ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.260.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 260/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 18. března 2010 o dovolání obviněného R. Č. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2008, č. j. 3 To 437/2008-273, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 46/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2008, č. j. 3 To 437/2008-273, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 29. 5. 2008, č. j. 91 T 46/2007-226. Tímto rozsudkem byl obviněný R.Č. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a podle §250 odst. 3 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Dále mu byla podle §59 odst. 2 tr. zák. uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradil podle svých sil škodu, kterou trestným činem způsobil. Současně byl podle §53 odst. 1 tr. zák. a §54 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 80.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozenému RNDr. J. M., CSc., trvale bytem B., H., škodu ve výši 900.000,- Kč.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že v jeho případě došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku. Namítl, že byl odsouzen na podkladě jediného důkazu, a to výpovědi poškozeného RNDr. J. M., CSc. Tento svědek nebyl nikdy vyslechnut před soudem, čímž podle názoru obviněného byla porušena zásada ústnosti, neboť výpověď poškozeného byla u hlavního líčení pouze čtena. V hlavním líčení tak podle jeho názoru nebyly splněny podmínky §211 odst. 1 věta první tr. ř., tj. podmínka souhlasu „obhájce“ (správně má být uvedeno obžalovaného) a státního zástupce s čtením výpovědi poškozeného. Poukazuje přitom na to, že od výpovědi poškozeného do doby konání hlavního líčení došlo ke změnám skutkového stavu a že výslech poškozeného si vyžadovala složitost dokazování. Je přesvědčen, že nebyly splněny podmínky pro čtení svědecké výpovědi ani podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., protože zdržování se svědka v cizině z důvodu plavení se na výletní lodi po Karibském moři není tak závažný důvod pro opětovné nedostavování se k hlavnímu líčení a tudíž pro konstatování, že svědek je pro dlouhodobou přítomnost v cizině nedosažitelným. Nevyslechnutím svědka u hlavního líčení nebyly podle obviněného prokázány významné skutkové okolnosti. Dodal, že z rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu vyplývá, že v těchto případech je vždy dokazování třeba doplnit o další relevantní důkazy. Upozorňuje dále na to, že ve výpovědi poškozeného jsou takové rozpory, které nebylo možné bez jeho výslechu odstranit. V důsledku toho neměl soud k výpovědi poškozeného přihlížet a správně měl rozhodnout tak, že skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. nenaplnil. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2008, sp. zn. 3 To 437/2008, a rozsudek Městského soudu v Brně 29. 5. 2008, sp. zn. 91 T 46/2007, zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal příslušnému soudu, aby věc znovu v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ K tomu je třeba uvést, že stěžejní námitkou obviněného je konstatování, že vzhledem k tomu, že nebyl u hlavního líčení slyšen poškozený RNDr. J. M., CSc., byla porušena zásada ústnosti trestního řízení, přičemž tuto námitku v řízení před soudem neuplatnil poprvé a soudy se jí již v předcházejícím řízení důkladně zabývaly.
Je třeba zejména poukázat na to, že výpověď poškozeného nezůstala v provedeném dokazování osamocena, naopak, byla podpořena dalšími ve věci provedenými důkazy (svědeckými výpověďmi i listinnými důkazy). Není tedy pravdou, jak uvádí obviněný, že by výpověď poškozeného z přípravného řízení byla ve věci jediným usvědčujícím důkazem. Vzhledem k tomu, že byla provedena i celá řada dalších důkazů, lze spolehlivě vyloučit i existenci omylu, pokud jde o závěr o vině obviněného. V tomto ohledu je třeba zmínit další významnou skutečnost, a to že poškozený byl v přípravném řízení ze dne 2. 11. 2006 slyšen za přítomnosti obhájce obviněného a velmi podrobně se k dotazům obhájce vyjadřoval. Obviněnému tak bylo umožněno realizovat právo na obhajobu a svědka konfrontovat tím, že mu byly kladeny otázky obhájcem obviněného. Jinými slovy řečeno, byla-li zajištěna účast obhájce obviněného u výslechu svědka (byť učiněného v přípravném řízení), nelze ani u hlavního líčení zpochybnit čtení takové svědecké výpovědi podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť právo na obhajobu bylo plně realizováno, a to i v souladu s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. (srov. 54/2001 Sb. rozh. tr.). Dále je třeba uvést, že jestliže byl později protokol o výslechu poškozeného ze dne 2. 11. 2006 čten u hlavního líčení dne 29. 5. 2008, byl obviněnému dán dostatečný prostor, aby se k ní vyjádřil. Konkrétně k výpovědi poškozeného ničeho nenamítl, uvedl toliko: „Nebudu se k tomu vyjadřovat, protože to jsou samé lži“ (č. l. 221). Za dané situace proto nelze postupu soudu podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. ničeho vytknout, neboť právo obviněného na obhajobu nebylo nijak dotčeno. Nezbývá tedy nic jiného než k námitce obviněného uzavřít, že pouhé přečtení protokolu o výslechu svědka z přípravného řízení samo o sobě nemusí znamenat, že jde o procesně nepoužitelný důkaz, protože rozhodnou skutečností je, zda obviněný měl (stačí, že i prostřednictvím obhájce) nebo neměl možnost v předchozích stadiích řízení pokládat otázky osobě, jejíž výpověď má být u soudu čtena (srov. sp. zn. II. ÚS 662/01). Nadto Nejvyšší soud poznamenává, že ke čtení výpovědi svědka podle §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. není třeba souhlasu obviněného a státního zástupce právě z toho důvodu, že jde o výjimky z ustanovení §211 odst. 1 tr. ř. Pokud jde o samotný důvod nedosažitelnosti svědka, soud prvního stupně podrobně na str. 5 odůvodnění rozsudku rozvedl skutečnosti, které svědkovi bránily v účasti u hlavního líčení. K důvodům zde uvedeným nutno dodat, že obviněný při svém požadavku na výslech poškozeného opomíjí, že by mu mohly vzniknout další nemalé náklady v souvislosti s účastí poškozeného u hlavního líčení. To vše za situace, kdy důkazní situace není zvlášť složitá a kdy tento jediný důkaz byl soudy velice pečlivě hodnocen a doplněn jinými, byť i důkazy nepřímými. Navíc za situace, kdy obviněný označuje výpověď poškozeného za lež a svoji verzi průběhu skutkového děje předkládá jako pravdivou. Pokud obviněný hovoří o změnách ve skutkovém stavu, Nejvyšší soud neshledal, že by došlo ke změnám skutkového zjištění, které by měly vliv na totožnost skutku.Naopak upřesnění skutkové věty bylo minimální a zůstalo bez jakého vlivu na následek způsobený trestným činem. K tomuto tvrzení je třeba dodat, že totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání a skutkovými okolnostmi uvedenými ve výroku soudu musí být úplná shoda. Některé významné skutečnosti mohou být teprve zjištěny, jiné mohou naopak odpadnout, ukáže-li se, že z hlediska následku nejsou významné. To znamená, že totožnost skutku narušena nebude, pokud by ji v takovém případě udržoval stejný následek, např. majetková újma, kterou měl obviněný způsobit poškozenému (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 3 Tz 279/200, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2001, svazek 1, pod T 2). V tomto směru lze také poukázat na zájem poškozeného aktivně spolupracovat s orgány činnými v trestním řízení, když soudu v přípise ze dne 2. 5. 2008 (na č. l. 198 - 199) sdělil, že na své výpovědi učiněné v přípravném řízení trvá. Nelze nevzít v úvahu, že ve světle dalších provedených důkazů výpověď poškozeného z přípravného řízení vyznívá přesvědčivě, oproti výpovědi obviněného. Ve výpovědi poškozeného shledány rozpory nebyly, naopak řada tvrzení obviněného byla v rámci dokazování vyvrácena.
Ke shora uvedenému tvrzení považoval Nejvyšší soud za vhodné (toliko ve stručnosti) se vyjádřit, přestože uplatněné námitky obviněného směřují výlučně do oblasti skutkového zjištění. Obviněný primárně brojí proti skutkovému zjištění a následně od toho odvozuje, že nebyly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Nejvyšší soud však zdůrazňuje, že argumentace obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nijak nesouvisí s právním posouzením skutku. Poukazuje-li na to, že ve věci byl proveden jediný usvědčující důkaz, s ohledem na další ve věci provedené důkazy nemůže jeho argumentace obstát. Zcela zjevně tak tato jeho námitka směřuje do neúplnosti dokazování. Skutkové námitky, jak bylo shora uvedeno, však nelze učinit předmětem přezkumu v řízení o dovolání.
Obviněný brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů. Nejvyšší soud v této souvislosti pokládá za potřebné opětovně poznamenat, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že v dané věci provedené důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu důkazů, vzájemně se doplňují, na sebe navazují a jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno uzavřít, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly. Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného R. Č. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann