ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.641.2010.2
sp. zn. 6 Tdo 641/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. června 2010 o dovolání obviněné A. F ., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2009, č. j. 7 To 404/2009-227, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 1 T 69/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2009, č. j. 7 To 404/2009-227.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 6. 2009, č. j. 1 T 69/2009-160, byla obviněná A. F. (spolu s obviněným M. D.) uznána vinnou jednak trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zák., spáchaném ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin jí byl podle §215 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák., uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž podle §39a odst. 3 tr. zák. byla pro výkon uloženého trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň – město ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 4 T 94/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
K odvolání obviněné Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 11. 2009, č. j. 7 To 404/2009-227, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 10. 6. 2009, č. j. 1 T 69/2009-160, ve výroku o trestu, který jí byl uložen a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné podle §215 odst. 1 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák., uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Pro výkon tohoto trestu podle §39a odst. 3 tr. ř. obviněnou zařadil do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. 24 T 43/2007, který nabyl právní moci dne 29. 8. 2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
U odvolacího řízení bylo řízení proti obviněné vedeno jako proti uprchlému. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obhájce obviněné, a to s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Domnívá se, že důkazy, které byly v dosavadním řízení provedeny, nemohou vést ke skutkovým závěrům, které soudy obou stupňů učinily a že mezi obsahem provedeného dokazování a vyvozenými skutkovými závěry existuje extrémní nesoulad. Je toho názoru, že i při přijetí skutkových závěrů obsažených v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nelze obviněnou uznat vinnou trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák., nýbrž pouze podle §167 odst. 1 tr. zák., tedy za nepřekažení trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. Aby mohla být obviněná uznána vinnou za tyto trestné činy, musela by se jich dopustit úmyslným jednáním. Má za to, že procesní postoj obviněné spočívající např. v tom, že začne popírat týrání svěřené osoby kýmkoliv, tedy i jejím druhem, nemůže být v odůvodnění rozsudku pojato jako skutečnost prokazující její spolupachatelství na trestném činu týrání svěřené osoby. Dodává, že ve spise se nenachází jediný důkaz, z něhož by vyplývalo, že obviněná se s obviněným M. D. dopustila společného jednání v tom smyslu, že by nezletilého tělesně trestala, a to údery rukou sevřenou v pěst nebo nezjištěným tyčovým předmětem. Odvolací soud se však názorem obhajoby, že je potřeba prokázat společné jednání obviněného a jejího druha, ve svém odůvodnění řádně nezabýval. Poukazuje na absenci společného úmyslu, který je obligatorním znakem spolupachatelství, neboť soud měl k dispozici minimum důkazů týkající se právní otázky společného jednání obžalované a jejího druha. Ve prospěch obviněné svědčí, že podala oznámení na druha, přivedla nezletilého k lékaři, že sama čelila útokům obviněného, před policisty vyčítala svému druhovi jeho jednání. Je přesvědčen, že omisivní jednání obviněné a její procesní postoj v řízení nelze kvalifikovat jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k trestnému činu týrání svěřené osoby. Pokud jde o procesní postoj obviněné, zdůraznil, že základním právem obviněné je zvolit obhajobu podle svého uvážení, tedy i uvádět, že k žádnému týrání nedošlo. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 7 To 404/2009, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na citovaný rozsudek obsahově navazující, a dále postupoval podle §265l odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Pokud jde o právní kvalifikaci skutku jako trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák., považuje státní zástupce dovolání za důvodné. Podle názoru státního zástupce nelze jednání obviněné, pokud podle odůvodnění odvolacího soudu spočívá v tom, že s jednáním obviněného D. souhlasila a v bití nezletilého mu nezabránila a že uváděla lékařům nepravdivé údaje o původu zranění nezletilého, pokládat za článek řetězu činností pachatelů přímo směřujících k dokonání trestného činu, což je znakem spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za této situace má za to, že jednání obviněné, které vzal za prokázané odvolací soud, nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podle §215 odst. 1 tr. zák. Dodal, že v obecné rovině by sice bylo možno uvažovat o kvalifikaci pomoci k trestnému činu týrání svěřené osoby podle §10 odst. 1 písm. c) k §215 odst. 1 tr. zák., skutková zjištění obsažená v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu však podle státního zástupce neumožňují závěr, že dovolatelka usnadňovala nebo jinak podporovala páchání trestné činnosti obviněným D. a že by byla vedena úmyslem k tomu směřujícím (nebylo např. zjištěno, že by souhlas s „výchovnými metodami“ obviněného D. dávala před ním výslovně najevo, což by bylo možno považovat za psychickou pomoc k trestnému činu). Dospěl k závěru, že skutková zjištění v podobě, k jaké dospěl odvolací soud, odpovídají právní kvalifikaci skutku jako trestného činu nepřekažení trestného činu podle §167 odst. 1 tr. zák., domnívá se však, že zabývat se otázkou, zda odpovědnosti za tento trestný čin nebránila některá z okolností uvedených v §167 odst. 2 tr. zák., je zatím předčasné. Nicméně je přesvědčen, že dovolatelka mohla páchání trestné činnosti zabránit celou řadou prostředků, počínaje psychickým působením na obviněného D., v krajním případě opatřeními vedoucími k tomu, aby nezletilý byl umístěn do ústavní výchovy, ve které se ostatně až do 26. 10. 2007 nacházel. Jde-li o trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zák., konstatoval, že tuto část skutkových zjištění odvolací soud nijak nezpochybnil a pokud oba obvinění „zanedbávali povinnou zdravotní péči, nezletilému nevěnovali dostatečný osobní dohled a nezajišťovali výchovu nezletilého, nestarali se o jeho vývoj, takto nezletilého psychicky zanedbávali, v důsledku čehož byl u nezletilého zjištěn nerovnoměrný psychomotorický vývoj, opožděný vývoj řeči a došlo u něho k nedostatečnému uspokojování základních citových potřeb“, je právní kvalifikace trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zák. opodstatněná. Vzhledem k částečné důvodnosti námitek dovolatelky ve vztahu k právní kvalifikaci trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. 7 To 404/2009, a aby uvedenému soudu podle §265l odst. 1 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vzhledem k ustanovení §302 tr. ř. a násl. je obhájce obviněné A. F. podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se obviněné bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z toho, jak zákon vymezuje tento dovolací důvod je zřejmé, že v jeho rámci lze přezkoumávat toliko otázky, které souvisejí buď s právní kvalifikací skutku anebo s hmotně právním posouzením jiné otázky mající význam z hlediska hmotného práva. V mezích tohoto zákonného dovolacího důvodu je tedy možné namítat, že skutek byl nesprávně právně posouzen jako trestný čin, ačkoliv nešlo o žádný trestný čin nebo šlo o jiný trestný čin, než jakým byl obviněný uznán vinným. Přitom pro právní kvalifikaci je rozhodující popis skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině.
Z obsahu podaného dovolání je zřejmé, že podstatná část námitek je zaměřena proti výroku o vině, jímž byla obviněná uznána vinnou trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. Pokud jde o trestný čin ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zák., je v obsahu dovolání zmíněn jen okrajově, a to tak, že stejně jako trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. nenaplňuje všechny zákonné znaky trestného činu. Bližší zdůvodnění však dovolání postrádá. V tomto ohledu je třeba konstatovat, že není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat veškeré okolnosti případu a zkoumat naplnění všech zákonných znaků příslušných trestných činů, jestliže není uvedeno, v čem konkrétně je pochybení spatřováno. V tomto směru je třeba odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Jinak řečeno, vznesené námitky vytvářejí rámec přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem a jen v jejich intencích je oprávněn se dovolací soud jimi zabývat. Není úkolem Nejvyššího soudu, aby dovozoval, z jakých hledisek mají být příslušné znaky skutkové podstaty trestného činu přezkoumány, pokud nejsou dovolatelem v dovolání výslovně vytknuty (srov. sp. zn. I. ÚS 452/07). Pokud je tedy v obecné rovině namítáno nenaplnění zákonných znaků trestného činu ohrožování výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. c) tr. zák., nelze přehlédnout, že podstata dovolání spočívá výhradně na námitkách směřujících do právní kvalifikace týkající se trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek, jakož i předcházející řízení a shledal, že dovolání je částečně důvodné, tedy pouze v rozsahu právní kvalifikace skutku jako trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák.
Podle učiněného skutkového zjištění se obvinění M. D. a A. F. měli dopustit trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. tím, že „nejméně v době od srpna 2008 do 27. 11. 2008 v Karlových Varech ve svém bydlišti ve Vřídelní ulici 53, zle nakládali se svým nezletilým synem D. D., nezletilého nepřiměřeně trestali, a to údery rukou sevřenou v pěst nebo nezjištěným tyčovým předmětem, takto byl nezletilý trestán za jakoukoli neposlušnost, přičemž nezletilému takto obvinění způsobovali na těle četná poranění, zejména oděrky a modřiny.“
Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku na str. 3 nejprve uvedl, že skutková zjištění prezentovaná v rozsudku odpovídají provedeným důkazům, aby následně konstatoval, že „nebylo prokázáno, že to byla i obžalovaná F., která nezletilého trestala naprosto nepřiměřeným způsobem. Z jejího postoje v řízení však vyplývá, že při používání výchovných metod s jednáním svého druha souhlasila“.
Podle ustálené soudní judikatury a praxe se u spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. vyžaduje společný úmysl spolupachatelů, zahrnující jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle (porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem). Z uvedeného plyne, že společný úmysl spolupachatelů není v odůvodnění odvolacího soudu náležitě vyjádřen. Jestliže nebylo prokázáno, že obviněná A. F. nezletilého nepřiměřeně trestala, pak nelze v dané věci tvrdit, že z jejího postoje v řízení vyplývá, že při používání výchovných metod s jednáním svého druha souhlasila. Zejména není zřejmé, jak se v tomto směru odvolací soud vypořádal s námitkami obhajoby, totiž že obviněná sama na druha podala trestní oznámení, že nezletilého přivedla k lékaři, že sama čelila útokům obžalovaného a před policisty vyčítala svému druhovi jeho jednání. Pro posouzení otázky spolupachatelství je rozhodné se s těmito skutečnostmi vypořádat, aby bylo možno učinit závěr o spáchání trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství, tedy společným jednáním obviněné a jejího druha. Nikoliv tedy procesní postoj obviněné v probíhajícím řízení, nýbrž zjištění, zda úmysl obviněné směřoval k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem je podstatný pro učinění závěru, že jednala společně s obviněným M. D.a že tedy její jednání je možno posoudit jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Z tohoto pohledu se tudíž výrok o vině ohledně obviněné A. F. ve vztahu k trestnému činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. jeví jako předčasný.
Podle §125 odst. 1 tr. ř. platí, že v odůvodnění soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Nutno říci, že zejména v otázce spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. se soud nedostatečně zabýval námitkami obhajoby, neboť zcela ponechal bez povšimnutí další okolnosti, které v řízení vyvstaly najevo, tedy že i obviněná byla předmětem útoků spoluobviněného druha, že podala na druha trestní oznámení, že i před policisty obviňovala svého druha z nepřiměřeného bití nezletilého D. D. atd. Pro posouzení jednání obviněné je nezbytné tyto otázky vyjasnit, neboť samotná okolnost, že obviněná při používání výchovných metod souhlasila s jednáním svého druha nestačí pro závěr, že se dopustila trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. společně s obviněným M.D. V souvislosti s pojmem týrání je třeba uvést, že tím se rozumí zlé nakládání, vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, která tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova jednání je nutno posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby u týráné osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho hrubost a bezohlednost pociťuje jako těžké příkoří. Za týrání lze považovat také vědomé opomenutí povinné péče, jestliže svěřená osoba vzhledem k nízkému věku není schopna se o sebe postarat (srovnej přiměr. rozhodnutí č. 20/1984 Sb. rozh. tr.; č. 11/1984 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 5 Tdo 604/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 6 Tdo 452/2010). V kontextu s výše uvedeným je třeba také jednání obviněné hodnotit a náležitě v rozhodnutí odůvodnit.
Jelikož dovolací důvod byl uplatněn důvodně a jeho primární naplnění spočívá v tom, že výrok o vině trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. nemůže ve spojitosti s odůvodněním obstát, musel Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušit, neboť k naplnění zákonných znaků tohoto trestného činu soud dospěl bez toho, aniž by tento závěr řádně odůvodnil. Právní kvalifikace skutku u obviněné A. F. podle §215 odst. 1 tr. zák. totiž vzhledem k absenci prokázaného společného úmyslu ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. nemá podklad v provedeném dokazování. Za této situace je výrok o vině trestným týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. nepřezkoumatelný. Nejvyšší soud proto z podnětu podaného dovolání zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni. Současně zrušil i další rozhodnutí, která na zrušený rozsudek obsahově navazovala a která jejich zrušením pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Dále Nejvyšší soud odkazuje na skutečnost, že rozsudek soudu druhého stupně byl zrušen k odvolání obviněné (§265s tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann