ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.290.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 290/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2010 o dovolání, které podala obviněná B. C h. , t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. O., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 6 To 90/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 T 4/2009, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 6 To 90/2009, zrušuje .
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2009, sp. zn. 34 T 4/2009, byla obviněná B. Ch.(dál jen „obviněná“) uznána vinnou trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že „dne 4. 2. 2009 kolem 16.15 hod. ve F. - M., na ul. T., ve společně obývaném bytě v . podlaží domu č.p., po vzájemné hádce, ve stavu středního stupně opilosti, v rámci zkratkovité a impulzivní reakce, ačkoliv věděla, že svým jednáním může způsobit smrt manželovi a pro případ, že by ji způsobila, byla s tím srozuměna, úmyslně bodla masivním kuchyňským nožem s délkou čepele 21 cm a šířkou v nejširším místě 3,5 cm a délkou rukojeti 13,5 cm, silně podnapilého manžela Z. Ch., který byl v noční košili v ložnici, nejméně střední intenzitou síly, do oblasti levého ramene a způsobila mu tak jednu bodnořeznou ránu velikosti 4 x 1,1 cm s navazujícím bodnořezným kanálem procházejícím kůží, podkožím, svalovinou velkého prsního svalu, protínajícím podpažní tepnu a žílu vlevo a dále procházejícím předním zubovitým svalem vlevo až na zevní plochu 4. žebra v podpažní čáře vlevo, dosahujícím celkové délky 16 cm, bez průniku do dutiny hrudní, čímž u Z.Ch. došlo k rozsáhlému masivnímu krvácení, v jehož důsledku zemřel, obžalovaná pak z bytu odešla, sjela výtahem ze . patra do přízemí a protože během jízdy uslyšela ránu z bytu, jako když někdo spadne na zem, vyjela nahoru do . patra, odemkla dveře bytu, kde nalezla manžela v kuchyni na zemi a kolem něj byla spousta krve a proto přivolala lékařskou pomoc, která po příjezdu na místo konstatovala smrt poškozeného Z.Ch., přičemž bezprostřední příčinou smrti bylo vykrvácení při bodnořezném poranění podpažní tepny a žíly“.
Za tento trestný čin byla obviněná podle §219 odst. 1 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla zavázána k povinnosti zaplatit poškozené Revírní bratrské pokladně, zdravotní pojišťovně škodu ve výši 1.003,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 6 To 90/2009, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci a proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedla, že soud prvního stupně dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění a na základě takto zjištěného skutkového stavu k právně nesprávnému rozhodnutí. Připomněla, že nalézací soud kvalifikoval její jednání jako trestný čin vraždy, když změnil právní kvalifikaci podle obžaloby krajského státního zástupce, jenž její jednání posoudil jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. (na této právní kvalifikaci státní zástupce setrval i v závěrečném návrhu, neboť podle jeho názoru nebyl prokázán její vražedný úmysl). Dále upozornila, že rovněž odvolací soud byl přesvědčen o tom, že jejímu jednání je přiléhavější právní kvalifikace trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák., avšak shledal, že změnu právní kvalifikace v tomto směru nelze učinit, neboť takový postup by byl v rozporu se zásadou zákazu reformace in peius. Podle jeho názoru totiž, pokud by překvalifikoval její jednání z trestného činu vraždy na trestný čin ublížení na zdraví, fakticky by zhoršil její postavení, neboť by ji vystavil, byť teoreticky, ale přesto, zákonem předpokládané možnosti sankcionovat její jednání nejen trestem v rozpětí deset až patnáct let odnětí svobody, ale i trestem výjimečným. Podané odvolání proto podle §256 tr. ř. zamítl.
Následně prohlásila, že její dovolací námitky směřují především do závěru soudu prvního stupně, že věděla, že svým jednáním může způsobit manželovi smrt, a pro případ, že ji způsobí, s tím byla srozuměna. K tomu poznamenala, že jednání, jehož důsledkem byla smrt manžela, doznala, přitom zdůraznila, že neměla v úmyslu manželovi způsobit poškození na zdraví nebo dokonce těžkou újmu na zdraví s následkem smrti, či jinak řečeno „zavraždit svého manžela“, a už vůbec se na jednání, které je jí kladeno za vinu, nijak nepřipravovala, neplánovala ho a nebyla s následkem svého jednání srozuměna. Šlo pouze o nešťastnou náhodu. Podle jejích slov šla bezmyšlenkovitě na volání značně opilého manžela do ložnice i s nožem, který měla v ruce náhodně, když připravovala manželovi večeři (že byl silně podnapilý vyplývá z provedeného dokazování, když ze vzorku krve metodou plynové chromatografie bylo stanoveno 3,6 g/kg alkoholu v krvi). Manžel na ni pokřikoval, volal na ni a ona šla za ním do ložnice s dotazem, zda a jaké má problémy, aniž by v kuchyni odložila nůž. Když vešla do ložnice, nejen že ji verbálně napadl, ale začal se proti ní stavět. V tomto momentu se postavila do obranné pozice, kdy v důsledku úlekové reakce, zmatku, rozrušení a strachu z okamžitého fyzického napadení manželem, možná s nějakými doprovodnými slovy, zvedla pravou ruku, ve které náhodně držela nůž, a manžela bodla do jeho levého ramene, čímž mu způsobila jednu bodnořeznou ránu. Zopakovala, že za manželem nešla v úmyslu ublížit mu, zaútočit na něj s nožem, či mu přivodit těžké zranění nebo smrt, ani si nevzala nůž za účelem jej použít, měla jej v ruce náhodou. Přitom vyjádřila přesvědčení, že pro závěr nalézacího soudu, že tomu náhodou nebylo, nebyl opatřen ani proveden žádný důkaz (k tomu odkázala též na stanovisko odvolacího soudu na straně 8 jeho usnesení, konstatování odvolacího soudu, že je nutno vycházet při absenci jiných důkazů při plném respektování zásady in dubio pro reo z její výpovědi, pokud jde o tvrzení, jak se jí ocitl nůž v ruce, popř. na jeho poukaz na fotodokumentaci, z níž evidentně vyplývá, že na sporáku byly připraveny ingredience k přípravě pokrmu).
Dále argumentovala, že tvrzení soudu první instance, podle něhož nebylo prokázáno, že by přivolala lékařskou pomoc bezodkladně, nemá oporu v provedeném dokazování, když podle ustáleného závěru nalézacího soudu k jejímu jednání došlo v 16.15 hod. a záchrannou službu volala v 16.18 hod. Zdůraznila, že mezi útokem a přivoláním záchranné služby uplynuly 3 minuty, což je doba natolik krátká, že podle ní (i podle názoru odvolacího soudu) lze hovořit o tom, že lékařskou pomoc přivolala bezodkladně.
Soudu prvního stupně též vytkla, že se neztotožnil s názorem státního zástupce v tom smyslu, že s ohledem na místo zasažení těla poškozeného, způsob užití nože a intenzitu útoku pokrývá úmyslnou složku zavinění toliko její vědomost o možném přivození poranění v podobě těžké újmy na zdraví. Poznamenala, že nejen že neměla povědomost o tom, že v rameni jsou uloženy pro život nezbytné a důležité orgány, ale dokonce ani nevěděla, že ramenem prochází tepna, resp. důležitý žilní či cévní systém. V této souvislosti poukázala na stanovisko odvolacího soudu na straně 9 jeho rozhodnutí s tím, že se s ním zcela ztotožňuje. Dodala, že z důvodu neznalosti anatomie těla nepřisuzovala zranění vážnost. Neviděla žádnou krev, manžel s ní komunikoval, prošel kolem ní a ona sama neměla nejmenší vědomost o tom, že by svým jednáním způsobila manželovi tak těžké zranění, kterému nakonec podlehl vykrvácením. Vystresovaná z konfliktu vzala klíče a bundu a měla v úmyslu odejít z bytu. Když však přivolala výtah a vstoupila do něho, uslyšela tlumený zvuk z bytu, a proto se ihned vrátila a volala záchranou službu, což se odehrálo během tří minut. Krátce na to přijela záchranka i Policie ČR. Teprve po příjezdu Policie ČR si podle svých slov začala uvědomovat, že se stalo něco velmi vážného.
Rovněž podotkla, že v okamžiku skutku netrpěla anamnézou, resp. že při znaleckém vyšetřování u ní nebyla zjištěna paměťová selekce. Neprojevily se u ní ani kombinační či fabulační schopnosti, kdy by mohlo dojít k tomu, že si přizpůsobuje děj či věci tak, aby jí vyhovovaly, naopak snažila se vzpomenout si na okolnosti kritického dne, nicméně ani s odstupem času nedokáže popsat situaci, která v ložnici mezi ní a manželem nastala. Tragickou událost a úmrtí manžela popisovala se symptomy posttraumatické stresové poruchy, mezi které patří i neschopnost vzpomenout si na některé důležité okolnosti z doby, kdy došlo k události, a to jak z důvodů prvotního šoku (když vypovídala před policií), tak následně z důvodu posttraumatické stresové poruchy (u hlavního líčení), což vyplývá z posudků soudních znalců.
Uzavřela, že v jejím případě došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku popsaného v rozsudku, přičemž současně poukázala na nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb. s tím, že se domnívá, že její jednání by mělo být posouzeno shovívavěji, a to co se týká trestu ve smyslu §141 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb.
Proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 6 To 90/2009, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované rozhodnutí, tj. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 10. 2009, sp. zn. 34 T 4/2009, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že obviněná v rámci dovolací argumentace s odkazem na subjektivní stránku dovozuje, že jednak neměla v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví a ani údajně nevěděla, že se tak může stát, resp. nebyla s tím srozuměna (tedy patrně navrhuje předmětný skutek posoudit nejvýše jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 tr. zák.), a dále shledává správným závěr Vrchního soudu v Olomouci, podle kterého obviněná své jednání směřovala ke způsobení těžké újmy na zdraví, když ke smrti poškozeného ji pojí již jen nedbalostní vztah, a tudíž je namístě právní kvalifikace skutku ve smyslu §222 odst. 1, 3 tr. zák. Pokud obviněná poukázala na určité odlišnosti mezi skutkovými závěry soudu prvního a druhého stupně s tím, že se ztotožňuje se závěry soudu odvolacího, nejedná se podle státního zástupce svojí podstatou o námitku.
K první části tvrzení obviněné poznamenal, že podle skutkových zjištění soudů činných dříve ve věci, popsaných zejména ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, popřípadě dále rozvedených v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, obviněná v rámci zkratkovité a impulzivní reakce bodla poškozeného silou nejméně střední intenzity nožem s délkou čepele 21 cm (v předozadním směru shora dolů) do levého ramene a způsobila mu zranění, kterému na místě podlehl. Přitom bylo vyloučeno, že by se obviněná v daném momentu bránila napadení poškozeným, resp. že by jen držela nůž, na který by se poškozený sám nabodl (naběhl na něj). Následně vyjádřil přesvědčení, že naznačené skutkové okolnosti vylučují možnost právní kvalifikace jednání obviněné jako trestného činu ublížení na zdraví podle §221 tr. zák., neboť pokud realizovala bodnutí poměrně velkým nožem do trupu poškozeného, musela být nepochybně alespoň srozuměna se způsobením těžké újmy na jeho zdraví jakožto očekávatelného a logicky navazujícího následku provedeného útoku, popřípadě musela si být možnosti vzniku takového následku vědoma.
Následně státní zástupce prohlásil, že patrně lze akceptovat závěry Vrchního soudu v Olomouci, jenž konstatoval, že s ohledem na konkrétní místo zranění (rameno) a existenci jen jednoho bodnutí je možné dovodit, že obviněná nejednala s cílem poškozeného usmrtit, resp. ani s takovým následkem nebyla srozuměna, ale její vnitřní psychický vztah k němu byl v rovině nedbalosti. Odvolací soud v důsledku toho konstatoval, že se neztotožňuje s právním posouzením skutku jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., jak vyslovil soud prvního stupně, ale za přiléhavější považuje posouzení jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. Rovněž ovšem Vrchní soud v Olomouci konstatoval - a i zde je namístě s ním souhlasit - že pro zmíněný trestný čin podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. stanoví tento zákon přísnější trest než pro trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák., a proto změna právního posouzení s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius nepřipadá v úvahu, protože odvolací řízení bylo vedeno jen z podnětu odvolání obviněné. Státní zástupce tedy uzavřel, že dovolací námitky obviněné není možné akceptovat.
K tomu ještě dodal, že pokud obviněná v dané souvislosti odkázala i na zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, popř. na možnost jeho aplikace ve věci, lze doplnit, že zákonnost a důvodnost dovoláním napadeného rozhodnutí je posuzována podle právního stavu platného v době, kdy bylo učiněno (ex tunc). V době vydání výše popsaných rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně přitom byl účinný zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve vztahu k němuž je tak nutné správnost právního posouzení s odkazem na uplatněný dovolací důvod přezkoumávat.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněné bylo v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 6 To 90/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, popřípadě rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V kontextu rozvedených skutečností lze konstatovat, že dovolací námitky obviněné je možné z hlediska jejich podstaty pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a v návaznosti na to i pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. podřadit.
Nejvyšší soud, který neshledal důvod pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., po přezkumu podle §265i odst. 3 tr. ř. dospěl k následujícím závěrům.
Nutno především zdůraznit, že podle §120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného (konkrétního) trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a současně skutek dosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení jde v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku se jedná též v případě, kdy sice skutková a právní věta jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. spáchá, kdo jiného úmyslně usmrtí.
Po subjektivní stránce jde o úmyslný trestný čin, přičemž úmysl pachatele [v základní skutkové podstatě postačí úmysl eventuální podle §4 písm. b) tr. zák.] musí směřovat k usmrcení člověka (úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat též smrtelný následek - v konkrétních souvislostech účinek).
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem §4 písm. a) tr. zák., nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn §4 písm. b) tr. zák.
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 47 - 52).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy (např. z povahy činu, způsobu jeho provedení) nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy (např. z pohnutky činu). Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud po přezkumu věci konstatuje, že jsou-li skutková zjištění soudů nižších stupňů hodnocena v kontextu s výše rozvedenými teoretickými východisky, není možno uzavřít, že jednání obviněné naplnilo všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák.
Podle názoru Nejvyššího soudu totiž ze způsobu vedení útoku ze strany obviněné [smrt poškozeného byla způsobena toliko v důsledku jednoho bodnutí (byť nejméně střední intenzitou síly) kuchyňským nožem (byť poměrně masivním) do oblasti jeho levého ramena, tedy místa, stran něhož nepanuje obecná povědomost o tom, že jsou v něm uloženy pro život nezbytné a důležité orgány, přičemž nebylo prokázáno, že obviněná útočila cíleně na místo, kde by byly uloženy pro život důležité orgány], z dalších okolností, za kterých byl čin spáchán (ze skutkových závěrů ustálených odvolacím soudem se mj. podává, že fyzickému napadení poškozeného předcházela manželská hádka a že obviněná, t. č. s cca 1,5 g/kg alkoholu v krvi, držela nůž v ruce více méně jen shodou okolností, neboť v době těsně předcházející incidentu připravovala večeři a krájela brambory), jakož i z chování obviněné bezprostředně po činu nevyplývá, že tato v době spáchání činu věděla, že bodnutí nožem do oblasti ramena poškozeného může přivodit závažné zranění životně důležitých orgánů a v důsledku toho případně i smrt poškozeného, a že by s takovýmto následkem byla alespoň srozuměna [§4 písm. b) tr. zák.].
Nutno dodat, že na úmyslnou formu zavinění ve vztahu k trestněprávně relevantnímu následku v podobě smrti poškozeného nelze v daném případě usuzovat ani z osobních vlastností obviněné (obviněná nebyla doposud soudně trestána, vedla řádný život a k činu se v podstatě doznala, přičemž podle zjištění znalkyně z odvětví psychiatrie a psychologie není popudlivá, v době inkriminované události pod vlivem alkoholu i s ohledem na manželovu podnapilost jednala zkratkovitě až impulsivně a aktuálně má vysoké pocity viny a výčitky svědomí, že manželovi ublížila).
Nejvyšší soud se tedy ztotožňuje s odvolacím soudem, že v daném případě (kdy obviněná vzhledem ke způsobu útoku a použité zbrani si musela být vědoma toho, že svým jednáním může způsobit těžkou újmu na zdraví, a s tímto byla srozuměna) bylo přiléhavější posoudit předmětný skutek jako trestný čin ublížení na zdraví ve smyslu §222 odst. 1, 3 tr. zák., jehož se dopustí, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví a takovým činem způsobí smrt.
S ohledem na tento závěr bylo dále na místě posoudit, zda případná změna právní kvalifikace ve shora naznačeném směru nekoliduje se zásadou zákazu reformace in peius podle §259 odst. 4 tr. ř., resp. §265s tr. ř.,kterou bylo nutno mít na zřeteli a respektovat, neboť opravné prostředky (řádný i mimořádný) v předložené trestní věci podala toliko obviněná.
Podle §259 odst. 4 tr. ř. platí, že v neprospěch obviněného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného; ve výroku o náhradě škody tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je přitom nutno považovat jakoukoli změnu a v kterémkoli výroku, pokud z podnětu opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného zhoršuje postavení obviněného a přímo se ho dotýká, bez ohledu na to, o které otázce z těch, o nichž se v trestním řízení rozhoduje, bylo v daném případě rozhodováno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 57/98, publikovaný pod č. 22/1999 Sb. rozh. tr.).
Zákaz reformace in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva (zaručené hlavou pátou Listiny základních práv a svobod), a v důsledku toho i práva na obhajobu. Proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji. K extenzivní aplikaci zákazu reformationis in peius vede i zřejmý fakt, že posledním arbitrem toho, co je či není ku jeho prospěchu, by měl být zásadně obviněný, nikoli soud , který je nepochybně při úvaze, zda nějaká změna obviněnému prospívá či nikoli, veden i vlastními hodnotovými představami (viz nález Ústavního soudu České republiky ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2006, sešit 41, pod č. 88, či nález Ústavního soudu České republiky ze dne 5. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 1947/07, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2007, sešit 46, pod č. 135).
V daných souvislostech je pak zapotřebí zdůraznit, že otázku, zda určitá změna rozhodnutí je či není v neprospěch obviněného (obviněné), je vždy nezbytné řešit zcela individuálně, podle konkrétních okolností posuzovaného případu a z pohledu obviněného (obviněné).
Z těchto hledisek bylo nutno v posuzované věci přistupovat k řešení otázky, zda uvažovaná změna právní kvalifikace zjištěného skutku je nepřípustná z důvodu zákazu změny k horšímu.
Za trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. zákon stanoví trest odnětí svobody v rozmezí od deseti do patnácti let. S trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. (ve znění novely č. 320/2006 Sb.) pak zákon spojuje trest odnětí svobody ve výměře od deseti do patnácti let nebo výjimečný trest. Ryze formálně vzato lze tak přisvědčit odvolacímu soudu, že kvalifikace podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. je v obecné rovině přísnější než kvalifikace podle §219 odst. 1 tr. zák.
Bližší posouzení (v kontextu výše vymezených východisek) však nemůže pomíjet skutečnost, že uložení výjimečného trestu je vázáno na striktně určené podmínky. To znamená, že v každém konkrétním případě je nutno zkoumat,zda se zřetelem k těmto podmínkám reálně přichází v úvahu uložení předmětného trestu.
Podle §29 odst. 2 tr. zák. může soud uložit trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let pouze tehdy, jestliže stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost je velmi vysoký nebo možnost nápravy pachatele je obzvláště ztížena. Podle §29 odst. 3 tr. zák. může soud uložit trest odnětí svobody na doživotí pouze pachateli, který spáchal trestný čin vraždy podle §219 odst. 2 tr. zák., nebo který při trestném činu vlastizrady (§91 tr. zák.), teroru podle §93 tr. zák., teroristického útoku (§95 tr. zák.), obecného ohrožení podle §179 odst. 3 tr. zák. nebo genocidia (§259 tr. zák.) zavinil smrt jiného úmyslně, a to za podmínek, že
a) stupeň nebezpečnosti takového trestného činu pro společnost je mimořádně vysoký vzhledem k zvlášť zavrženíhodnému způsobu provedení činu nebo k zvlášť zavrženíhodné pohnutce nebo k zvlášť těžkému a těžko napravitelnému následku, a
b) uložení takového trestu vyžaduje účinná ochrana společnosti nebo není naděje, že by pachatele bylo možno napravit trestem odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let.
Podle §29 odst. 4 tr. zák. může soud uložit za podmínek uvedených v odstavci 3 trest odnětí svobody na doživotí rovněž pachateli, který spáchal trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 3 tr. zák., trestný čin loupeže podle §234 odst. 3 tr. zák., trestný čin braní rukojmí podle §234a odst. 3 tr. zák., trestný čin vydírání podle §235 odst. 4 tr. zák., trestný čin znásilnění podle §241 odst. 4 tr. zák. nebo trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 4 tr. zák. opakovaně a byl již pro takový trestný čin potrestán.
Je pak nutno konstatovat, že vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem případu a osobě obviněné (mj. nebyla dosud soudně trestána, vedla řádný život, podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie se z medicínského hlediska nejedná o osobu nebezpečnou pro společnost, z projednání věci je schopna získat korektivní zkušenost, nebyly u ní prokázány známky sociálně patologických vzorců chování, je schopna podřídit se a přijímat resocializační programy) nepřichází v dané věci uložení výjimečného trestu odnětí svobody podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. vůbec v úvahu.
Nejvyšší soud k tomu ještě považuje za potřebné dodat, že bez ohledu na přísnost trestních sazeb uvedených ve zvláštní části trestního zákona u předmětných skutkových podstat není možno nevidět, že změna právní kvalifikace z trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. na trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. představuje de facto zásadní změnu závěru o formě zavinění obviněné ve vztahu k následku (účinku) jejího jednání v podobě smrti poškozeného, a to z formy úmyslné na formu nedbalostní, jež v daném případě nesporně znamená nižší míru zavinění obviněné. Při rozhodování v této věci nelze odhlédnout ani od výrazného rozdílu v obecném příjímání obou právních kvalifikací ve společnosti, kdy je nepochybné, že s uznáním viny trestným činem vraždy (byť v jeho základní skutkové podstatě) se pojí mnohem větší míra negativního hodnocení (odsudku) ze strany okolí pachatele a mnohem větší stigma pro jeho budoucí život. Konečně, je třeba znovu připomenout, že posledním arbitrem toho, co je či není ku jejímu prospěchu, by měla být v předmětné věci zásadně obviněná, která svůj postoj jednoznačně vyjádřila.
V návaznosti na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud v posuzované trestní věci dospěl k závěru, že změna původní kvalifikace zjištěného skutku obviněné (trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák.) na kvalifikaci trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1, 3 tr. zák. nemůže fakticky zhoršit postavení obviněné. Touto překvalifikací tedy nemůže reálně k porušení zásady zákazu reformationis in peius dojít.
Vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 6 To 90/2009, a také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tedy vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, který bude povinen znovu rozhodnout o odvolání obviněné proti rozsudku soudu prvního stupně.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§
265n tr. ř.).
V Brně dne 31. března 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý