ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.1061.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1061/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 13. října 2010 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného JUDr. I. E. , a nejvyšší státní zástupkyně podané ve prospěch tohoto obviněného, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 5 To 1/2010, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 9/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se k dovolání obviněného a nejvyšší státní zástupkyně zrušuje usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. února 2010, sp. zn. 5 To 1/2010, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. listopadu 2009, sp. zn. 41 T 9/2009.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 41 T 9/2009, byl obviněný uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, a ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Podle §227 tr. ř. obviněnému nebyl uložen trest.
Uvedených trestných činů se měl podle rozsudku soudu I. stupně dopustit tím, že (zkráceně uvedeno) v úmyslu pomoci odsouzenému Z. H., aby se zmocnil části dědictví po O. L. zemřelém, sepsal ve své kanceláři v P. ve funkci exekutora, na žádost Z. H. exekutorský zápis antidatovaný na den 22. 10. 2001, jehož obsahem byla dohoda mezi Z. H. a zemřelým O. L., že tento splní svoji povinnost vrátit dlužnou částku 10.000.000,- Kč do 30. 11. 2001, kterou mu měl poskytnout odsouzený H. na základě smlouvy o půjčce uzavřené dne 20. 12. 2000, včetně svolení k vykonatelnosti tohoto exekutorského zápisu v případě, že svoji povinnost řádně a včas nesplní, přičemž do tohoto zápisu nepravdivě zapsal přítomnost zemřelého O. L., dal svolení k vykonatelnosti tohoto zápisu, přičemž ve skutečnosti k půjčce peněz nedošlo, fiktivní pohledávka byla přihlášena do pasiv dědického řízení ve kterém bylo zjištěno, že exekutorský zápis č. j. Ez 001/01 byl opatřen padělaným podpisem zemřelého O. L., za což byl Z. H. následně odsouzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 9 To 110/2008, jenž nabyl právní moci dne 16. 9. 2009, pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zákona, k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků.
Protože původně bylo trestní stíhání obviněného zastaveno z důvodu promlčení, ale obviněný trval na projednání věci, nebyl mu v rozsudku podle §227 tr. ř. uložen trest.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 5 To 1/2010, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl řádně a včas podaným dovoláním jednak obviněný a v jeho prospěch také nejvyšší státní zástupkyně.
Nejvyšší státní zástupkyně uplatnila důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. s tím, že již rozhodnutí soudu I. stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku. Poukázala na to, že jednání obviněného JUDr. I. E. úzce souviselo s trestnou činností Z. H., který byl stíhán samostatně a odsouzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 9 To 110/2008, pro pokus trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona. Tento rozsudek byl ale k stížnosti pro porušení zákona zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 4 Tz 2/2010, a Z. H. byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby, protože osobou uváděnou v omyl nemůže být soud nebo soudní komisař, a uplatněním byť neexistující pohledávky v civilním řízení nemůže být naplněna skutková podstata trestného činu podvodu, když výsledek civilního sporného řízení odvisí od iniciativy účastníků řízení. Proto podle Nejvyššího soudu jednání Z. H., kdy v řízení o dědictví předložil falzum neexistující smlouvy o půjčce a exekutorský zápis s nepravými podpisy údajného dlužníka, nevykazuje zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zákona, z důvodu absence objektivní stránky.
Protože rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 2/2010 je konečný, a přímý pachatel Z. H. byl pravomocně zproštěn obžaloby, nemůže vzhledem k akcesoritě účastenství obstát ani pravomocné odsouzení obviněného JUDr. I. E. za účastenství ve formě pomoci k pokusu trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, jímž byl mj. uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 41 T 9/2009, jenž byl potvrzen dovoláním napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 5 To 1/2010. Vzhledem k tomu, že uvedeným účastenstvím k pokusu trestného činu podvodu byl obviněný uznán vinným v jednočinném souběhu též trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, navrhla nejvyšší státní zástupkyně, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný ve vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně uvedl, že nesouhlasí s názorem o spáchání trestného činu podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, když není pravdou, že vyhotovil exekutorský zápis s nepravdivým obsahem a tento opatřil padělkem podpisu v té době již nežijící osoby. Konkrétně pak uvedl i další skutečnosti na podporu tohoto svého tvrzení.
Ve svém dovolání pak obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesouhlasí s tím, že by se dopustil trestných činů kladených mu za vinu, když soudy nesprávně posoudily hmotně právní stránku věci a je otázkou, zda osobou uváděnou v omyl může být soud nebo soudní komisař. Soud je místem nalézání práva a v řízení sporném i nesporném je povinen zjišťovat skutkový stav věci bez důvodných pochybností. Poukázal přitom na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004, kde byl vysloven názor v případě podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu na základě padělané směnky, že soud rozhodující v občanskoprávním řízení o takovýchto podáních nelze pokládat za subjekt, který by mohl být tímto způsobem uváděn v omyl (publikováno pod č. 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rovněž poukázal na obdobné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 890/2006, které se zabývalo problematikou uplatnění neexistujícího nároku v řízení o dědictví, jako řízení tzv. nesporném, které je ovládáno zásadou vyšetřovací, podle níž je soud povinen provést i jiné důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, než bylo účastníky navrhováno. Úkony v řízení o dědictví přitom soud provádí prostřednictvím notáře jako soudního komisaře, který postupuje podle občanského soudního řádu. Proto obviněný namítl, že pokud soud nemůže být v civilním řízení považován za subjekt, který lze uvést v omyl ve smyslu §250 tr. zákona, nemůže v této věci jít ani o pomoc k tomuto trestnému činu, a to z důvodu absence objektivní stránky. Navíc rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 4 Tz 2/2010, byl Z. H., kterému měl údajně svým jednáním pomoci k tomu, aby se ke škodě O. L. obohatil, zproštěn obžaloby. Pokud tedy Z. H. podle tohoto rozsudku nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu, tím méně se mohl obviněný JUDr. I. E. dopustit účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Zůstává pak podle obviněného otázkou, jakým jednáním se mohl v jednočinném souběhu dopustit trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a je toho názoru, že skutek nelze pokládat za trestný čin.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a podle §226 písm. b) tr. ř. jej zprostil obžaloby.
Nejvyšší státní zástupkyně se vzhledem k podání vlastního dovolání, již k dovolání obviněného nevyjádřila.
Nejvyšší soud zjistil, že podstata obou dovolání spočívá v námitce nesprávného právního posouzení skutku jako účastenství ve formě pomoci k pokusu trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, jehož se měl obviněný JUDr. I. E. dopustit jako soudní exekutor ve vztahu k hlavnímu pachateli Z. H. I když oba dovolatelé poukazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 4 Tz 2/2010, který byl vyhlášen až po datu rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 5 To 1/2010, které dovolatelé napadli, a z hlediska řízení o dovolání se tak jedná o novou skutečnost v řízení o dovolání nepřípustnou (důvod k podání návrhu na povolení obnovy řízení), neshledal Nejvyšší soud v daném případě podmínky pro odmítnutí dovolání. Právní otázka, která se týká odsouzení obviněného JUDr. I. E., byla totiž již v minulosti řešena judikaturou Nejvyššího soudu, obviněný na ni v dovolání výslovně poukazuje a vychází z ní také rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 4 Tz 2/2010, o které se opírá dovolání nejvyšší státní zástupkyně. Proto přes pozdější datum vyhlášení rozhodnutí sp. zn. 4 Tz 2/2010, Nejvyšší soud při námitkách nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musel k této své judikatuře přihlížet.
Již v usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004 (R 24/2006), v případě podání návrhu soudu na vydání směnečného platebního rozkazu na podkladě padělané směnky, Nejvyšší soud uvedl, že soud v civilním řízení nelze považovat za subjekt, který lze v rámci tohoto řízení uvést v omyl ve smyslu skutkové podstaty trestného činu podvodu. Padělání směnky jako cenného papíru ale může naplňovat znaky trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 tr. zákona.
Rovněž v usnesení ze dne 20. 12. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1442/2005, v případě předložení falzifikátu kupní smlouvy jako důkazu soudu v civilním řízení, Nejvyšší soud uvedl, že pokud je soud povinen zjišťovat skutkový stav bez důvodných pochybností (§120 o. s. ř. – sporné občanskoprávní řízení ovládáno zásadou projednací) a je tudíž místem nalézání práva, nemůže být obecný soud rozhodující v civilním řízení zařazen mezi osoby, jež mohou být uvedeny v omyl pachatelem trestného činu podvodu.
Přímo v souvislosti s řízením o dědictví, pak vedle dovolateli uváděného rozsudku sp. zn. 4 Tz 2/2010, Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. 10. 2006, sp. zn. 6 Tdo 890/2006, v případě zatajení existence dalšího dědice soudní komisařce při předběžném projednání dědictví, s poukazem na řízení o dědictví jako řízení nesporné ovládané zásadou vyšetřovací, konstatoval s odkazem na rozhodnutí publikované pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr., že nejen v řízení sporném nelze soud uvést v omyl, ale platí to i pro řízení o dědictví jako řízení nesporné.
Není přitom nutné blíže uvádět důvody těchto rozhodnutí Nejvyššího soudu, protože jsou účastníkům tohoto řízení o dovolání známy a obviněný JUDr. I. E. je také podrobně uvádí ve svém dovolání. Protože v daném případě Vrchní soud v Praze napadeným usnesením zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné odvolání obviněného proti rozsudku soudu I. stupně, kterým byl mj. uznán vinným pomocí k pokusu trestného činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c), §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, je nutno výše uvedené závěry vztáhnout i na jeho jednání, jako účastníka na jednání hlavního pachatele, které spočívalo v uplatnění fiktivní pohledávky do pasiv dědictví u soudní komisařky v dědickém řízení, které doložil exekutorským zápisem č. Ez 001/01, ze dne 22. 10. 2001, opatřeným padělaným podpisem zůstavitele, sepsaným právě obviněným JUDr. I. E.
Nejvyšší soud proto zjistil, že pokud byl obviněný uznán vinným též účastenstvím na jednání, které nenaplňuje skutkovou podstatu pokusu trestného činu podvodu, spočívá napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 41 T 9/2009, na nesprávném právním posouzení skutku. Ve věci jsou tak dány uplatněné důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Proto Nejvyšší soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení.
Obviněný v dovolání neuvedl žádnou konkrétní hmotně právní námitku ve vztahu k právnímu posouzení skutku též jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona. V tomto směru pouze uvedl, že je otázkou, jakým jednáním se jej mohl „ve výše uvedeném vztahu v jednočinném souběhu dopustit“. Konkrétnější námitky uvedl pouze ve vyjádření k dovolání nejvyšší státní zástupkyně, které ale není součástí dovolání, na základě kterého Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. může napadené rozhodnutí přezkoumat. Vzhledem k zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů, ale bude mít prostor k uplatnění svých námitek v řízení před soudem I. stupně.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš