ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.887.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 887/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. srpna 2010 o dovolání, které podal obviněný F. P . , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 6 To 81/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 35 T 1/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2009, sp. zn. 35 T 1/2009, byl obviněný F. P. (dále jen „obviněný“) uznán vinným (v bodě I.) trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) a (v bodě II.) pokračujícím trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. Za tyto trestné činy byl podle §248 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 1, 4 písm. c) tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. za použití §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit škodu v rozsudku uvedeným poškozeným, přičemž podle §229 odst. 1, resp. odst. 2 tr. ř. byli v rozsudku uvedení poškození se svými nároky na náhradu škody, resp. s jejich zbytky, odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni v neprospěch obviněného, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 6 To 81/2009, podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. (v bodě I.) a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák. (v bodě II.). Za tyto trestné činy jej podle §248 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru zprostředkování prodeje vozidel a jejich prodeje na pět let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost nahradit škodu v rozsudku uvedeným poškozeným a podle §229 odst. 1, resp. odst. 2 tr. ř. odkázal v rozsudku uvedené poškozené s jejich nároky na náhradu škody, resp. se zbytky těchto nároků, na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení dílčích útoků. Vyslovil nesouhlas s právní kvalifikací svého jednání popsaného ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu pod body II./7., II./9., II./10., neboť u těchto dílčích útoků podle jeho názoru nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Prohlásil, že v daných případech se jedná o půjčku mezi dlužníkem a jednotlivými věřiteli, tedy prostý závazkový vztah, resp. že u všech třech dílčích útoků měl peníze uhrazené za prodej vozidel u sebe v době, kdy jednal s jednotlivými prodávajícími o zaplacení kupní ceny, a že se s ním tito dobrovolně dohodli na použití získané kupní ceny na jinou úhradu. Zdůraznil, že kupní cenu jim uhradil spolu s úrokem v pozdější době, a tedy mezi nimi byla uzavřena ústní smlouva o půjčce. Poznamenal, že u dílčího útoku pod bodem II./7. se s prodávajícím M. F. dohodli na posečkání s úhradou kupní ceny. U dílčího útoku pod bodem II./9. prodávající Ing. D. N. uvedl, že peníze, které mu měly být vráceny, viděl u něho (obviněného) na stole. Peníze tedy půjčil obviněnému podle jeho slov se sjednaným úrokem. U dílčího útoku pod bodem II./10. podle obviněného prodávající V. V. na vrácení půjčených peněz z kupní ceny vystavil fakturu s dohodnutou dobou splatnosti, přičemž se tak stalo v den, kdy obviněný vezl finanční prostředky k vrácení. Obviněný uzavřel, že podle jeho mínění odvolací soud nesprávně vyložil a aplikoval §248 odst. 1, 4 tr. zák., pro což neměl zcela dostatečné skutkové ani právní podklady, a že toto nesprávné hmotně právní posouzení pak mělo vliv na konečné rozhodnutí soudu o jeho vině.
Z důvodů výše uvedených navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 6 To 81/2009, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popř. aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že z bližší konkretizace skutkového děje, popsaného v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (byť se v případě rozsudku soudu prvního stupně jedná o rozhodnutí zrušené) vyplývá, že poškozený M. F. (skutek č. II./7.) sjednal s obviněným danou smlouvu, přičemž po realizaci prodeje mu nebyla vyplacena kupní cena. Obviněného proto upomínal, bylo i vyhotoveno uznání dluhu, avšak nebylo zjištěno, že by mezi obviněným a poškozeným došlo k uzavření nějaké další smlouvy týkající se peněz získaných prodejem vozidla, např. o půjčce. V případě skutku popsaného pod bodem II./9. obviněný prodal předmětné vozidlo v rozporu se zprostředkovatelskou smlouvou a bez akceptace takové změny poškozeným za částku 250.000,- Kč, kterou poškozenému vyplatil. V rámci jednání uvedeného v bodu II./10. potom došlo ke dohodnutému prodeji vozidla za sníženou, avšak poškozeným akceptovanou cenu. Přijaté finanční prostředky ovšem obviněný nevyplatil, poškozený je vymáhá i cestou občanskoprávní.
Následně státní zástupce konstatoval, že k právnímu posouzení bodu II./7. tak lze dovodit, že obviněný měl u sebe cizí věc, a to peníze, přijaté od kupujícího, které, vyjma provize, náležely poškozenému, resp. že obviněný byl povinen s touto věcí naložit ve smyslu zprostředkovatelské smlouvy, tzn. byl povinen ji vydat vlastníku – poškozenému, což neučinil, ale ponechal si ji. Žádné oprávnění (např. na základě další dohody), které by mu další dispozici s penězi umožnilo, přitom nevzniklo. Obviněný se proto v tomto případě dopustil dílčího útoku trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák.
V rámci jednání popsaného pod bodem II./9. je podle státního zástupce zřejmé, že obviněný měl opět u sebe cizí věc, a to automobil, svěřený mu poškozeným k prodeji za určitou cenu. V rozporu s podmínkami svěření, stanovenými zprostředkovatelskou smlouvou, však vozidlo prodal za cenu nižší, než byla sjednána, tedy si právně vzato vozidlo přisvojil a nakládal s ním jako s vlastním, bez omezení daných mu jeho majitelem. I v takovém případě je proto namístě dovodit naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, byť lze vzhledem k vyplacení přijatých peněz obviněným poškozenému v konečném důsledku zohlednit intenzitu porušení zájmů chráněných trestním zákonem tímto dílčím útokem (což však v dané věci s ohledem na celkovou způsobenou škodu ve výši 6.138.900,- Kč nemá zásadní význam).
Skutek popsaný pod bodem II./10. je pak svým průběhem v zásadě shodný s dějem uvedeným v bodu II./7., neboť obviněný zde rovněž v souladu se zprostředkovatelskou smlouvou prodal vozidlo, avšak poškozenému nevyplatil peníze, které pro něj (pro obviněného) byly věcí cizí a ponechal si je pro vlastní potřebu. I zde je proto namístě hmotně právní závěry soudů činných dříve ve věci akceptovat.
Státní zástupce proto dovodil, že Vrchní soud v Praze se nedopustil nesprávného hmotně právního posouzení, které namítal obviněný. Navrhl proto podané dovolání jako zjevně neopodstatněné v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu vyslovil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2010, sp. zn. 6 To 81/2009, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
V návaznosti na to lze konstatovat, že dovolací námitky obviněného jsou ve své podstatě pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně podřaditelné. Současně je však nutno uvést, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
Trestného činu zpronevěry v jeho základní skutkové podstatě podle §248 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.
Objektem tohoto úmyslného trestného činu je především vlastnictví věci a předmětem útoku cizí věc, která byla pachateli svěřena. Za svěřenou věc je nutno pokládat i výtěžek, který byl za svěřenou věc získán pachatelem podle úmluvy mezi ním a osobou, která mu věc svěřila (viz rozhodnutí č. 67/1954 Sb. rozh. tr. a č. 5/2002/II Sb. rozh. tr.). Takový výtěžek je ekvivalentem prodané svěřené věci a dokud nebyl předán osobě, která věc pachateli svěřila, řídí se stejným právním režimem jako svěřená věc a požívá stejné právní ochrany. Přisvojením si cizí věci se rozumí takové jednání pachatele, kdy s věcí naloží v rozporu s účelem či určením, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo dispozice, a to způsobem mařícím základní účel svěření a přitom sobě či jinému obstará z věci časově nelimitovaný prospěch. Přisvojení si věci svěřené záleží v tom, že ten, komu věc byla svěřena, osobuje si k ní a nad ní vykonává práva quasi-vlastnická (viz Rt 3391/1929 Sb. rozh. NS).
V souvislosti s tím je třeba připomenout, že ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v bodech II./7., II./9. a II./10 tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že obviněný „7. dne 5. 3. 2007 v H. L. uzavřel s M. F., smlouvu, o zprostředkování prodeje vozidla Citroen XM, za částku 109.000,- Kč, vč. částky 4.000,- Kč jako provize za zprostředkování prodeje, přičemž na základě této smlouvy bylo vozidlo dne 11. 4. 2007 v H. L. prodáno T. L. avšak F. P. v rozporu s podmínkami zprostředkovatelské smlouvy použil finanční prostředky z prodeje vozidla pro svoji potřebu, čímž M. F. způsobil škodu ve výši 105.000,- Kč,
9. dne 12. 11. 2006 v L., soudní okres P.-j., uzavřel s Ing. D. N., smlouvu o zprostředkování prodeje vozidla Mercedes Benz, za částku 329.000,-Kč, vč. částky 10.000,- Kč jako provize za zprostředkování prodeje, přičemž na základě této smlouvy bylo vozidlo dne 18. 5. 2007 v L. prodáno J. J., ale bez vědomí a souhlasu prodávajícího za částku nižší, a to 260.000,- Kč, F. P. však v rozporu s podmínkami zprostředkovatelské smlouvy použil finanční prostředky z prodeje vozidla pro svoji potřebu, čímž Ing. D. N. způsobil škodu ve výši nejméně 260.000,- Kč,
10. dne 26. 2. 2007 v H. L., okr. P.-j., uzavřel s V. V., jednatelem společnosti COMWA, s.r.o., smlouvu o zprostředkování prodeje vozidla Toyota Land Cruiser za částku 590.000,- Kč, vč. částky 15.000,- Kč jako provize za zprostředkování prodeje, později byla prodejní cena po vzájemné dohodě snížena na 520.000,- Kč, přičemž na základě této smlouvy bylo vozidlo dne 4. 6. 2007 v H. L. prodáno společnosti REZ servis, s.r.o., ale bez vědomí a souhlasu prodávajícího za částku nižší, a to 499.000,- Kč, F. P. však v rozporu s podmínkami zprostředkovatelské smlouvy použil finanční prostředky z prodeje vozidla pro svoji potřebu, čímž společnosti COMWA, s.r.o., způsobil škodu ve výši nejméně 499.000,- Kč“.
V návaznosti na shora zmíněná teoretická východiska a skutková zjištění odvolacího soudu Nejvyšší soud konstatuje, že v případě dílčího skutku popsaného pod bodem II./7. výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně je z hlediska právního posouzení určující, že obviněný prodal (jemu za tímto účelem zprostředkovatelskou smlouvou svěřené) vozidlo poškozeného, avšak následně peníze získané z tohoto prodeje, které pro něho byly (vyjma smluvené provize) svěřenou věcí cizí a jež byl ve smyslu zmíněné zprostředkovatelské smlouvy povinen vydat poškozenému - jejich vlastníku, poškozenému nevyplatil a ponechal si je pro vlastní potřebu. Obviněný si tedy cizí věc, která mu byla svěřena, přisvojil, čímž způsobil na cizím majetku (majetku poškozeného) škodu v uvedené výši.
Také ze skutkových zjištění předestřených ad II. 9. se podává, že obviněný měl u sebe cizí věc - motorové vozidlo, jež mu bylo poškozeným na základě smlouvy o zprostředkování svěřeno za účelem prodeje za předem určenou kupní cenu. V rozporu s podmínkami stanovenými touto zprostředkovatelskou smlouvou vozidlo bez souhlasu poškozeného prodal za cenu nižší, než byla mezi účastníky zprostředkovatelské smlouvy sjednána, takže již v tomto okamžiku si tedy právně vzato vozidlo poškozeného – cizí věc - přisvojil a nakládal s ním jako s vlastním, neboť nerespektoval omezení daná mu jeho majitelem. Nadto posléze finanční prostředky získané z prodeje vozidla v rozporu s ujednáním ve zprostředkovatelské smlouvě použil pro vlastní potřebu. Takto způsobil na majetku poškozeného škodu. I toto jednání obviněného proto vykazuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, resp. dílčího útoku tohoto trestného činu. Pro úplnost lze poznamenat stran státním zástupcem zmíněného vyplacení peněz obviněným poškozenému Ing. D. N., že k tomuto došlo až za situace, kdy ve vztahu k jmenovanému poškozenému byl předmětný trestný čin, resp. jeho dílčí útok, dokonán.
Pro dílčí skutek popsaný pod bodem II./10. výroku o vině v rozsudku soudu druhého stupně pak přiměřeně platí skutečnosti rozvedené k bodu II./9.
Nutno přitom zdůraznit, že ve všech konkrétně zmíněných případech skutková zjištění soudů nižších stupňů nepřipouštějí závěr o existenci obviněným tvrzené smlouvy s poškozenými o půjčce předmětných finančních prostředků. V těchto souvislostech je na místě připomenout závěr odvolacího soudu, který ve svém rozhodnutí uvedl: „Pokud obžalovaný namítá, že mu poškození F., Mgr. N. a V.(body II. 7/, 9/, a 10/) povolili odklad platby, neznamená to, že s ním poškození automaticky uzavřeli smlouvu o půjčce, jak se to obžalovaný snaží interpretovat. Poškození totiž na základě naléhání obžalovaného pouze svolili, aby s jejich finančními prostředky nakládal o něco déle než vyplývalo z předem uzavřené smlouvy a pokud obžalovaný po uplynutí takto sjednané doby svému závazku nedostál a peníze poškozeným nepředal, naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, tak jako v ostatních případech.“
K těmto skutečnostem považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. V prvé řadě je třeba výslovně upozornit právě na skutečnost, že podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů poškození na základě naléhání obžalovaného pouze svolili k výplatě peněz v pozdějším termínu, než vyplývalo z předem uzavřené smlouvy. Z tohoto zjištění je zcela zjevné, že šlo o ujednání, jehož smyslem a cílem byla pouze dílčí změna původní smlouvy o zprostředkování, jež byla mezi obviněným a jmenovanými poškozenými uzavřena, ve smyslu §516 odst. 1 obč. zák. v části týkající se termínu splatnosti pohledávky. Jinak řečeno, šlo o jednání stále v rámci smluvního vztahu založeného smlouvou (smlouvami) o zprostředkování. Z toho pak plyne pro posouzení věci významný závěr, že finanční prostředky, jež byly získány prodejem vozidel poškozených, byly stále vlastnictvím poškozených. Jestliže za tohoto stavu věci obviněný tyto finanční prostředky řádně (po uplynutí sjednané doby) poškozeným nepředal (ale ponechal si je, použil pro svoji potřebu), pak se dopustil zpronevěry (přisvojil si cizí jemu svěřené věci a tak způsobil na cizím majetku škodu).
Dále je na místě uvést, že k tomu, aby mohlo jít v daných případech o půjčku, by zde muselo být mezi obviněným a poškozeným(-i) výslovně sjednáno, že je mezi nimi uzavírána smlouva o půjčce a že tím dochází ke změně původního smluvního vztahu založeného smlouvou o zprostředkování, pokud jde o právní režim finančních prostředků, kterými obviněný disponoval. Tak tomu ovšem v těchto případech nebylo.
Nad tento rámec je možné ještě doplnit, že mezi obviněným a poškozeným M. F. sice posléze byla sjednána smlouva o půjčce, stalo se tak však až v době, kdy již byl ve vztahu k tomuto poškozenému trestný čin zpronevěry, resp. jeho dílčí útok, dokonán. Poškozený totiž až za situace, kdy obviněný vůbec (ani v pozdějším termínu) nesplnil svůj závazek předat peníze utržené za prodej vozidla jmenovaného poškozeného (tedy tyto peníze zpronevěřil), a se značným časovým odstupem od doby, kdy mu měly být peníze předány, z důvodu přesvědčení, že tím svůj nárok zajistí, s obviněným smlouvu o půjčce uzavřel. Toto zjištění tak nic nemění na správnosti závěrů výše rozvedených.
Z popsaných skutkových okolností zřetelně plyne rovněž subjektivní stránka trestného činu zpronevěry - úmyslné zavinění obviněného ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák. Obviněný si totiž počínal shora vylíčeným způsobem vědomě, cíleně, záměrně. Přitom je zřejmé, že toto úmyslné zavinění zahrnovalo nejen samotné jednání, ale i následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem.
Nejvyšší soud uzavírá, že odvolacímu soudu nelze oprávněně vytýkat, pokud skutky popsané ve výroku o vině svého rozsudku pod body II./7., II./9. a II./10. posoudil jako dílčí útoky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák.
Nutno dodat, že zmíněné dílčí skutky obviněného vykazují (stejně jako všechny ostatní, jimiž byl napadeným rozsudkem odvolacího soudu uznán vinným) znaky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Z hlediska obviněného bylo podstatou popsaných případů jeho úmyslné protiprávní jednání, které zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních závazkových vztahů mezi obviněným a poškozenými. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem, takže jím spáchaný skutek (včetně předmětných dílčích skutků) mohl být posouzen jako trestný čin, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mj. ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany práv fyzických a právnických osob soukromoprávní povahy. Nutno proto konstatovat, že za stavu, kdy obviněný svým jednáním popsaným v rozsudku odvolacího soudu (včetně shora konkrétně zmíněných dílčích skutků) naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu (resp. trestných činů) zpronevěry (včetně materiální stránky), nelze na toto jeho jednání pohlížet pouze jako na neplnění závazku, jehož vymáhání by bylo v daném případě spojeno s nepřípustným rozšiřováním podmínek trestní represe.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý