ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.1008.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1008/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. 8. 2010 o dovolání obviněného MUDr. V. D. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 8 To 109/2010, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 267/2009 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného MUDr. V. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 4 T 267/2009, byl obviněný MUDr.V. D. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §58 odst. l tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. l tr. zák. na tři roky, a podle §49 odst. l tr. zák., §50 odst. l tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dva roky.
Jako trestný čin posoudil Obvodní soud pro Prahu 2 skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný dne 10. 12. 2008 kolem 18,15 hodin v P. ř. H. ulicí směrem k M. ulici osobní automobil zn. Hyundai Santa Fe, přičemž v prostoru autobusové zastávky Ř. se plně nevěnoval řízení, neumožnil bezpečně přejít vozovku chodci F. B., který z pohledu jízdy obviněného přecházel zprava doleva po vyznačeném přechodu pro chodce, do chodce narazil a způsobil mu tak mnohočetná zranění, kterým poškozený dne 12. 12. 2008 podlehl. Podle výroku o vině obviněný porušil povinnosti vyplývající z ustanovení §4 písm. a), b), §5 odst. l písm. h), i) zákona č. 361/2000 Sb.
O odvoláních, která podali obviněný proti výroku o vině a trestu a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 8 To 109/2010. Z podnětu odvolání státního zástupce byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 podle §258 odst. l písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo o trestu znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na jeden rok, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. a) tr. zák. zařazen do věznice s dohledem, a podle §49 odst. l tr. zák. k trestu zákazu činnosti spočívajícímu v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na pět let. Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze. Tento rozsudek napadl v celém rozsahu s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Jako nesprávné právní posouzení skutku vytkl to, že byl kvalifikován podle §224 odst. 2 tr. zák. Namítl, že pro použití tohoto ustanovení nebyla splněna materiální podmínka uvedená v §88 odst. l tr. zák. vzhledem ke spoluzavinění poškozeného na nehodě. Projevil nesouhlas s tím, že soudy žádné spoluzavinění poškozeného neuznaly. Vyjádřil názor, že skutek měl být správně posouzen jen podle §224 odst. l tr. zák. Další námitky uplatnil proti výroku o trestu, který označil za nepřiměřeně přísný. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Z hlediska poměru napadeného rozsudku a dovolání je spornou právní otázkou to, zda na straně poškozeného je nějaké spoluzavinění. Pokud Městský soud v Praze konstatoval, že na straně poškozeného žádné spoluzavinění nebylo, lze tento závěr plně akceptovat.
V situaci, kdy šlo o vztah mezi obviněným jako řidičem a poškozeným jako chodcem, bylo postavení obou účastníků upraveno ustanoveními §5 odst. l písm. h), §54 odst. 2, 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu).
Podle §5 odst. l písm. h) zákona o silničním provozu je řidič povinen umožnit chodci, který je na přechodu pro chodce nebo jej zřejmě hodlá použít, nerušené a bezpečné přejití vozovky, a proto se musí řidič přibližovat k přechodu pro chodce takovou rychlostí, aby mohl zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, a pokud je to nutné, je povinen před přechodem pro chodce zastavit vozidlo.
Podle §54 odst. 2 zákona o silničním provozu před vstupem na vozovku se chodec musí přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Podle tohoto ustanovení chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy. Podle §54 odst. 3 zákona o silničním provozu chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem.
Aplikují-li se tato ustanovení na to, co bylo zjištěno o pohybu vozidla řízeného obviněným a o pohybu poškozeného jako chodce, je evidentní, že poškozený své povinnosti neporušil.
K místu nehody je třeba poznamenat, že přechod pro chodce se nacházel na úrovni zastávky městské hromadné dopravy, která byla zřízena v podobě rozšíření vozovky vpravo o tzv. záliv v šířce téměř se rovnající šířce přímého jízdního pruhu, jímž jel obviněný. Přechod pro chodce byl bílými pruhy vyznačen pouze přes jízdní pruh, jímž jel obviněný, tj. nikoli též přes tu část vozovky, která tvořila tzv. záliv zastávky městské hromadné dopravy. Poškozený tedy před tím, než vstoupil na vyznačený přechod pro chodce, musel přejít část vozovky vytvářející tzv. záliv zastávky městské hromadné dopravy.
Situace v provozu byla v kritickou dobu ovlivněna v podstatě jen denní dobou, kdy již byla tma, avšak jinak bylo místo nehody dobře osvětlené veřejným osvětlením a zcela přehledné, protože šlo o přímý úsek bez zatáček a bez přítomnosti čehokoli, co by obviněnému ztěžovalo orientaci (např. přítomnost autobusu v zastávce nebo před ní, pohyb jiných vozidel, déšť, mlha apod.). Přechod pro chodce byl zřetelně vyznačen dobře viditelnými bílými pruhy přes jízdní pruh, jímž jel obviněný, a navíc byl avizován dopravní značkou IP 6 (viz příloha č. 3 k zákonu o silničním provozu).
K nárazu levé části vozidla řízeného obviněným do poškozeného došlo v jízdním pruhu, jímž jel obviněný, a to v místě, které se nacházelo mírně v jeho levé polovině z hlediska směru jízdy obviněného. To znamená, že k nárazu došlo poté, co poškozený přešel celou šířku vozovky připadající na tzv. záliv zastávky městské hromadné dopravy a více než polovinu šířky jízdního pruhu, jímž jel obviněný. Obviněný jel podle vlastní výpovědi rychlostí 40 km/h , což koresponduje s výpočty znalce z oboru silniční dopravy, který stanovil rychlost jízdy vozidla řízeného obviněným v rozmezí od 38 km/h do 44 km/h. Při této rychlosti obviněný mohl snadno zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, pokud by správně a zejména včas reagoval na přítomnost poškozeného na vozovce již na počátku jeho pohybu při přecházení. Než se poškozený dostal na vyznačený přechod pro chodce, musel nejprve přejít tu část vozovky, která tvořila tzv. záliv zastávky městské hromadné dopravy. Pokud poškozený přecházení celé vozovky zahájil pohybem přes tzv. záliv zastávky městské hromadné dopravy směrem k vyznačenému přechodu pro chodce, dal tím zřetelně najevo, že přechodu pro chodce hodlá použít. Situace, v níž byl obviněný povinen umožnit poškozenému nerušené a bezpečné přejití vozovky, včetně povinnosti snížit rychlost jízdy, případně i zastavit vozidlo, tedy vznikla již tím, že poškozený vstoupil do té části vozovky, která tvořila tzv. záliv zastávky městské hromadné dopravy, a nikoli teprve tehdy, až se poškozený ocitl na samotném vyznačeném přechodu pro chodce. V době, kdy poškozený zahájil přecházení přes vozovku jako celek, měl obviněný povinnost umožnit mu nerušené a bezpečné přejití. Poškozený zahájil přecházení vozovky jako celku za okolností, kdy vozidlo obviněného bylo ve vzdálenosti umožňující obviněnému bez jakýchkoli obtíží splnit tuto povinnost. Poškozený tím nijak neohrozil sebe ani jiné účastníky provozu na pozemních komunikacích a rozhodně nedonutil obviněného k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy. Na přítomnost poškozeného obviněný ve skutečnosti v žádném stádiu jeho pohybu směrem přes vozovku nereagoval vůbec nijak a narazil do něho bez jakékoli snahy tomu zabránit (obviněný nezpomalil, nebrzdil a ani se nepokusil poškozenému vyhnout). Svědčí o tom ostatně také tvrzení obviněného, že poškozeného neviděl, a konec konců i okolnost, že obviněný se původně domníval, že do poškozeného narazil až za přechodem v místě svého konečného postavení. Přitom poškozený se před zrakem obviněného pohyboval ve směru přecházení vozovky dostatečně dlouho na to, aby obviněný mohl na jeho přítomnost odpovídajícím způsobem reagovat. Jestliže obviněný nevnímal poškozeného a jeho pohyb při přecházení vozovky, vyplývalo to jedině z toho, že se plně nevěnoval řízení vozidla, náležitě nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích, jak mu to ukládá ustanovení §5 odst. l písm. b) zákona o silničním provozu, a své chování nepřizpůsobil situaci v provozu na pozemních komunikacích, jak mu to ukládá ustanovení §4 písm. a) zákona o silničním provozu. V důsledku toho obviněný nakonec nesplnil ani povinnost umožnit poškozenému nerušené a bezpečné přejití vozovky na přechodu pro chodce, jak mu to ukládá ustanovení §5 odst. l písm. h) zákona o silničním provozu. Přitom poškozený žádnou ze svých povinností neporušil, neboť na vozovku – byť v místě tzv. zálivu zastávky městské hromadné dopravy – vstoupil v dostatečné vzdálenosti před přijíždějícím vozidlem obviněného, nijak ho tím nedonutil k náhlé změně směru ani rychlosti jízdy, dal mu tím jasně najevo, že hodlá přejít jeho jízdní pruh za použití přechodu pro chodce, a důvodně očekával, že obviněný mu přejití umožní.
Názor o spoluzavinění poškozeného obviněný opíral o tu část znaleckého posudku z oboru silniční dopravy, v níž znalec konstatoval, že poškozený do jízdního pruhu obviněného vstupoval za situace, kdy se vozidlo obviněného nacházelo 7 až 12 metrů před rovinou přecházení poškozeného. Znalec se v této spojitosti vyjádřil tak, že poškozený mohl vozidlo obviněného bezpečně sledovat a zabránit střetu tím, že by sám zastavil a nechal vozidlo projet. Ve vztahu k tomuto konstatování znalce vyvstává z hlediska případného spoluzavinění poškozeného otázka, zda poškozený neporušil ustanovení §54 odst. 3 zákona o silničním provozu, podle něhož chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce bezprostředně před blížícím se vozidlem. Pro posouzení této otázky je významné především to, že poškozený zahájil přecházení vozovky a ocitl se na vozovce již vstupem do té její části, kterou představoval tzv. záliv zastávky městské hromadné dopravy. To znamená, že situace popisovaná v citovaném konstatování znalce se netýkala počátku přecházení, nýbrž jeho průběhu v relativně pokročilém stádiu, kdy bylo logické, že poškozený chtěl přecházení dokončit a důvodně očekával, že mu to obviněný umožní. Znovu je třeba připomenout, že obviněný narazil do poškozeného levou částí vozidla v době, kdy poškozený byl již za polovinou šířky jeho jízdního pruhu, tj. v levé polovině jízdního pruhu z hlediska směru jízdy obviněného. Přecházení poškozeného přes jízdní pruh obviněného tak očividně dospělo do stádia, kdy obviněný mohl na přítomnost poškozeného reagovat nejen způsobem směřujícím k zastavení vozidla, ale i tak, že by se poškozenému vyhnul vpravo, což mu umožňoval prostor tzv. zálivu zastávky městské hromadné dopravy, který byl v kritickou dobu prázdný. Podmínkou takové reakce ovšem bylo především to, že by obviněný vůbec zaznamenal přítomnost poškozeného na vozovce. Absence jakékoli reakce obviněného ve spojení s jeho tvrzením, že poškozeného neviděl, a s jeho původním přesvědčením, že do poškozeného narazil až za přechodem pro chodce v místě, kde nakonec zastavil vozidlo, jasně ukazuje na výlučné zavinění obviněného.
Argumenty vztahující se k materiální podmínce pro aplikaci ustanovení §224 odst. 2 tr. zák. obviněný podpořil odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 3 Tdo 287/2007. V této věci byl jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. l tr. zák. posouzen skutek spočívající v tom, že pachatel při řízení nákladního vozidla mimo obec v listopadu kolem 18,25 hodin, tedy za tmy, se náležitě nevěnoval řízení, nepřizpůsobil rychlost jízdy situaci a zezadu narazil do podnapilého chodce, který se pohyboval na vozovce a který utrpěl těžké zranění s dlouhodobým léčením. Skutek nebyl posouzen též podle §224 odst. 2 tr. zák., protože pro použití vyšší trestní sazby nebyla splněna materiální podmínka stanovená v §88 odst. l tr. zák. Nedostatek materiální podmínky pro aplikaci §224 odst. 2 tr. zák. soudy vyvodily ze spoluzavinění poškozeného, které spatřovaly v tom, že šel vpravo, tj. po nesprávné straně vozovky. Již z toho je zřejmé, že se jednalo o skutkově velmi odlišný případ oproti tomu, jaký byl skutkový stav v posuzované věci Obvodního soudu pro Prahu 2. Z citovaného usnesení Nejvyššího soudu nevyplývají žádné závěry, které by byly v posuzované věci použitelné.
Námitky obviněného o spoluzavinění poškozeného rozhodně nemohou obstát jako důvod, který by vylučoval splnění materiální podmínky pro právní posouzení skutku podle §224 odst. 2 tr. zák.
Ta část dovolání, která se týká přiměřenosti trestu, se neopírá o zákonný dovolací důvod a zejména není podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a nepřicházelo to ani v úvahu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzovaném případě, není namítaná nepřiměřenost trestu dovolacím důvodem, a to ani podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Lze jen dodat, že to vyplývá také ze vzájemného vztahu obou zmíněných dovolacích důvodů. Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem. Dovolací důvod podle §265b odst. l písm. h) tr. ř. je speciálním hmotně právním dovolacím důvodem, pokud jde o samotný výrok o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že má-li být samotný výrok o uložení trestu napaden kvůli porušení hmotného práva, může se tak stát jen prostřednictvím speciálního dovolacího důvodu. Opačný výklad, který by připouštěl nepřiměřenost trestu jako dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. ve variantě „jiného nesprávného hmotně právního posouzení” (tj. jiného, než je právní posouzení skutku), by postrádal logiku a činil by ustanovení §265b odst. l písm. h) tr. ř. bezpředmětným a nefunkčním. Uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by totiž vždy zároveň nutně bylo „jiným nesprávným hmotně právním posouzením“ ve smyslu §265b odst. l písm. g) tr. ř.
K tomu, aby Nejvyšší soud zasáhl do výroku o trestu, nebylo důvodu ani z toho hlediska, že by uložený trest nějak extrémně vybočil z mezí ústavně garantovaného principu proporcionality. Trest odnětí svobody byl vyměřen jen nepatrně nad spodní hranicí zákonné trestní sazby a jeho nepodmíněnost Městský soud v Praze přijatelně vysvětlil odkazem na závažné okolnosti případu. Trest zákazu činnosti byl vyměřen při polovině zákonné trestní sazby, což Městský soud v Praze odpovídajícím způsobem zdůvodnil jednak povahou a významem povinností, které obviněný porušil, a jednak tím, že v osobě obviněného jde o neukázněného řidiče, který již byl v nedávné minulosti dvakrát postižen pro přestupky.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec