ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.136.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 136/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. března 2010 o dovolání obviněného M. L. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 10 To 350/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 8/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 3 T 8/2009, byl obviněný M. L. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a byl odsouzen podle §224 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Krajská pobočka pro Středočeský kraj, Územní pracoviště Příbram, Jiráskovy sady 115, Příbram I, odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. posoudil Okresní soud v Příbrami skutek, který podle jeho zjištění spočívá v tom, že obviněný M. L. dne 27. 9. 2007 v době kolem 16:40 hod. na silnici ve směru P. – S., na 26,34 km v katastru obce M., okr. P., jako řidič osobního vozidla Land Rover Range, při jízdě rychlostí okolo 122 km/hod. porušil ustanovení §4 písm. a), b), ustanovení §5 odst. 1 písm. b) a ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích v platném znění, tím, že se plně nevěnoval řízení vozidla a plně nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích a nepřizpůsobil rychlost jízdy situaci v silničním provozu a svým schopnostem, v důsledku čehož přední částí svého vozidla narazil do zadní části osobního vozidla Volkswagen Polo, majitele P. Š., odstaveného nebo rychlostí do 15 km/h pomalu jedoucího v odstavném pruhu vpravo od vodící čáry okraje vozovky, řidičky P. Š., která při střetu utrpěla sdružené poranění životně důležitých systémů, kterému na místě nehody podlehla, a její dcera L. Š., sedící v zádržném systému na zadním sedadle utrpěla posttraumatickou stresovou poruchu projevující se extrémním zoufalstvím, úzkostí, strachem z lidí, přičemž se jedná o dlouhodobou a chronickou poruchu psychického zdraví a dále utrpěla otřes mozku, hluboké řezné a tržné rány v oblasti úst, tržné ranky v oblasti obličeje a pravého ušního boltce a uvolnění pravého horního řezáku.
Obviněný podal proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 3 T 8/2009, odvolání proti výrokům o vině a trestu a státní zástupce podal odvolání proti výroku o trestu. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 10 To 350/2009, zamítl podle §256 tr. ř. odvolání obviněného i státního zástupce.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 10 To 350/2009 , podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný především napadl závěry soudů nižších stupňů o jeho vině trestným činem ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a poukázal na to, že nebylo dostatečným způsobem zjištěno případné spoluzavinění poškozené P. Š. a že věc byla z tohoto pohledu objasněna jen povrchně. Obviněný namítl, že jeho verze průběhu nehody je z technického hlediska reálná a dodal, že za těchto okolností měla být při rozhodování uplatněna zásada in dubio pro reo. Obviněný v dovolání analyzoval možný průběh nehodového děje a zásadně odmítá zjištění, že výsledky střetu neodpovídají tomu, že by vozidlo řízené poškozenou P. Š. vyjíždělo z odstavného pruhu nebo do něj zajíždělo. Podle názoru obviněného nelze pominout, že poškozená zřejmě užila k jízdě vozidlo nezpůsobilé k provozu, u něhož podle přesvědčení obviněného docházelo k varu a úniku chladící kapaliny. Obviněný z toho dovozuje, že řidička se kvůli této závadě dostatečně nevěnovala řízení vozidla, což soudy adekvátním způsobem nevyhodnotily. Obviněný je přesvědčen, že na základě těchto úvah nelze dovodit závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu a že nebyly dány podmínky pro aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Obviněný poukázal rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 5 Tdo 1176/2004, týkající se odpovědnosti v silničním provozu, a namítl, že u něho nebylo možné dovodit porušení důležité povinnosti, které by bylo příčinou nehody. V případě posouzení skutku podle §224 odst. 1 tr. zák. by podle obviněného bylo možné akceptovat postup podle §309 tr. ř. Dále poukázal na smluvní ujednání s rodinou poškozené P. Š. a na finanční částky, které již poškozené rodině poskytl.
Obviněný M. L. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze, jakož i řízení mu předcházející, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to s pokynem doplnit dokazování o navrhované důkazy a zabývat se eventuelně i navrhovaným postupem podle §309 tr. ř.
K dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně. Poukázala na to, že obviněný v dovolání opakuje námitky jeho dosavadní obhajoby, které v podstatě uplatnil již v odvolání. Soud druhého stupně se těmito námitkami zabýval v dostatečné míře, jeho závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování a lze na ně bez výhrad odkázat. Podle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. lze v rámci dovolacího řízení vytknout vadu rozhodnutí spočívající v aplikaci hmotně právních ustanovení trestního práva či jiného právního odvětví na řádně zjištěný skutkový stav věci. Obviněný však svoje námitky formuluje na základě odlišného skutkového stavu, když podle jeho názoru došlo ke střetu poté, co poškozená P. Š. buď náhle vyjela z odstavného pruhu, nebo se po tomto vyjetí do něho vracela, takže mu vytvořila náhlou překážku. Nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že toto tvrzení obviněného je zcela odlišné od zjištění, že kterého vycházely soudy obou stupňů při právním posouzení věci. Dodala, že je nutno odmítnout veškeré úvahy a konstrukce obviněného, které vycházejí z jiného skutkového stavu věci, neboť jsou irelevantní pro posouzení důvodnosti jeho dovolání podaného z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejedná se totiž o námitky proti právnímu posouzení skutku, ale primárně o námitky proti skutkovému stavu věci, a teprve na nich budovanou argumentaci ve smyslu hmotného práva. Podle nejvyšší státní zástupkyně tak nelze akceptovat výhrady obviněného proti subjektivní stránce trestného činu, tvrzení o spoluzavinění nehody poškozenou P. Š., výhrady proti aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. ani další námitky tohoto druhu. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 5 Tdo 1176/2004 je podle nejvyšší státní zástupkyně zcela nepřípadný, protože naprosto nedopadá na skutkové okolnosti případu obviněného. Dodala, že pokud obviněný poukazuje na dohodu s pozůstalými po poškozené P. Š. a poskytnuté finanční vyrovnání, je nutné konstatovat, že při vědomí, že současně popírá svou vinu, tato situace zřetelně svědčí o tom, že jeho primárním zájmem je tímto způsobem dosáhnout odklonu v trestním řízení. Obviněný usiluje o rozhodnutí věci narovnáním nebo podmíněným zastavením trestního stíhání, aniž by ve skutečnosti akceptoval svou vinu a dal najevo opravdovou lítost nad tragickými následky svého jednání. Nejvyšší státní zástupkyně souhlasila se stanoviskem soudu prvního stupně, že tento ambivalentní postoj obviněného postrádá lidský rozměr. Již z toho je zřejmé, že postup podle §309 tr. ř. by v tomto případě nemohl splnit účel zamýšlený zákonodárcem.
Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného M. L. odmítl, a aby rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistil soud. Významné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud, a nikoli tak jak se jeho zjištění domáhá dovolatel. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Mimo meze dovolacího důvodu jsou s k u t k o v é námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud, tím i změny ve skutkových zjištěních soudu a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou sám prosazuje. Dovolání nemůže být založeno na tom, že dovolatel nesouhlasí s tím, jak soud v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotil důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodil, jak postupoval při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedl dokazování, že nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů apod. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně.
Nejvyšší soud České republiky zjistil, že obviněný učinil obsahem svých dovolacích námitek převážně námitky skutkové, tedy námitky, které směřují proti rozsahu dokazování a proti hodnocení důkazů. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle §265b tr. ř. Za námitku skutkového charakteru je nutno považovat námitku, že nebylo dostatečným způsobem zjištěno případné spoluzavinění nehody poškozenou, že poškozená údajně užila k jízdě vozidlo nezpůsobilé k provozu a že jeho verze průběhu nehody je z technického hlediska reálná. Obviněný se těmito námitkami snaží prosadit odlišný průběh skutkového děje, než ke kterému dospěly soudy nižších stupňů, a teprve v návaznosti na tvrzený odlišný skutkový děj dovozuje, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu a že nebyly dány podmínky pro aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud je v rámci řízení o dovolání vázán skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Z hlediska zákonného vymezení důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je povinností Nejvyššího soudu zabývat se otázkami právního posouzení skutku nebo otázkami jiného nesprávného hmotně právního posouzení za předpokladu, že obviněný v rámci tohoto důvodu dovolání uplatní právní námitky. Dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 trestního řádu.
Nelze souhlasit ani s námitkou obviněného, že byla porušena zásada in dubio pro reo, neboť jde o námitku procesní, kterou nelze namítat na základě uplatněného dovolacího důvodu. Obviněný sice formálně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a které nelze pod tento dovolací důvod podřadit.
Obviněný na svou obhajobu nabízí zcela nové skutečnosti a argumenty, tzv. nova, která v trestním řízení doposud neuplatnil. Takové argumenty však nelze uplatnit v řízení o dovolání, které je tzv. kasačním řízením, jehož podstatou je pouze právní přezkum.
Obviněný poukázal rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 5 Tdo 1176/2004, a namítl, že u něho nebylo možné dovodit porušení důležité povinnosti, jež by bylo příčinou nehody. V případě posouzení skutku podle §224 odst. 1. tr. zák. by pak podle obviněného bylo možné akceptovat postup podle §309 tr. ř., který upravuje narovnání. Přitom poukázal také na smluvní ujednání s rodinou poškozené P. Š. a na finanční částky, které již poškozené rodině poskytl. K těmto námitkám se již vyjádřily soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích, přičemž zejména s názorem soudu prvního stupně se Nejvyšší soud plně ztotožnil. Tento soud uvedl, že obviněný se k protiprávnímu jednání nedoznal a svůj postoj k protiprávnímu jednání vyjádřil pouze tím, že pojistnou událost nahlásil pojišťovně, poskytl poškozenému P. Š. a jeho dceři finanční vyrovnání za nemajetkovou újmu 2.000.000 Kč a zaplatil náklady léčení a ošetření poškozené L. Š. Všeobecné zdravotní pojišťovně. Pro poškozenou L. Š. nabídl další finanční částku ve výši 2.000.000 Kč. Soud prvního stupně poukázal i na to, že obviněný všechny tyto úkony či nabídky činil prostřednictvím obhájce za situace, když u hlavního líčení stál tváří v tvář poškozenému P. Š., a to s přihlédnutím k vývoji důkazní situace. Krajský soud v Praze shledal správným posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. a poukázal mimo jiné na to, že soud prvního stupně, který důkazy provádí, je jediný oprávněn hodnotit je z hlediska jejich věrohodnosti. Poukázal na to, že obviněný podle výpisu telefonních hovorů prakticky soustavně telefonoval, řízení se tedy zřejmě nevěnoval, a to, že světlé vozidlo poškozené P. Š. vůbec neviděl, sdělil svědkům ihned po nehodě, když zmateně chodil kolem svého vozidla a říkal: „co tady dělala, kde se tady vzala“. Takový závěr považuje krajský soud za logický a ani podle jeho názoru tvrzení obviněného, že nehodu (spolu)zapříčinila poškozená P. Š. tím, že mu bez jakéhokoliv znamení vjela do jeho jízdního pruhu, neobstojí. Krajský soud připomenul rozdílné výpovědi obviněného, v nichž nejprve uváděl (v přípravném řízení), že poškozená mu vjížděla do cesty, on brzdil a světelnou houkačkou na sebe upozorňoval, a že nezabránil střetu, k němuž došlo zcela určitě v jeho jízdním pruhu. Až u hlavního líčení vystoupil s tím, že se poškozené P. Š. při intenzivním brzdění snažil vyhnout vpravo, ona se tam však vracela, takže se jí již nedokázal vyhnout. V obou případech tvrzení o intenzivním brzdění buď není pravdivé, nebo – vzhledem k vysoké nárazové rychlosti – musel jet obviněný předtím podstatně rychleji, než uvedl (pak by ovšem o jeho vině nebyly rovněž žádné pochybnosti). Bez významu není ani střetová poloha vozidla poškozené P. Š., nenaznačující oblouk vyjíždění z odstavného pruhu či naopak zajíždění do tohoto pruhu. Z revizního znaleckého posudku Vysokého učení technického v Brně vyplývá, že vozidlo obviněného bylo v okamžiku střetu svými pravými koly minimálně 0,6 m v odstavném pruhu, v němž se nacházelo vozidlo řízené poškozenou P. Š. I podle přesvědčení odvolacího soudu nejsou proto pochybnosti o tom, že obviněný v důsledku výpadku pozornosti – ať už pro telefonování či z jiného důvodu – vjel zčásti do odstavného pruhu rychlostní komunikace, tam stojícího či pomalu jedoucího vozidla řízeného poškozenou P. Š. si včas nevšiml a v plné cestovní rychlosti se s ním střetl, aniž by stačil jakkoliv reagovat.
Odvolací soud se v odůvodnění usnesení, které obviněný napadl dovoláním, také zabýval návrhem obviněného, aby v jeho trestní věci soud rozhodl o schválení narovnání podle §309 tr. ř., event. podmíněně zastavil trestní stíhání obviněného podle §307 tr. ř. Takové rozhodnutí nepovažoval za možné a zdůraznil, že vzhledem k závažnosti jednání obviněného a jeho následků by takové vyřízení věci vzhledem k ustanovením §307 odst. 1 a §309 odst. 1 tr. ř. nebylo možno považovat za dostačující. Nejvyšší soud pro úplnost musí dodat, že pro oba způsoby rozhodnutí věci tzv. odklonem v trestním řízení nebyly a nejsou splněny zákonné podmínky, kterými jsou mimo jiné podle §307 odst. 1 tr. ř. to, že se obviněný k činu doznal, a podle §309 odst. 1 tr. ř. podmínka spočívající v tom, že obviněný prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán, a nejsou důvodné pochybnosti o tom, že jeho prohlášení bylo učiněno svobodně, vážně a určitě. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nepřipadá v úvahu rozhodnutí věci odklonem v trestním řízení, tedy schválením narovnání podle §309 tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2010
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek