ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.603.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 603/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2010 o dovolání obviněného B. R., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 9 To 473/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 8/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 9 To 473/2009, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 22. 7. 2009, č. j. 1 T 8/2009-158, kterým byl obviněný B. R. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. a byl odsouzen podle §242 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, když výkon trestu odnětí svobody mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a dále mu bylo podle §72 odst. 2 písm. a), odst. 5 tr. zák. uloženo ochranné sexuologické léčení ve formě ambulantní.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že „proti němu svědčí pouze jediný důkaz a to znalecký posudek, který však mj. také uvádí, že věrohodnost nezletilé je částečně snížena, ostatní výsledky dokazování jsou buď zprostředkované nebo nezákonně provedené“. Nezákonnost spatřuje v tom, že během výslechu nezl. ve středisku Spondea „odešel policejní komisař z místnosti, ve které výslech nezl. probíhal a nemohl se tím aktivně podílet na výslechu a ovlivnit jeho průběh a kladení otázek nezletilé psycholožkou“. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí s tím, že obviněného je třeba z popsaného skutku obžaloby zprostit.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Argumentace obviněného /v souvislosti s uplatněným dovolacím důvodem -§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ je zaměřena na zpochybnění zjištěného skutkového stavu a až následně na argumentaci nesprávného právního posouzení skutku. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že zjištěný skutkový stav podle §2 odst. 5 tr. ř., je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu, zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně byl obviněný uznán vinným pro skutek spočívající v tom, že „nejméně od poloviny roku 2005 do 17. 10. 2007 ve Š. v rodinném domě na ul. K. nejméně jednou týdně, zpravidla o víkendu, si hrával s neteří K. R.,osahával ji po těle, hladil po vláskách, nepřirozeně ji pusinkoval, a to i na ústa, hladil ji po přirození, kdy v důsledku tohoto u něho došlo ke ztopoření pohlavního údu“ .
Námitky, které obviněný uplatnil, směřují jednak proti znaleckému posudku, a dále soudům vytýká, že byl uznán vinným pouze na základě nepřímých důkazů. V souvislosti s těmito námitkami musí Nejvyšší soud nad rámec úvah soudu odvolacího poukázat na skutečnosti, které vyplývají z rozhodnutí soudu prvního stupně. Obviněný jednání, které mu bylo obžalobou kladeno za vinu, popíral. V trestní věci byla vyslechnuta řada svědků, kteří se vyjadřovali k chování obviněného vůči nezletilé, přičemž např. i z výpovědi otce nezletilé vyplynulo, že počínání obviněného se mu zdálo divné, a proto také několikrát mu řekl; „Co děláš?“ Obdobně také vypovídala matka poškozené a přehlédnout nelze ani výpověď svědka Mgr. D. N. Výše uvedené důkazy, ale i další konstatuje soud prvního stupně ve svém rozsudku na str. 2 – 3. V souvislosti s námitkami obviněného je třeba připomenout, že posudek, který je předmětem výhrad obviněného, byl zpracován znalcem po náležitém poučení a závěry tohoto posudku jsou plně v souladu s dalšími důkazy, které byly ve věci provedeny. Za podstatné je především považovat to, že znalkyně k otázce věrohodnosti poškozené uvedla, že byť je tato „částečně snížena“ /což obviněný uvádí, avšak objektivně neuvádí již další okolnost plynoucí ze znaleckého posudku/, je to dáno disharmonickým osobnostním vývojem, kdy se u poškozené objevuje i akomodační syndrom, vyskytující se u sexuálně atakovaných dětí. Znalkyně dále také uvedla, že u poškozené nezjistila sklony ke konfabulaci, mj. právě proto, že u poškozené je snížena rozumová úroveň a tím i chudost fantazijní produkce. Pokud pak jde o obviněného, byl ve vztahu k tomuto vypracován také znalecký posudek z oboru sexuologie, ze kterého mj. vyplynulo, že tento trpí sexuální nevyzrálostí s naznačenou pedofilní proceptivitou a reaktivitou. Na tyto skutečnosti považoval Nejvyšší soud upozornit i přes skutečnost, že námitky, které byly obviněným vzneseny, jsou námitky skutkové, ať již ve vztahu k vypracovanému znaleckému posudku, tak i průběhu jeho zpracování, stejně jako i shromažďování podkladů pro jeho vypracování (ani v tomto směru však nebylo shledáno, že by bylo postupováno v rozporu se zákonem). V neposlední řadě i námitka obviněného, že „postava panáčka představovala otce a ne obviněného“, je pouze další částí obhajoby obviněného a snahou označit za pachatele jednání, pro které byl odsouzen, jinou osobu, tedy snaha dosáhnout jiného skutkového zjištění. V návaznosti na předkládání vlastní verze skutkového děje je možno uvést rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
V souvislosti se shora uvedeným lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Vzhledem k uvedeným námitkám obviněného Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. sp. zn. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení.
Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného obsahově podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann