ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.942.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 942/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. srpna 2010 o dovolání obviněného M. Z., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 1. 2010, č. j. 55 To 545/2009-197, v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 33 T 116/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 1. 2010, č. j. 55 To 545/2009-197, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v České Lípě ze dne 18. 8. 2009, č. j. 33 T 116/2008-174, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §242 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, který mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Proti zmíněnému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. l písm. g), l ) tr. ř. Obviněný prostřednictvím obhájce poukázal na to, že „dovolání podává v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 802/02 a setrvává na svém tvrzení, že nespáchal skutek, jenž je mu kladen za vinu, ve spise není dostatek důkazů pro popsání skutkového děje tak, jak je uveden v odsuzujícím rozsudku a namítá vady v provádění důkazů a jejich hodnocení jednotlivě i v jejich souhrnu“, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení napadené dovoláním, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Předně je nezbytné uvést, že obviněný byl uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., kterého se podle skutkového zjištění soudu měl dopustit tím, že „v přesně nezjištěné době koncem července 2005 v obci B. – S., v místě svého tehdejšího trvalého bydliště, v jednom případě vykonal soulož s poškozenou přestože věděl, že dosud nedovršila 15 let“ .
Obviněný poukazuje na to, že soudy neměly dostatek důkazů k jeho odsouzení, obecně soudům vytýká vady v hodnocení důkazů, aniž by konkretizoval své námitky k provedeným důkazům a zejména argumentuje tím, že skutek, kterým byl uznán vinným, nespáchal. Námitky, které byly obviněným uplatněny v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, které byly uplatněny v řádném opravném řízení a s těmito se odvolací soud vypořádal ve svém rozhodnutí na str. 2 – 3.
Z rozsudku soudu prvního stupně je patrno, že soud popsal důkazy, které byly v průběhu trestního řízení shromážděny a před soudem provedeny, zejména ve svém rozhodnutí reprodukoval výpovědi svědků, obviněného a znalecké posudky (výpovědi znalců). Vedle zmíněné reprodukce výpovědí shora uvedených osob se však soud prvního stupně velmi podrobně zabýval otázkou hodnocení důkazů. Obviněný prostřednictvím obhájce soudu vytýká „vady v provádění důkazů a jejich hodnocení jednotlivě i v jejich souhrnu“. Nejvyšší soud však musí upozornit, že obviněný prostřednictvím obhájce nekonkretizuje vady v provádění důkazů a Nejvyššímu soudu nelze dovozovat z neurčité námitky obviněného, v čem spočívá její podstata (srovnej rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07). Tak, jak je dovolání koncipováno, je však nesporné, že obviněný argumentuje tím, že „skutek nespáchal“ a vady v provádění důkazů a jejich hodnocení jednotlivě i v jejich souhrnu, nepochybně spatřuje v tom, že soudy uvěřily v rámci hodnocení důkazů výpovědi poškozené a nikoli obhajobě obviněného. V tomto směru je potřebné uvést, že soud prvního stupně po obsáhlé reprodukci výpovědí svědků, znalců, obviněného a poškozené a čtení listinných důkazů se podrobně zabýval hodnocením důkazů (str. 2-6 rozsudku). V souvislosti s otázkou hodnocení důkazů je nezbytné uvést, že zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř., je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. K uvedenému je možno odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Prioritou v uplatněném dovolání obviněného je tvrzení, že „skutek, jenž je mu kladen za vinu nespáchal“. Od uvedeného závěru musí samozřejmě odvíjet také odkaz na nesprávné hodnocení důkazů, což však ve svém důsledku znamená, že soudům předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje, která je však odlišná od skutkového zjištění, které soudy učinily, tudíž obviněný nenapadá nesprávné hmotně právní posouzení věci, ale vznáší výhrady směřující do oblasti skutkového zjištění. V tomto směru proto odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento mj. uvádí, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
Obviněný prostřednictvím svého obhájce odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 802/02 (jeho dovolání je podáno v souladu s výše zmíněným nálezem). Z této argumentace obviněného však není již vůbec zřejmé, v jakém směru by se měl zmíněný nález dotýkat konkrétní trestní věci obviněného. Nejvyššímu soudu je uvedené rozhodnutí známo, avšak toto rozhodnutí je obsahově odlišné od trestní věci obviněného. Ve zmíněné věci se musel Ústavní soud zabývat problematikou opomenutelných důkazů (nebyly provedeny důkazy navržené obviněným a byly provedeny důkazy navržené obžalobou) a právem na spravedlivý proces. Ústavní soud mj. také zmínil nutnost – povinnost obecných soudů, vypořádat se ve svých rozhodnutích právě s problematikou návrhu na provedení dalších důkazů (proč jim nebylo vyhověno). Ve zmíněné věci právě uvedená problematika byla primárním důvodem pro rozhodnutí Ústavního soudu. V předmětné trestní věci obviněného je však situace zásadně odlišná, a proto pouhý formální odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, aniž by tomuto byla věnována v námitkách minimální srovnávací teze s předmětnou trestní věcí obviněného, je třeba označit za nepřípadný. Soud prvního stupně se velmi podrobně zabýval jednotlivými důkazy, tyto důkazy vyhodnotil, jeho hodnocení důkazů vycházelo z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a odůvodnění rozhodnutí je plně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. (v případě odvolacího soudu §134 odst. 2 tr. ř.). Již z podaného odvolání je patrno, že se obviněný neztotožnil s hodnocením důkazů a neuváděl, žádné zásadním způsobem opomenuté důkazy , které by mohly mít vliv na posouzení otázky práva na spravedlivý proces, jak měl na mysli Ústavní soud v dovolání zmíněném rozhodnutí.
Vzhledem k uvedeným námitkám obviněného Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. sp. zn. III. ÚS 298/02, IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení.
Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného obsahově podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.] odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann