ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.1140.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1140/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 10. 2010 o dovolání obviněného F. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. 3 To 128/2002, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 33 T 18/98 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 33 T 18/98, byl obviněný F. B. uznán vinným jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen za tento trestný čin a dále za trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., pro který byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 8. 1999, sp. zn. 4 T 99/96, podle §148 odst. 4 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na deset roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a podle §51 odst. 1 tr. zák., §52 odst. 1 tr. zák. k trestu propadnutí celého majetku, přičemž podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Chebu a další obsahově navazující rozhodnutí. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni byl odsouzen také obviněný J. C.
Jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 4 tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Krajského soudu v Plzni spočíval v podstatě v tom, že obvinění F. B. a J. C. společně v době od 27. 5. 1993 do 17. 8. 1993 spolu s dalšími osobami za účelem zkrácení spotřební daně uskutečnili obchodní operace specifikované v bodech 1 – 23 výroku o vině, při kterých obviněný J. C. jako podnikatel – fyzická osoba, jehož činnost řídil obviněný F. B., nakoupil od JUDr. J. J. jako podnikatele – fyzické osoby podnikajícího pod názvem G. V. ropný produkt označený v přepravních dokladech jako plynový olej nebo lehký topný olej, tedy produkt nepodléhající spotřební dani podle zákona č. 587/1992 Sb., v celkovém množství 15.512,78 tun za částku 122.108.947,- Kč, přičemž na přijatých fakturách bylo uvedeno, že produkt nesmí být použit jako pohonná hmota do spalovacích motorů, a tento produkt označený již jako motorová nafta prodal B. R. jako podnikateli – fyzické osobě podnikajícímu pod názvem R.-R. za celkovou částku 210.973.808,- Kč, přičemž na fakturách vystavených obviněným J. C. bylo uvedeno, že cena je včetně spotřební daně, avšak obviněný J. C. se neregistroval u finančního úřadu jako plátce spotřební daně podle §3 odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb., ačkoli z uvedeného množství ropného produktu měla být státu odvedena spotřební daň ve výši 127.980.435,- Kč, a neodvedením spotřební daně obvinění způsobili státu škodu v této výši.
Odvolaní obviněných, podaná proti výroku o vině a proti výroku o trestech, byla usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2003, sp. zn. 3 To 128/2002, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný F. B. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze. Výrok o zamítnutí svého odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin. Tuto námitku opřel o názor, že obviněný J. C. nebyl plátcem spotřební daně, neboť produkt prodávaný pod označením motorová nafta nevyráběl a nebyl tudíž subjektem uvedeným v §3 odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb., tj. v ustanovení vymezujícím okruh plátců daně. Dále obviněný F. B. vyjádřil názor, že předmětem posuzovaných obchodních operací byl stále tentýž výrobek, který byl v různých stadiích těchto operací jen odlišně označen názvem jiného stupně obecnosti bez jakékoli právní relevance, a celou věc označil za pouhou administrativní změnu v označení předmětu obchodních operací. Obviněný F. B. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadené usnesení.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Z hlediska vztahu podaného dovolaní na straně jedné a rozhodnutí soudů na straně druhé je spornou právní otázkou to, zda posuzované jednání stavělo obviněného J. C. do pozice „fyzické osoby, která v tuzemsku vybrané výrobky vyrábí“. Význam této otázky záleží v tom, že jde o zákonné kritérium rozhodné pro posouzení, zda obviněný J. C. byl plátcem daně podle §3 odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních. Tento zákon stanoví podmínky zdaňování mimo jiné uhlovodíkových paliv a maziv, které řadí mezi výrobky označené jako „vybrané výrobky“ (viz §1 odst. 1 cit. zákona). Jednou ze spotřebních daní je daň z uhlovodíkových paliv a maziv, kterými se pro účely tohoto zákona mimo jiné rozumějí motorové nafty (viz §19 odst. 1 cit. zákona). Jde tedy o to, zda obviněný J. C. „vyráběl“ motorovou naftu, která byla předmětem obchodních operací, v nichž vystupoval jako prodávající.
Touto otázkou se soudy obou stupňů zevrubně zabývaly, neboť již v původním řízení byla obhajoba založena na prosazování názoru, že obviněný J. C. motorovou naftu nevyráběl, nebyl proto plátcem spotřební daně podle §3 odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb. a nemohl ji tedy zkrátit, natož aby ji mohl zkrátit obviněný F. B. jako spolupachatel. Pokud soudy konstatovaly, že obviněný J. C. byl plátcem daně podle citovaného ustanovení, učinily tento závěr na podkladě takového výkladu zákona o spotřebních daních, s nímž se Nejvyšší soud ztotožnil. Kromě toho je uvedený závěr soudů ve shodě s právním názorem vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 157/97. Jde o to, jak soudy vyložily pojem „výroba“.
Pojem „výroba“ ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb. není možné omezovat jen na holý technologický proces, při němž dochází ke změně vnitřního složení nebo ke změně fyzikálních, chemických a jiných vlastností jeho předmětu tak, že vzniká jiný předmět, který je odlišný od původního. Pod pojem „výroba“ spadají i takové postupy, při nichž se jedná jen o změnu ve vnější úpravě předmětu, a tato změna může záležet i v jiném označení či pojmenování předmětu, zvláště když tato změna vyjadřuje rozdílný účel, ke kterému je předmět určen, a směřuje k dosažení zisku jako cíle podnikání. Vychází-li se při výkladu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb. z takto chápaného pojmu „výroba“, je zřejmé, že obviněný J. C. motorovou naftu „vyráběl“ a byl proto plátcem spotřební daně (daně z uhlovodíkových paliv a maziv), byť jeho činnost spočívala v tom, že označení ropného produktu nakoupeného jako plynový olej nebo lehký topný olej změnil tak, že při prodeji tento produkt označil jako motorovou naftu. Z toho pak vyplývá, že součinnost obviněného F. B., jejíž podstatou bylo společné jednaní při zkrácení spotřební daně, kterou měl státu odvést obviněný J. C., bylo spolupachatelstvím trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §9 odst. 2 tr. zák., §148 odst. 1, 4 tr. zák.
Obviněný J. C. se nestal plátcem daně až od 1. 8. 1993, kdy nabyl účinnosti zákon č. 199/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ale byl jím již předtím po celou dobu posuzovaného jednání. Pokud ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 587/1992 Sb. ve znění zákona č. 199/1993 Sb. obsahovalo s účinností od 1. 8. 1993 dikci, že „plátci jsou také ... fyzické osoby, které ... použijí vybrané výrobky osvobozené od daně podle §8 odst. 1 písm. b), §23 a §29 pro jiné účely než tam stanovené“, neznamenalo to rozšíření okruhu plátců daně nad rámec vyplývající z ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb. Bylo to jen určité upřesnění, aby bylo výslovně jasné, že ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb. se vztahuje i na případy, kdy dojde jen ke změně účelu, k němuž je výrobek určen, a případně i ke změně značení produktu, která je s tím spojena. Lze konstatovat, že to, co až dosud vyplývalo z výkladu ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb., se s účinností zákona č. 199/1993 Sb. stalo výslovným textem zákona a tím omezilo možnosti jeho obcházení.
V žádném případě není možné akceptovat námitky obviněného F. B. uplatněné v tom smyslu, že změna označení prodávaného produktu oproti jeho označení při nákupu měla jen administrativní povahu, že vyjadřovala jen jiný stupeň obecnosti v pojmenování produktu a že byla bez právní relevance. Tyto námitky jsou zcela odtrženy od skutečné podstaty věci. Změnou označení produktu se zároveň deklarovala změna účelu, ke kterému byl produkt určen. Právní relevance této změny byla naopak mimořádně významná, protože předmět uskutečňovaných obchodů tak přešel z okruhu výrobků, které nepodléhaly spotřební dani, do okruhu výrobků, které této dani podléhaly. To obviněným umožnilo prodávat produkt za zvýšenou cenu zahrnující i takovou složku, která jinak odpovídala spotřební dani a kterou si obvinění ponechávali, protože obviněný J. C. nesplnil povinnost registrovat se jako plátce daně u finančního úřadu, nepředkládal mu daňová přiznání a neodváděl daň (přitom vůči kupující straně obvinění vždy výslovně deklarovali, že cena je včetně spotřební daně).
Obviněný F. B. v dovolání podepřel své námitky tím, že odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 1999, sp. zn. 9 Tz 174/98. K tomu je třeba poznamenat, že tímto usnesením Nejvyšší soud rozhodl o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v obdobné trestní věci proti usnesení vrchního soudu, jímž byla věc po zrušení rozsudku krajského soudu jako soudu prvního stupně vrácena státnímu zástupci k došetření. Důvodem stížnosti pro porušení zákona primárně byl nesouhlas ministra spravedlnosti s vrácením věci státnímu zástupci k došetření a jeho názor, že věc měla být vrácena krajskému soudu, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V odůvodnění citovaného usnesení (str. 20) v souvislosti s otázkou, jaký konkrétní produkt byl do České republiky dovezen, vyslovil senát Nejvyššího soudu názor, že „pokud by nebyla vyvrácena obhajoba, že ve skutečnosti byla do České republiky dovážena motorová nafta, deklarovaná ovšem jako lehký topný olej, mohlo by se případně jednat o protiprávní jednání samotného dovozce této komodity, nikoli však obviněných“. Tento názor není v posuzované věci obviněného F. B. použitelný. Jde o názor, který byl soudní praxí překonán, zejména pokud byla usměrněna a konec konců i sjednocena nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 157/97, v němž byl akceptován takový výklad pojmu „výroba“, jaký byl podán v předcházejících částech tohoto usnesení a předtím i v rozhodnutích Krajského soudu v Plzni a Vrchního soudu v Praze. Jestliže byl ropný produkt, který byl způsobilý plnit účel motorové nafty, dovezen pod označením „lehký topný olej“ nebo „plynový olej“ a tím se ocitl mimo dosah spotřební daně, přičemž byl dovozcem prodán obviněnému J. C. s doložkou, že nesmí být použit jako pohonná hmota do spalovacích motorů, pak je třeba za akt výroby motorové nafty považovat změnu v určení účelu ropného produktu při jeho dalším prodeji obviněným J. C. v součinnosti s obviněným F. B.
Nejvyšší soud neměl v dovolání obviněného F. B. podklad k tomu, aby na napadeném usnesení Vrchního soudu v Praze cokoli měnil, a proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nad rámec samotného rozhodnutí o dovolání pokládá Nejvyšší soud za nutné vyjádřit se k délce dovolacího řízení. Obhájce podal za obviněného F. B. dovolání u Krajského soudu v Plzni dne 11. 4. 2003, avšak věc byla ve stavu umožňujícím rozhodnout o dovolání předložena Nejvyššímu soudu až dne 13. 9. 2010. Tato prodleva souvisela s tím, že poté, co Vrchní soud v Praze rozhodl o odvoláních, byl obviněný nedosažitelný, nebylo možné doručit mu rozhodnutí odvolacího soudu a nebyly splněny podmínky pro vznik tzv. fikce doručení. Krajskému soudu v Plzni se podařilo rozhodnutí odvolacího soudu doručit obviněnému až dne 10. 6. 2010. Teprve tím obviněnému ve skutečnosti začala běžet dovolací lhůta (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a po jejím uplynutí byly splněny podmínky pro předložení věci Nejvyššímu soudu (§265h odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec