ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.584.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 584/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2010 o dovolání obviněného J. D., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2009, č. j. 7 To 379/2009-240, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 5 T 27/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 10. 2009, č. j. 7 To 379/2009-240, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Plzeň – město ze dne 26. 5. 2009, č. j. 5 T 27/2009-213, kterým byl obviněný J. D. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou a o povinnosti obviněného zaplatit náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
V dovolání podaném obviněným prostřednictvím obhájce poukazuje tento na naplnění dovolacích důvodů, které jsou vymezeny v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., když tyto jsou podle jeho mínění dány tím, že „ nebylo prokázáno, že by se stal skutek, jak je uvedeno ve výroku rozsudku i v odůvodnění; je přesvědčen, že byl neprávem obviněn; nepřímé důkazy jednotlivě ani ve svém spojení netvoří řetězec, ze kterého by bylo možno vyvodit souvislost mezi jednáním odvolatele a tvrzenou újmou poškozeného“. V dalších částech svého dovolání se obviněný vyjadřuje k provedeným důkazům a hodnotí tyto důkazy (např. poškozený nevysvětlil, proč šel z centra města do S. okolo…, dále neobjasnil proč ve vhodnou chvíli neutekl z místa …., nebyla prokázána intenzita a existence výhrůžky, obviněný tvrdí, že se s poškozeným znali…), aby je následně vyhodnotil tak, že „celá výpověď poškozeného je vymyšlená, nestojí na jediném řádném důkazu, který by svědčil v neprospěch dovolatele, a nelze ji v podstatných částech uvěřit pro zásadní rozpory“. Obviněný poukazuje mj. také na to, že výklad Nejvyššího soudu ohledně dovolacích důvodů uvedených v zákoně je prolomen zásadním právním názorem Ústavního soudu, který svým výkladem rozšiřuje povinnost dovolacího soudu ohledně přezkumu napadeného rozhodnutí a rozšiřuje dovolací důvody. Bez bližšího odkazu na zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu pak odkazuje na celou řadu ustanovení Listiny základních práv a svobod a Úmluvu, stejně jako Ústavu České republiky, která restriktivním výkladem dovolacích důvodů Nejvyšším soudem jsou podle právního názoru Ústavního soudu porušena, resp. restriktivním výkladem v jeho trestní věci by došlo k jejich porušení v případě nerespektování tohoto názoru Ústavního soudu soudem Nejvyšším. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí v částech napadených dovoláním, případně též řízení mu předcházející a zavázal soud k novému projednání a rozhodnutí ve věci, pokud sám Nejvyšší soud nerozhodne o zproštění dovolatele rozsudkem dle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření navrhla postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Argumentace obviněného /v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem - §265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ je zaměřena na zpochybnění zjištěného skutkového stavu a až následně na argumentaci nesprávného právního posouzení skutku. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že zjištěný skutkový stav podle §2 odst. 5 tr. ř., je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založených na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu, zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Předně je vhodné uvést a tuto skutečnost si patrně také sám obviněný (resp. obhájce) uvědomil, že námitky jimi v dovolání uplatněné, jsou námitky skutkové, kterými se snaží zpochybnit hodnocení důkazů soudy (§2 odst. 6 tr. ř.) a následně skutkový stav (§2 odst. 5 tr. ř.), tedy že jde o námitky, které nemohou dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, a proto bylo poukázáno na „zásadní právní názor Ústavního soudu, který svým výkladem rozšiřuje povinnost dovolacího soudu ohledně přezkumu napadeného rozhodnutí a rozšiřuje dovolací důvody“. Jestliže obviněný v podaném dovolání zpochybňuje hodnocení důkazů (viz výklad shora k obsahu dovolání obviněného) a argumentuje tím, že „nebylo prokázáno, že by se stal skutek tak, jak jej popsal poškozený a převzala jej obžaloba, nebylo ani prokázáno, že by jej spáchal odvolatel; je přesvědčen, že soud prvního stupně nesprávným způsobem vyhodnotil důkazy v řízení provedené“, pak uvedené námitky nespadají pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť formálně je tímto ustanovením argumentováno. K uvedenému je možno odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
V souvislosti se shora uvedenou argumentací obviněného k „tzv. rozšíření povinnosti dovolacího soudu ohledně přezkumu napadeného rozhodnutí a rozšíření dovolacích důvodů“ Ústavním soudem (sp. zn. I. ÚS 55/04, sp. zn. IV. ÚS 216/04), musí Nejvyšší soud konstatovat, že je mu známa celá řada rozhodnutí Ústavního soudu, kde se tento zabývá zejména problematikou, kdy Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného s odkazem na ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Pokud obviněný cituje v závěru svého dovolání několik ustanovení Ústavy, Listiny a Úmluvy, měl patrně na mysli taková rozhodnutí Ústavního soudu, kde tento cituje nutnost svého zásahu, pokud tak neučinil již Nejvyšší soud, existuje-li extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury, či svévole na straně obecných soudů. Za této situace, tedy existence extrémního rozporu připouští Ústavní soud možnost zásahu do striktně vymezených dovolacích důvodů, tedy nikoli, jak uvádí obviněný, že by Ústavní soud rozšiřoval dovolací důvody. Nejvyšší soud však v mnoha svých rozhodnutích mj. také judikoval, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, s těmito závěry se plně ztotožnil Ústavní soud, např. v níže zmíněných rozhodnutích (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07). V návaznosti na výše uvedené je potřebné uvést, že soud prvního stupně si byl plně vědom důkazní situace a velmi pečlivě přistupoval k hodnocení jednotlivých důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Z jeho rozsudku vyplývá, že se věnoval hodnocení výpovědí jak obviněného, tak i svědků v návaznosti na jimi činěné výpovědi v průběhu trestního řízení, a tyto výpovědi, resp. jejich změny hodnotil v souvislosti s dalšími provedenými důkazy (viz str. 2 - 11 rozsudku). Z odůvodnění rozsudku je patrno, jak se soud vypořádal např. s obhajobou obviněného (viz str. 8 - 9 rozsudku) apod. Je zřejmé, že soudy postupovaly v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 tr. ř., tudíž jim nelze vytknout svévoli, přičemž odůvodnění je jasné, logické a přesvědčivé. Činí-li i přes shora uvedené obviněný kroky ke zpochybnění těchto skutkových závěrů a až následně od svých závěrů dovozuje jiné závěry právní, pak nelze než opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem k uvedeným námitkám obviněného Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení.
Vedle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Konkrétně však neuvedl, v čem naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Protože z obsahu dovolání nelze jednoznačně určit, kterou z variant obviněný konkrétně uplatňuje, Nejvyšší soud vzal v úvahu obě varianty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že rozsudek soudu prvního stupně podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této části nemohl obviněný žádnými námitkami naplnit.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud vycházeje z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí konstatovat, že s touto částí dovolání se vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbývá mu nic jiného, než na toto odůvodnění odkázat.
Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného obsahově podané s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann