ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.1118.2010.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. října 2010 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného J. M., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 5 To 701/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 4 T 42/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 4 T 42/2007, byl obviněný uznán vinným trestnými činy znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona /bod ad 1) výroku o vině/, krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zákona /bod ad 2) výroku o vině/ a řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění podle §180d tr. zákona /bod ad 3) výroku o vině/.
Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §241 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena také povinnost k náhradě způsobené škody.
K odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 5 To 701/2009, zrušil rozsudek soudu I. stupně podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ve výroku o vině pod bodem 3) a ve výroku o trestu, když od účinnosti nového trestního zákoníku již řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění není trestným činem. Za zbývající trestné činy pak obviněnému uložil podle §241 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobod v trvání 4 roků, se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. Pokud jde o jednání uvedené v bodě 3 výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, byl obviněný podle §226 písm.b) tr. ř. zproštěn obžaloby.
Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., když je toho názoru, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Namítá, že měl být zproštěn obžaloby ohledně trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona, protože skutek kladený mu za vinu není trestným činem, protože byl uznán vinným v rozporu se skutečnostmi zjištěnými při dokazování. Soudy obou stupňů založily své rozhodnutí pouze na výpovědi poškozené K. K., jejíž výpověď ale pokládá za zmatečnou, kusou a nevěrohodnou. Lékařská zpráva, ze které soudy také vycházely, je pak datována až ze dne 14. 8. 2006, když lze důvodně předpokládat, že k popisovaným zraněním poškozené mohlo dojít v době následující až po jejich vzájemném setkání. Způsob znásilnění popsaný poškozenou považuje za prakticky neuskutečnitelný, když v té době měla velice přiléhavé těsné kalhoty, a jejich svléknutí bez samotné iniciativy, či dobrovolné součinnosti poškozené, nebylo možno ani provést. Proto má obviněný výhrady ke skutkovému průběhu události, jak jej vzaly za prokázaný soudy, když poškozená také učinila trestní oznámení až v následujících dnech a jen z popudu svého druha. Obviněný zdůraznil, že poškozená mu sama nabízela, že půjdou do jejího bytu za účelem pohlavního styku, tento návrh ale odmítl a zavedl ji do zadního traktu neobývaného domu. Zde se poškozená sama z vlastní iniciativy svlékla a umožnila mu zcela dobrovolně vykonání soulože, po které ji doprovodil domů a rozloučili se polibky. Poškozená přitom nebyla opilá natolik, aby nemohla odmítnout soulož nebo se účinně bránit. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný pouze opakuje výhrady, které vznášel již v rámci dosavadní obhajoby a vyjádřil rovněž v odvolání. Krajský soud se těmito námitkami řádně a důkladně zabýval a Nejvyšší soud proto nemá důvod znovu přezkoumávat opakované námitky obviněného jen proto, že ten nesouhlasí s výsledky řízení o odvolání. Dovolací řízení totiž nelze chápat jako nějaké opakované projednání řádného opravného prostředku či jako třetí stupeň řízení před obecnými soudy. Obviněný brojí toliko proti správnosti skutkových zjištění, ať již přímo, nebo vyjádřením nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy a neuvedl ani jediný argument odpovídající uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplněn není ani uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný také nesprávně reprodukuje, když z jeho zákonné definice vypustil podstatný výraz „procesní“ podmínky stanovené zákonem, čímž dal zákonné definici zásadně odlišný význam. Uplatnění tohoto důvodu dovolání navíc předpokládá, že napadeným rozhodnutím došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku, což se však nestalo. Proto státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného vyplývá, že podstatná část námitek obviněného neodpovídá požadavkům na hmotně právní povahu námitek, které jsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný sice v souladu s tímto důvodem dovolání uplatnil obecně námitku, že skutek kladený mu za vinu není trestným činem, ale z dalších konkrétních námitek o nevěrohodnosti výpovědi poškozené, možnosti vzniku zranění v pozdější době i opožděném podání trestního oznámení z podnětu druha poškozené, pak jednoznačně vyplývá, že nesprávné právní posouzení skutku zakládá na svém nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů soudy obou stupňů. Zásadně tak nesouhlasí se soudy zjištěným skutkovým stavem, domáhá se jeho změny s tím, že k pohlavnímu styku došlo dobrovolně z iniciativy poškozené, a až následně na takovéto změně skutkových zjištění zakládá svoji námitku o nesprávném právním posouzení skutku. Soudy obou stupňů ale dospěly k závěru o vině obviněného trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona po řádném zhodnocení provedených důkazů, zejména výpovědi poškozené, která je z hlediska její pravdivosti potvrzována lékařskou zprávou o zraněních na jejím těle, která korespondují s průběhem celé události, jak ji poškozená ve své výpovědi vylíčila. K opožděnému podání trestního oznámení se také poškozená vyjádřila s tím, že tak učinila až z podnětu svého druha, a následně až z podnětu policie se nechala ošetřit lékařem, jak k námitkám obviněného uvedl odvolací soud. Zranění na těle poškozené jsou přitom v rozporu s námitkou obviněného, že mu sama nabídla pohlavní styk, a došlo k němu z její strany zcela dobrovolně, když také svědci potvrdili, že v restauraci se k sobě nechovali nijak důvěrně, obviněný se také s poškozenou zná pouze běžně a na místě se setkali zcela náhodně.
Nejvyšší soud proto přezkoumal správnost právního posouzení skutku s ohledem na popis skutku jak je uveden v bodě 1) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, aniž by přihlížel k jeho námitkám, které neodpovídají důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Přitom zjistil, že pokud ze skutku ad 1) výroku o vině vyplývá, že obviněný dne 12. 8. 2006 v době od 00.30 do 02.30 hod. na daném místě zatáhl poškozenou do zadního traktu neobývaného domu, kde jí povalil na zem, klekl si na ni, položil jí ruku na ústa aby nekřičela, pokud nechce aby se jí něco stalo, proti její vůli ji stáhl kalhoty i kalhotky, a poté co jí rukou roztáhl nohy na ní vykonal soulož, naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona. Protože jak pohrůžkou bezprostředního násilí, tak i násilím donutil poškozenou k souloži, byl správně uznán vinným tímto trestným činem, a uplatněný důvod dovolání není ve věci dán, když napadené rozhodnutí ve vztahu k namítanému trestnému činu, nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Ve věci pak není dán ani uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který obviněný spatřuje v tom, že bylo rozhodnuto krajským soudem o jeho odvolání způsobem, aniž byly pro takové rozhodnutí splněny podmínky stanovené zákonem. Obviněný tedy existenci tohoto důvodu dovolání spatřuje v tom, že odvolacím soudem nebyl zproštěn obžaloby ohledně trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona. Jak správně uvedl státní zástupce ve vyjádření k dovolání, obviněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nesprávně reprodukuje, protože podle znění zákona tato alternativa důvodu dovolání předpokládá, že nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Tím se míní zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku. Jde tedy o případy, kdy odvolací soud nesprávně podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. zamítl nebo odmítl odvolání z tzv. formálních důvodů, aniž napadené rozhodnutí meritorně přezkoumal. O takový případ se ale v této věci nejedná, protože odvolací soud k odvolání obviněného rozsudek soudu I. stupně přezkoumal podle §254 tr. ř., ale s jeho námitkami ve vztahu k trestnému činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona se neztotožnil.
Na základě uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když nepřisvědčil jediné hmotně právní námitce ohledně právního posouzení skutku uvedeného v bodě 1) výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Proto nebylo vyhověno ani návrhu obviněného na odložení výkonu trestu odnětí svobody podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš