ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.286.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 286/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. března 2010 o dovolání obviněného K. Ž. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 11. 2009, č. j. 9 To 417/2009-145, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 3 T 189/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 5. 2009, č. j. 3 T 189/2008-116, byl obviněný K. Ž. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle §224 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
K odvolání obviněného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 3. 11. 2009, č. j. 9 To 417/2009-145, podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 5. 2009, č. j. 3 T 189/2008-116, v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. a podle §224 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, když výkon tohoto trestu mu podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku. O nároku poškozené na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř.
Obviněný podal dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Vytýká soudům, že výrok o vině opřely o jediný a zcela osamocený důkaz, a to o výpověď poškozené. Tvrdí, že v řízení byl zcela opomenut znalecký posudek znalce Ing. W. Znalec byl toho názoru, že objektivně nelze rozhodnout, zda otevřením dveří osobního automobilu byla vytvořena neočekávaná překážka, neboť pro tento závěr neexistuje dostatek podkladů. Obviněný je přesvědčen, že nehodu si poškozená zavinila vlastní neopatrností, neboť automobil měla míjet v bezpečné vzdálenosti. Dodal, že soudy nevzaly v úvahu, že po opuštění vozidla a opětovném nástupu do vozidla ve vozidle setrval jen malý okamžik (aby si vzal klíče), proto jeho nástupu do vozidla si poškozená musela všimnout. Vzhledem k okolnostem, které zůstaly podle obviněného neprokázány, má za to, že výrok o vině nemá oporu v provedeném dokazování. Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 11. 2009, sp. zn. 9 To 417/2009, zrušil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že byť je dovolání podáno s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti uplatněné námitky obviněného směřují proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž obviněný napadá soudem učiněná skutková zjištění. Nesprávná skutková zjištění však nemohou být důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“. Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru, což se v daném případě nestalo, protože obviněný dovolání opřel o námitky ryze skutkové povahy, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se obviněný měl dopustit tak, že „v P.dne 11. 5. 2008 v době kolem 10.50 hod. při vystupování z osobního automobilu Fiat UNO v ulici N. D. při pravém okraji vozovky z pohledu k ulici U C. se nepřesvědčil, zda tak může učinit bez toho, že by ohrozil ostatní účastníky silničního provozu, a otevřel dveře svého vozidla v okamžiku, kdy byl míjen cyklistkou H. P., jedoucí po vozovce ulice N. D. ve směru od ulice H. směrem k ulici U C., v důsledku toho narazila H. P. pravou částí řidítek do otevřených dveří a poté spadla na vozovku na levý bok, přičemž dle lékařské zprávy utrpěla zranění spočívající ve zlomenině pánve a kloubní jamky vlevo s následným výrazným omezením konání obvyklých životních úkonů po dobu delší než 6 týdnů“.
Stěžejním důkazem v dané věci byla výpověď poškozené. Obviněný však s její verzí skutkového děje nesouhlasí. Nepřipouští, že by se podílel na zranění poškozené do té míry, že by měl být uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Zdůrazňuje zejména, že zranění si poškozená přivodila sama, vlastní neopatrností. S ohledem na popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině však pokládá Nejvyšší soud za nezbytné připomenout učiněné skutkové zjištění, že obviněný „ se nepřesvědčil “, zda může vystoupit z vozidla, aniž by ohrozil ostatní účastníky silničního provozu , a „ otevřel dveře svého vozidla v okamžiku, kdy byl míjen cyklistkou“. Obviněný se ale hájí tím, že vyšší míru opatrnosti měla vynaložit poškozená, neboť měla možnost sledovat, jak nastupuje do vozidla a po chvíli jej opouští. S tím však nelze souhlasit. Je povinností řidiče důsledně se přesvědčit, vystupuje-li z vozidla a vstupuje tak do vozovky, o tom, jestli nemůže ohrozit ostatní účastníky silničního provozu. I v dovolání obviněný sám popisuje skutkový děj tak, že „za účelem toliko vzetí klíčů uzavíral dveře vozidla a následně je opět otevřel“. Nezmiňuje se však, jak on sám se přesvědčil, že nemůže ohrozit ostatní účastníky silničního provozu. Nelze si nevšimnout, že obviněný mezi nástupem a výstupem z vozidla vůbec neuvádí, že by si nějak ověřoval (např. kontrolou ve zpětném zrcátku nebo otočením hlavy), zda je jeho vystoupení z vozidla bezpečné. A pouze na poškozenou klade požadavek zvýšené opatrnosti, který měl vyvinout především on sám. Nehoda byla jen logickým vyústěním jeho počínání. Lze konstatovat, že verze poškozené vyznívá v tomto směru daleko přesvědčivěji než obhajoba obviněného, který více než logickou argumentací se snaží vinu svalit na poškozenou. Do proběhlé události popsané poškozenou zapadá i fakt, že byla zasažena přímo do řidítek. Je tedy nepochybné, že ke střetu došlo právě v okamžiku, kdy obviněný otevíral dveře svého vozidla. Pokud by totiž poškozená narazila do dveří již otevřených, nebyla by zasažena řidítka kola, nýbrž k nárazu by došlo zepředu do kol a poškozená by neupadla na levý bok. Je rovněž nesprávná argumentace obviněného, že by poškozená měla důvod jet v trajektorii podle dodávkových vozidel postavených za jeho vozidlem. Obvykle cyklista přizpůsobuje jízdu na kole tomu, aby jel co nejblíž krajnici vozovky. Není důvod proč by v tomto případě tomu mělo být jinak. Proto ani tato námitka nemůže obstát, zpochybňuje-li obviněný takto výpověď poškozené. Naopak, je důkazem toho, že verze poškozené je ve všech směrech neotřesitelná. Za této situace Nejvyšší soud nemá pochybnosti o správnosti skutkových zjištění.
Ke shora uvedenému tvrzení považoval Nejvyšší soud za vhodné (toliko ve stručnosti) se vyjádřit, přestože uplatněné námitky obviněného směřují výlučně do oblasti skutkového zjištění. Teprve od vlastní verze skutkového stavu totiž obviněný odvozuje, že neměl být uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Nejvyšší soud však zdůrazňuje, že argumentace obviněného ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nijak nesouvisí s právním posouzením skutku nebo jiným hmotně právním posouzením. Poukazuje-li na to, že ve věci byl proveden jediný usvědčující důkaz, s ohledem na další okolnosti případu nelze jeho tvrzením přisvědčit. Zcela zjevně je jeho námitka spojena s argumentací o neúplnosti dokazování. Skutkové námitky, jak bylo shora uvedeno, však nelze učinit předmětem přezkumu v řízení o dovolání.
Protože obviněný brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, Nejvyšší soud v této souvislosti pokládá za potřebné opětovně poznamenat, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů ve spojení s rozsudkem soudu druhého stupně je založeno na uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že v dané věci provedené důkazy jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno uzavřít, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly. Protože námitky uplatněné obviněným v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného K. Ž. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann