ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.355.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 355/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. května 2010 o dovolání, které podala J. G., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 5 To 535/2009, jako soudu druhého stupně v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 90 Nt 51/2008, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 5 To 535/2009, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2009, sp. zn. 90 Nt 51/2008, zrušují .
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2009, sp. zn. 90 Nt 51/2008, bylo J. G. podle §72 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) uloženo ochranné léčení psychiatrické ve formě ústavní.
O stížnosti, kterou proti tomuto usnesení podala J. G., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 5 To 535/2009, kterým podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. stížnost zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podala J. G. dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. s tím, že napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. e) tr. ř., ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítla, že jí bylo uloženo ochranné léčení v ústavní formě, ačkoliv její pobyt na svobodě není nebezpečný do takové míry, která by vyžadovala ústavní formu ochranného léčení. Poznamenala, že znalec z odvětví psychiatrie MUDr. Jan Novák se sice ve svém posudku i v dalších zprávách vyslovil pro nutnost a prospěšnost její ústavní léčby z důvodů léčebných a diferenciálně-diagnostických, avšak neuvedl žádné konkrétnější riziko, které by měla pro společnost představovat z pohledu zájmů chráněných trestním zákonem. Připustila, že určitými psychickými problémy trpí, avšak podle ní nebylo v dosavadním řízení prokázáno, že tyto jsou takového rázu, že by byl její pobyt na svobodě pro společnost nebezpečný v tom smyslu, že by bylo vysoce pravděpodobné, že znovu spáchá závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem (viz rozhodnutí č. 11/1974 Sb. rozh. tr.). Uvedla, že z vyjádření znalce vyplývá, že se chová podivně : Obléká se nepřiměřeně teplotním poměrům, vyjadřuje se o svých nadpřirozených schopnostech (vyrábí elektrickou energii) a sexuálních zkušenostech, chtěla by moderovat televizní zprávy, hlásila se do soutěží Miss a X-Factor, včetně Československé Superstar, ráda by napsala román z vězeňského prostředí a mrzí ji proto, že dosud nebyla odsouzena. K tomu podotkla, že toto jsou projevy, které pokud jsou nebezpečné, tak spíše než pro společnost pro ni samotnou. Pro zájmy chráněné trestním zákonem představují nebezpečí minimální.
Dále J. G. připomněla, že soud prvního stupně dospěl k závěru, že je nebezpečná zejména tím, že se snadno nechá manipulovat do situací, které mají za následek spáchání trestného činu. V této souvislosti zdůraznila, že ve společnosti se nachází spousta snadno manipulovatelných lidí a není jistě možné je všechny izolovat v ústavních zařízeních a zbavovat je tak jedné ze základních lidských svobod. Poznamenala rovněž, že soud druhého stupně doplnil dokazování o další zprávu soudního znalce MUDr. Jana Nováka, který zmínil, že byl dne 17. 3. 2009 povolán na obvodní oddělení Policie ČR, Brno, kde byl seznámen s případem další její trestné činnosti, jíž se měla dopustit počátkem roku 2009 (znalec opětovně doporučil uložení ochranného léčení psychiatrického ve formě ústavní), resp. že na základě takto doplněného dokazovaní dospěl odvolací soud k závěru, že u ní jsou dány důvody pro uložení ochranného léčení psychiatrického ve formě ústavní podle §72 odst. 1 tr. zák. Vyjádřila přesvědčení, že dokazování provedené odvolacím soudem nemůže obstát, neboť soudní znalec není způsobilým pramenem důkazu o její trestní minulosti. To, zda se dopustila trestné činnosti, lze zjistit pouze od orgánů činných v trestním řízení a z příslušných evidencí, nikoli od lékaře. Přitom s ohledem na presumpci neviny ani zpráva policejního orgánu či státního zástupce z přípravného řízení nemůže znamenat, že se nějakého nebezpečného činu skutečně dopustila. Uzavřela, že před soud nepředstoupila (její účast na veřejném zasedání se zajistit nepodařilo), a tedy soud ani obžaloba (ani obhájce) ji nikdy neviděli, když toliko z rozsáhlé korespondence, kterou soudu adresuje, je zřejmá její všeobecná nespokojenost s probíhajícím řízením a činností všech procesních subjektů včetně obhájce.
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 5 To 535/2009, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na uvedené usnesení obsahově navazující a aby poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Následně konstatoval, že námitky týkající se kvality dokazování před odvolacím soudem formálně deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají, stejně jako námitky týkající se nepřítomnosti dovolatelky u veřejného zasedání. Další námitky však deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídají a je nutno je považovat za důvodné.
Připomněl, že podle §72 odst. 1 tr. zák. soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v §25 a §32 odst. 2 tr. zák., nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Zdůraznil, že nebezpečnost pobytu pachatele na svobodě je tedy obligatorní podmínkou pro uložení ochranného léčení a bez jejího splnění nelze toto ochranné opatření uložit, i když pachatel trpí duševní chorobou, která by si z lékařského hlediska ústavní léčení vyžadovala. Pobyt pachatele na svobodě bude pro společnost nebezpečný tehdy, je-li vysoce pravděpodobné, že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, spáchá znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem.
V této souvislosti státní zástupce upozornil, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že dovolatelka v době páchání trestné činnosti byla nepříčetná v důsledku duševní choroby - paranoidní psychózy, k nebezpečnosti pobytu dovolatelky na svobodě však soud konstatoval pouze tolik, že nadále hrozí nebezpečí, že se dovolatelka bude trestné činnosti dopouštět, neboť u ní trvá nebezpečí, že by mohla být zmanipulována jinými osobami k páchání trestné činnosti a že by se této trestné činnosti s ohledem na svůj zdravotní stav dopustila. Takovéto zjištění shledal značně vágním s tím, že z něho nevyplývá nic o charakteru trestné činnosti, které by se dovolatelka mohla v budoucnu dopouštět, tj. zda by mohlo jít o trestnou činnost natolik závažnou, aby bylo možno hovořit o nebezpečnosti jejího pobytu na svobodě. Poznamenal, že z těchto zjištění ani nevyplývá, že manipulovatelnost dovolatelky je vyvolána její duševní chorobou; v tomto směru nezbývá než přisvědčit dovolatelce, že ve společnosti se pohybuje řada osob, které jsou pro svoje duševní vlastnosti potenciálně zmanipulovatelné ke spáchání trestné činnosti, a že zřejmě není možné všechny takovéto osoby od společnosti izolovat. Vyjádřil přesvědčení, že relevantní skutečnosti v tomto směru nebyly zjištěny ani odvolacím soudem, když z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá pouze tolik, že dovolatelka měla být v březnu 2009 šetřena pro další trestnou činnost spáchanou počátkem tohoto roku. Námitky proti kvalitě dokazování sice deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají, je však nutno konstatovat, že odvolací soud nezjistil, o jakou konkrétní trestní věc šlo, jakým způsobem byla meritorně skončena, o jak závažnou trestnou činnost se mělo jednat a zda souvisela s duševní chorobou dovolatelky.
Státní zástupce dovodil, že nebezpečnost pobytu dovolatelky na svobodě nelze spolehlivě dovodit ani z charakteru trestné činnosti, pro kterou bylo její trestní stíhání zastaveno podle §171 odst. 1 písm. e) tr. ř. Trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §172 odst. 1 tr. zák. není trestným činem s příliš vysokým stupněm společenské nebezpečnosti (podle právní úpravy platné v době spáchání činu byl ohrožen trestem odnětí svobody v sazbě do šesti měsíců), přičemž dovolatelka se ho měla dopustit formou nepříliš závažnou. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 1397/2006 je žádoucí určitá proporcionalita mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení. U nepříčetné osoby, která spáchala čin jinak trestný, který by v případě její trestní odpovědnosti byl zřejmě posouzen jako trestný čin, jehož typová i konkrétní nebezpečnost pro společnost je nižší, a bylo by tedy na místě uložení trestu nespojeného s přímým omezením na svobodě, je možno uložit ochranné léčení v ústavní formě spíše ve výjimečných případech, které jsou odůvodněny konkrétními skutkovými okolnostmi.
Pro úplnost státní zástupce dodal, že skutek v podobě, v jaké byl vymezen v zastavovacím usnesení státní zástupkyně, ani nevykazuje všechny znaky stíhaného trestného činu. Je-li pominuta skutečnost, že trestní zákon ve znění platném do 31. 12. 2006 ustanovení §171 odst. 1 písm. f) tr. zák. neobsahoval [zřejmě mělo jít o trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. e) tr. zák. v tehdy platném znění], je především nutno uvést, že v popisu skutku absentuje jakýkoli údaj o tom, že by dovolatelka mobilní telefon předala nebo zamýšlela předat, popř. z něho umožnit hovor L. G. nebo jinému vězni. Samotné vnesení aktivovaného mobilního telefonu do prostor věznice by stěží mohlo být považováno za závažné jednání mařící účel trestu.
Na podkladě dosavadních skutkových zjištění tedy nelze učinit spolehlivý závěr o tom, že byla splněna podmínka pro uložení ochranného léčení spočívající v nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě pro společnost.
Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 5 To 535/2009, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Zjistil, že dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 5 To 535/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. e) tr. ř. J. G. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
Nutno v této souvislosti poznamenat, že J. G. uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. j) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení.
V návaznosti na skutečnosti shora stručně rozvedené lze učinit závěr, že dovolací námitky J. G. jsou ve své podstatě z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve spojení s důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. právně relevantní.
Nejvyšší soud, který neshledal důvod pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., dospěl po přezkumu podle §265i odst. 3 tr. ř. k níže uvedeným závěrům.
Podle §72 odst. 1 tr. zák. soud uloží ochranné léčení v případě uvedeném v §25 a §32 odst. 2 tr. zák., nebo jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Je evidentní, že v předmětné věci bylo ochranné léčení uloženo ve smyslu poslední z uvedených alternativ.
Na tomto místě je vhodné připomenout, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně se podává, že : „J. G. byla Policií České republiky SKPV Z. vyšetřována pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 1 písm. f) trestního zákona, kterého se dopustila tím, že dne 25. 9. 2006 ve 12:15 hod ve Z., v prostorách věznice Z., po vstupu do střeženého prostoru věznice v souvislosti s řádně povolenou návštěvou odsouzeného L. G. pronesla bez povolení do návštěvní místnosti funkční mobilní telefon se SIM kartou, ačkoliv byla na zákaz donášení telefonního zařízení upozorněna při vstupu do střežené části viditelně umístěnými informačními tabulemi a ústně byla na zákaz donášení telefonu a dalších věcí do objektu věznice upozorněna dozorčí službou, přičemž přítomnost aktivního mobilu byla detekována technickým zařízením. Usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 9. 1. 2008 č.j. ZT 350/2007-29, které nebylo právní moci dne 18. 1. 2008, bylo trestní stíhání obviněné J. G. podle §172 odst. 1 písm. e) trestního řádu zastaveno s tím, že obviněná nebyla v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědná. … Ze závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie a z výslechu znalce MUDr. Jana Nováka vyplynulo, že J. G. v době páchání trestné činnosti trpěla duševní poruchou paranoidní psychózou blíže neurčitelnou, v důsledku této choroby byly schopnosti rozpoznávací i ovládací u ní vymizelé. V doplnění znaleckého posudku ze srpna 2008 konstatoval znalec stejný stav a navrhuje ochranné léčení ve formě ústavní, a to zejména proto, že předchozí ambulantní léčba, kterou J. G. vykonávala, nesplnila svůj účel, když se J. G. opět dopustila činu jinak trestného. Nadále hrozí nebezpečí, že by se této činnosti mohla dopouštět, neboť u ní nadále i do budoucna trvá nebezpečí, že by mohla být zmanipulována jinými osobami k páchání trestné činnosti a této trestné činnosti by se s ohledem na svůj zdravotní stav dopustila. Ústavní léčba bude mít i tu výhodu v tom, že se bude konečně moci plně diagnostikovat onemocnění J. G. a může být nasazena účinná léčba. … J. G. je nebezpečná sobě i svému okolí. Okolí zejména tím, že se snadno nechá manipulovat do situací, které mají za následek spáchání trestného činu. Tento stav se nijak nezměnil a toto nebezpečí i nadále trvá. Ve veřejném zasedání byl proveden důkaz čtením spisu Městského státního zastupitelství v Brně, sp. zn. 1 Zt 836/2006. Usnesením ze dne 13. 6. 2007 bylo zahájeno trestní stíhání J. G., pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin podílnictví podle §252 odst. 1 trestního zákona. Usnesením státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně ze dne 25. 3. 2009, č.j. 1 ZT 836/2006-108, bylo trestní stíhání obviněné J. G. podle §172 odst. 1 písm. e) trestního řádu zastaveno s tím, že obviněná nebyla v době činu pro nepříčetnost trestně odpovědná. …. Ze závěru znaleckého posudku jednoznačně vyplynulo, že J. G. v době spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí dle §171 odst. 1 písm. f) trestního zákona byla nepříčetná pro duševní chorobu, když nebyla schopna rozpoznat nebezpečnost svého jednání pro společnost a nebyla schopna své jednání ovládat. V důsledku této duševní choroby je J. G. nebezpečná nejen sama sobě, ale i svému okolí, kdy tato nebezpečnost spočívá především v tom, že je snadno manipulovatelná a mohla by být jinými osobami zmanipulována ke spáchání trestného činu. … S ohledem na závěry znaleckého posudku dospěl soud k závěru, že je v tomto případě nutno uložit ochranné léčení psychiatrické ve formě ústavní, kdy znalec jednoznačně uvedl, že předchozí ambulantní léčení se zcela minulo účinkem a jiná forma než ústavní by v tomto případě do budoucna neeliminovala nebezpečí J. G. pro společnost. “
Soud druhého stupně se se závěry soudu první instance ztotožnil, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí mj. poznamenal, že: „Krajský soud doplnil dokazování zprávou soudního znalce MUDr. Jana Nováka. Ze zprávy tohoto soudního znalce ze dne 20. 11. 2009 se podává, že soudní znalec trvá na svém stanovisku a na svých závěrech uvedených ve znaleckém posudku ze dne 24. 11. 2007, č. znaleckého deníku a jeho doplňku ze dne 28. 8. 2008, kdy doporučoval uložit J. G. ochranné léčení psychiatrické formou ústavní. Soudní znalec zmínil skutečnost, že 17. 3. 2009 byl povolán na obvodní oddělení Policie ČR, Brno, M., kde byl za přítomnosti pracovníka Městského státního zastupitelství v Brně a pracovníků Policie ČR a obhájce J. G. seznámen s případem další trestné činnosti J. G., které se dopustila počátkem roku 2009. Soudní znalec uvedl, že se vyjadřoval ke svému výše citovanému znaleckému posudku a podal ve věci jednoznačné vyjádření, pokud jde o schopnost rozpoznávací a schopnost ovládací u J. G. a doporučil uložení ochranného léčení psychiatrického ústavní formou. Zprávu doplnil soudní znalec o zprávu MUDr. Ivana Weinbergera, u kterého J. G. vykonává ochrannou léčbu psychiatrickou ambulantní.“
Dovolací námitky J. G. byly soustředěny zejména na zákonnou podmínku uložení ochranného léčení ve formě ústavní týkající se nebezpečnosti jejího pobytu na svobodě.
Stran nebezpečnosti pobytu pachatele činu jinak trestného na svobodě Nejvyšší soud připomíná, že pobyt takové osoby na svobodě musí být i pro budoucnost nebezpečný pro zájmy chráněné trestním zákonem. Tato podmínka je splněna, jestliže je vysoce pravděpodobné , že nepříčetná osoba, která spáchala čin jinak trestný, spáchá znovu závažnější útok na zájmy chráněné trestním zákonem , a to pod vlivem duševní poruchy. Splnění této podmínky je třeba posoudit na základě zjištění o povaze a chování nepříčetné osoby a na základě posudku znalců z oboru psychiatrie o tom, zda duševní porucha je takového rázu, že pobyt nepříčetné osoby na svobodě je i pro budoucnost v uvedeném smyslu nebezpečný (srov. rozhodnutí č. 11/1974 Sb. rozh. tr.).
K prokázání nebezpečnosti pobytu pachatele na svobodě není postačující jednání, které naplňuje toliko znaky přestupku. Musí jít o hrozbu závažnějšího útoku na zájmy chráněné trestním zákonem. Tato podmínka musí být splněna v době rozhodování soudu o ochranném léčení (srov. č. 23/1979 Sb. rozh. tr. a č. 3/2000 Sb. rozh. tr.).
Ústavní soud České republiky v nálezu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 502/02, podrobil podmínky uložení tohoto ochranného opatření testu přiměřenosti. Upozornil, že ochranné léčení v ústavní formě je mimořádně závažným omezením osobní svobody léčeného, které někdy může znamenat větší újmu než nepodmíněný trest odnětí svobody, a to zejména díky neurčitosti svého trvání. Proto je třeba zjišťovat zákonné podmínky pro uložení ochranného léčení v ústavní formě s mimořádnou pečlivostí. Jelikož právě hrozba nebezpečí ze strany pachatele je hlavní skutečností, která tento závažný zásah do jeho základních práv opravňuje, je zřejmé, že mezi těmito dvěma zájmy musí existovat určitá proporcionalita; tedy čím vyšší nebezpečí ze strany nepříčetné osoby hrozí, tím vyšší je možnost omezení její osobní svobody. Poznamenal, že přestože intenzita ochranného léčení není prvořadě určena stupněm nebezpečnosti činu jinak trestného pro společnost, nýbrž potřebou léčby, jistá závislost mezi spáchaným činem a intenzitou ochranného léčení je žádoucí. Např. uložení ochranného léčení v ústavní formě je na místě zejména v těch případech, kdy nepříčetná osoba spáchá čin jinak trestný, za který by v případě její trestní odpovědnosti bylo zřejmě nutno uložit nepodmíněný trest odnětí svobody. Naopak u nepříčetné osoby, která spáchala čin jinak trestný, který by v případě její trestní odpovědnosti byl zřejmě posouzen jako trestný čin, jehož typová i konkrétní nebezpečnost pro společnost je nižší, a bylo by tedy na místě uložení trestu nespojeného s přímým omezením na svobodě, je možno uložit ochranné léčení v ústavní formě spíše ve výjimečných případech, které jsou odůvodněny konkrétními skutkovými okolnostmi.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ve světle těchto požadavků nemohou stávající závěry soudů nižších stupňů obstát.
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze než souhlasit s konstatováním státního zástupce, že zjištění soudů dříve činných v dané trestní věci, pokud jde o zodpovězení otázky, zda je pobyt J. G. na svobodě nebezpečný, jsou značně vágní a nevyplývá z nich nic o charakteru útoku na zájmy chráněné trestním zákonem, kterého by se jmenovaná mohla v budoucnu dopouštět, tj. zda by mohlo jít o jednání natolik závažné, aby bylo přiléhavé hovořit o nebezpečnosti jejího pobytu na svobodě.
V daných souvislostech je vhodné zrekapitulovat, že při posuzování nebezpečnosti pobytu J. G. na svobodě soud první instance vycházel pouze ze závěrů znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie (resp. též z doplňku tohoto posudku) znalce MUDr. Jana Nováka a z obsahu spisu Městského státního zastupitelství v Brně, sp. zn. 1 Zt 836/2006. Dostatečně se však nezabýval zjištěním a komplexním posouzením všech relevantních skutečností, mj. společenskou nebezpečností jejího činu, jehož se měla dopustit dne 25. 9. 2006, i činu, pro nějž byla původně stíhána ve zmíněné věci vedené u Městského státního zastupitelství v Brně pod sp. zn. 1 Zt 836/2006.
Soud druhého stupně tento nedostatek nenapravil. Ve svém rozhodnutí sice doplnil zjištění, že J. G. měla být v březnu roku 2009 vyšetřována pro další trestnou činnost spáchanou počátkem tohoto roku, avšak vůbec neobjasnil, zda se skutečně této trestné činnosti dovolatelka dopustila, o jakou (resp. o jak závažnou) trestnou činnost se mělo jednat, zda souvisela s diagnostikovanou duševní chorobou jmenované, popř. jakým způsobem byla tato trestní věc orgány činnými v trestním řízení skončena.
Nebezpečnost pobytu J. G. na svobodě přitom nelze spolehlivě dovodit ani z charakteru činu, pro který bylo její trestní stíhání podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř. zastaveno. Odhlédne-li Nejvyšší soud od skutečnosti, že předmětný skutek vůbec nenaplňuje, a to nikoli pouze z důvodu nepříčetnosti dovolatelky, znaky trestného činu (viz níže), resp. nelze hovořit o činu jinak trestném, což již samo o sobě znemožňuje shledávat podmínky pro uložení ochranného léčení, je nutno zhodnotit, že trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §172 odst. 1 tr. zák. je (obecně posuzováno) trestným činem s nízkým typovým stupněm společenské nebezpečnosti (trestní zákon za něho v době spáchání činu stanovil trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby šest měsíců) a navíc, pokud by v případě trestní odpovědnosti dovolatelky bylo možno o naplnění znaků tohoto trestného činu uvažovat, vykazoval by nižší konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti. Není přitom od věci znovu připomenout shora citovaný nález Ústavního soudu, že u nepříčetné osoby, která spáchala čin jinak trestný, který by v případě její trestní odpovědnosti byl zřejmě posouzen jako trestný čin, jehož typová i konkrétní nebezpečnost pro společnost je nižší, a bylo by tedy na místě uložení trestu nespojeného s přímým omezením na svobodě, je možno uložit ochranné léčení v ústavní formě spíše ve výjimečných případech, které jsou odůvodněny konkrétními skutkovými okolnostmi. Takové významné okolnosti dosud nebyly zjištěny.
Dodat je na místě, že čin, o jehož spáchání dovolatelkou jsou rovněž opírána napadená rozhodnutí, byl (původně) kvalifikován jako trestný čin podílnictví podle §252 odst. 1 tr. zák., tedy trestný čin nedbalostního charakteru s nízkým typovým stupněm společenské nebezpečnosti. Tento čin měla dovolatelka spáchat dne 17. 12. 2006, tj. ještě před tím, než jí bylo rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2007, sp. zn. 91 T 182/2006, uloženo ochranné léčení psychiatrické ve formě ambulantní, a nebylo učiněno žádné spolehlivé zjištění o tom, že by se od této doby (od 17. 12. 2006) do vynesení napadených rozhodnutí dopustila činu jinak trestného nebo trestného činu.
Nejvyšší soud považuje dále - a to i v souvislosti s námitkou dovolatelky, podle níž s ohledem na presumpci neviny ani zpráva policejního orgánu či státního zástupce z přípravného řízení nemůže znamenat, že se nějakého nebezpečného činu skutečně dopustila - za potřebné zdůraznit, že při rozhodování o uložení ochranného léčení podle §72 odst. 1 tr. zák., jestliže pachatel činu jinak trestného není pro nepříčetnost trestně odpovědný a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný, je soud povinen dokazovat splnění všech těchto zákonných podmínek . V otázce, zda jde o pachatele činu jinak trestného, není přitom vázán usnesením o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 24/1992/I Sb. rozh. tr.).
I v tomto ohledu je možno přisvědčit státnímu zástupci, že skutek tak, jak byl popsán v usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. ZT 350/2007, o zastavení trestního stíhání J. G. podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř., nevykazuje (odhlédnuto od nepříčetnosti dovolatelky) zákonné znaky stíhaného trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. f) tr. zák. [nutno podotknout, že trestní zákon ve znění platném do 31. 12. 2006 ustanovení §171 odst. 1 písm. f) neobsahoval a že zřejmě mělo jít o trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. e) tr. zák. v tehdy platném a účinném znění], neboť z popisu předmětného skutku není zřejmé, že by J. G. mobilní telefon předala nebo zamýšlela předat, popř. z něho umožnit hovor L. G. či jinému vězni. Pouhé vnesení mobilního telefonu do prostor věznice (bez dalšího) nelze považovat za závažné jednání mařící účel trestu ve smyslu ustanovení §171 odst. 1 písm. e) tr. zák.
Zejména je ovšem v daných souvislostech nutno zdůraznit, že soudy nižších stupňů neprovedly patřičné dokazování k tomu, aby zjistily, zda se vůbec dovolatelka dopustila skutku, jenž by bylo možno kvalifikovat jako čin jinak trestný, a k tomu ani nevedly hodnotící úvahy – de facto v tomto směru neučinily náležitě podložené zjištění (pouze mechanicky převzaly skutečnosti popsané v návrhu státní zástupkyně na uložení ochranného léčení).
Jak již bylo výše uvedeno, soud musí v řízení o uložení ochranného léčení podle §72 odst. 1 tr. zák. dokazovat splnění všech zákonných podmínek, tedy včetně té, že tu jde o pachatele činu jinak trestného, a ve svém rozhodnutí je také konkrétně odůvodnit. Soud není v tomto směru vázán usnesením o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. e) tr. ř., což platí nejen pro hmotně právní posouzení konkrétního skutku, ale také pro otázku, zda se čin stal a zda jej spáchala osoba u níž má být rozhodováno o uložení ochranného léčení. Tímto usnesením není pravomocně vysloveno, že konkrétní osoba je vinna. Jde o samostatnou podmínku stejně tak, jako je podmínka nebezpečnosti pobytu osoby na svobodě, k jejímuž zjištění se řízení podle §239 odst. 1 tr. ř. koná (srov. rozhodnutí č. 24/1992/I Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že úvahy soudů nižších stupňů, o něž ve svých rozhodnutích opřely závěr o naplnění všech zákonných podmínek pro uložení ochranného léčení psychiatrického ve formě ústavní podle §72 odst. 1 tr. zák., nelze označit za úplné, správné, dostatečné a vyvážené.
Vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 5 To 535/2009, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. 7. 2009, sp. zn. 90 Nt 51/2008, a také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Městskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tedy vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, který bude povinen znovu rozhodnout o návrhu státní zástupkyně na uložení ochranného léčení psychiatrického ve formě ústavní.
Nad rámec řečeného a jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že pokud by se dovolatelka žádné psychiatrické léčbě nepodrobila, bylo by možné zabránit jejím případným nežádoucím projevům v důsledku zjištěné duševní poruchy i jinými prostředky, a to event. postupem předvídaným §23 odst. 4 písm. b) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Ve smyslu tohoto ustanovení bez souhlasu nemocného je možné provádět vyšetřovací a léčebné výkony, a je-li to podle povahy onemocnění třeba, převzít nemocného i do ústavní péče, jestliže osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí. Procesní rámec aplikace tohoto postupu by pak představovalo řízení o vyslovení přípustnosti převzetí nebo držení v ústavu zdravotnické péče podle §191a a násl. o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1328/2008).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. května 2010
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý v. r.