ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.100.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 100/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. března 2010 o dovolání obviněného D. Z. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 5 To 427/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 5/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. Z. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 25. 5. 2009, sp. zn. 2 T 5/2009, byl obviněný D. Z. uznán vinným pod bodem 1. rozsudku trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a pod bodem 2. rozsudku trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození M. K. a H. L. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání proti výrokům o vině a trestu. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 5 To 427/2009, podle §258 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. a ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného D. Z. odsoudil podle §234 odst. 1 tr. zák. za trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil obviněného pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil v rozsahu zrušení soudu prvního stupně, aby ji znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 5 To 427/2009, podal obviněný D. Z. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že skutek pod bodem 1. tak, jak byl popsán ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, neodpovídá skutečnému průběhu skutkového děje. Vytkl soudu prvního stupně, že po provedeném dokazování nepřizpůsobil popis skutku skutečnostem vyplývajícím z provedeného dokazování. Obviněný je přesvědčen, že popis skutku měl být upřesněn zejména vzhledem k výpovědi poškozeného M. K., který neuvedl nic v tom smyslu, že by jej obviněný uhodil tak, že poškozený narazil tváří na stěnu, nebo že by jej udeřil pěstí do obličeje. Poukázal na zásadní rozdíly s výpovědí svědka R. P., který jej označil za útočníka. Soud prvního stupně podle obviněného pochybil, pokud vycházel převážně z výpovědi spolupachatele R. P. Obviněný zároveň namítl nedostatky v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neboť podle něj není dostatečně objasněno, z jakého důvodu se soudy přiklonily k výpovědi svědka R. P. a proč neuvěřily výpovědi poškozeného M. K. Podle obviněného nelze jeho jednání kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., neboť z provedeného dokazování nelze učinit závěr, že užil proti poškozenému násilí s úmyslem zmocnit se jeho věcí. Obviněný také zmínil tu část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž se soud zabýval úvahou o posouzení jeho jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, a namítl, že odvolací soud nepřipojil k důkaznímu materiálu příslušné trestní spisy, z nichž by bylo možné učinit takový závěr.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 5 To 427/2009, a aby věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá uplatnění důvodných námitek proti právnímu posouzení skutku, respektive jinému hmotně právnímu posouzení. Obviněný však žádnou takovou námitku nevznesl. Pokud zpochybnil závěr o vině trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., učinil tak výlučně námitkami proti způsobu, jímž soudy hodnotily provedené důkazy, a proti skutkovým závěrům, které z těchto důkazů vyvodily. To ovšem nejsou námitky hmotně právní, nýbrž skutkové. Dovolatel se prostřednictvím skutkových námitek snaží prosadit odlišné skutkové závěry, oproti těm závěrům, z nichž vycházely soudy nižších stupňů při rozhodování o vině. Nejvyšší státní zástupkyně dodala, že námitky skutkové povahy nenaplňují uplatněný důvod dovolání ani žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. Námitka obviněného týkající se zvlášť nebezpečné recidivy je podle nejvyšší státní zástupkyně irelevantní, neboť jednak tato právní kvalifikace nebyla ve skutečnosti použita (ačkoli v souladu s názorem krajského soudu je třeba poznamenat, že by byla zcela na místě), a jednak dovolání obviněného směřuje výlučně proti důvodům rozhodnutí, což zákon nepřipouští (§265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného D. Z. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Zároveň souhlasila s tím, aby bylo takto rozhodnuto v neveřejném zasedání za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. Svůj souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřila i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav věci, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudem. Mimo meze dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný D. Z. neuplatnil žádnou námitku, že by skutkový stav věci zjištěný soudy nižších stupňů nenaplňoval znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Obviněný učinil obsahem svých dovolacích námitek jen námitky skutkové, tedy námitky, které směřují proti učiněným skutkovým zjištěním a proti hodnocení důkazů. Za námitku skutkového charakteru je nutno považovat námitku obviněného, že z provedeného dokazování nevyplývají závěry popsané v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu a že se soudy obou stupňů nevypořádaly s rozpory ve výpovědích poškozeného M. K. a spolupachatele R. P., který v jeho trestní věci vypovídal jako svědek. V rámci řízení o dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Uplatněný dovolací důvod není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Obviněný zároveň namítl nedostatky v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Podle §265a odst. 4 tr. ř. není přípustné dovolání proti důvodům rozhodnutí. To platí i v případě námitky obviněného, že odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval úvahou o posouzení jeho jednání jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty. I v tomto případě jde o nepřípustnou námitku proti odůvodnění rozhodnutí. Právní kvalifikace jednání obviněného jako zvlášť nebezpečného recidivisty nebyla aplikována, přičemž na tuto skutečnost upozornil již odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí. Pro úplnost je potřeba uvést, že námitka zvlášť nebezpečné recidivy nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů, protože v případě takového právního posouzení by došlo ke zhoršení právního postavení obviněného (zákaz reformationis in peius), přičemž navíc platí, že obviněný není oprávněn podat dovolání ve svůj neprospěch /§265d odst. 1 písm. b) tr. ř./.
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného nenaplňují uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod jiné důvody dovolání uvedené v §265b tr. ř. Proto dovolání obviněného D. Z. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2010
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek