ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.51.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 51/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. ledna 2010 o dovolání obviněného B. B., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2009, č. j. 8 To 73/2009-500, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 17/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2009, č. j. 6 T 17/2009-446, byl obviněný B. B. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle §219 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Z podnětu odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2009, č. j. 8 To 73/2009-500, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. a podle §219 odst. 1 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. pro výkon tohoto trestu obviněného zařadil do věznice s ostrahou. O nárocích poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř. Podle jeho názoru rozsudek Vrchního soudu v Praze neobsahuje náležitosti podle §120 tr . ř., tj. řádné odůvodnění rozsudku. V rozsudku odvolacího soudu chybí, jaké skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková tvrzení opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Má za to, že nelze v odůvodnění pouze odkázat na závěry krajského soudu. Dále uvedl, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Tvrdí, že v odpoledních a v nočních hodinách byl poškozeným napaden. Utrpěl přitom zranění, a to puklinu klenby lební v pravé temeno-spánkové krajině. Znalcem MUDr. T. bylo při jeho výslechu u hlavního líčení potvrzeno, že toto zranění svědčí o razantním útoku poškozeného a obviněný se proto poškozeného mohl důvodně obávat. Kromě toho není podle jeho názoru vyloučeno, že utrpěl otřes mozku, následkem čehož u něho mohlo dojít ke snížení frustrační tolerance a ke zkratkovité pohotovosti. Domnívá se tedy, že bylo na místě jeho jednání vyhodnotit jako jednání v nutné obraně podle §13 tr. zák. Dodává, že i kdyby nebyly splněny podmínky nutné obrany, mohl soud s ohledem na výjimečné okolnosti případu, kdy obviněný spáchal čin při odvracení útoku, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany, přistoupit k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby podle §40 odst. 1 tr. zák. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že námitky obviněného, týkající se údajného jednání v nutné obraně, svou povahou sice odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak je nelze považovat za důvodné. Domnívá se, že otázce nutné obrany jak soud prvního stupně, tak odvolací věnovaly náležitou pozornost. Státní zástupce se v tomto směru ztotožňuje se závěry soudů, totiž že obviněný úmyslně usmrtil poškozeného mimo rámec nutné obrany. Pokud obviněný navrhuje postup podle §40 odst. 1 tr. zák., je státní zástupce přesvědčen, že právě k tvrzení obviněného, že jednal v mezích nutné obrany, soudy tuto eventualitu zohlednily, a to při ukládání trestu jako speciální polehčující okolnost ve smyslu §33 odst. 1 písm. f) tr. zák. a nepřehlédly ani další polehčující okolnosti. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., státní zástupce má za to, že námitky obviněného tento dovolací důvod nenaplňují. V citovaném ustanovení je řešena otázka chybějících či neúplných výroků rozhodnutí, ovšem odůvodnění do kategorie výroků nespadá /viz §120 odst. 1 písm. c), písm. d) a násl. tr. ř./. Vytýkaný nedostatek odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně by tedy tento dovolací důvod naplnit nemohl, i kdyby byl opodstatněný. Státní zástupce však podotkl, že v tomto ohledu nelze přisvědčit obviněnému ani z věcného hlediska, neboť písemné vyhotovení napadeného rozsudku vrchního soudu zákonným požadavkům vyhovuje /viz §125 odst. 1 tr. ř. – „Pokud rozsudek obsahuje odůvodnění, soud v něm stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané…“/. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný v dovolání uplatnil jednak námitku nutné obrany podle §13 tr. zák., a v případě, že by podmínky nutné obrany nebyly splněny, domáhá se aplikace ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., tj. mimořádného snížení trestu odnětí svobody s ohledem na výjimečné okolnosti případu.
Nejvyšší soud má za to, že s otázkou nutné obrany podle §13 tr. zák. se soudy v přecházejícím řízení náležitě vypořádaly. Pečlivě se zabývaly verzí útoku vznesenou obviněným a i přes zjištěné poranění obžalovaného, spočívající v puklině klenby lební v pravé temeno-spánkové krajině, dospěly k závěru, že podmínky nutné obrany podle §13 tr. zák. splněny nebyly. Hlavním důvodem pro toto konstatování svědčí skutečnost, že i kdyby podle tvrzení obviněného měl být napaden poškozeným kopáním, strkáním nebo stržením na zem, obrana obviněného vůči takovému útoku by nebyla zcela zjevně přiměná způsobu útoku poškozeného. Objektivně bylo prokázáno, že obviněný při útoku použil nůž o délce čepele 13 cm a bodl poškozeného do břicha silou velké intenzity. Zasáhl přitom játra poškozeného, způsobil mu bodné poranění břicha s délkou bodného kanálu asi 13 – 14 cm, přičemž právě toto poranění bylo bezprostřední příčinou smrti poškozeného, který v důsledku šoku z krevních ztrát zemřel. Pokud jde o utrpěné poranění hlavy obviněného, je sice vážného charakteru, nicméně nebylo zjištěno, že by u obviněného vedlo k vymizení jeho ovládacích nebo rozpoznávacích schopností v okamžiku spáchání trestného činu. Z provedeného dokazování soudy dovodily, že nešlo o plánované jednání. Obviněný však zcela zjevně emocionálně nezvládl prostý afekt po konfliktní situaci s poškozeným. Zjištěné okolnosti případu vedly soudy k závěru, že obviněný se nedopustil trestného činu v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., nýbrž v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák., když navíc v rámci ukládání trestu vzaly v úvahu polehčující okolnost podle §33 písm. f) tr. zák., tj. že obviněný spáchal trestný čin odvraceje útok, aniž byly splněny podmínky nutné obrany. Nejvyšší soud se domnívá, že jak soud prvního stupně (zejména na str. 20, 24 – 25 rozsudku), tak i soud odvolací (na str. 7 – 8 rozsudku), vyčerpávajícím způsobem vyhodnotily veškeré okolnosti doprovázející jednání obviněného a s jejich závěry nezbývá nic jiného, než souhlasit. To platí, i pokud se soudy věnovaly možností použití moderačního oprávnění soudu podle §40 odst. 1 tr. zák., neboť neshledaly žádné mimořádné okolnosti v poměrech, ani v okolnostech případu, aby mohly přistoupit k mimořádnému snížení trestu odnětí svobody (srov. str. 26 – 27 rozsudku soudu prvního stupně a str. 9 – 10 rozsudku odvolacího soudu). V souvislosti s argumentací obviněného, že rozsudek odvolacího soudu neodpovídá ustanovení §120 tr. ř. (viz výklad výše) za situace, kdy Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek soudu prvního stupně a z úsporných důvodů odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, je třeba obviněnému připomenout, že jediným důvodem proč byl rozsudek Krajského soudu v Praze zrušen, byla skutečnost, že ve výroku rozsudku soud prvního stupně tento neuvedl datum spáchání skutku (viz str. 5, 8 rozsudku VS Praha), důvodem pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně tedy nebyly nedostatky ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., které jsou podstatou celého dovolání obviněného. Přitom z rozsudku soudu prvního stupně je patrno, že tento velmi podrobně, tak jak mu ukládá §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil veškeré důkazy a své úvahy rozvedl způsobem, který předpokládá §125 odst. 1 tr. ř., obdobně postupoval i Vrchní soud v Praze.
Kromě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze podat úspěšně tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Neúplnost výroku ve smyslu citovaného ustanovení zákona znamená, že výrok sice byl učiněn, ale nemá všechny náležitosti výroku jako celku. V tomto směru je třeba uvést, že obviněný nenapadá výrok rozsudku, nýbrž jeho odůvodnění. Domnívá se, že v rozsudku odvolací soud nevyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Dovolací důvod tak obviněný nespatřuje v neúplnosti výroku, ale v nedostatečném odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Přestože tato námitka nespadá pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., Nejvyšší soud konstatuje, že namítané nedostatky v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neshledal. Naopak, odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je pečlivé, srozumitelné, odpovídající všem požadavkům na odůvodnění rozsudku podle §125 odst. 1 tr. ř. Za situace, kdy námitku obviněného uplatněnou odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nelze pod tento dovolací důvod podřadit, přicházelo by v úvahu dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Lze tedy shrnout, že s ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Pokud by obviněný neuplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. by musel postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. ledna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann