ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.336.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 336/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. března 2010 o dovolání obviněného J. D. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 6 To 61/2009, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 27/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 6 To 61/2009, byl z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. částečně, a to v celém výroku o trestu, zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, č. j. 7 T 27/2008-587, kterým byl obviněnému za trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., uložen trest odnětí svobody podle §140 odst. 2 tr. zák. v trvání pěti roků, když pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody, a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný odsouzen za trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. a §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obviněný zařazen podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 10. 2009, sp. zn. 6 To 61/2009, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. V podaném dovolání poukazuje obviněný na to, že se měl trestné činnosti dopustit dvěma bankovkami vůči poškozené, kdy v jednom případě šlo o bankovku v nominální hodnotě 1.000,- Kč, ve druhém případě o bankovku v nominální hodnotě 500,- Kč. Obviněný soudům vytýká, že nesprávně jeho jednání posoudily podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., zatímco správně mělo být jeho jednání kvalifikováno podle §144 tr. zák., a to s ohledem na to, že šlo o bankovky vyhotovené barevným inkoustovým tiskem, které byly označeny jako méně zdařilé, kvalita těchto bankovek byla špatná, přičemž je třeba brát v úvahu i skutečnost, že šlo pouze o dvě bankovky. V další části dovolání obviněný zmiňuje ustanovení trestního řádu, která garantují ústavní právo na obhajobu a spravedlivý proces. V souvislosti s rozhodnutím Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 301/98) poukazuje na ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., zásadu in dubio pro reo, zásadu presumpce neviny, aby konstatoval, že narušení uvedených ustanovení (zásad) je narušením principu spravedlivého procesu. Dále cituje ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), odkazuje na §1 odst. 1 tr. ř. a nález Ústavního soudu Pl. ÚS 4/94, aby vznesl zmínku o „fair procesu“ a soudu sdělil, že „existence řádného procesu je nevyhnutelnou a základní podmínkou existence demokratického právního státu“. Závěrem podaného dovolání opětovně uvádí, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./, trestní stíhání bylo vedeno, ačkoli bylo trestní stíhání nepřípustné /§265b odst. 1 písm. e) tr. ř./ a je podáváno rovněž z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Z důvodů shora uvedených navrhuje, aby rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno a věc byla tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Předně je potřebné uvést, že dovolání nepřesně používá některá ustanovení, aniž by bylo blíže v odůvodnění dovolání rozvedeno, jaké okolnosti obviněného (obhájce) k jejich zvolení vedly.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podle skutkového zjištění byl obviněný uznán vinným tím, že „dne 17. 8. 2006 ve večerních hodinách v K., v parku před domem č., předal M. T., padělanou bankovku v nominální hodnotě 1.000,- Kč, sériového čísla , a padělanou bankovku v nominální hodnotě 500,- Kč, sériového čísla , a způsobil jí tak škodu ve výši 1.500,- Kč“.
Již shora bylo uvedeno, že dovolání je možno podat pouze prostřednictvím obhájce, tj. osoby práva znalé. Z podaného dovolání a uplatněné argumentace však vyplývá pouze tolik, že obviněný nesouhlasí s použitou právní kvalifikací, neboť podle jeho názoru mělo být použito ustanovení §144 tr. zák. a na podporu svého tvrzení poukazuje na celou řadu ustanovení trestního řádu a Listiny, která mají být soudy dodržena. Odkazuje-li obviněný na shora uvedená ustanovení, lze se oprávněně domnívat, že podle mínění obviněného uvedená ustanovení byla v rozhodovací činnosti soudy porušena. Pro takový případ musí nejprve Nejvyšší soud uvést, že zjištěný skutkový stav podle §2 odst. 5 tr. ř. je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci, a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu, zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Dále je vhodné připomenout usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 452/07, kdy Ústavní soud mj. uvedl, že pokud námitka svou neurčitostí vyvolává nepřezkoumatelnost, není možné, aby Nejvyšší soud dovozoval, z jakých hledisek je uplatněný důvod napadán /v takovém případě je pak nezbytné dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a to mj. i s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem/. Z podaného dovolání je patrno, že veškeré odkazy na ustanovení §2 tr. ř. či citace Listiny, nebyly vázány na uplatněné dovolací důvody. V této souvislosti musí Nejvyšší soud poukázat na to, že až v samém závěru uplatňuje obviněný také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., ke kterému bylo však uvedeno pouze jeho doslovné znění „proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné“, aniž by obviněný prostřednictvím obhájce rozvedl, pro jakou skutečnost bylo trestní stíhání nepřípustné. Takto uplatněná námitka, stejně jako námitka k §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., kdy tento dovolací důvod je dán v případě, že byl zamítnut nebo odmítnut opravný prostředek proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa, která stručně řečeno dopadá na případy, kdy soud meritorně věc nepřezkoumává a odmítne např. pro opožděnost) nebo byl v řízení mu předcházejícím dán dovolací důvod uvedený v písmenech a) až k) – (druhá alternativa, která dopadá na případy, kdy soud zamítne dovolání podle §256 tr. ř.), svědčí pro závěr vyslovený shora (viz usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 78/05).
V souvislosti s trestnou činností, pro kterou byl obviněný odsouzen, je třeba poukázat na to, že obviněný byl uznán vinným na základě důkazů, které byly shromážděny a před soudy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. náležitě hodnoceny. Z rozhodnutí rovněž vyplývá, že se soudy uvedenou problematikou opětovně zabývaly (viz str. 2 rozsudku soudu druhého stupně). Soud prvního stupně ve svém rozsudku nejprve obsáhle popisuje nejen výpovědi obviněného, ale také důkazy, které byly ve věci shromážděny, aby následně zejména na straně 7 – 10 rozvedl své hodnotící úvahy k provedeným důkazům a vysvětlil, proč nemohl obhajobě obviněného přisvědčit. Uvedené hodnotící úvahy odpovídají ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a nelze jim ničeho vytknout. Je-li podstatou dovolání obviněného tvrzení, že „zásadně nesouhlasí s tím, že se měl trestné činnosti dle ustanovení §140 odst. 1 a 2 tr. zák. (patrně dopustit)“, nelze než opětovně poukázat na to, že ani zákonná ustanovení v této pasáži dovolání zmíněná, neodpovídají zákonnému ustanovení, kterým byl obviněný uznán vinným. Obviněný byl uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák. – že padělané peníze udal jako pravé. K subjektivní stránce trestného činu (jde o úmyslný trestný čin) se vyjádřil ve svém rozsudku Vrchní soud v Praze na str. 3, kdy mj. rozvádí skutečnosti, ze kterých vyplývá, že obviněný „s vědomím, že se jedná o padělané bankovky“, tyto udal jako pravé. Skutková podstata trestného činu ohrožování oběhu tuzemských peněz v §144 odst. 1 tr. zák., o kterém se obviněný v dovolání zmiňuje a kterým měl být podle svého mínění uznán vinným, spočívá v tom, že pachatel „ neoprávněně vyrobí nebo vydá náhražky tuzemských peněz, nebo takové náhražky neoprávněně dává do oběhu“. Z dovolání je patrno, že uvedenou právní kvalifikaci obviněný dovozuje patrně z toho, že bankovky měly být poškozené, jejich kvalita byla špatná a ČNB byly označeny jako padělky méně zdařilé. V souvislosti s touto argumentací je však třeba nejprve upozornit, že náhražkou jsou takové platební prostředky, které mají ať už trvale nebo dočasně plnit funkci peněz. V případě trestné činnosti obviněného se nejednalo o náhražky platebních prostředků, ale o padělky peněz, které byly udány jako pravé peníze (srov. přiměřeně rozh. č. 3/1991-I. Sb. rozh. trest.). V návaznosti na uvedenou argumentaci lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento mj. uvedl, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem k uvedeným námitkám obviněného Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení.
Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), e), l ) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. března 2010
Předseda senátu:
JUDr.JanEngelmann