ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.1205.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1205/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. 10. 2010 o dovolání obviněného P. K. proti usneseni Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 4 To 60/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 3 T 38/2008 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 3 T 38/2008, byl obviněný P. K. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. l tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen za tento trestný čin a dále za pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. l tr. zák., §247 odst. l písm. b), e) tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Opavě ze dne 19. 10. 2007, sp. zn. 27 T 135/2007, podle §234 odst. l tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky a čtyři měsíce nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, přičemž podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v citovaném trestním příkaze a další obsahově navazující rozhodnutí. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř., podle §229 odst. l a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Jako trestný čin loupeže podle §234 odst. l tr. zák. posoudil Okresní soud v Opavě skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný P. K. společně s obviněným E. L., který již byl odsouzen, dne 28. 6. 2007 před půlnocí v O. v parku na V. náměstí napadli poškozeného K. B. tak, že ho přiklekli k zemi, opakovaně ho udeřili pěstí do hlavy a celého těla, následně mu prohledali oděv, přičemž mu odcizili z kapsy kalhot částku 100 Kč, kapesní rádio v hodnotě 50 Kč a dvoje brýle v hodnotě 60 Kč a 20 Kč a dále mu odcizili také bundu v hodnotě 60 Kč.
Odvolání obviněného P. K., podané proti výroku o vině i dalším výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 4. 2010, sp. zn. 4 To 60/2010, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný P. K. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě. Výrok o zamítnutí odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. V mezích tohoto odvolacího důvodu namítl, že skutek byl nesprávně posouzen jako trestný čin loupeže podle §234 odst. l tr. zák., neboť z výroku o vině není patrno, že by obvinění poškozeného napadli v úmyslu odcizit mu nějaké věci. Vyjádřil názor, že znakům trestného činu loupeže podle §234 odst. l tr. zák. neodpovídá zjištění, podle něhož obvinění poškozeného nejprve napadli a teprve následně mu odcizili jeho věci. Mimo rámec dovolacího důvodu uvedl, že bylo prokázáno, že se v místě činu v době, kdy k němu došlo, vůbec nezdržoval. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a aby přikázal Krajskému soudu v Ostravě věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání se zčásti zakládá na námitkách, které nejsou dovolacím důvodem, a že pokud se dovolání opírá o námitky, které odpovídají dovolacímu důvodu, je zjevně neopodstatněné.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který nelze podat z jakéhokoli důvodu, nýbrž jen z některého z důvodů výslovně uvedených v §265b odst. l písm. a) až 1) tr. ř. Podat dovolání z jiného důvodu je vyloučeno.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z toho, jak je konstruován uvedený dovolací důvod, je zřejmé, že pod něj spadají pouze takové námitky, jimiž dovolatel tvrdí, že skutkový stav, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, nevykazuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Dovolacím důvodem jsou právní námitky proti kvalifikaci skutku, tak jak byl zjištěn soudy. Dovolacímu důvodu neodpovídají skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, tím i změny ve skutkových zjištěních soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí. Z podnětu dovolaní podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzované věci se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Opavě, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Ostravě, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor, a to ani v otázce totožnosti osoby obviněného P. K. s jedním ze spolupachatelů. Obviněný P. K. již v původním řízení namítal, že na místě činu v době jeho spáchání nebyl, a odvolával se na alibi, které mu potvrzovala svědkyně K. D. Soudy však nepovažovaly výpověď této svědkyně za věrohodnou s ohledem na její vztah k obviněnému a na zjištění, že sám obviněný svědkyni instruoval, jak má v jeho prospěch vypovídat, a také s ohledem na to, že tvrzení svědkyně neodpovídala některým objektivně zjištěným okolnostem. Zjištění, že obviněný P. K. byl jedním ze spolupachatelů, soudy založily na výpovědi obviněného E. L., který opakovaně a jednoznačně uvedl, že druhým spolupachatelem byl obviněný P. K., přičemž konkrétně popsal způsob jeho jednání, byť sám se snažil svou účast na útoku bagatelizovat. Soudy výstižně poukázaly na to, že výpověď obviněného E. L. korespondovala se svědeckou výpovědí poškozeného, který výslovně potvrdil, že byl napaden dvěma útočníky, i když identifikoval jen obviněného E. L. Při hodnocení výpovědi obviněného P. K., který svou přítomnost popíral, soudy zdůraznily také to, že jeho výpovědi byly rozporné a měněné v závislosti na vývoji důkazní situace, které přizpůsoboval svou obhajobu. Zjištění soudů, že obviněný P. K. byl jedním z útočníků, tedy má zřetelné obsahové zakotvení ve výpovědi obviněného E. L., která je nepřímo podporována svědeckou výpovědí poškozeného. Soudy srozumitelně, přehledně, ověřitelně a především logicky vysvětlily své hodnotící úvahy, aniž se dopustily jakékoli deformace důkazů nebo jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje s jejich skutkovými zjištěními, není dovolacím důvodem.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. l tr. zák. se dopustil mimo jiné ten, kdo proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Skutkový stav, který zjistily soudy, odpovídá zákonným znakům uvedeného trestného činu. Námitky obviněného uplatněné v tom smyslu, že nešlo o jeden loupežný útok, ale o dva samostatné útoky, z nichž první směřoval proti tělesné integritě poškozeného a druhý proti jeho majetku, nemají žádné opodstatnění. Těmto námitkám nedodává důvodnost ani formulace skutkové části výroku o vině, v níž je poněkud neobratně uvedeno, že obvinění „napadli bitím poškozeného ..... následně mu prohledali oděv a ...odcizili” peníze a věci. Vzhledem k tomu, jak jsou skutková zjištění uvedená ve výroku o vině podrobněji rozvedena zejména v odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Opavě, je evidentní, že použitím slova „následně” tento soud vyjádřil pouze posloupnost či pořadí jednotlivých dílčích aktů jednání obviněných, a nikoli to, že by se jednání obviněných rozpadalo do dvou zcela oddělených a samostatných částí, z nichž každá by vyžadovala také samotné právní posouzení. Ze zjištění uvedených v odůvodnění rozsudku je zřejmé, že obě části posuzovaného jednání na sebe bezprostředně navazovaly a tvořily jeden celek. Ostatně ze svědecké výpovědi poškozeného, o kterou se tato zjištění opírají, jasně vyplývá, že zatímco obviněný E. L., jehož poškozený poznal, na něm seděl a zacpával mu ústa, druhý útočník (tj. obviněný P. K.) ho šacoval, sundal mu boty, hledal peníze v jeho ponožkách atd. Fyzické napadení poškozeného tedy očividně směřovalo k tomu, aby se útočníci zmocnili jeho peněz či jiných věcí. Použité násilí evidentně bylo i podle úmyslu útočníků prostředkem k tomu, aby se zmocnili peněz či jiných věcí poškozeného. Není tedy žádného důvodu k pochybnostem o správnosti právního posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. l tr. zák.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného P. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec