ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.925.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 925/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 20. října 2010 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Engelmanna a soudců JUDr. Jiřího Horáka a JUDr. Vladimíra Veselého o dovolání obviněného J. Č., a nejvyšší státní zástupkyně podaném ve prospěch obviněného proti výroku o způsobu výkonu trestu obviněného z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2010, č. j. 50 To 95/2010-514, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, kterým byl obviněný rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2010, č. j. 50 To 95/2010-514, pro výkon trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že se obviněný
J. Č.,
pro výkon trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku uložený mu za trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2010, č. j. 50 To 95/2010-514, zařazuje podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 1. 2010, č. j. 7 T 43/2009-444, byl obviněný J.Č. pod bodem A) uznán vinným pokračujícím zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a byl odsouzen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci (specifikovaných v rozsudku soudu prvního stupně). Týmž rozsudkem byl pod bodem B) podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zástupce v Chebu ze dne 23. 3. 2009, sp. zn. 1 Zt 36/2009, pro skutky uvedené v obžalobě pod body 4), 6), označené jako dílčí útoky pokračujícího trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák.
Z podnětu odvolání obviněného byl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 1. 2010, č. j. 7 T 43/2009-444 v odsuzující části a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným jedním pokračujícím zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a byl mu podle §283 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci (uvedených ve výroku rozsudku soudu druhého stupně).
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Sám dovolatel uvádí, že „důvodem dovolání je, že rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, když toto jiné nesprávné hmotně právní posouzení je spatřováno v tom, že byl dovolatel pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou namísto do věznice s dozorem.“ V odůvodnění svého dovolání poukazuje obviněný jednak na to, že soudy podrobněji nerozlišily, zda byla použita při jeho zařazení do typu věznice ustanovení zákona platného před 1. 1. 2010, či po uvedeném datu, i když dále uvádí, že s ohledem na aplikaci ustanovení „§56 tr. z.“ je evidentní, že soudy mínily zákon č. 40/2009 Sb. Obviněný je přesvědčen, že pro výkon trestu odnětí svobody měl být zařazen do věznice s dozorem, neboť mu byl uložen trest za úmyslný trestný čin ve výměře nepřevyšující tři léta a dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin. Vzhledem k tomu, že touto vadou trpí nejen rozsudek soudu druhého stupně, ale také rozsudek Okresního soudu v Chebu, obviněný navrhl, „aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni, jakož i rozsudek Okresního soudu v Chebu ve výroku o zařazení dovolatele pro výkon trestu do věznice s ostrahou a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc Okresnímu soudu v Chebu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal rozhodl.“
Nejvyšší státní zástupkyně v dovolání podaném ve prospěch obviněného rovněž uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že také její dovolání směřuje do výroku o zařazení obviněného do nesprávného typu věznice. Nejvyšší státní zástupkyně poukazuje na to, že zařazení pachatele do příslušného typu věznice je hmotně právním institutem, a je tudíž odkaz na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plně odůvodněn. Vzhledem k tomu, že Krajský soud v Plzni nesprávně vyhodnotil okolnosti rozhodné pro zařazení obviněného do adekvátního typu věznice, navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ve výroku, jímž byl obviněný odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku a podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl a obviněného podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými (v případě obviněného prostřednictvím obhájce) [§265d odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným a nejvyšší státní zástupkyní vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání byla podána důvodně.
Obviněného je třeba v souvislosti s podaným dovoláním upozornit na tu skutečnost, že rozsudkem krajského soudu byl rozsudek soudu prvního stupně v odsuzující části zrušen a Krajský soud v Plzni podle §259 odst. 3 tr. ř. sám znovu rozhodl, a to jak o vině obviněného, tak i o trestu a způsobu jeho výkonu. V této souvislosti pak bylo bezpředmětným v rámci dovolání zabývat se výtkou obviněného (obhájce) proti rozhodnutí soudu prvního stupně, ve výroku o zařazení obviněného do příslušného typu věznice. Krajský soud v Plni ve veřejném zasedání dospěl k závěru, že jednání obviněného je třeba posoudit oproti soudu prvního stupně pouze podle §283 odst. 1 tr. zákoníku a vzhledem k této právní kvalifikaci uložil obviněnému také oproti soudu prvního stupně mírnější trest odnětí svobody, v trvání dvou a půl roku. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací ve svých rozhodnutích konstatují, že obviněný nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody. Výše uvedenou skutečnost zmiňuje Nejvyšší soud z pohledu aplikovatelnosti ustanovení §56 tr. zákoníku (jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací v odůvodnění svých rozhodnutí zmiňují, že pro obviněného je příznivější použití zák. č. 40/2009 Sb., proto výhrada obviněného k nerozlišení použitého zákona je nepřípadná).
Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou zařadí soud mimo jiné pachatele, kterému byl uložen trest za úmyslný trestný čin a nejsou zároveň splněny podmínky pro umístění do věznice s dozorem. Podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem zařadí mimo jiné soud pachatele, kterému byl uložen trest za úmyslný trestný čin ve výměře nepřevyšující tři léta a který dosud nebyl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin.
Jak vyplynulo z rozsudku Krajského soudu v Plzni, tento obviněnému uložil trest odnětí svobody za úmyslný trestný čin v trvání dva a půl roku, přitom obviněný nebyl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin. Za této situace nebyly dány podmínky, které jsou uvedeny v §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, pro zařazení obviněného do věznice s ostrahou. Podmínky pro zařazení obviněného do jiného typu věznice nebyly soudem druhého stupně shledány ani ve smyslu §56 odst. 3 tr. zákoníku. Byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku a obviněný nebyl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin, byl dán důvod pro zařazení obviněného do věznice s dozorem podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku nikoli do věznice s ostrahou jak učinil soud druhého stupně.
S ohledem na shora uvedenou skutečnost shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného i nejvyšší státní zástupkyně (podané ve prospěch obviněného) důvodnými a podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil výrok o způsobu výkonu trestu odnětí svobody, kterým byl obviněný rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2010, č. j. 50 To 95/2010-514, pro výkon trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Současně zrušil také další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl tak, že se obviněný J. Č., pro výkon trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku za pokračující zločin podle §283 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2010, č. j. 50 To 95/2010-514, podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazuje do věznice s dozorem. Vzhledem k tomu, že dovolání směřovala pouze do výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a Nejvyšší soud rozhodl pouze o změně způsobu výkonu trestu odnětí svobody, jako oddělitelném výroku, zůstaly další výroky tímto rozhodnutím nedotčeny.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann