ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.322.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 322/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2010 o dovolání obviněného Z. Z. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2009, č. j. 7 To 417/2009-343, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 49/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2009, č. j. 7 To 417/2009-315, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 23. 9. 2009, č. j. 5 T 49/2009-307, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §235 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, když podle §39a odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. O nároku poškozené bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Proti shora uvedenému rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje v tom, že obviněnému nebylo dáno právo na obhajobu dle všech uplatitelných možností. V tomto mimořádném opravném prostředku, který je možno podat pouze prostřednictvím obhájce (osoby práva znalé, kdy lze předpokládat důsledný postup podle ustanovení, která upravují přípustnost i náležitosti dovolání apod.), poukazuje obviněný na to, že soudy k jeho věci přistupovaly zavádějícím způsobem a jeho jednání kvalifikovaly podle §235 tr. zák., přestože v době, kdy rozhodovaly, byla přijata nová skutková podstata, a to §354 tr. zák. Dále obviněný argumentuje tím, že svoji obhajobu vedl v tom směru, že se jednání, které mu bylo kladeno za vinu a pro které byl odsouzen, nedopustil, přičemž „uvedené jednání nemělo v sobě intenzitu pohledu na tuto trestní věc tak, že jsou naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu“ a v této návaznosti namítá, že nebyla soudem prvního stupně tato skutečnost po právu náležitě zhodnocena. Soud prvního stupně podle obviněného „zásadně pochybil, pokud si neopatřil důkaz, který by byl způsobilý blíže osvědčit charakter a povahu poškozené“. V závislosti na shora uvedeném soudu dále vytýká, že hodnocení důkazů postrádá oporu v ustanovení §2 tr. ř., přičemž znalecký posudek byl značně způsobilý zavádějícím způsobem předložit orgánům činným v trestním řízení předpojatý obraz odsouzeného. Poukazuje na to, že jeho počínání vůči poškozené bylo vyvoláno emotivními důvody. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a zrušil i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a tomuto soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedl, že je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však uplatněné (a značně nekonkrétní) námitky směřují výlučně proti neúplnosti dokazování a proti hodnocení provedených důkazů, čímž dovolání fakticky napadá učiněná skutková zjištění. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Předně je potřebné uvést, že dovolání nepřesně používá některá ustanovení, aniž by bylo blíže v odůvodnění dovolání rozvedeno, jaké okolnosti obviněného, resp. jeho obhájce, k jejich zvolení vedly.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle skutkového zjištění byl obviněný uznán vinným tím, že „dne 18. 3. 2009 kolem 06:45 hodin v P., ulice F., v přízemí domu č.p., kde čekal na poškozenou A.V., která šla venčit psa, po ní požadoval, aby s ním šla do jejího bytu, a když toto poškozená odmítla, požadoval po ní klíče od bytu, což poškozená rovněž odmítla, klíče jí násilím vytrhl, z ruky, rovněž jí z ruky násilím vytrhl firemní mobilní telefon, aby nemohla přivolat pomoc, uchopil jí kolem těla a odtáhl jí k úpatí schodiště vedoucího do prvního patra k bytu poškozené, dále se snažil poškozenou opakovaně odtáhnout po schodech nahoru, přičemž se poškozená bránila, opakovaně po ní požadoval, aby s ním do bytu šla, přičemž jí vyhrožoval zabitím a zabitím jejího syna, pokud s ním do bytu nepůjde, byl však při svém jednání vyrušen a svým jednáním způsobil poškozené psychický otřes, zhmoždění krční páteře, lehkou komoci mozku, drobné škrábance v oblasti pravého zápěstí a kloubů“.
Pokud obviněný prostřednictvím obhájkyně poukazuje v úvodu svého dovolání na to, že mu „nebylo dáno právo na obhajobu dle všech uplatnitelných možností“, pak musí Nejvyšší soud uvést, že taková námitka je z pohledu dovolacích důvodů vymezených v §265b odst. 1 tr. ř. neurčitá /není patrno, v které fázi nebylo dáno právo obviněnému na obhajobu – dovolací důvod k uvedené námitce by mohl být dán např. v případě §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. – a tuto skutečnost by musel Nejvyšší soud ze spisu zjistit/. Vzhledem k tomu, že uvedená námitka není konkretizována a pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadá, musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 452/07, kdy Ústavní soud mj. uvedl, že taková námitka svou neurčitostí vyvolává nepřezkoumatelnost, neboť není možné, aby Nejvyšší soud dovozoval, z jakých hledisek je uplatněný důvod napadán. Dále je potřebné dodat, že obviněný se trestné činnosti dopustil před účinností zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a také před jeho účinností byl pravomocně odsouzen. Tolik pouze na okraj k argumentaci obviněného ohledně zohlednění §354 tr. zák. (účinného po 1. 1. 2010).
Další argumentace obviněného /v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem - §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ je zaměřena na zpochybnění zjištěného skutkového stavu a až následně na argumentaci nesprávného právního posouzení skutku. V této návaznosti považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že zjištěný skutkový stav podle §2 odst. 5 tr. ř. je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci, a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu, zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Obviněný prostřednictvím své obhájkyně soudům vytýká, že provedly hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením §2 tr. ř. Hodnocení důkazů je upraveno v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a stejně jako zjištění skutkového stavu (viz výklad výše) se jedná o otázky procesní, nikoli hmotně právní. Rovněž tak tvrzení obviněného, že znaleckým posudkem vypracovaným k osobě obviněného, byl vytvořen předpojatý obraz obviněného, je otázkou procesní povahy. Sama podstata dovolání obviněného je koncipována na jeho argumentaci, „že se uvedeného jednání nedopustil“. Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na podrobné hodnocení důkazů soudem prvního stupně na str. 3 - 9 jeho rozsudku, když s uvedeným hodnocením a právní kvalifikací se ztotožnil také soud odvolací (viz str. 2 usnesení). Z uvedených rozhodnutí mj. vyplývá, že obviněný nebyl uznán vinným pouze na základě jediného důkazu, příp., že by se mělo jednat o odsouzení na základě důkazů hodnocených v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Z obou rozhodnutí je patrno, že soudy při rozhodování o vině obviněného vycházely nejen z výpovědi poškozené, ale její výpověď byla potvrzena také výpověďmi dvou nestranných svědků, kteří navíc byli svědky protispolečenského jednání obviněného. Soud prvního stupně na str. 6 svého rozsudku se mj. také vyjádřil k použitelnosti znaleckého posudku, který byl k osobě obviněného vypracován, a rovněž tak rozvedl i ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. důkazy, které byly provedeny, aby poukázal na okolnosti, pro které tyto důkazy nejsou v souladu s argumentací obviněného.
V souvislosti s obviněným předkládanou vlastní verzí průběhu skutkového děje je možno zmínit rozhodnutí Ústavního soudu zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem k uvedeným námitkám obviněného Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení.
Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann