ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.252.2010.3
sp. zn. 6 Tdo 252/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. března 2010 o dovolání, které podal obviněný M. F. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 5 To 447/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 75/2009, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 5 To 447/2009, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 2 T 75/2009, zrušují .
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Břeclavi p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 2 T 75/2009, byl obviněný M. F.(dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 7. 3. 2009 v 00:20 hodin řídil v M. osobní motorové vozidlo značky Audi 80, r.z., kdy byl na ulici B.zastaven a kontrolován policejní hlídkou Policie ČR, OŘ SCP, ICP Břeclav, přičemž obžalovaný vozidlo řídil v době, kdy byl pod vlivem drog, neboť byl u něj proveden test na drogy Drugwipe 5+ s pozitivním výsledkem na cannabinoidy, které se vyskytují jako přirozená součást v rostlinách konopí setého, které je uvedeno v příloze č. 3 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jako omamná látka zařazená do seznamu IV podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách (publikované ve vyhlášce č. 47/1965 Sb.) a s pozitivním výsledkem na amfetaminy, kterážto látka je uvedena v příloze č. 5 zákona č. 167/1999 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů jako psychotropní látka zařazená do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách (publikované ve vyhlášce č. 62/1989 Sb.)“. Za tento trestný čin byl podle §201 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 5 To 447/2009, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu Brně podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že testování přítomnosti drogy v těle pomocí tzv. screeningových metod slouží pouze pro určení, zda je v době provádění testu určitý typ drogy v těle testované osoby obsažen, nikoliv pro stanovení času, kdy byla droga užita. Zdůraznil přitom, že existuje velmi široké rozmezí odhadů, jak dlouho se může droga v těle nacházet, a že bez ohledu na použitou metodu testování je vždy nutné počítat s tímto časovým rozptylem, přičemž vliv na dobu, po kterou zůstává droga v těle, mají též vlastnosti samotného jedince. Proto podle jeho slov nelze nikdy stanovit přesný čas konzumace drogy. Dodal, že maximální doba od požití drogy, kdy se tato dá ještě v těle detekovat, činí v případě cannabiniodů řádově desítky dnů a v případě amfetaminů řádově dny. Následně poznamenal, že spolehlivost systému Drugwipe 5+ dovozce udává vyšší než 90%, což je dostačující pro orientační zjištění přítomnosti drog pro potřeby Policie ČR a zřejmě i pro účely přestupkového řízení, ne však pro účely řízení trestního. Upozornil, že tento test se navíc liší od testerů na alkohol tím, že neurčuje ani orientačně obsah návykové látky, a tedy jím lze zjistit pouze to, že v těle byla s určitou pravděpodobností obsažena návyková látka. Důkazem pro to však může být pouze toxikologický rozbor krve nebo jiné tělní tekutiny.
Obviněný připustil, že z provedeného dokazování je možné dovodit (s výhradami výše uvedenými), že mohl být s určitou pravděpodobností pod vlivem návykových látek, namítl však, že pod tímto vlivem mohl být i z pouhé nedbalosti, neboť maximální doba od požití drogy, kdy se dá ještě v těle detekovat, je minimálně v řádu dní a v případě cannabiniodů desítek dní, což ostatně není v rozporu s jeho výpovědí (vypověděl, že po dobu tří týdnů žádnou drogu nepožil). Konstatoval, že z pouhé přítomnosti návykové látky v jeho těle automaticky nevyplývá, že byl ve stavu vylučujícím způsobilost k bezpečnému řízení motorových vozidel. Dále poznamenal, že hranice obsahu návykové látky v krvi, která by vylučovala způsobilost k řízení motorových vozidel, dosud nebyla judikaturou stanovena, a je tedy nutné každý případ posuzovat individuálně. Podotkl, že v případě požití alkoholu před jízdou byla judikaturou vymezena hranice 1 promile alkoholu v krvi, kdy je vždy vyloučena způsobilost řidiče k řízení motorového vozidla. Je známo, že řidič může mít určité množství alkoholu v krvi (typicky zbytkový alkohol), ale rozhodně je ve stavu, kdy je způsobilý k řízení motorového vozidla. Pro takové případy by bylo příliš tvrdé uplatňovat sankce podle trestního zákona. V této souvislosti argumentoval, že analogicky může nastat situace, kdy lze testem u řidiče motorového vozidla zjistit přítomnost návykové látky v těle, avšak je ve stavu, kdy je plně způsobilý k řízení motorového vozidla (např. tři týdny po tom, co kouřil marihuanu). I v takovém případě by bylo nemístně a nesmyslně tvrdé uplatňovat sankce podle trestního zákona.
Prohlásil, že z přítomnosti tří dávek pervitinu v jeho vozidle a z jeho výpovědi nevyplývá, zda drogu požil, resp. kdy a v jakém množství, nebo zda ji požije teprve v budoucnu. Závěr soudu, že byl ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorových vozidel, se tak opírá pouze o svědeckou výpověď policistů, kterým přišlo, že se chová „divně“. Upozornil přitom, že ačkoliv souhlasil s odebráním krve a tento odběr byl proveden, soud neprovedl jím navržený důkaz, znalecký posudek, kterým by bylo zjištěno, do jaké míry byla snížena jeho schopnost řídit motorové vozidlo.
Vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů zcela jednoznačně pochybily, když na základě takto zjištěného skutkového stavu dovodily, že byl ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení motorového vozidla a kvalifikovaly jeho jednání jako trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák., když takové jednání lze posoudit maximálně jako přestupek podle §22 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích. Zopakoval, že se dobrovolně podrobil odebrání krve a navrhoval provedení znaleckého posudku z oboru toxikologie. Soud návrhy zamítl s tím, že takový posudek už není možné provést, neboť vzorky krve se skladují pouze 4 měsíce. V daném případě se podle slov obviněného jedná o liknavost orgánů činných v trestním řízení, přičemž je nepřípustné, aby taková liknavost šla k jeho tíži a aby byl zbaven svobody na základě výpovědí dvou policistů, kterým připadalo, že se chová „divně“. Uzavřel, že soudy nižších stupňů nesprávně kvalifikovaly skutek, kterého se měl dopustit, když z provedeného dokazování zcela jednoznačně vyplývá, že tento je pouze přestupkem.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 5 To 447/2009, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 2 T 75/2009, a aby Krajskému soudu v Brně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o tr. ř. odložil výkon trestu, který má na podkladě napadeného rozhodnutí vykonat. V této souvislosti lze konstatovat, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 4. 3. 2010, sp. zn. 6 Tdo 252/2010, podle §265o odst. 1 tr. ř. obviněnému přerušil až do rozhodnutí o dovolání výkon trestu odnětí svobody, který mu byl na dobu čtyř měsíců uložen rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 2 T 75/2009, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 5 To 447/2009.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě pouze těch vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody, a proto se jím nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Z dikce uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že jeho výchozím předpokladem je nesprávná aplikace hmotného práva. Při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Zásah do skutkových zjištění je možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, avšak pouze tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění) a současně je-li toto pochybení předmětem dovolání, což se však v posuzované věci nestalo.
Následně státní zástupce poznamenal, že ve smyslu §89 odst. 2 tr. ř. může být důkazem ve vztahu k podezření na ovlivnění řidiče vozidla omamnými látkami nepochybně i test Drugwipe 5+. Analogicky s ohledem na již ustálenou soudní praxi týkající se ustanovení §201 tr. zák., byť ve vztahu k požití alkoholu řidičem, lze podle něho dále uvést, že ovlivnění drogou v obecném smyslu snižuje způsobilost řidiče k řízení motorového vozidla, jelikož řidič není schopen správných a včasných vjemů a pohotových reakcí na situace vznikající v dopravním provozu. Zda nastal i stav vylučující způsobilost ve smyslu §201 tr. zák. je potom třeba v každém konkrétním případě zjišťovat a dokazovat. Jistě proto bude nutno provést vedle orientačního testu, jakým je např. Drugwipe, případné další důkazy, jako např. svědecké výpovědi spolujezdců nebo zasahujících policistů, které mohou podat informace o chování řidiče a o způsobu jeho jízdy, případně důkazy jiné (jakým např. v dané věci byl nález drogy pervitin převážené obviněným v autě). Bude pak věcí soudu v rámci volného hodnocení důkazů, aby (aniž by k tomu musel mít pro případy všech omamných či psychotropních látek judikatorně stanoveny příslušné limity) zvážil, k jak významnému snížení řidičových schopností došlo a zda byl či nebyl schopen bezpečně řídit motorové vozidlo. Přitom shledal, že v dané věci bylo postupováno právě popsaným způsobem, přičemž soudy obou stupňů dovodily skutkový závěr, že obviněný se nacházel ve stavu vylučujícím způsobilost k bezpečnému řízení motorových vozidel.
Státní zástupce pak shrnul, že argumentace obviněného předložená v dovolání, v jejímž celém rozsahu je tvrzen údajný nesprávný postup v dokazování, resp. nesprávné hodnocení důkazů, se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. Podané dovolání proto navrhl v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout, s tím, že z tohoto důvodu také neshledává podklad pro obviněným navrhovaný postup podle §265o tr. ř. Současně, pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu, vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 5 To 447/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Pokud tedy obviněný ve svém dovolání uplatnil námitky vůči rozsahu dokazování, způsobu hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů, pak takové námitky nelze pod jím uplatněný dovolací důvod podřadit.
Obviněný však uplatnil i další argumentaci (stran znaku „stavu vylučujícího způsobilost“), již lze z hlediska její podstaty označit ve vztahu k ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za právně relevantní.
Nejvyšší soud, který neshledal důvod pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., po přezkumu podle §265i odst. 3 tr. ř. dospěl k následujícím závěrům.
Nutno především zdůraznit, že podle §120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného (konkrétního) trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a současně skutek dosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení jde v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku se jedná též v případě, kdy sice skutková a právní věta jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo, byť i z nedbalosti, vykonává ve stavu vylučujícím způsobilost, který si přivodil vlivem návykové látky, zaměstnání nebo jinou činnost, při kterých by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku.
Podle ustanovení §89 odst. 10 tr. zák. se návykovou látkou rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování.
Zaměstnáním nebo jinou činností ve smyslu §201 odst. 1 tr. zák. se rozumí takové zaměstnání nebo činnost, jejíž bezpečný výkon vyžaduje soustředěnou pozornost a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat na vznikající situaci, přičemž i menší oslabení těchto schopností vlivem návykové látky vyvolává možnost ohrožení chráněných zájmů určitého rozsahu a intenzity (ohrožení života nebo zdraví lidí, tj. více osob, nebo možnost vzniku značné škody na majetku). Řízení motorového vozidla řidičem, který požil určité množství návykové látky je nutno považovat za činnost ve smyslu ustanovení §201 tr. zák., poněvadž možnost ohrožení chráněných zájmů vyplývá již z povahy vozidla, které svou hmotností a motorickou silou může způsobit závažné destrukční účinky. Právě tato povaha motorových vozidel způsobuje, že následky dopravních nehod v silničním provozu jsou zpravidla závažné, přičemž je jim úměrná i zákonem předpokládaná intenzita ohrožení (srov. rozhodnutí č. 1/1966 Sb. rozh. tr.). Ohrožení nemusí být bezprostřední a konkrétní (srov. rozhodnutí č. 1/1966 a č. 62/1967 Sb. rozh. tr.). Nastává i v případě, když výkon zaměstnání nebo jiné činnosti byl zatím bez závad. Při řízení motorového vozidla nastává již při zahájení jízdy a podobně je tomu i při ostatních činnostech.
Při posuzování otázky, zda jde o stav vylučující způsobilost, je nutno přihlížet zejména k tomu, jaké zaměstnání nebo činnost pachatel pod vlivem návykové látky vykonával. Například, podle poznatků lékařské vědy není žádný řidič motorového vozidla (tj. ani nadprůměrně disponovaný) schopen bezpečně řídit motorové vozidlo, dosáhne-li hladina alkoholu v jeho krvi nejméně 1,00 g/kg.
Po subjektivní stránce u tohoto trestného činu postačí zavinění z nedbalosti.
Z výše popsaných skutkových závěrů soudů nižších stupňů vyplývá, že obviněný vykonával pod vlivem drog (návykových látek) činnost (řízení motorového vozidla), jejíž bezpečný výkon vyžadoval soustředěnou pozornost a schopnost správně vnímat a pohotově reagovat, činnost, při které by mohl ohrozit život nebo zdraví lidí nebo způsobit značnou škodu na majetku (v této souvislosti nutno upozornit, že obviněný navíc řídil motorové vozidlo ve večerních hodinách, tedy v době, kdy byla značně snížena viditelnost, a přehlédnout nelze ani roční období, v němž došlo k jednání obviněného).
Nejvyšší soud ovšem současně konstatuje, že z těchto skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se nepodává, že obviněný v inkriminované době řídil motorové vozidlo ve stavu vylučujícím způsobilost k jeho bezpečnému řízení.
Soudy nižších stupňů sice učinily závěr o přítomnosti návykových látek (konkrétně cannabinoidů a amfetaminů) v těle obviněného v době řízení motorové vozidla (tento závěr se opírá především o výsledky testu na drogy provedeného přístrojem Drugwipe 5+ a výpovědi svědků M. K. a J. R.), avšak v jejich rozhodnutích absentují skutková zjištění (podložená provedenými důkazy), jež by vedla k resultátu, že návykové látky zjištěné v těle obviněného vylučovaly jeho způsobilost k bezpečnému řízení motorového vozidla. Jinak řečeno, pouhé zjištění, že obviněný byl v kritické době pod vlivem návykových látek (drog), samo o sobě nepostačuje pro závěr, že v důsledku toho byl ve stavu vylučujícím způsobilost k řízení osobního automobilu (nelze mechanicky klást rovnítko mezi zjištěním o návykových látkách v těle řidiče a jeho nezpůsobilostí k uvedené činnosti - srov. shora zmíněný příklad ovlivnění řidiče alkoholem). Vždy je totiž nutné zjistit, jaký vliv měly požité návykové látky na způsobilost konkrétní osoby k výkonu činnosti, kterou má na mysli ustanovení §201 odst. 1 tr. zák., tedy do jaké míry tuto způsobilost omezily či zda ji přímo vyloučily (vedle objasnění druhu návykových látek k tomu může významně přispět zejména zjištění jejich množství v organismu naznačené osoby). U jiných návykových látek než alkoholu je třeba zjišťovat konkrétní stav ovlivnění takovou látkou a porovnat ho s ustáleným posuzováním stavu vylučujícím způsobilost, který byl přivozen alkoholem, zpravidla za pomoci znalce (srov. Šámal P., Púry F., Rizman S., trestní zákon, komentář I., díl 6, doplněné a přepracované vydání Praha C. H. Beck 2004, s. 1201). Z dosavadních zjištění vyjádřených především ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně takový závěr neplyne a nelze jej učinit ani v kontextu odůvodnění soudních rozhodnutí.
Se zřetelem k těmto skutečnostem nelze přisvědčit závěru soudů nižších stupňů, podle něhož obviněný jednáním popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle §201 odst. 1 tr. zák.
Nad tento rámec Nejvyšší soud považuje za vhodné konstatovat, že přístroj Drugwipe 5+ je schopen toliko orientačně indikovat přítomnost návykové látky v těle testované osoby, ale není s to určit její množství, popř. stupeň ovlivnění testovaného návykovou látkou. Dále je třeba zdůraznit, že obviněný se v souvislosti s předmětným skutkem dobrovolně podrobil odběru krve, její rozbor na přítomnost návykových látek, jenž mohl zcela zásadním způsobem napomoci k zodpovězení otázky ovlivnění obviněného návykovou látkou, příp. stupně tohoto ovlivnění, však nebyl proveden. Není od věci též poukázat na obsah zprávy o lékařském vyšetření obviněného provedeném v souvislosti s podezřením z ovlivnění návykovou látkou (založena na č. l . 17 spisu). Z této zprávy, s níž se soudy nižších stupňů náležitě nevypořádaly, není zřejmé, že by vyšetřující lékařka v době cca dvou a půl hodin po zastavení obviněného hlídkou Policie ČR u něho shledala projevy ovlivnění návykovou látkou.
Vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 5 To 447/2009, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 4. 6. 2009, sp. zn. 2 T 75/2009, a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§
265n tr. ř.).
V Brně dne 18. března 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý