ECLI:CZ:NS:2010:6.TDO.990.2010.1
sp. zn. 6 Tdo 990/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. srpna 2010 o dovolání obviněného M. D . , usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 27. 1. 2010, č. j. 14 To 320/2009-106, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 198/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 27. 1. 2010, č. j. 14 To 320/2009-106, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 18. 11. 2009, č. j. 3 T 198/2009 - 87, kterým byl M. D. uznán vinným trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §202 odst. 2 tr. zák., za trestný čin, kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 7. 2009, č. j. 3 T 103/2009-146, za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, když podle §60a odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen a současně byl nad obviněným stanoven dohled, když zkušební doba byla podle §60a odst. 2 tr. zák. stanovena v trvání tří roků, dále mu bylo uloženo podle §72 odst. 2 písm. b) tr. zák. ochranné protialkoholní léčení ve formě ústavní a podle §35 odst. 2 tr. zák. byl ve vztahu k obviněnému M. D. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 30. 7. 2009, č. j. 3 T 103/2009-146, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 27. 1. 2010, č. j. 14 To 320/2009-106, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g), j) tr. ř. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. poukazuje obviněný na to, že „soudy obou stupňů pochybily, když porušily zákonná ustanovení o účasti obviněného u hlavního líčení a veřejného zasedání“. Argumentuje tím, že z hlavního líčení dne 18. 11. 2009 se řádně omluvil pro svoji hospitalizaci a požádal o odročení, což se nestalo a soud v jeho nepřítomnosti rozhodl. Odvolací soud měl podle jeho názoru veřejné zasedání konané dne 27. 1. 2010, z důvodu jeho onemocnění odročit, když se řádně omluvil a žádal soud o osobní účast u tohoto jednání. Uvedeným postupem obou soudů došlo k porušení jeho procesních práv. Pokud jde o dovolání podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak ten je podle mínění obviněného dán vzhledem k tomu, že soudy nebraly v úvahu jeho námitku, že se do stavu, ve kterém došlo ke spáchání trestné činnosti, neuvedl sám. Poukazuje na to, že po celou dobu se snaží prokázat, že do zmíněného stavu se nedostal svým přičiněním, ale tím, že mu osoby, jejichž totožnost nebyla zjišťována, přimíchaly psychofarmaka. V této souvislosti poukazuje na to, že zmíněné osoby nebyly zjištěny a nebyl proveden toxikologický rozbor jeho krve. Trest považuje za nepřiměřeně přísný a uložené ochranné opatření za nepřípustné /dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř./. K uvedené námitce tvrdí, že znalec z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se ve svém posudku k vhodnosti ústavní léčby vyjádřil záporně. Poukazuje mj. také na to, že v současné době abstinuje a není ochoten toto léčení, pro jeho nedůstojnost podstoupit. O uložení ochranného opatření bylo podle jeho mínění rozhodnuto, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. Odvolacímu soudu vytýká, že shora zmíněná pochybení soudu prvního stupně nenapravil a neučinil žádné odpovídající kroky k nápravě. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení krajského soudu „a rozsudek obsahově navazující“ a Krajskému soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněného do dne konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případě, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo ve veřejném zasedání. Předně je potřebné uvést, že soud prvního stupně ve svém rozsudku (str. 2), konstatoval, že „obviněný se k hlavnímu líčení bez omluvy nedostavil“. Námitkou obsahově shodnou s námitkou uvedenou v dovolání, ke konání hlavního líčení dne 18. 11. 2009 v jeho nepřítomnosti, přestože se řádně omluvil a trval na své účasti u hlavního líčení, se zabýval také odvolací soud ve svém usnesení (str. 2 - 3). Vzhledem k tomu, že obviněný nezaslal soudu žádnou zprávu o „své tvrzené hospitalizaci v den konání hlavního líčení“ a není ve spise založen ani žádný záznam, nezbývá Nejvyššímu soudu než konstatovat účelovost této argumentace obviněným, když nelze přehlédnout, že pokud se obviněný telefonicky dne 19. 10. 2009 omluvil, soud prvního stupně takové žádosti vyhověl a hlavní líčení odročil. Nebyl-li obviněný dne 18. 11. 2009 přítomen hlavnímu líčení a nebyl ani řádné omluven, pak nepostupoval soud prvního stupně v rozporu s ustanovením §202 tr. ř., neboť ze spisu vyplývá, že obžaloba byla obviněnému řádně doručena a tento byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který byl předmětem obžaloby byl obviněný orgánem činným v trestním řízení vyslechnut (výslech se konal 17. 6. 2009), bylo dodrženo ustanovení o zahájení trestního stíhání a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění (viz str. 65 spisu). V souvislosti s touto námitkou lze však z hlediska časové posloupnosti prováděných úkonů soudem prvního stupně odkázat na velmi podrobné odůvodnění na str. 2 – 3 usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích. Ve vztahu k námitce ohledně konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného musí Nejvyšší soud konstatovat, že předvolání k veřejnému zasedání obviněný převzal dne 11. 1. 2010 a lhůta k jeho konání byla zachována. Dále je ve spise záznam (č.l. 100), ze kterého mj. vyplývá, že obviněný netrvá na své osobní účasti u tohoto veřejného zasedání a toto se může konat v jeho nepřítomnosti. Tudíž tvrzení obviněného, že se řádně omluvil z veřejného zasedání z důvodu onemocnění a „žádal soud o osobní účast u tohoto jednání“ se jeví zavádějícím. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud na základě ve spise založených dokladů nezjistil porušení ustanovení §202 tr. ř. a §234 tr. ř., musel v této části dovolání obviněného odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podstata námitek k tomuto dovolacímu důvodu spočívá v tom, že obviněný soudům vytýká nedostatky ve skutkových zjištěních, nikoli tedy v právním posouzení, neboť argumentuje tím, že „nebyla zjišťována totožnost osob, které mu měly přimíchat psychofarmaka“ a tato domněnka nebyla ani prověřována, stejně jako „nebyl proveden toxikologický rozbor krve“. Právě výše zmíněné nedostatky ve skutkovém zjištění měly za následek podle názoru obviněného jeho odsouzení. Pokud by však se soudy jimi řádně zabývaly, bylo by prokázáno, že nemůže být za své jednání trestně odpovědný a bylo na místě jej zprostit obžaloby. Je tedy patrno, že obviněný předkládá vlastní verzi průběhu skutkového děje. V souvislosti s otázkou hodnocení důkazů je nezbytné uvést, že zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř., je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. K uvedenému je možno odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Dále je třeba v této souvislosti odkázat také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento mj. uvádí, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
S námitkami, které směřují proti úplnosti zjištěného skutkového stavu, které byly uplatněny v dovolání, se na základě reakcí obviněného zabývaly již soudy obou stupňů a své úvahy rozvedly v odůvodnění svých rozhodnutích (str. 3 rozsudku, str. 3 – 4 usnesení) způsobem odpovídajícím §125 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. Vzhledem k tomu, že uvedené námitky byly z hlediska uplatněného dovolacího důvodu shledány právně irelevantními, přichází v úvahu ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř. je dán v případě, že o uložení ochranného opatření bylo rozhodnuto, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro jeho uložení. V této souvislosti je však třeba poukázat na velmi podrobné úvahy soudu prvního stupně vyjádřené na str. 4 odůvodnění rozsudku a zejména pak odůvodnění usnesení krajského soudu na str. 4 – 5, které považuje Nejvyšší soud za vyčerpávající a přesvědčivé, plně odpovídající shora uvedeným ustanovením §125 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. a Nejvyššímu soudu nezbývá na tyto hodnotící úvahy jako správné odkázat.
Pokud obviněný dále zmiňuje v dovolání nepřiměřenost trestu, pak musí Nejvyšší soud odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého je tento dovolací důvod dán v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný byl uznán vinným trestným činem podle §238 odst. 1 tr. zák., trest mu však byl ukládán podle §202 odst. 1 tr. zák. jako souhrnný podle §35 odst. 2 tr. zák. Podle §202 odst. 1 tr. zák. bylo možno obviněnému uložit trest odnětí svobody až na dvě léta. Byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců (podmíněně odložený za současného dohledu), jedná se o takový druh trestu, který zákon připouští a rovněž tak osm měsíců je v rámci trestní sazby stanovené zákonem. Na tyto skutečnosti upozorňuje Nejvyšší soud nad rámec úvah v dovolání obviněného, kde tento sice neodkazuje na zmíněný dovolací důvod, avšak argumentuje nepřiměřeností trestu. Pokud by bylo dovolání s odkazem na zmíněný dovolací důvod podáno, muselo by být odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Vzhledem k uvedeným námitkám obviněného Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení.
Na základě shora uvedených skutečností Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) a j) tr. ř. odmítl jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann