ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.710.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 710/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 22. června 2010 o dovolání obviněné Z. P . , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 2. 2010, č. j. 12 To 3/2010-4042, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 7 T 14/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 11. 2009, č. j. 7 T 14/2006-3948, byla obviněná Z. P. uznána vinnou v bodech A), C), D) výroku o vině pokračujícím trestným činem podvodem podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin jí byl podle §250 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Současně jí byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a podle §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnických osob a zákazu zastupovat právnické osoby na základě zmocnění, plné moci a prokury, a dále v zákazu vykonávat živnostenskou činnost s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho prodej a prodej a na úseku zprostředkovatelské činnosti, a to na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodováno o nárocích poškozených na náhradu škody. Tímto rozsudkem byl společně s obviněnou odsouzen také obviněný J. P.
Z podnětu odvolání obviněných J. P. a Z. P. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2010, č. j. 12 To 3/2010-4042, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a ohledně obviněné Z. P. rozhodl tak, že ve výrocích o vině pod body A), C), D) jí uznal vinnou pokračujícím trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 5 tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.), spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.) a podle §209 odst. 5 tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.) jí uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let. Pro výkon tohoto trestu obviněnou podle §56 odst. 3 tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.) zařadil do věznice s dozorem. Zároveň jí uložil podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.) trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnických osob a zákazu zastupovat právnické osoby na základě zmocnění, plné moci a prokury, a dále v zákazu vykonávat živnostenskou činnost s předmětem podnikání nákup zboží za účelem jeho prodeje a prodej a na úseku zprostředkovatelské činnosti, a to na dobu pěti let. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř.
Dovolání obviněná podala s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jejího názoru rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vychází z nesprávného právního posouzení skutku. V dovolání opakovaně zdůraznila, že se necítí být vinna. Z tohoto důvodu podle jejího přesvědčení nelze tvrdit, že trestný čin spáchala úmyslně. Vytkla soudům, že neakceptovaly její obhajobu, že o ničem kromě posledních čtyř smluv, které podepisovala v kanceláři obviněného Š., nevěděla a že vše zařizoval její manžel J. P. společně s již odsouzeným Š. Namítá, že v případech, kdy byly leasingové smlouvy uzavírány na její jméno bez jejího vědomí, nebylo prokázáno, že by leasingové smlouvy fakticky převzala. Fyzicky nepřebírala ani vozy zmíněných leasingových smluv. Nesouhlasí s konstatováním, že smyslem celé akce nebylo získat vozidlo, ale získat finanční prostředky. Pokud jde o podnikání, uvedla, že nemá žádné zkušenosti s prodejem aut. Tvrdí, že o podvodném jednání svého manžela nic nevěděla. Navrhuje, aby ve věci byly vyžádány důkazy ve formě poštovních doručenek o tom, zda leasingové smlouvy převzala a pokud by obsahovaly také její podpis, aby bylo nařízeno ověření jejich pravosti. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu a aby podle §265m tr. ř. obviněnou podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby, případně věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové k novému projednání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněné považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání vyjádřit nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů učiněném soudy v předchozím řízení. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu rovněž podle §125 odst. 1 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Námitky, které obviněná uplatnila v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněná uplatnila námitky právně relevantního charakteru, což se v daném případě nestalo, protože obviněná dovolání opřela o námitky ryze skutkové povahy, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je třeba jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podstatu dovolání obviněná spatřuje v tom, že nebyly naplněny znaky spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a že se nemohla dopustit trestného činu v úmyslné formě zavinění. Je však třeba konstatovat, že na podporu tohoto svého tvrzení uvádí pouze námitky skutkového charakteru. Je-li v dovolání zpochybňováno provedené dokazování, příp. navrhováno provedení důkazů dalších, je zjevné, že takovéto námitky směřují do hodnocení důkazů a provedeného dokazování a nespočívají v právním posouzení skutku. Rovněž prohlášení obviněné, že se necítí být vinna, není pro orgány činné v trestním řízení natolik relevantní, pokud provedeným dokazováním je prokázán opak. Tak tomu bylo v daném případě. Soudy uzavřely, že obviněná o podvodném charakteru celého jednání věděla. V tomto směru vyvrací obhajobu obviněné na str. 19 odvolací soud, který konstatuje, že nikoliv jen uzavření posledních čtyř smluv (jak tvrdí obviněná) jí lze přičítat, ale už u prvního skutku, kdy byla uzavřena leasingová smlouva dne 26. 11. 2001, obviněná jednala sama bez účasti svého manžela. Zejména v případech, kdy obviněná tvrdí, že manželovi podepsala „nějaké papíry“ bez váhání, protože mu věřila, je možno zmínit, že za nepřímý úmysl je považována i lhostejnost ke způsobenému následku. Obviněné je nutno také připomenout, že byla podnikatelem podnikajícím na základě živnostenského oprávnění - §2 odst. 2 písm. b) zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, přičemž podnikáním se ve smyslu tohoto zákona rozumí mimo činnost prováděná podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost. Vzhledem k počtu útoků, dlouhodobosti páchání trestné činnosti a rozsahu způsobené škody lze jen stěží uvěřit, že by obviněná si nebyla schopna uvědomit, jakého jednání se dopouští, zvláště za situace, kdy podepisovala leasingové smlouvy s určitou nemalou výší stanovených splátek, na jejichž splácení neměla (a to ani společně se svým manželem) dostatek finančních prostředků. Nepochybně lze tedy konstatovat, že věděla a byla srozuměna s tím, že škodu velkého rozsahu mohou společným jednáním způsobit. Uvedené zjištění postačuje pro závěr, že jednala ve formě tzv. nepřímého úmyslu. V kontextu s provedenými důkazy bylo zavinění obviněné prokázáno. Za dané situace má Nejvyšší soud za to, že skutkový stav byl pro závěr o vině spolehlivě zjištěn, přičemž správně byla zvolena i právní kvalifikace skutku jako trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 tr. zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb.)
Lze tedy shrnout, že uplatněné námitky obviněné směřují výlučně do oblasti skutkového zjištění. Je tedy zřejmé, že byť obviněná zpochybňuje subjektivní stránku trestného činu, její argumentace ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nijak s právním posouzením skutku nesouvisí. Za daného stavu, tj. kdy obviněná brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů, Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněné) a vyloučit možnost jiného závěru. Z tohoto pohledu by bylo možno konstatovat, že námitky obviněné jsou pouze opakováním její obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněné řádně vypořádaly. Protože námitky uplatněné obviněnou v dovolání nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněnou k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné Z. P. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann