ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.1165.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1165/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. 10. 2010 o dovolání, které podal obviněný D. V. G. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 55 To 123/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 245/2009, takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolaní obviněného D. V. G. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 25. 1. 2010, sp. zn. 1 T 245/2009, byl obviněný D. V. G. uznán vinným v bodě 1 trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. l tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodě 2 trestným činem útoku na veřejného činitele podle §156 odst. l písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §222 odst. l tr. zák., §35 odst. l tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na čtyři léta, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §229 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody. Kromě toho bylo rozhodnuto také ohledně obviněného M. I.
Odvolání obviněných D. V. G. a M. I. , podaná proti výroku o vině a proti výroku o trestech, byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 25. 3. 2010, sp. zn. 55 To 123/2010, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Obviněný D. V. G. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolaní proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Výrok o zamítnutí svého odvolání napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. g), l) tr. ř. Vytkl, že skutek uvedený v bodě 1 výroku o vině byl nesprávně posouzen jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. l tr. zák. a že správně měl být posouzen podle §221 tr. zák., neboť jeho úmysl nesměřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví. Poukázal na to, že jednal ve stavu opilosti a že šlo o malicherný spor. Namítl, že ani není zřejmé, že by zranění považované za těžkou újmu na zdraví způsobil právě on. Zpochybnil také správnost právního posouzení skutku uvedeného v bodě 2 výroku o vině, a to námitkou, že nebyla splněna ta podmínka trestného činu útoku na veřejného činitele podle §156 odst. l písm. b) tr. zák., která spočívá v tom, že výhrůžka pronesená na adresu veřejného činitele musí vzbudit důvodnou obavu. Obviněný D. V. G. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. l tr. zák. spáchaný v jednočinném souběhu s trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Liberci, s nimiž se v napadaném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, spočíval v tom, že obvinění D. V. G. a M. I. společně na ubytovně v L. , N. S. dne 5. 10. 2009 kolem 22,30 hodin poté, co byli D. K. požádáni, aby nerušili noční klid, vtrhli do pokoje č. 203, při vstupu vysadili dveře, v pokoji vyhrožovali T. B. , D. K. , J. J. a M. K. , že to tam všechno vybijí, a ačkoli byli opakovaně vyzváni, aby z pokoje ihned odešli, v pokoji setrvali, napadli nejprve T. B. , jehož nejméně dvacetkrát udeřili pěstmi do oka, obličeje a hlavy, poté napadli D. K. , jehož nejméně patnáctkrát udeřili pěstmi do obličeje, zatlačili ho na postel, kopli ho kolenem do obličeje, vyhrožovali mu, že si dojdou pro kudlu a vrazí mu ji do břicha, následně znovu napadli T. B. , jehož udeřili pěstí do zubů, uchopili ho za spodní zuby a rozvírali mu čelisti, křičeli na něj, že ho zabijí, nejméně osmkrát ho udeřili do obličeje, znovu napadli i D. K. , jehož opakovaně udeřili pěstmi a lokty do hlavy, obviněný D. V. G. uchopil vysazené dveře, zvedl je nad hlavu a rozběhl se proti D. K. , který však rukou dveře odrazil, opět D. K. napadli údery pěstí, obviněný D. V. G. vyskočil na postel a kopal ho do zad a ledvin, obviněný M. I. otočil D. K. na záda, klekl mu na hrudník, škrtil ho, vyhrožoval mu, že ho uškrtí a zabije, a třikrát ho udeřili rychlovarnou konvicí do obličeje. Podle zjištění Okresního soudu v Liberci obvinění tímto jednáním způsobili poškozenému T. B. četné zhmožděniny a oděrky na hlavě a v obličeji a krevní výron oka a poškozenému D. K. zhmoždění dolní části zad a pánve, zhmoždění levé ledviny s masivním krvácením do moče, zlomeninu příčných výběžků dvou bederních obratlů, zhmoždění obličeje a otřes mozku s hospitalizací od 6. 10. 2009 do 9. 10. 2009 a následnou dobou léčení jeden až dva měsíce (bod 1 rozsudku).
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. l tr. zák. se dopustil ten, kdo jinému úmyslně způsobil těžkou újmu na zdraví.
Za těžkou újmu na zdraví podle §89 odst. 7 písm. e), ch) tr. zák. soudy považovaly zranění, které utrpěl poškozený D. K. , pokud spočívalo ve zhmoždění ledviny s masivním krvácením do moče a ve zlomenině příčných výběžků bederních obratlů. Proti tomu obviněný D. V. G. v dovolání nic nenamítal a své výhrady zaměřil proti závěru soudů, že jeho jednání bylo v příčinné souvislosti s uvedeným zraněním a že jeho úmyslem bylo způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Žádná z těchto námitek nemůže obstát.
Soudy ve shodě se zjištěními týkajícími se způsobu provedení útoku dospěly k důvodnému závěru, že útok obou obviněných byl jejich společným jednáním a že k tomu směřoval i jejich úmysl, takže šlo o spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Podstatou spolupachatelství je mimo jiné to, že každá z jednajících osob odpovídá za trestný čin tak, jako by ho spáchala sama. Z toho vyplývá, že již není rozhodné, která ze společně jednajících osob konkrétně způsobila tu či onu dílčí část celého následku činu, neboť každá ze společně jednajících osob odpovídá za celý následek.
Vztáhnou-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že odpovědnost obviněného D. V. G. za těžkou újmu na zdraví, kterou utrpěl poškozený D. K. , vyplývá z toho, že byl spolupachatelem podle §9 odst. 2 tr. zák. Ze strany obou obviněných šlo evidentně o společný útok, který byl vyvolán týmž podnětem, směřoval proti týmž poškozeným, byl široce založen co do množství ran zasazených poškozeným i použitím více různých útočných mechanismů, navíc byl provázen výhrůžkami zabitím a jeho intenzita postupně rostla. Z takto vymezeného rámce společně podniknutého útoku žádný z obviněných nijak nevybočil, takže je vyloučena jakákoli úvaha o případném excesu. Zranění, které ze společně podniknutého útoku obviněných vzešlo u poškozeného D. K. , svou povahou, závažností a rozsahem bylo adekvátním následkem útoku, nijak se nevymykalo z mezí daných způsobem a razancí útoku a z hlediska toho, že se jednalo o vážnou poruchu zdraví, bylo i plně předvídatelné. Jinak je ovšem třeba odkázat na tu část výroku o vině, v níž je výslovně uvedeno zjištění podložené především jednoznačnou svědeckou výpovědí poškozeného, že to byl právě obviněný D. V. G. , kdo poškozeného D. K. kopal do zad a ledvin, tj. útočil proti němu způsobem, který evidentně vedl ke zranění posouzenému jako těžká újma na zdraví.
Úmysl obviněného D. V. G. směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví soudy výstižně vyvodily jednak ze zjištění týkajících se intenzity útoku, jednak ze zjištění, že vážnou poruchu zdraví v podobě zranění ledviny a bederní páteře poškozený D. K. utrpěl na těch místech těla, proti kterým byly kopy vedeny. Obviněný kopal poškozeného cíleně do těchto míst, a to v té fázi celého útoku, která následovala po předchozích opakovaných úderech pěstmi a loktem směřujících zejména na hlavu poškozeného a po výhrůžkách zabitím. Obviněný kopal do poškozeného za situace, kdy poškozený ležel a obviněný za ním vyskočil na postel. Rozhodně tedy nešlo o nějaký náhodný či mimovolný zásah. Přitom obvinění zahájili tuto část útoku proti poškozenému D. K. konstatováním, že ho ještě pořádně nezmlátili (viz svědeckou výpověď poškozeného T. B. ). Tím obvinění dali jasně najevo, že dosavadní újmu poškozeného nepovažují za dostatečnou, a tomu také odpovídala zvýšená razance následující části útoku. Pokud výsledkem závěrečné fáze útoku bylo zranění ledvin a bederní páteře, které již nabylo povahy vážné poruchy zdraví ve smyslu znaků těžké újmy na zdraví, je to zcela ve shodě se záměrem, který obviněný projevil celkovým způsobem, jímž si při útoku počínal. Agresi obviněného lze sice vysvětlit jeho namítanou opilostí, avšak není možné ji tím bagatelizovat. Úmysl směřující ke způsobení těžké újmy na zdraví není s opilostí obviněného nijak neslučitelný. To platí i o namítané malichernosti sporu. Spor, který se týkal rušení nočního klidu, obviněný sám přenesl do podoby hrubého a bezohledného fyzického útoku proti poškozenému, přičemž razanci tohoto útoku neustále stupňoval. Za tohoto stavu nemůže být útok zlehčován původní malicherností sporu. Povaha sporu rozhodně není okolností, která by vylučovala úmysl obviněného způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví. Požadavek obviněného, aby jeho jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 tr. zák., tedy nelze akceptovat.
Jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm. b) tr. zák. byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu v Liberci, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, spočíval v tom, že obviněný D. V. G. na služebně Obvodního oddělení Policie České republiky v Liberci, Krajinská ul., dne 5. 10. 2009 kolem 23,30 hodin v průběhu zajištění, ke kterému došlo podle zákona o Policii České republiky, vyhrožoval policistovi pprap. Tomáši Molatovi, který realizoval zajištění obviněného, že když ho po svém propuštění potká, sejme ho a že ho nezachrání ani uniforma (bod 2 rozsudku). Z bližších okolností je patrno, že k uvedenému jednání obviněného došlo za situace, kdy byl policií zajištěn v souvislosti s předcházejícím fyzickým napadením poškozených T. B. a D. K.
Trestného činu útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm. b) tr. zák. se dopustil mimo jiné ten, kdo jinému vyhrožoval usmrcením pro výkon pravomoci veřejného činitele.
Zjištěné okolnosti jasně ukazují na to, že pronesenou výhružkou obviněný sledoval zastrašení policisty, který byl činný při jeho zajištění. Z toho, jak jsou konstruovány znaky trestného činu útoku na veřejného činitele podle §156 odst. 1 písm. b) tr. zák., je patrno, že se k jejich naplnění nevyžaduje, aby pronesená výhrůžka vzbudila skutečnou obavu u osoby, které je adresována, resp. u veřejného činitele, jehož výkonem pravomoci je výhrůžka motivována. Tím se uvedený trestný čin liší např. od trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., k jehož spáchání se vyžadovalo mimo jiné to, aby výhrůžka byla učiněna takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu. Z hlediska systematiky trestního zákona je trestný čin útoku na veřejného činitele zařazen do třetí hlavy zvláštní části, tj. mezi trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných, a v tomto rámci je zakotven v prvním oddílu, který pojednává o trestných činech proti výkonu pravomoci státního orgánu a veřejného činitele. Chráněn je tedy zájem na tom, aby výkon pravomoci probíhal nerušeně bez zásahů, které mají mimo jiné povahu výhrůžek specifikovaných v §156 odst. 1 tr. zák. Takové výhrůžky narušují výkon pravomoci již tím, že jsou vážně pronášeny, a to bez ohledu na to, zda jejich účinkem bylo vyvolání skutečné obavy. Pokud podle námitek obviněného D. V. G. nebylo zjištěno, že by jeho výhrůžky vzbudily skutečnou obavu u policisty, jemuž byly určeny, nelze tím správnost výroku o vině nijak zpochybnit.
Rozsudek Okresního soudu v Liberci není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení žádného ze skutků, jimiž byl obviněný D. V. G. uznán vinným. Rozsudek tedy není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z toho vyplývá, že ani napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného D. V. G. podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec