ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.1329.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 1329/2010-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 1. prosince 2010 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného P. J. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 9 To 248/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 4 T 12/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 4. 5. 2010, sp. zn. 4 T 12/2010, byl obviněný uznán vinným trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákona, znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zákona, loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona. Za tyto trestné činy byl podle §234 odst. 1 tr. zákona a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená L. Z. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání obviněného proti výroku o vině i trestu uvedeného rozsudku soudu I. stupně, Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 9 To 248/2010, podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu I. stupně ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §234 odst. 1 a §35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody opět v trvání 10 let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zákona zařadil pouze do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesouhlasí s právním posouzením jeho jednání též jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, který byl určující pro druh a výši trestu. Nesouhlasí s argumentací odvolacího soudu, že poškozenou ohrožoval po celou dobu, tedy i po dobu, kdy se zmocnil kabelky poškozené. Namítá, že v té době již bylo po útocích, seděli v autě, pouze se otočil, ze zadní části vozidla vzal tam odloženou kabelku a z ní vybral finanční hotovost a platební kartu. Poškozená sledovala jeho počínání, nedala najevo sebemenší projev nesouhlasu, a tak se důvodně domníval, že s tím souhlasí. Nepoužil tedy vůči poškozené násilí, ani jí násilím nehrozil, takže se podle názoru obviněného nemohl dopustit loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona po stránce subjektivní.
Obviněný také namítá, že nemohly být zachované jeho ovládací schopnosti ve vztahu k užití drogy, když je dlouholetým uživatelem drog od 14 let svého věku a jeho ovládací schopnosti musely být s ohledem na drogovou závislost nutně značně snížené. Nesouhlasí proto se závěrem znalce, že byl schopen odříci si požití drogy. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že obviněný s ohledem na skutková zjištění zjevně užil násilí vůči poškozené, a pohrůžky bezprostředního násilí, a to jako prostředku nátlaku na její vůli. Takto ji donutil aby ho podle jeho pokynů vozila svým autem, dále k sexuálním aktivitám a nakonec i k vydání věci. Poškozená nevyslovila nesouhlas s jednáním obviněného jen z důvodu jeho předchozího násilného jednání, v jehož důsledku rezignovala na případnou obranu. Uplatněné násilí tak ovlivnilo její vůli a v jeho důsledku strpěla, aby obviněný, nadále ozbrojený břitvou, si vzal peníze a platební karty.
K námitce obviněného ohledně zachování ovládací schopnosti ve vztahu k užití drog státní zástupce uvedl, že podle znalkyně obviněný sice jednal pod vlivem návykových látek, s jejich užíváním měl ale z dřívější doby zkušenost a znal jejich rizika. Jeho rozpoznávací i ovládací schopnosti byly jak ve vztahu k drogám, tak i ve vztahu k spáchané trestné činnosti, uchovalé, a nebyla tak vyloučena jeho trestní odpovědnost v důsledku nepříčetnosti.
Proto státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud předně zjistil, že námitka obviněného ohledně subjektivní stránky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona odpovídá uplatněnému důvodu dovolání. Proto Nejvyšší soud z hlediska této námitky přezkoumal správnost právního posouzení skutku a zjistil, že je zjevně neopodstatněná.
Ve vztahu k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona obviněný již v řízení před soudem I. stupně namítal, že by se mohlo jednat pouze o krádež (§247 tr. zákona). Soud I. stupně ale k této námitce uvedl, že i když poškozená aktivně vůči jednání obviněného nevystoupila, bylo to prakticky vyloučeno s ohledem na její předchozí zkušenosti s ním.
Zcela shodné námitky jako v dovolání, pak obviněný uplatnil také v odvolání. Odvolací soud k právní kvalifikaci podle §234 odst. 1 tr. zákona uvedl, že obviněný po celou dobu páchání trestné činnosti ohrožoval poškozenou zprvu injekční stříkačkou (že ji a její přítomné děti nakazí AIDS), později břitvou hrozil jí a jejím dětem ublížením na zdraví, vůči poškozené použil násilí, tato po celou dobu jednala ve strachu z jeho výhrůžek, a tak tomu bylo i ohledně zmocnění se kabelky, kdy neodporovala pouze z obavy, že by vůči ní mohl použít násilí.
S ohledem na skutková zjištění uvedená ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, se Nejvyšší soud plně ztotožnil s důvody, které odvolací soud ve vztahu k trestnému činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona uvedl. Z těchto skutkových zjištění vyplývá, že obviněný od nenadálého nastoupení do osobního vozidla řízeného poškozenou kolem 17.00 hodin dne 27. 7. 2009 v Ch., když v autě se nacházely i její dvě nezletilé děti, až do opuštění tohoto vozidla u výjezdu z dálnice ve Spolkové republice Německo, poškozenou nutil jednak k jízdě podle jeho pokynů nejdříve pohrůžkou nakažením AIDS použitou injekční stříkačkou, kterou ze vzdálenosti cca 20 cm namířil na ní a krátce i na její dvě děti, a později ji ohrožoval i břitvou, kterou měl v druhé ruce. Za neustálého ohrožování břitvou ji pak posléze donutil v lese i k sexuálním praktikám, přičemž ji také řízl do pravého boku a pevně jí držel za hlavu. Pokud jí posléze opět za ohrožování břitvou donutil zajet do lesa a z kabelky poškozené si vzal finanční hotovost a dvě platební karty, je i toto jednání součástí celého postupného jednání obviněného, které bylo typické tím, že poškozená byla ke všemu nucena zejména pohrůžkou bezprostředního násilí použitím břitvy. Pokud v bezprostřední návaznosti na toto setrvalé ohrožování břitvou, tj. pohrůžku bezprostředním násilím, jestliže se poškozená nepodvolí vůli obviněného, navazovalo zmocnění se uvedených věcí obviněným z majetku poškozené, které byly ve vztahu k němu cizí věcí, naplňuje toto jednání všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona. Právě tato bezprostřední návaznost na pohrůžku břitvou, v důsledku které poškozená nebyla schopna adekvátní reakce na odebrání uvedených věcí z její kabelky, a jak správně uvedl odvolací soud, jednala po celou dobu ve strachu z výhrůžek obviněného, potvrzuje příčinnou souvislost mezi pohrůžkou bezprostředního násilí a zmocněním se cizí věci ve smyslu ustanovení §234 odst. 1 tr. zákona. To ostatně potvrdil i obviněný ve své výpovědi v přípravném řízení, když uvedl, že co se týče té loupeže, tak chápe, že ta žena měla strach. Není proto podstatné, že až v závěru svého jednání, kdy poškozenou neustále pod pohrůžkou bezprostředního násilí nutil k tomu, aby něco konala nebo trpěla (vydírání §235 tr. zákona), pojal obviněný úmysl zmocnit se jejich věcí a poškozená s tím nijak nedala najevo svůj nesouhlas. Tato skutečnost nemá pro posouzení jednání obviněného jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona žádný vliv, a protože obviněný si byl celé situace plně vědom, je tím dána i subjektivní stránka tohoto trestného činu, tj. úmysl obviněného pod pohrůžkou bezprostředního násilí se zmocnit cizí věci.
Další námitka obviněného o značném snížení jeho schopnosti ovládací ve vztahu k užití návykové látky, souvisí s otázkou nepříčetnosti, která je otázkou právní a tedy spadající rovněž pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný ji v podstatě zakládá na tom, že jeho schopnost ovládací musela být nutně značně snížená, když je drogově závislou osobou. Nesouhlasí přitom se závěrem znalkyně (obor psychiatrie), že byl schopen odříci si požití drogy.
Ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie, jehož závěry znalkyně potvrdila i po výpovědi obviněného u hlavního líčení, vyplývá jednoznačný závěr, že obviněný je schopen odolat svodu psychotropních látek a vyvarovat se jejich požití. U hlavního líčení, kde obviněný široce proklamoval svoji neodolatelnou touhu k užívání drog, znalkyně také na základě jeho výpovědi konstatovala, že paměťové i intelektové schopnosti, jakož i schopnost vnímat, jsou u obviněného neporušeny, což právě svědčí o tom, že není závislý na psychotropních látkách a dokáže si je odříci. Měl totiž období kdy tyto látky nebral, a pokud by byl skutečně závislý, tak tato závislost by se mohla v období abstinence rozvinout v psychotický stav, což se ale nikdy nestalo. Pokud znalkyně v posudku uvedla, že v kritické době byl obviněný pod vlivem psychotropních látek, a podstatnou část trestné činnosti spáchal v patickém stavu toxické psychózy, za podstatné v této souvislosti označila zkušenosti obviněného jako letitého konzumenta návykových látek, s dostatečnými zkušenostmi o tom, jaké patické stavy se mohou v intoxikaci vyskytnout, když sám má již z minulosti s toxickou psychózou osobní zkušenost. Mohl tedy vznik patického stavu u sebe předpokládat, přesto se drogami intoxikoval a vědomě podstoupil rizika s tím související.
Jak již bylo výše uvedeno, otázka příčetnosti (resp. zmenšené příčetnosti) je otázkou právní. Její posuzování proto náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů, zejména pak ze znaleckého posudku z oboru psychiatrie. V tomto směru jsou závěry znalkyně jednoznačné v tom, že schopnosti jak rozpoznávací, tak i ovládací (určovací) byly u obviněného plně zachovalé. Ani v případě nepříčetnosti však není vyloučena trestní odpovědnost takového pachatele, který si tento stav přivodil sám požitím návykové látky, pokud si byl nebo mohl být vědom, že se požitím této látky může dostat do stavu, kdy není schopen ovládat své jednání. Soud I. stupně proto správně poukázal na skutečnost, že obviněný je letitým polymorfním konzumentem návykových látek a je dostatečně edukován o tom, jaké patické stavy se mohou u intoxikovaných osob vyskytnout, přičemž sám již také měl v minulosti s toxickou psychózou osobní zkušenost a je mu známá rizikovost těchto látek. Soud I. stupně také správně poukázal na zjištěnou naprostou logičnost jednání obviněného v průběhu celé události, ač se obviněný sám ve své výpovědi hájil tím, že byl značně intoxikován a dělal nelogické věci. Tato logičnost, promyšlenost a cílenost jeho jednání plně koresponduje se závěrem znalkyně o zachování rozpoznávací i ovládací schopnosti obviněného, a nesvědčí pro závěr, že tyto schopnosti obviněného byly zcela vymizelé nebo podstatně snížené. Ač tedy část jednání obviněný spáchal ve stavu toxické psychózy, která měla vliv na jeho schopnosti rozpoznávací a určovací (ovládací), vzhledem k uvedeným skutečnostem, ale i k jeho konkrétním předchozím zkušenostem se stavy po požití návykové látky, je za spáchané úmyslné trestné činy plně trestně odpovědný.
Nejvyšší soud proto shledal také v tomto směru rozhodnutí soudů správnými a námitku obviněného o „nutně značně snížené“ jeho ovládací schopnosti považuje za zjevně neopodstatněnou, přičemž se jí řádně zabývaly již soudy obou stupňů v předchozím řízení.
Protože napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. prosince 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš