ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.274.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 274/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. března 2010 o dovolání obviněného M. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 5 To 537/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp. zn. 1 T 47/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 11. 2009, sp. zn. 5 To 537/2009, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu Brno – venkov ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 1 T 47/2009, kterým byl uznán vinným jednak trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. zák. a byl odsouzen podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, když pro výkon uloženého trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a dále bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody podle §228 odst. 1 tr. ř. Týmž rozsudkem byl obviněný V. P. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný obžalobou jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zák. a to jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák., protože nebylo prokázáno, že skutek spáchal obžalovaný.
Proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání. K podanému dovolání je třeba uvést, že jeho přípustnost obviněný (obhájce) zakládá na ustanovení §237 (bez označení právního předpisu), z hlediska přípustných důvodů tyto specifikuje podle §241a odst. 2 o. s. ř. Z jeho citace dále vyplývá, že obě řízení jsou postižena vadami, jež mají za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a zároveň rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení věci. V námitkách poukazuje na to, že mu nebylo prokázáno, že by trestným činem krádeže spáchal škodu nikoli malou a tudíž jeho jednání nemohlo být kvalifikováno podle §247 odst. 2 tr. zák. Odůvodněnost své argumentace spatřuje mj. i v tom, že byl odsouzen k náhradě škody pouze v částce 12.252,- Kč, nikoli v částce 27.500,- Kč, kterou jako výši škody ve výroku o vině uvádějí soudy. Trest mu měl být podle jeho názoru ukládán toliko podle §247 odst. 1 tr. zák. a §249 odst. 1 tr. zák. V další části dovolání soudům vytýká, že neprovedly důkazy v takovém rozsahu, aby byla jeho vina prokázána. Poukazuje na to, že neexistuje důkaz o tom, že by do vozidla vnikl, že by s tímto vozidlem jel do P. a byl Policií ČR zadržen bezprostředně u vozidla. Následně pak požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Brně (nesprávně uvádí rozsudek) i rozsudek soudu prvního stupně a věc po zrušení vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Předně je potřebné uvést, že dovolání nepřesně používá některá ustanovení, aniž by bylo blíže v odůvodnění dovolání rozvedeno, jaké okolnosti obviněného (obhájce) k jejich zvolení vedly. Dále je možno uvést, že byť v dovolání není odkázáno a citováno zákonné ustanovení dovolacího důvodu /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./; lze k závěru, že uvedené ustanovení měl obviněný na mysli dospět na základě argumentace: „rozhodnutí obou soudů spočívají na nesprávném právním posouzení věci“.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Shora bylo zmíněno, že obviněný soudům vytýká „opomenutí důkazů, resp. dovozování takových závěrů z provedených důkazů, jež nemají oporu v provedeném dokazování; neexistenci důkazu o tom, že by v době vniknutí do předmětného vozidla se na místě spáchání trestného činu zdržoval; neexistence pachové stopy, vzorku DNA či daktyloskopické stopy, které by prokazovaly tvrzení uváděná v rozsudku“ apod. Z uvedených skutečností vyplývá, že obviněný soudům vytýká nedostatky ve zjišťování skutkového stavu věci a současně sám soudu předkládá vlastní verzi skutkového děje, kdy uvádí „skutkový děj se odehrál tak, že jsem šel společně s mým známým k dalšímu kamarádovi L. B., který bydlí v bezprostřední blízkosti cca do 100 m od místa, kde stálo předmětné vozidlo..“. V návaznosti na shora uvedenou argumentaci obviněného je třeba uvést, že zjištěný skutkový stav /§2 odst. 5 tr. ř./ je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu, zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
V souvislosti s obviněným předkládanou vlastní verzí průběhu skutkového děje je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Ke shora uvedenému dovolacímu důvodu je vhodné také zmínit, že obsahově shodné námitky uplatňoval obviněný také v řízení před soudem prvního i druhého stupně. Okresní soud ve svém rozsudku na str. 5 - 6 rozvedl, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že obhajobu obviněného je třeba považovat za účelovou. Se závěry soudu prvního stupně se ztotožnil soud odvolací, který ve svém usnesení (str. 2) poukázal na skutečnosti, které vyplynuly z výslechu zasahujícího policisty nstržm. Š., jehož výslech provedl odvolací soud. Z výslechu tohoto svědka mj. vyplynulo, že viděl, jak obviněný s další osobou opustil před svým zadržením motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia, viděl, jak tito muži odhazují za plot klíče od automobilu a další věci. Je-li podstatou dovolání obviněného argumentace, že se uvedeného jednání nedopustil a děj proběhl jinak, než byl soudy zjištěn, pak nejde o právní námitku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu, ale o námitku skutkovou, která je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní, neboť jí se obviněný snaží soud přesvědčit o své verzi průběhu skutkového děje (viz shora rozhodnutí Ústavního soudu).
V dovolání se obviněný rovněž zmiňuje o tom, že trest, který mu byl uložen, neodpovídá zákonným hlediskům. Předně je třeba upozornit, že rozhodnutí, které je dovoláním napadeno, bylo vydáno a nabylo právní moci před 1. 1. 2010 (s ohledem na obviněným zmiňované ustanovení §2 odst. 1 trest. zákoníku a §38 odst. 1 trest. zákoníku). Soudy správně použily ustanovení §247 odst. 2 tr. zák., neboť z výroku o vině vyplývá, že škoda, kterou obviněný svým jednáním způsobil činila 27.500,- Kč. Námitka obviněného (obhájce), že použitá právní kvalifikace nemůže obstát vzhledem k tomu, že obviněný byl odsouzen k náhradě škody pouze v částce 12.252,- Kč je irelevantní, neboť ze spisu vyplývá, že poškozený se připojil s nárokem na náhradu škody pouze ve výši 12.252,- Kč, a to ohledně věcí, které mu nebyly vráceny, přičemž celková hodnota věcí odcizených (vrácených i nevrácených) činila již shora zmíněnou částku 27.500,- Kč, která byla rozhodná pro použitou právní kvalifikaci.
Za situace, kdy obviněný byl uznán vinným jednak trestným činem podle §247 odst. 1 písm. b), písm. e), odst. 2 tr. zák. (trestný čin spáchal vloupáním a byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen – tohoto se dopustil v době podmíněného odsouzení a způsobil škodu nikoli malou), za který mu bylo možno uložit trest odnětí svobody v trvání až tří let, a jednak trestným činem podle §249 odst. 1 tr. zák., za který bylo možno obviněnému uložit trest odnětí svobody v trvání až dva roky, mu byl uložen trest úhrnný v souladu s ustanovením §35 odst. 1 tr. zák. Ze shora uvedeného je patrno, že trest odnětí svobody mu byl uložen podle nejpřísnějšího trestného činu, kterým byl uznán vinným, a to ve výměře, kterou zákon připouští, tudíž nelze akceptovat námitku, že by se mělo jednat o takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo o trest uložený ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z tohoto pohledu by námitka uvedená ev. i k §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byla irelevantní. Odvolací soud ve svém rozhodnutí mj. také konstatoval, že „uložený trest v první polovině zákonné trestní sazby vzhledem k počtu předchozích odsouzení obviněného, je trestem spíše mírným, v žádném případě se nejedná o trest nepřiměřeně přísný a vzhledem k situaci, kdy odvolání nepodal v neprospěch obviněného státní zástupce, neměl odvolací soud důvod měnit výrok o trestu“. S uvedeným závěrem se lze ztotožnit. Odkazuje-li obviněný mj. ve svém dovolání na ustanovení §2 odst. 1 trest. zákoníku, pak považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že také §205 odst. 2 trest. zákoníku hovoří o tom, že podle tohoto ustanovení se odsoudí pachatel, „který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a byl za čin uvedený v odstavci 1 v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán“ a lze mu uložit trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců až tří let.
Vzhledem k uvedeným námitkám obviněného Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a bylo v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení.
Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného obsahově podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. března 2010
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann