ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.572.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 572/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. května 2010 o dovolání obviněného Bc. P. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2009, č. j. 9 To 236/2009-519, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95 T 217/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2009, č. j. 9 To 236/2009-519, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněných Bc. P. B., M. V., M.S. a J. G. proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2009, č. j. 95 T 217/2008-443. Tímto rozsudkem byli obvinění uznáni vinnými trestným činem přijímání úplatku podle §160 odst. 2 tr. zák. Obviněnému Bc. P. B. byl za tento trestný čin podle §160 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Obviněnému M. V. (stejně jako spoluobviněným M. S. a J. G.) byl podle §160 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří a půl roku.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obžaloby Městského státního zastupitelství v Brně se měl dopustit trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 2 tr. zák. ve formě účastenství podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Městský soud v Brně však dospěl k závěru, že všichni obvinění spáchali trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 2 tr. zák. a že jednali jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. S tím obviněný nesouhlasí. Domnívá se, že nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 2 tr. zák. ve spojení s §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., jak je uvedeno v obžalobě, ani ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Uvedl, že skutková podstata trestného činu přijímání úplatku podle §160 tr. zák. vyžaduje, aby subjekt tohoto trestného činu byl určitou mírou kvalifikován, v tomto případě tedy, aby byl osobou, která obstarává věci v obecném zájmu a v souvislosti s touto činností žádá o úplatek. Dodal, že u trestných činů s omezených okruhem pachatelů může být spolupachatelem jen ten, kdo může být pachatelem. Obviněný má za to, že nebyl osobou obstarávající věci obecného zájmu, tudíž nemohl být podle §9 odst. 2 tr. zák. spolupachatelem trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 2 tr. zák. Upozorňuje na to, že pachatelem tohoto trestného činu může být pouze osoba, která se účastní na obstarávání věcí obecného zájmu, neboť ten, kdo úplatek zprostředkovává, může být pouze pomocníkem k tomuto trestnému činu. Tento závěr podle jeho názoru potvrzuje také rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 11 Tz 25/86, v němž se uvádí, že jestliže pachatel úplatek přijímá nebo žádá v součinnosti s veřejným činitelem, dopouští se účastenství na trestném činu přijímání úplatku podle §10 odst. 1 tr. zák., §160 odst. 1, 3 tr. zák., popř. §160 odst. 2, 3 tr. zák. Je tedy přesvědčen, že spolupachatelem trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 2 tr. zák. vůbec být nemohl, protože nebyl osobou vykonávající věc ve veřejném zájmu a tedy nesplnil jednu z podmínek naplnění dané skutkové podstaty. Osobami vykonávající věc ve veřejném zájmu byly v této věci pouze obviněné M. S. a J. G. Ostatní výtky obviněného směřují do oblasti skutkového zjištění, kdy namítá, že skutkový stav vychází pouze z nepřímých důkazů. Zejména nebylo podle jeho názoru prokázáno, jak dala M. S. na vědomí M. V. skutečnost, že o přechod nájmu k předmětnému bytu požádal pan J. Z., a to spolu s informací, že tento žadatel nesplňuje podmínky pro přechod nájmu, pokud jde o dobu soužití ve společné domácnosti se zesnulou (soudy pouze uvádějí, že se tak stalo blíže nezjištěným způsobem). Další nedostatek spatřuje v tom, že nebylo objasněno, jak si částku 150.000,- Kč měli obžalovaní mezi sebou rozdělit, protože k tomu mělo podle dosud učiněného skutkového zjištění dojít blíže nezjištěným způsobem. Zpochybňuje i to, že by obviněné M. S. a J. G. o úplatek skutečně požádaly nebo ho očekávaly a z toho dovozuje, že obviněné nemohly naplnit skutkovou podstatu trestného činu podle §160 odst. 2 tr. zák. Jak uvádí, za této situace ani on nemohl naplnit skutkovou podstatu daného trestného činu jako účastník ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 9 To 236/2009, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 95 T 217/2008, zrušil a věc podle §265l odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného se zmiňuje o tom, že obviněný správně poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tz 25/86. V duchu uvedeného rozhodnutí pak nemůže soudy použitá právní kvalifikace obstát. Dále však státní zástupkyně uvádí, že se nelze ztotožnit s jeho názorem, pokud se postavil na stanovisko, že za splněného předpokladu pro vyvození trestní odpovědnosti obviněných G. a S. v postavení speciálních subjektů označeného trestného činu k jeho dokonání za podmínek §10 odst. 1 písm. c) trestního zákona toliko napomohl, jak bylo ostatně kvalifikováno v obžalobě MSZ Brno pod sp. zn. 2 ZT 379/ 2008. Upozorňuje na to, že za stavu, kdy se ihned po obdržení informace o nesplněném nároku žadatele J. Z. ml., vyžadované pro přechod práva nájmu po jeho babičce, na tohoto opakovaně obrátil a veškerá jednání s ním i s jeho otcem ohledně možností dosažení uvedeného předmětu jejich zájmu prostřednictvím „svých zaběhlých (a léty ověřených) kontaktů“ na ÚMČ Brno - Černovice vedl právě on, kdy zajistil od nich potřebné listinné podklady a tyto předal kompetentním osobám této místní složky veřejné správy a především v této souvislosti pro ně, jakož i z části pro sebe, požádal jmenovaného žadatele o úplatek za vyřízení předmětné bytové záležitosti, jehož vyplacení si pojistil směnkou vystavenou na svoje jméno, není pochyb o tom, že na jeho straně byly splněny podmínky podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. a že tedy jednal v organizátorském postavení. Takový způsob právního posouzení jednání obviněného v nejzávažnější z účastenských forem trestné součinnosti v porovnání s napadeným výrokem o jeho vině, vycházejícím ze spolupachatelského vztahu s ostatními spoluobviněnými, však nemůže nikterak ovlivnit jeho postavení v předmětném trestním řízení ani jej nelze spojovat s takovou potřebou projednání, která by vyplynula z nutnosti řešení otázky zásadního právního významu. Z důvodů shora uvedených státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného Bc. P. B. podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Při takto pojaté koncepci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že námitky, které nemají hmotně právní povahu, nejsou způsobilé daný dovolací důvod naplnit. Sem spadají námitky obviněného ohledně provedeného dokazování, tedy že skutkový stav byl zjištěn nesprávně nebo podle názoru obviněného nedostatečně. Jestliže ve skutkové větě výroku o vině je uvedeno, že obviněná M. S. „dala blíže nezjištěným způsobem na vědomí obviněnému M. V. skutečnost, že o přechod nájmu k uvedenému bytu požádal jmenovaný J. Z.“, nemění to nic na skutečnosti, že M. V. se od obviněné M. S. uvedené informace dozvěděl a na právní kvalifikaci skutku by neměl vliv ani zjištěný způsob komunikace mezi spoluobviněnými M. S. a M. V. Obdobně, je-li zřejmé, že částka 150.000,- Kč byla v dané věci úplatkem, lhostejno zůstává, jak se obvinění v konečné fázi o tuto částku rozdělili. Trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 2 tr. zák. je totiž dokonán již tím, že pachatel úplatek žádá. Zbývá poznamenat, že k naplnění zákonného znaku objektivní stránky trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 2 tr. zák. „úplatek žádá“ není zapotřebí výslovné žádosti o úplatek, postačuje projev, z něhož je nepochybné, že pachatel navozuje situaci, aby mu byl úplatek nabídnut, a poté, co je mu taková nabídka učiněna, úplatek neodmítne a výslovně nebo alespoň konkludentně s ním souhlasí (srov. č. 17/1978 Sb. rozh. tr.). Pokud tedy obviněný zpochybňuje skutkové zjištění k naplnění uvedeného znaku trestného činu, pokládá Nejvyšší soud za nutné uvést, že z provedeného dokazování vyplývá, že počínání obviněných kolem přechodů nájmů obecních bytů se neodehrává poprvé. Ze zvukového záznamu nahrávky schůzky obviněného B. s J. Z. ml. a s J. Z. st. je zřejmé, že ve sjednávání úplatků za přidělení bytu není obviněný B. žádným „nováčkem“, neboť sám uvádí, že „to už dělá 7 let, dělal to již několikrát, není to problém“. Společně se spoluobviněným M. V. je dokonce ochoten i v případě, že příslušnou částku Z.včas nezaplatí, polovinu uhradit ze svých vlastních prostředků. Lze proto souhlasit se závěrem soudu prvního stupně, že tak činí právě proto, aby si další dvě obviněné „nerozházeli“ (viz str. 13 - 14 rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru má Nejvyšší soud za to, že bylo prokazatelně zjištěno, že obviněné M. S. a J. G. naplnily zákonný znak „úplatek žádá“ skutkové podstaty trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 2 tr. zák. Pokud by bylo dovolání podáno pouze s uvedenou argumentací, Nejvyšší soud by jej odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Jestliže ale obviněný v podaném dovolání tvrdí, že nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 2 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., potom jde o námitku právně relevantní povahy. Bude tedy třeba konkrétně posoudit, zda by obviněný mohl být pachatelem tohoto trestného činu nebo zda z pohledu dané skutkové podstaty v úvahu přicházejí jiné formy součinnosti.
Nejvyšší soud proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a dospěl k následujícím závěrům.
Jestliže trestní zákon pro spáchání některých trestných činů vyžaduje zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele, může být podle §90 odst. 1 tr. zák. pachatelem trestného činu pouze osoba, která má požadovanou vlastnost, způsobilost nebo postavení. Totéž platí i pro spolupachatele. Osoba, která tyto náležitosti nesplňuje, může být jen účastníkem (§90 odst. 3 tr. zák.). Pachatel, který jinak naplňuje znaky určitého trestného činu a nemůže být uznán vinným za tento trestný čin jen proto, že nemá zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení, jež charakterizují pachatele takového trestného činu, se posoudí jako účastník na trestném činu osoby, která má takovou vlastnost, způsobilost nebo postavení (srov. č. 3/1972 Sb. rozh. tr.). To znamená, že pokud trestní zákon vyžaduje v některém konkrétním ustanovení zvláštní části určitou zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení, omezuje tím okruh osob, které se mohou dopustit takového trestného činu. Jedná se o trestné činy s omezeným okruhem pachatelů.
U trestného činu přijímání úplatku podle §160 tr. zák. může být pachatelem jen osoba, která se podílí na obstarávání věcí obecného zájmu. Taková osoba se vyznačuje zvláštním postavením, což je charakteristický znak pro trestné činy s omezeným okruhem pachatelů. Uvedených trestných činů se mohou dopustit tzv. speciální subjekty, tj. pachatelé se zvláštní způsobilostí nebo postavením. To je i případ trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 2 tr. zák.
Byť pojem „obstarávání věcí obecného zájmu“ není obsahově totožný s plněním úkolů spadajících do pravomoci veřejného činitele, spadá sem obstarávání všech úkolů, na jejichž plnění má zájem celá společnost nebo aspoň větší skupina občanů. Vyžaduje se však, aby mezi úplatkem a obstarávání věcí obecného zájmu byla souvislost. Bude tomu tak tehdy, jestliže přijatý nebo slíbený úplatek má vztah k činnosti osoby, která věci obecného zájmu sama obstarává nebo osoby, která při tom spolupůsobí, např. koná přípravné práce (srov. č. 32/1987/I. Sb. rozh. tr.). Lze tedy učinit závěr, že zvláštní postavení speciálního subjektu ve vztahu k trestnému činu přijímání úplatku podle §160 odst. 2 tr. zák. v dané věci měly pouze obžalované M. S. a J. G. Obviněná M. S. byla zapisovatelkou bytové komise rady ÚMČ Brno – Černovice a jako jediná shromažďovala žádosti o přechod nájmu obecních bytů. Obviněná J. G. pracovala jako vedoucí bytového odboru ÚMČ Brno-Černovice a po domluvě s M. S. přikázala pracovnici bytového odboru R. S., aby změnila údaj v evidenčním listu předmětného bytu o datu přihlášení J. Z. Obviněný se v postavení osoby obstarávající věc obecného zájmu nenacházel. V úvahu proto nepřichází, aby jeho jednání bylo posouzeno jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Pro jinou formu trestné součinnosti – účastenství platí, že účastníkem na trestném činu nebo jeho pokusu může být jen ten, kdo není sám pachatelem nebo spolupachatelem toho samého trestného činu. Pachateli nebo spolupachateli některých trestných činů mohou být ve smyslu §90 odst. 1 tr. zák. pouze osoby, které mají určitou vlastnost, způsobilost nebo postavení (např. veřejný činitel nebo voják). Organizátorem, návodcem nebo pomocníkem na takovém trestném činu však může být i osoba, která nemá takovou vlastnost, způsobilost nebo postavení (§90 odst. 3 tr. zák.). Proto se jako účastník posoudí i osoba, která se na činu podílela „společným jednáním“, ale není konkrétním nebo speciálním subjektem podle §90 odst. 1 tr. zák. Této otázce nevěnoval pozornost ani soud odvolací, třebaže byla obsahem řádného opravného prostředku (odvolání) obviněného Bc. P. B. Spokojil se pouze s konstatováním, že všichni obvinění svým jednáním naplnili všechny znaky skutkové podstaty trestného činu přijímání úplatku podle §160 odst. 2 tr. zák.
Nejvyšší soud je toho názoru, že v konkrétní věci se soudy dostatečně nevypořádaly s formou trestné součinnosti obviněného. Zcela pominuly, že trestný čin přijímání úplatku podle §160 odst. 2 tr. zák. je skutkovou podstatou s omezeným okruhem pachatelů a že pachatelem tohoto trestného činu může být pouze pachatel se zvláštní způsobilostí nebo zvláštním postavením (tzv. speciální subjekt). (srov. č. 32/1987/II. Sb. rozh. tr.).
Jelikož dovolací důvod byl uplatněn důvodně a jeho podstata spočívá v tom, že jednání obviněného Bc. Petra B. nelze posoudit jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §160 odst. 2 tr. zák., Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného Bc. P. B. zvažoval další procesní postup. V tomto směru se nabízelo zrušit napadené rozhodnutí, případně i rozhodnutí soudu prvního stupně a soudům věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí. Vedle zmíněného postupu však bylo nutno brát v úvahu i tu skutečnost, že pokud by věc měla být vrácena k novému projednání a rozhodnutí, musely by se úvahy soudu prvního, resp. druhého stupně pohybovat pouze v rovině právní kvalifikace jednání obviněného podle §10 odst. 1 písm. a) či c) tr. zák., tehdy jako jednání organizátora či návodce. Za situace, kdy je nezpochybnitelné, že obviněný vyvíjel aktivitu k realizaci této formy trestné činnosti, sám odkazoval na „své a léty zaběhlé kontakty“, nepochybně bylo prokázáno, že sám kontaktoval J.Z. ml. a následně jeho otce, upřesňoval vyplnění, resp. dodání dokladů, které následně byly předloženy bytové komisi prostřednictvím dalších spoluobviněných, pak takové jednání obviněného lze stěží považovat za pouhé jednání pomocníka, ale je nepochybné, že jde o jednání osoby, která těží z této formy trestné činnosti (sám připouští, že provozuje uvedenou činnost po dobu sedmi let) a stojí , byť skrytě, v jejím pozadí (za pracovnicemi bytové komise). Takové jednání je pak bezesporu nutno označit za jednání organizátora trestné činnosti ve smyslu §10 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Z hlediska společenské nebezpečnosti je pak třeba uvést, že jeho jednání by po zrušení napadených rozhodnutí bylo z výše uvedeného náhledu nutno považovat za daleko více společensky nebezpečné než jednání spolupachatele, a proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v daném případě je třeba dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. lze dovolání odmítnout, je-li zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu. K jednotlivým, ve zmíněném ustanovení uvedeným podmínkám je třeba uvést, že v daném případě by jednání obviněného nebylo po novém projednání možno kvalifikovat jinak než jako organizátorství k trestnému činu, tedy podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. §160 odst. 2 tr. zák. Ustanovení §10 odst. 2 tr. zák. konstatuje, že na trestní odpovědnost a trestnost účastníka se užije ustanovení o trestní odpovědnosti a trestnosti pachatele, jestliže tento zákon nestanoví něco jiného. Tedy trest by byl obviněnému ukládán v rámci trestní sazby, jak tomu bylo v případě ukládání trestu obviněnému jako spolupachateli podle §9 odst. 2 tr. zák. §160 odst. 2 tr. zák. Již shora bylo zmíněno, že postavení obviněného ve skupině odsouzených osob pro výše uvedenou trestnou činnost nebylo pouze okrajové, ale z jeho podání (samotného obviněného), jak je ve spise zadokumentováno, by za situace jeho činnosti jako organizátora (mj. vyplacení úplatku si pojistil směnkou vystavenou na svoje jméno) mohlo přicházet v úvahu i uložení přísnějšího trestu než spoluobviněným. Vzhledem k již výše zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu, kterými byla problematika spolupachatelství a účastenství na trestném činu podle §160 tr. zák. vyřešena, je třeba konstatovat, že tato věc není po právní stránce zásadního právního významu, a proto žádná skutečnost nebránila tomu, byť bylo Nejvyšším soudem pochybení v rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně zjištěno, postupovat podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. a dovolání obviněného odmítnout.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem, kdy je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která měla být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu, Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann