, aby ji následně hodnotil, jak mu přikazuje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. v kontextu také s dalšími důkazy, přičemž na str. 6 – 8 jsou rozvedeny hodnotící úvahy soudu. Z logického odůvodnění jednotlivých důkazů pak vyplývá, proč soud výpovědi obviněného a zmíněné svědkyně neuvěřil. Soud poukazuje na řadu podstatných rozporů mezi jejich výpověďmi (obviněný uváděl, že poškozenému viselo sluchátko na košili, svědkyně B. – poškozený vzal naslouchátko z trávy a odešel, svědkyně N. a S. – protože se nemohly s poškozeným domluvit, neměl naslouchátko, šly ho hledat apod.). Pokud obviněný poukazuje na některé nepřesnosti ve výpovědi poškozeného v přípravném řízení a u hlavního líčení, je nutno uvést, že soudy se podrobně výpovědí poškozeného v přípravném řízení i u hlavního líčení zabývaly a Nejvyšší soud musí nad rámec úvah soudu prvního i druhého stupně uvést, že pokud by obviněný stejně kriticky přistupoval i k vlastní výpovědi u hlavního líčení a v přípravném řízení, také by shledal např. v časových údajích nesrovnalosti. Podstatné však je, že obviněný svojí výpovědí se snaží přesvědčit soudy, že zranění poškozenému nezpůsobil, toto si způsobil poškozený sám pádem na zem, když se mu zatočila hlava a tudíž ani posttraumatická stresová porucha zjištěná znalcem u poškozeného nevznikla jako příčina jeho protiprávního jednání. Již sama tato skutečnost svědčí pro závěr, že námitky obviněným uplatněné nejsou právně relevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu, ale je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav v důsledku nerespektování ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a zásady in dubio pro reo, což sám obviněný v dovolání uvádí.
Vzhledem k tomu, že z námitek obviněného primárně vyplývá tvrzení, že se jednání, pro které byl uznán vinným, nedopustil – nezpůsobil poškozenému zranění popsaná v rozsudku, že soudy nesprávně hodnotily důkazy, ev. nerespektovaly zásadu „in dubio pro reo“ apod., je nezbytné uvést, že zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř. je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. K uvedenému je možno odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Z rozsudku soudu prvního stupně, ale také usnesení soudu druhého stupně, je patrno, že tento se zabýval námitkou obviněného uplatněnou v dovolání k otázce znaleckých posudků, způsobu zranění, době léčení (viz např. str. 3 usnesení k bolestivosti hrudníku a učiněných zjištění k vyšetření břicha apod.). Závěry z těchto zpráv a následné úvahy obviněného k otázce, jaké zranění měl poškozenému způsobit, je třeba také vidět v souvislosti s hodnocením výpovědi obviněného jako celku. Rovněž tak reagoval odvolací soud i na námitku úředních záznamů. Se závěry soudu odvolacího musí Nejvyšší soud souhlasit.
Jak již bylo shora uvedeno, prioritou v uplatněném dovolání obviněného je tvrzení, že skutek, jenž je mu kladen za vinu, nespáchal, zranění, které bylo poškozenému způsobeno, není důsledkem jeho protiprávního jednání, a vzhledem k tomu, že se nedopustil popsaného jednání, lehký otřes mozku u poškozeného nevznikl v důsledku jeho jednání, nemůže být ani následek – posttraumatická stresová porucha těžšího stupně v příčinné souvislosti. Od uvedeného závěru (že se jednání, které je popsané ve výroku rozsudku, nedopustil, událost proběhla jinak, než soudy zjistily) se musí samozřejmě odvíjet také odkaz na nesprávné hodnocení důkazů, což však ve svém důsledku znamená, že soudům předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje, která je však odlišná od skutkového zjištění, které soudy učinily, tudíž obviněný nenapadá nesprávné hmotně právní posouzení věci, ale vznáší výhrady směřující do oblasti skutkového zjištění. V tomto směru proto odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Ústavního soudu zn. II. ÚS 681/04, kde tento mj. uvádí, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
V neposlední řadě zbývá ještě reagovat na tvrzení obviněného, „že v daném případě neexistuje subjektivní stránka trestného činu, tedy zavinění a nalézací soud se tímto nezabýval“. Uvedená argumentace se však odvíjí opět od verze obviněného, že nebylo prokázáno, že by poškozený utrpěl pohmoždění hrudníku a břicha. Z toho následně dovozuje, že nebylo prokázáno, že by utrpěl lehký otřes mozku a pak podle obviněného chybí zavinění k posttraumatické poruše poškozeného. Také z této argumentace obviněného je patrno, že celá je vybudována nikoli na hmotně právním pojetí zavinění, ale na zpochybnění skutkového zjištění. Vzhledem k tomu, že soudy uvěřily výpovědi poškozeného v kontextu s dalšími důkazy a nikoli výpovědi obviněného a svědkyně B., je zpochybňování subjektivní stránky obviněným vázáno opět na rozdílný náhled na průběh konfliktu mezi obviněným a poškozeným, kdy neexistenci naplnění subjektivní stránky obviněný odvozuje od jím předkládané verze skutkového děje a vlastního hodnocení důkazů.
Vzhledem k uvedeným námitkám obviněného Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení.
Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného obsahově podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann