ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.149.2010.3
sp. zn. 7 Tdo 149/2010-117
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 15. prosince 2010 o dovolání obviněného Ing. P. M. , CSc., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 4 To 30/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 4/2003, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 4 To 30/2009, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2009, sp. zn. 48 T 4/2003.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2009, sp. zn. 48 T 4/2003, byl obviněný Ing. P. M. , CSc., uznán vinným dílem dokonaným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., dílem nedokonaným trestným činem pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen podle §250a odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl zařazen pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností a družstev na dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem Praha 1, Templová č. 747, na náhradu škody částku 6.497.688,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný proti všem jeho výrokům a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o vině a trestu. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 4 To 30/2009, podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného Ing. P. M. , CSc. (dále zpravidla jen „obviněný“), uznal vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a podle §250 odst. 4 tr. zák. jej odsoudil k trestu odnětí svobody na šest let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil obviněného pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodních společností a družstev na dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem Praha 1, Templová č. 747, na náhradu škody částku 6.497.685,- Kč.
Podle zmíněného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci spáchal obviněný Ing. P. M. , CSc. trestný čin tím, že jako jednatel obchodní společnosti MINK, s. r. o., se sídlem Praha 4, Na Lysině 7, v úmyslu se obohatit, po předchozí vzájemné dohodě s občany Ukrajiny P. J. M. a S. A. T. , uzavřel dne 7. 3. 1996 pojistnou smlouvu na pojištění motorových vozidel a věcí při přepravě, , když předmětem pojištění bylo jednorázové pojištění přepravy zboží na trase B.–Ch. (Ukrajina) s a. s. Moravskoslezská kooperativa, družstevní pojišťovna (nyní Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem Praha 1, Templová č. 747), přičemž přepravovaným zbožím bylo 909 400 metrů optického vlákna zn. PCS-KP 20, jehož hodnota byla deklarována na 41 mil. Kč, byť faktická hodnota byla mnohem nižší, a to maximálně 2.182.560,- Kč plus DPH, na tuto částku byla pojistná smlouva uzavřena, za tímto účelem obviněný dne 25. 4. 1996 uzavřel smlouvu o přepravě uvedeného zboží s firmou H. – přeprava M. V. , a následně dne 15. 5. 1996 v průběhu přepravy na území Ukrajiny v úseku silnice Š. –V. K. došlo k domluvenému zinscenování dopravní nehody poté, co byl řidič vozidla M. V. P. J. M. a S. A. T. zastaven, za použití násilí byl S. A. T. vytažen z vozidla značky AVIA, kterým byl převoz zboží uskutečňován, toto vozidlo bylo S. A. T. zapáleno a došlo tak ke shoření celého vozidla i s nákladem, a poté bylo jmenovanými tamější policii oznámeno, že došlo k dopravní nehodě a v důsledku nárazu k zahoření vozidla, na tomto tvrzení obviněný Ing. P. M. , CSc., setrval i při oznámení pojistné události pojišťovně dne 24. 5. 1996 v B. , když jím bylo vyžadováno pojistné plnění podle sjednané smlouvy ve výši 40.013.600,- Kč, i když obviněný věděl, že k dopravní nehodě skutečně nedošlo, a současně, že hodnota přepravovaného zboží byla mnohem nižší, než původně deklarovaná hodnota při uzavření smlouvy, takže na základě takto uplatněného nároku mu bylo pojišťovnou vyplaceno pouze 6.497.688,- Kč a ve zbytku pojistné plnění přes trvající požadavek obviněného nebylo doposud vyplaceno, a tímto jednáním obviněný chtěl způsobit škodu a. s. Moravskoslezská kooperativa, družstevní pojišťovna (nyní Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem Praha 1, Templová č. 747) ve výši 40.013.600,- Kč.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 4 To 30/2009, podal obviněný prostřednictvím svých obhájců včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., které má obsahové náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s námitkou nevěrohodnosti výpovědi svědka M. V. Namítl, že odvolací soud se nezabýval rozpory mezi jednotlivými důkazy, bagatelizoval závěry vyšetřování ukrajinských orgánů a především vytkl odvolacímu soudu, že nehodnotil důkazy směřující ve prospěch jiné verze, než je verze obžaloby, například důkaz výpovědí svědka M. N. Obviněný na podporu svého tvrzení poukázal na řadu nálezů Ústavního soudu. Obviněný je přesvědčen, že Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací porušil zásadu rovnosti občanů před zákonem tím, že se nezabýval zásadními námitkami obhajoby. Uvedl, že při posuzování hodnověrnosti svědka M. V. měl být zohledněn i obsah podaných vysvětlení, která podal před tím, než vypovídal v postavení svědka a posoudit jako předběžnou otázku to, zda nedošlo k porušení zásady legality v neprospěch obviněného. Obviněný poukázal na vysvětlení podaná M. V. podle §158 odst. 3 písm. a) tr. ř. s tím, že jeho pozdější svědecké výpovědi jsou zcela odlišné, z čehož obviněný usuzuje, že tento svědek lhal. Podle názoru obviněného mělo být zahájeno trestní stíhání tohoto svědka přinejmenším pro trestný čin nadržování podle §166 tr. zák. Nebyla vyvrácena jeho obhajoba uplatněná před soudy nižších stupňů. Obviněný se domnívá, že trestní stíhání bylo zmanipulováno, především poskytnutím finanční odměny a slibu beztrestnosti svědku M. V. Obviněný zdůraznil s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu, že obecné soudy nemohou rezignovat na posouzení věrohodnosti výpovědi svědka, byť jej obžaloba z nějakého důvodu privileguje. Tato vada nabývá ústavní relevance tehdy, když má taková výpověď stěžejní význam pro prokázání viny (nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 608/06).
Odvolací soud podle obviněného především pominul námitku možné korupce svědka M. V. , neboť nezohlednil mandátní smlouvu uzavřenou mezi Ing. L. M. a pojišťovnou Kooperativa, a. s., v níž je získání potřebné výpovědi svědka M. V. vázáno na nadstandardně vysokou odměnu. Tímto postupem odvolací soud upřel obviněnému právo na soudní ochranu. Obviněný spatřuje zásadní pochybení odvolacího soudu také v tom, že přehlíží všechny okolnosti svědčící o nehodnověrnosti svědků M. V. , Ing. J. V. , Ing. L. M. , jakož i v tom, že nebyly dány zákonné podmínky pro výslech svědkyně M. P. jako utajeného svědka podle §55 odst. 2 tr. ř. I v tomto ohledu obviněný opřel své námitky o řadu nálezů Ústavního soudu. Namítl také, že nebyl vyslechnut svědek S. A. T. , který byl vedle svědka M. V. přímým účastníkem událostí na Ukrajině. Obviněný je proto přesvědčen, že, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces vyplývající jak z článku 36 Listiny základních práv a svobod, tak i z Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný namítl, že již trest odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku uložený soudem prvního stupně považoval za neúměrně přísný. Odvolací soud mu však uložil ještě přísnější trest se zařazením do věznice s ostrahou. Obviněný je přesvědčen, že vzhledem k jeho věku, zdravotnímu stavu i bezúhonnosti přicházelo v úvahu zařazení do věznice s mírnějším režimem. Obviněný se domnívá, že správně mělo být aplikováno ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. Vytkl odvolacímu soudu, že neodstranil vadu spočívající v použití ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. a že se neřídil úvahami obsaženými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04. Je přesvědčen, že vzhledem k vybočení výroku o trestu z ústavního rámce z hlediska jeho přiměřenosti, může namítat nesprávnost uložení druhu či výměry trestu v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 4 To 30/2009, aby zrušil také rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2009, sp. zn. 48 T 4/2003, a dále aby postupoval podle §265l tr. ř. Obviněný současně učinil podnět, aby podle §265h odst. 3 tr. ř. předseda senátu Krajského soudu v Brně navrhl odklad výkonu rozhodnutí nebo přerušení tohoto výkonu a pokud by předseda senátu Krajského soudu v Brně neshledal důvody pro takový postup, navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupoval podle §265o odst. 1 tr. ř. a sám odložil nebo přerušil výkon trestu.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný v úvodní části svého dovolání zpochybňuje správnost skutkových závěrů učiněných soudy nižších stupňů. Takové námitky se však zcela míjí nejen s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale i s dovolacími důvody ostatními, byť neuplatněnými. K další části dovolací argumentace obviněného uvedla, že námitky proti druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí je možné v dovolání úspěšně uplatnit v rámci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. K takovému pochybení však nedošlo a obviněný je ani netvrdí. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák., a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím zmíněného ani jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. K námitce obviněného, že ve věci mělo být aplikováno ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., a měl mu být mimořádně snížen ukládaný trest odnětí svobody, nejvyšší státní zástupkyně poukázala na usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 872/2006, a dovodila, že ani tato námitka nemůže naplnit žádný z uplatněných dovolacích důvodů.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. neodmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. Zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí i řízení mu předcházejícího se posuzuje v řízení o dovolání podle skutkového i právního stavu platného v době, kdy rozhodnutí bylo učiněno, popřípadě kdy bylo konáno řízení, jež mu předcházelo (ex tunc). Zákon zde tzv. nova (nové skutečnosti a důkazy) nepřipouští, protože ta by mohla být důvodem k obnově řízení.
Nejvyšší soud je v řízení o dovolání vázán důvody dovolání. Vymezení dovolacího důvodu je podle §265f odst. 1 tr. ř. obligatorní náležitostí dovolání, neboť limituje obsah a rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu podle §265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud vychází v souladu s judikaturou Ústavního soudu z názoru, že výklad dovolacích důvodů musí respektovat ústavní příkaz rovnosti účastníků řízení, zakotvený mimo jiné v článku 96 odst. 1 Ústavy České republiky a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod s tím, že dovolací řízení se nenachází mimo ústavní rámec pravidel spravedlivého procesu vymezeného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, přičemž rozhodovací praxe nesmí narušovat ústavní zásadu rovnosti účastníků řízení (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, týkající se rovnosti účastníků a práva obviněného v trestním řízení).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podstatou právního posouzení skutku jako posouzení hmotně právního je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav, který zjistil soud. V dovolání je možné namítat, že skutkový stav, který zjistil soud, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Lze tedy vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem. Mimo meze dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotil soud. Dovolání je mimořádný opravný prostředek určený k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z těchto důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, jestliže se jedná o případ tzv. opomenutých důkazů, apod.
Nejvyšší soud zjistil, že státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně podala dne 30. 4. 2003 Krajskému soudu v Brně obžalobu na obviněného Ing. P. M. , CSc., ze dne 28. 4. 2003, sp. zn. 2 KZv 26/2002, pro skutek kvalifikovaný jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák. Krajský soud v Brně obžalobu předběžně projednal dne 27. 2. 2004 v neveřejném zasedání, které odročil na neurčito za účelem opatření důkazů cestou právní pomoci orgány činnými v trestním řízení Ukrajiny. Předběžné projednání obžaloby podle §181 odst. 1 tr. ř. slouží k tomu, aby soud zjistil, zda podaná obžaloba poskytuje spolehlivý podklad pro další řízení, zda v přípravném řízení nedošlo k závažným procesním vadám, které nelze napravit v řízení před soudem, a zda byly v přípravném řízení objasněny základní skutečnosti, bez kterých není možno hlavní líčení provést a v něm rozhodnout. Předběžné projednání obžaloby je prostředkem ochrany občanských práv a svobod obviněného a je složkou v systému záruk zákonnosti v přípravném řízení.
Krajský soud v Brně v tomto stadiu trestního řízení měl zřejmě pochybnosti o tom, zda byl obviněný důvodně postaven před soud, a zda by nebylo na místě věc vrátit státnímu zástupci k došetření. To by odpovídalo výsledkům předběžného projednání obžaloby, ale místo toho soud prvního stupně rozhodl o opatření důkazů cestou mezinárodní právní pomoci. Dne 25. 5. 2007 Ministerstvo spravedlnosti České republiky postoupilo Krajskému soudu v Brně doklady o vyhovění dožádání ze dne 23. 2. 2006 ve věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 4/2003. Jde o protokoly o výsleších svědků S. A. T. , P. J. M. , I. P. M. , V. I. O. , M. J. V. a E. E. T. Při neveřejném zasedání dne 30. 10. 2007, jehož předmětem bylo předběžné projednání obžaloby, Krajský soud v Brně rozhodl, že ve věci bude nařízeno hlavní líčení.
Hlavní líčení v trestní věci obviněného bylo nařízeno na den 25. 1. 2008. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 3. 2009, sp. zn. 48 T 4/2003, uznal obviněného Ing. P. M. , CSc., vinným dílem dokonaným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., dílem nedokonaným trestným činem pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a odsoudil jej podle §250a odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyři a půl roku. Podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil obviněného pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností a družstev na dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem Praha 1, Templová č. 747, na náhradu škody částku 6.497.688,- Kč.
Vrchní soud v Olomouci rozhodl rozsudkem ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 4 To 30/2009, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného Ing. P. M. , CSc., zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že uznal obviněného Ing. P. M. , CSc., vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a odsoudil jej podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil obviněného pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. obviněnému uložil trest zákazu činnosti, který spočívá v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu nebo prokuristy obchodních společností a družstev na dobu čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obviněnému povinnost zaplatit poškozené společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem Praha 1, Templová č. 747, (dále zpravidla jen: ,,pojišťovna Kooperativa, a. s.“) na náhradu škody částku 6.497.685,- Kč.
Vrchní soud v Olomouci v odůvodnění rozsudku ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 4 To 30/2009, uvedl, že v řízení, které předcházelo rozsudku soudu prvního stupně, neshledal podstatné vady spočívající zejména v porušení ustanovení trestního řádu, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo na obhajobu, které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku a neshledal důvody pro zrušení napadeného rozsudku podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dále uvedl, že soud prvního stupně provedl všechny důkazy k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí. Podle odvolacího soudu dospěl ke správným skutkovým závěrům a odvolací soud se s nimi zcela ztotožnil. Ztotožnil se také s příslušnou částí odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 3 – 82 až na výjimky (č. l. 1827 spisu). Tím se v obecné rovině vypořádal s odvolací námitkou obviněného, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav věci a že nebyly hodnoceny rozpory mezi jednotlivými důkazy navzájem a mezi obhajobou obviněného. K provádění a hodnocení důkazů uvedl, že Krajskému soudu v Brně „lze vytknout pouze formální pochybení spočívající v tom, že konstatoval i důkazy (str. 60 – 63 odůvodnění napadeného rozsudku), a to výslechy svědků P. J. M. , S. A. T. , I. P. M. , V. I. O., M. J. V. a E. E. T. , které byly opatřeny cestou mezinárodní právní pomoci. Tyto svědecké výpovědi totiž nalézací soud neprovedl v průběhu hlavního líčení k důkazu a tedy nemohl při svých skutkových závěrech vycházet ze zjištění učiněných z těchto důkazů, současně tudíž neměl tyto důkazy ani konstatovat v odůvodnění napadeného rozsudku. Na straně druhé ve vztahu ke skutkovým zjištěním a následným závěrům je toto pochybení pouze formální , neboť shodná zjištění učinil nalézací soud ze spisu č. 7 o správním deliktu ve věci dopravní nehody (č. l. 1171 - 1204)“.
Nejvyšší soud nepovažuje takové hodnocení postupu soudu prvního stupně za „formální pochybení“. Z ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. vyplývá povinnost soudu postupovat v souladu se svými právy a povinnostmi, která vyplývají z trestního řádu a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Jestliže Krajský soud v Brně při předběžném projednání obžaloby a jen proto, aby mohl nařídit hlavní líčení, požádal cestou mezinárodní právní pomoci o výslechy výše uvedených svědků, nejednalo se o takové doplnění dokazování, které by mohl v dalším řízení zcela pominout. Přitom svědci P. J. M. a S. A. T. podle popisu skutku v odsuzujícím rozsudku soudu jednali s obviněným, měli zastavit řidiče vozidla svědka M. V. , svědek S. A. T. měl svědka M. V. vytáhnout z vozidla zn. AVIA, kterým byl převoz zboží uskutečňován, toto vozidlo měl zapálit, přičemž došlo ke shoření celého vozidla i s nákladem a poté tito svědci měli oznámit ukrajinské policii, že došlo k dopravní nehodě a v důsledku nárazu k zahoření vozidla. Tato zjištění uvedená v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, zcela vylučují závěr, že nebylo nutno provést důkaz protokoly o výsleších svědků P. J. M. a S. A. T. , kteří se na jednání obviněného měli přímo podílet, ale i dalších svědků, kteří se dostavili na místo na silnici, na němž shořelo vozidlo zn. AVIA i s nákladem. Soud prvního stupně neprovedl důkaz přečtením protokolů o výsleších těchto svědků, ačkoliv v rámci mezinárodní právní pomoci požádal o výslechy zmíněných svědků, ale i dalších svědků a disponoval protokoly o jejich výsleších .
Vrchní soud v Olomouci , který považuje neprovedení těchto důkazů za tzv. formální pochybení , sám nedoplnil dokazování přečtením protokolů o výsleších zmíněných svědků a navíc nevyslechl jako svědka ani S. A. T. , který byl dne 29. 9. 2009 přítomen v době konání veřejného zasedání o odvolání v trestní věci obviněného v budově Vrchního soudu v Olomouci. Vrchnímu soudu v Olomouci byl přitom dne 7. 9. 2009 doručen návrh obhájce JUDr. Milana Staňka, aby v rámci odvolacího řízení byl vyslechnut jako svědek PhDr. Z. R. , CSc., a také svědek S. A. T. , který projevil ochotu před soudem vypovídat a dostavit se k soudu na vlastní náklady (č. l. 1743 – 1746 spisu). Při veřejném zasedání obviněný trval na výslechu svědka S. A. T. Odvolací soud vyhlásil usnesení, že mimo jiné bude rozhodnuto v konečné poradě senátu o návrzích na doplnění dokazování, pokud jde o ukrajinské originální listiny a výslech svědka S. A. T. Po přerušení veřejného zasedání vyhlásil předseda senátu usnesení, že důkazní návrhy obhajoby na výslech svědka S. A. T. , přeložení a přečtení listin s tímto svědkem souvisejících, se zamítají. Zamítnutí návrhů odůvodnil tím, že tyto důkazy jsou nadbytečné, protože skutkový děj byl zjištěn a spolehlivě prokázán z provedených důkazů a je nadbytečné doplňovat dokazování o případné další důkazy. Podle odvolacího soudu stanovisko svědka S. A. T. k projednávanému případu je zřejmé ze spisu č. 7 o správním deliktu ve věci dopravní nehody (č. l. 1171 – 1204 spisu), a nelze očekávat, že by tento důkaz mohl jakkoliv zvrátit důkazní situaci (č. l. 1829 spisu). Nejvyšší soud v této souvislosti poznamenává, že S. A. T. podal dne 13. 5. 2002 vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř. (č. l. 224 – 229 spisu), přičemž úřední záznam o podaném vysvětlení slouží v řízení před soudem k tomu, aby soud zvážil, zda osobu, která podala vysvětlení, vyslechne jako svědka. Odvolací soud nerozhodl ani o návrhu obviněného, aby byl jako svědek vyslechnut PhDr. Z. R. , CSc. Je tedy zřejmé, že významné skutečnosti nebyly dostatečně objasněny nebo nebyly vůbec objasněny a vznikají proto pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudů.
Takový postup soudu je v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř., právem obviněného na obhajobu a právem na spravedlivý proces a představuje případ tzv. opomenutých důkazů , tj. důkazů, o nichž v řízení před soudem nebylo rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a které proto téměř vždy zakládají nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně také jeho protiústavnost (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 51/96). Soud sice nemá povinnost provést veškeré důkazy, které některá ze stran trestního řízení navrhne, avšak provedení těchto konkrétních důkazů výpověďmi svědků, kteří se měli přímo podílet na jednání obviněného, i svědků, kteří byli krátce po požáru vozidla a nákladu na místě, kde k němu došlo, bylo zcela zásadní a nezbytné pro spravedlivé rozhodnutí věci, a to nejen vzhledem k výpovědi svědka M. V. , ale i dalším důkazům, které byly ve věci provedeny. Ve vztahu k závěru soudu o předem domluveném zinscenování zapálení vozidla s nákladem se jedná o tzv. opomenuté důkazy.
Nejvyšší soud přisvědčil námitce obviněného, že se soudy nedostatečně vypořádaly s otázkou hodnověrnosti svědka M. V. a věrohodností jeho výpovědi. Soudy obou stupňů přešly bez jakéhokoliv posouzení skutečnost, že svědek M. V. učinil písemné prohlášení o události ze dne 15. 5. 1996 až dne 6. 12. 2001, tedy po více než pěti letech, přičemž se neobrátil na orgány činné v trestním řízení a setrvával až do 6. 12. 2001 na své verzi skutkového děje, podle níž se jako řidič vozidla dostal do smyku po najetí na olejovou skvrnu, která byla na vozovce, vozidlo poté narazilo na patník, došlo ke vznícení vozidla, jehož následkem shořelo celé vozidlo i převážený náklad. Svědek M. V. takto popsal skutkový děj nejen ve své výpovědi ukrajinské milici, požárnímu inspektorovi a dalším osobám, které se krátce po shoření vozidla i nákladu dostavily na místo požáru, ale i obviněnému pro účely nahlášení pojistné události tehdejší pojišťovně Moravskoslezská kooperativa, družstevní pojišťovna, a. s. Svědek M. V. popsal stejným způsobem skutkový děj i tehdy, když sám uplatňoval jménem společnosti H. – přeprava M. V. , nárok na pojistné plnění za zničení vozidla zn. AVIA, u České pojišťovny, a. s. Tato pojišťovna mu skutečně na základě jeho žádosti a po provedeném šetření proplatila náhradu 60.000,- Kč, kterou svědek M. V. převzal.
Obviněný učinil součástí svých námitek proti věrohodnosti výpovědi svědka M. V. také to, že svědek M. V. tvrdil, že obviněný Ing. P. M. , CSc., přijel do U. druhý den po nehodě, zatímco pracovníci pojišťovny J. D. a Ing. J. Š. přijeli až za dva dny po nehodě. Je nesporné, že k události došlo dne 15. 5. 1996 a pracovníci pojišťovny přijeli do U. v časných ranních hodinách dne 17. 5. 1996, obviněný přijel dne 17. 5. 1996 asi v 10.00 hod. do U. , přičemž záznam o překročení státní hranice mezi Slovenskou republikou a Ukrajinou mu byl učiněn do cestovního pasu dne 17. 5. 1996. Obviněný poukázal na to, že svědek M. V. vypověděl před soudem, že již dne 16. 5. 1996 ho obviněný v hotelu informoval o tom, že došlo k pojistnému podvodu. Obviněný se však nejprve setkal se svědky J. D. a Ing. J. Š. a teprve poté se svědkem M. V. Obviněný v této souvislosti namítl, že soud prvního stupně se nevypořádal v souladu se zákonem s uvedenými rozpory ve výpovědích s přihlédnutím ke zcela objektivnímu a nezpochybnitelnému důkazu, kterým je záznam v cestovním pasu obviněného.
Nejvyšší soud zjistil, že Vrchní soud v Olomouci se nezabýval touto námitkou ve svém rozhodnutí. Stejně tomu bylo i s námitkou obviněného, že na fotodokumentaci místa nehody pořízené dne 17. 5. 1996 pracovníky pojišťovny J. D. a Ing. J. Š. , je zachycen svědek M. V. v družném rozhovoru s P. J. M. , přičemž podle názoru obviněného je velmi obtížně představitelné, že by se takto svědek M. V. choval v přítomnosti člověka, který jej podle jeho výpovědi krátce před tím málem připravil o život.
Obviněný v dovolání také namítl, že odvolací soud zcela pominul jeho podstatnou námitku nevěrohodnosti výpovědi svědka M. V. o možné korupci tohoto svědka. Poukázal na to, že již v odvolání namítal, že krajský soud se nijak nevypořádal s písemnými doklady, které jsou součástí spisu, zejména s mandátní smlouvou uzavřenou mezi Ing. L. M. a pojišťovnou Kooperativa, a. s., v níž je nadstandardně vysoká odměna ve výši 1.260.000,- Kč pro Ing. L. M. vázána na získání „potřebné výpovědi svědka M. V. “. Podle obviněného je zvlášť závažný fax ze dne 27. 11. 2001, v němž zmocněnec poškozeného JUDr. Jiří Machourek doporučuje vyhovět výhradám Ing. L. M. , neboť „prakticky by to znamenalo, že v případě, že svědek (tj. M. V. ) nebude vypovídat u soudu v souladu s předanou písemnou výpovědí (sic!), nebyl by nárok na výplatu 630.000,- Kč“. Podle názoru obviněného je z tohoto přípisu zřejmé, že výpověď svědka V. byla „předpojištěna“ jeho písemným prohlášením, od něhož se neměl odchýlit. Nejvyšší soud zjistil, že tyto okolnosti nebyly soudy obou stupňů nijak hodnoceny ve vztahu k původním tvrzením svědka M. V. a náhlé změně jeho výpovědi po více než pěti letech po události, k níž došlo dne 15. 5. 1996.
Obviněný v této souvislosti zdůraznil, že svědci M. V. , Ing. J. V. a Ing. L. M. před soudem lhali, pokud jde o časovou posloupnost vzniku a využití mandátní smlouvy, neboť jak plyne ze zmíněného faxu, ještě dne 27. 11. 2001 jednali o obsahu této smlouvy. Odvolací soud pominul vliv této skutečnosti na posouzení hodnověrnosti uvedených svědků. Obviněný dále poznamenal, že svědek Ing. J. V. se zúčastňoval všech hlavních líčení, které předcházely jeho výslechu, neboť seděl jako veřejnost v jednací síni. Soud prvního stupně si této skutečnosti nepovšiml a když byl na ni upozorněn u hlavního líčení před započetím výslechu tohoto svědka, nijak nereagoval na upozornění obhájce obviněného. Zřejmě to nepovažoval za podstatné, protože se o této okolnosti nezmínil ani v rozsudku. Podle obviněného je zarážející, že se k této závažné okolnosti postavil stejně i soud odvolací. Dovolatel má za to, že i tím bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces.
Podle obviněného je také velmi podstatný úřední záznam Policie České republiky, Služby pro odhalování korupce a závažné hospodářské trestné činnosti z následujícího dne, tedy 28. 11. 2001, č. j. OKH-609-8/1-5-2001. Z tohoto úředního záznamu vyplývá, že podstatou této mandátní smlouvy je, že: „pokud M. V. poskytne rozhodující důkaz o tom, že v případě výše zmíněné havárie se nejednalo o pojistnou událost, nýbrž o úmyslné zničení vozidla, obdrží následně za podmínek uvedených v předmětné smlouvě odměnu ve výši 1.260.000,- Kč“. Vzhledem k tomu, že zápis sepsal mjr. PhDr. Zdeněk Roll, CSc., měl být vyslechnut jako svědek, stejně tak mjr. Vladimír Slabý, který byl přítomen jednání. Jak uvedl obviněný již v odvolání, mělo se tak stát tím spíše, že zmocněnec poškozené společnosti JUDr. Jiří Machourek uváděl v závěrečné řeči u soudu prvního stupně, že: „Poškozená pojišťovna se obrátila na policejní složku v domnění, že zde nalezne pomoc. To ovšem netušila, že věc bude vyřizovat mjr. PhDr. Zdeněk Roll, CSc., bývalý spolupracovník obviněného z Ministerstva vnitra … s mjr. Rollem jsem jednal v roce 2002 … v té době jsem byl obeznámen o vztazích mjr. Rolla a obžalovaného.“ Obhájce obviněného navrhoval výslech svědka PhDr. Zdeňka Rolla, CSc., i v průběhu veřejného zasedání konaného dne 29. 9. 2009 u Vrchního soudu v Olomouci, avšak odvolací soud nerozhodl o návrhu obviněného, aby byl tento svědek vyslechnut.
Podle názoru Nejvyššího soudu je pro posouzení hodnověrnosti svědka M. V. velmi významné, že tento svědek poté, co učinil písemné prohlášení ze dne 6. 12. 2001 , označené jako výpověď, na němž nechal notářem ověřit svůj podpis, přičemž nejde o výpověď svědka podle trestního řádu , byl opakovaně vyslýchán k podání vysvětlení podle §158 odst. 3, ,4 tr. ř. V prohlášení ze dne 6. 12. 2001 uvedl, že jej M. a T. zastavili, vytáhli z vozidla tak prudce, že spadl a kutálel se asi 15 metrů od auta, byl v šoku a myslel si, že ho chtějí zabít. Když se vzpamatoval, auto bylo již v příkopu, leželo na pravém boku a T. je poléval benzínem. Poté viděl hořící auto, od něhož utíkal T. s kanystrem. Zhruba za dvacet minut se k němu vrátili T. s M. v doprovodu hasičů.
Z úředního záznamu ze dne 10. 1. 2002, sepsaného Policií České republiky, Útvarem pro odhalování korupce a závažné hospodářské činnosti, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Praha a Středočeský kraj, č. j. OKH-609-13/1-5-2001, vyplývá, že vyslýchaný M. V. mimo jiné uvedl: „Věděl jsem, že pojedeme do města Ch. , ale měl jsem jet za vozidlem VAZ. Jeli jsme asi dvě nebo dvě a půl hodiny, cesta byla samá zatáčka do kopce a z kopce. Pak došlo k nehodě, jejíž příčinu nedokážu popsat. Kde bylo v té době vozidlo s Ukrajinci nevím , protože v průběhu cesty jeli střídavě za mnou a přede mnou. Buď z důvodu šoku nebo bezvědomí jsem další události sledoval až později. Byl jsem v roští, kde jsem se hrabal po čtyřech a viděl hořící vozidlo AVIA. Opodál stáli mně neznámí lidé, kteří se zřejmě stěhovali, protože měli na vozidlech zavazadla. Někdo z těchto lidí ke mě přistoupil a odvedl mě na vzdálenější mez od hořícího vozidla. Kde byli Ukrajinci z mého doprovodu nevím“ . M. V. se vůbec nezmiňuje o tom, že těmito Ukrajinci byli S. A. T. a P. J. M. , ani o tom, že by ho oba nebo jen jeden z nich vytáhli z auta a poté vozidlo zapálili, jak uváděl v prohlášení, které učinil nedlouho před tím dne 6. 12. 2001 za právní pomoci advokáta JUDr. Pavla Maliny, který byl také přítomen podání vysvětlení dne 10. 1. 2002 na Policii České republiky v Praze, Krakovské ulici č. 314.
Z úředního záznamu o podaném vysvětlení podle §158 odst. 3, 4 tr. ř. ze dne 5. 2. 2002 , který byl sepsán s M. V. Policií České republiky, Správou Jihomoravského kraje, Službou kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality v Brně, ČVS: KVV 696/30-97 , vyplývá, že vyslýchaný M. V. byl před podáním vysvětlení poučen podle §158 odst. 5 tr. ř. a dále byl poučen o trestních následcích vědomého uvedení nepravdivých údajů a možnosti postihu pro trestné činy nadržování podle §166 tr. zák., křivého obvinění podle §174 tr. zák., pomluvy podle §206 tr. zák. a poškozování cizích práv podle §209 tr. zák. Poučení porozuměl a k podstatě věci, v níž měl podat vysvětlení, vypověděl v přítomnosti JUDr. Pavla Maliny mj. následující: „Při průjezdu lesem na poměrně opuštěném místě mezi obcemi jsem projížděl levotočivou zatáčku zhruba rychlostí 25 až 30 km/h a uviděl jsem na protější straně vozovky na malé jakoby odstavné plošině zaparkované žiguli a chvíli na to jsem uviděl na pravé straně vozovky v mém směru stát oba Ukrajince, kteří mávali, abych zastavil. Viděl jsem je asi na vzdálenost dosvitu, tedy asi 40 metrů. Musím podotknout, že během cesty jsme takto nestáli poprvé, jednou nás stavěla milice a pak jsme stáli ještě jednou, nevím přesně už proč. Já jsem tedy zastavil, a v tom jeden z nich, ale nevím který, přiskočil k mým dveřím, otevřel je, chytil mě za oděv zhruba ve výši ramene, strhl mě ven a přitom řekl, vypadni, odhodil mě jako od sebe a odstrčil mě a výsledkem bylo, že jsem spadl do takové strže asi osm metrů do maliní a ostružiní. Hned jak jsem se v pádu zastavil, začal jsem se škrábat ven, když jsem vylezl do půli kopce, spatřil jsem, že moje auto hoří.“ K dotazu vyšetřovatelky proč neřekl pravdu ani pracovníkům pojišťovny, uvedl, že se prostě bál. Když byl poté vyšetřovatelkou dotázán z čí iniciativy došlo ke změně výpovědi, zda za úplatu a podobně, vyslýchaný M. V. požádal o poradu se svým advokátem JUDr. Pavlem Malinou, přičemž po poradě, k níž došlo v nepřítomnosti vyšetřovatelky, uvedl: „Dnes mi není dobře, v neděli jsem utrpěl ránu o mantinel do hlavy a mám to šité, už dnes vypovídat nechci, dostavím se jindy a věc dopovím.“
Dne 1. 3. 2002 bylo pokračováno ve výslechu M. V. , při němž podal vysvětlení podle §158 odst. 5 tr. ř., a před podáním vysvětlení byl opětovně poučen o trestní odpovědnosti za uvedení nepravdivých údajů. Podle svého prohlášení poučení porozuměl a uvedl, že nemá důvod odepřít výpověď a vypovídal. Ani tentokrát však nevypověděl nic o tom, proč změnil výpověď, zda to bylo za úplatu či z jiných důvodů. Vzhledem k odlišné výpovědi, byl vyšetřovatelkou požádán o to, aby uvedl, která výpověď je pravdivá a přesnější. K tomu sdělil, že je to výpověď poskytnutá Ing. L. M. Po předestření zmíněné výpovědi, podle níž se M. V. již večer dne 14. 5. 1996 dozvěděl na večeři s T. a M. , že náklad asi do Ch. nedoveze a že se očekává, že v případě nenadálé události uteče od auta a proč se o tom nezmínil již při výslechu dne 5. 2. 2002, M. V. uvedl: „Asi jsem si na to nevzpomněl“. M. V. i na další dotazy vždy uváděl, že si na to nevzpomněl. Nevzpomněl si ani na to, že při cestě u benzinové pumpy mu měl P. J. M. říci, aby se připravil na to, že za určitou dobu přijede na místo, kde dojde k nehodě, že viděl S. A. T. jak polévá auto benzínem a že spatřil auto v plamenech. M. V. vypověděl, že si ani nevzpomněl na to, že dne 5. 2. 2002 vypovídal tak, že na milici nebo při cestě na ni mu neznámý muž řekl, že měl on (M. V. ) najet na olejovou skvrnu, kdežto původně uváděl, že o způsobu, jak dojde k nehodě, se dozvěděl v době před nehodou.
Na výzvu vyšetřovatelky JUDr. Olgy Lepkové, aby vysvětlil, proč původně uváděl, že obviněný Ing. P. M. , CSc., mu po příjezdu na Ukrajinu řekl, že se jedná o pojišťovací podvod, a při výslechu dne 5. 2. 2002 vypověděl, že obviněný Ing. P. M. , CSc., mu řekl, aby do ničeho nešťoural, reagoval odpovědí: „Asi jsem na to zapomněl“. Stejně tak M. V. vypověděl, že se o ničem (tedy o skutečném průběhu nehody) nezmínil hasičům v Ch. , ani zástupcům pojišťovny, protože měl strach. Dále M. V. při podání vysvětlení vypověděl, že nečetl svou výpověď sepsanou milicí na Ukrajině. Dodal, že svědek Ing. L. M. mu žádné peníze neslíbil, ani od něj žádné peníze nedostal, ale kdyby dali peníze, byl by rád. Svědek Ing. L. M. mu jen řekl, že někdy bývá zvykem svědkům zaplatit, že pojišťovna svědka ocení.
Soud prvního stupně opřel závěr o věrohodnosti výpovědi svědka M. V. o jeho výpovědi z přípravného řízení učiněné dne 7. 10. 2002 a dne 27. 11. 2002 a u hlavního líčení dne 25. 1. 2008 a poukázal na to, že svědek naprosto shodným způsobem popsal okolnosti shoření vozidla a přepravovaného nákladu. V odůvodnění rozsudku na str. 74 uvedl, že: „Svědek M. V. logicky a z lidského hlediska pochopitelným způsobem vysvětlil, proč změnil svou výpověď oproti svým předcházejícím výpovědím učiněným krátce po pojistné události, svým strachem o děti a rodinu, neboť věděl, že se jedná o pracovníky KGB, kteří jsou přáteli obžalovaného M. Ve výpovědi svědka M. V. se nevyskytly rozpory, které by mohly způsobit nevěrohodnost jeho výpovědi, naopak výpověď svědka M. V. byla podpořena dalšími důkazy, takže soud neměl důvodů neuvěřit výpovědi svědka M. V. “
Výpověď svědka je nejčastějším důkazním prostředkem v trestním řízení a má proto mimořádný význam pro rozhodnutí ve věci samé. Svědkem je fyzická osoba rozdílná od obviněného, která byla vyzvána (předvolána) orgánem činným v trestním řízení, aby jako svědek vypovídala o skutečnostech důležitých pro trestní řízení, které sama vnímala (poznala) svými smysly, tedy viděla, slyšela atd., a nebo která se sama z podnětu některé ze stran dostavila za tímto účelem k orgánu činnému v trestním řízení. Svědek je nezastupitelný jinou osobou, protože jeho postavení je vytvořeno situací, kterou pozoroval, vnímal (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. I. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, str. 633). Je obecně známou skutečností, že se lidé dosti podstatným způsobem liší ve schopnosti vnímat, uchovat si v paměti a později reprodukovat to, co vnímali vlastními smysly. Pokud však jde o některé události, které jsou obecně a nebo subjektivně vnímány jako významné nebo které ovlivňují rozhodujícím způsobem, byť jen určitý úsek jejich života, je míra schopnosti vnímat, uchovat si a reprodukovat takové události převážně vyšší. Při posuzování věrohodnosti výpovědi svědka je třeba postupovat podle zásad logického myšlení a uvažování, přičemž tento postup je podmíněn nejen odbornou erudicí, ale i životními zkušenostmi těch, kteří svědeckou výpověď posuzují.
Pro posouzení hodnověrnosti svědka M. V. není podstatné, že protokoly o podání vysvětlení nelze použít v řízení před soudem jako důkaz. Rozhodné je to, že M. V. byl před podáním vysvětlení poučen o trestní odpovědnosti za uvedení nepravdivých údajů a možnosti postihu za konkrétní trestné činy, přesto vypovídal v krátkém časovém úseku (dne 10. 1. 2002 a dne 5. 2. 2002) před orgány Policie České republiky zcela rozdílně a nevzpomínal si na podstatné okolnosti týkající se skutku. V přípravném řízení při svých výsleších dne 7. 10. 2002 a dne 27. 11. 2002 vypovídal opět jiným způsobem a mnohem později u hlavního líčení dne 25. 2. 2008, již vypovídal o konkrétních okolnostech události ze dne 15. 5. 1996, o nichž se dříve podrobněji nezmínil.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací se vypořádal s námitkami obviněného týkajícími se věrohodnosti výpovědí svědka M. V. tak, že těmto odvolacím námitkám nepřisvědčil. Výslovně uvedl, že: „Skutková zjištění nalézacího soudu jsou jasná, úplná a tento se náležitě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro ustálení skutkového děje. Nad rámce odůvodnění napadeného rozsudku je třeba dodat, že tuto svědeckou výpověď je třeba hodnotit opatrně a důsledně ji konfrontovat s ostatními provedenými důkazy. Vina obžalovaného ovšem není postavena pouze na tomto jediném důkazu, byť tento důkaz je ve věci významným důkazem. Výpověď svědka V. , aniž by tento mohl předem znát výsledky znaleckého zkoumání znalců z různých odvětví, podporují právě znalecké posudky, prokazující skutečný průběh údajné dopravní nehody i shoření motorového vozidla, včetně přepravovaného nákladu, a tím současně spolehlivě a jednoznačně vyvracejí obhajobu obžalovaného. Těmto důkazům pak koresponduje i svědecká výpověď utajené svědkyně M. P. , ale i další logicky do sebe zapadající zjištění ze svědeckých výpovědí svědků J. D. , J. Š. , K. N. , Ing. J. V. , JUDr. M. V. , JUDr. Olga Lepková a Ing. M. K. , jakož i zjištění z listinných důkazů, založených ve spisu“.
Podle názoru Nejvyššího soudu není zřejmé, jak např. „zapadá“ zjištění učiněné z výpovědi svědkyně JUDr. O. L. do výpovědi svědka M. V. , kterou učinil před soudem, ani to o jaké listinné důkazy založené ve spisu se jedná. Nepřesvědčivý je zejména závěr soudu o tom, že svědek M. V. nemohl předem znát výsledky znaleckého zkoumání, a že právě závěry znaleckých posudků prokazují skutečný průběh dopravní nehody a současně podle názoru odvolacího soudu spolehlivě a jednoznačně vyvracejí obhajobu obviněného. Především se třeba zdůraznit, že podkladem pro vypracování všech znaleckých posudků byl soubor 32 fotografií pořízený dne 17. 5. 1996 na místě požáru vozidla pracovníky pojišťovny Janem Divišem a Ing. Jiřím Šejdou. Tyto fotografie jsou opatřeny na zadní straně otiskem hranatého razítka s textem: „Ministerstvo vnitra ČR, Došlo 31-01-2003, Čj. PO – 399/TÚ – 2002, Přílohy: č. 1/1 až č. 1/32“. Zadní strana přílohy č. 1/32 je opatřena otisky dvou kulatých razítek se státním znakem a nápisem Technický ústav požární ochrany ministerstva vnitra 1. Je tedy zřejmé, že uvedený soubor fotografií byl zaslán tomuto ústavu jako podklad pro vypracování znaleckého posudku. Pokud se soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku (č. l. 1702 spisu) zmiňuje o fotodokumentaci pořízené Policií České republiky na místě dopravní nehody, o níž vypovídal např. svědek K. N. , bývalý příslušník Policie České republiky (č. l. 991 až 992 spisu), pak taková dokumentace nemůže být důkazem, protože nebyla získána zákonným způsobem. Totéž platí i o videozáznamu, který měl být údajně pořízen Policií České republiky na témže místě a měl být předán vyšetřovatelce JUDr. Olze Lepkové. Fotografie ani videozáznam, které měly být pořízeny Policií České republiky, nejsou uvedeny ve spisovém přehledu. Nejvyšší soud poznamenává, že orgány činné v trestním řízení České republiky nebyly oprávněny konat jakékoliv úkony trestního řízení na území cizího suverénního státu bez jeho souhlasu. Z hlediska mezinárodního práva veřejného jsou taková jednání na území cizího státu zpravidla posuzována jako mezinárodní delikt.
Ze znaleckých posudků vyplývá podstatný závěr, že nelze jednoznačně určit příčinu vzniku požáru vozidla na základě technických podkladů obsažených ve spisu. Znalecký posudek Znaleckého ústavu VVUÚ, a. s., v Ostravě, kromě tohoto závěru dovodil, že došlo k úmyslnému zapálení automobilu pomocí hořlavé kapaliny (benzínu nebo nafty), na což lze usuzovat z rychlosti hoření a rozšíření požáru na celý automobil a jeho poškození včetně nákladu. Ze znaleckého posudku Znaleckého ústavu ADET, s. r. o., vyplývá, že patník nepoškodil autobaterii, takže nemohlo dojít ke zkratu na autobaterii a v důsledku nárazu na patník ke vzniku požáru.
Ze znaleckého posudku znalecké kanceláře LESTRA, který vypracoval soudní znalec Ing. Pavel Hrubec dne 20. 4. 2004 na žádost pojišťovny Kooperativa, a. s., vyplývá, že automobil AVIA se mohl dostat do konečného postavení před požárem samovolně z nulové rychlosti v důsledku spádových poměrů a že nemohlo v žádném případě dojít ke smyku vozidla a vyjetí ze silnice tak, jak uváděl řidič M. V. Podle znalce bylo vozidlo řízeno při sjetí na pravou stranu vozovky, jinak by se tam nedostalo. Tento závěr učinil na základě stop, které vyfotografovali dne 17. 5. 1996 pracovníci pojišťovny Kooperativa, a. s. Podle znalce tam vozidlo zřejmě narazilo, protože sloupky (patníky) byly ještě v roce 2004 poškozené, zejména jeden, který byl shodný s tím, který pojišťovna zadokumentovala v roce 1996. Podle názoru Nejvyššího soudu to však nevylučuje nehodu vozidla, ale naopak zpochybňuje tvrzení svědka M. V. , že zastavil na pokyn svědků P. J. M. a S. A. T. , kteří s vozidlem doprovázeli vozidlo řízené svědkem M. V. z B. přes území Slovenské republiky až na území Ukrajiny, kde došlo k pojistné události. Podle názoru znalce důvodem nárazu nebyl smyk, ale jízda nebo jiný technický důvod. Zatáčka se dala projet rychlostí asi 35 km/h, aniž by došlo ke ztrátě stability vozidla.
Znalec František Šebor ve svém posudku uvedl, že nelze vyloučit, resp. vyvrátit závěry šetření provedeného ukrajinskou policií a nelze proto hypoteticky spatřovat hlavní příčinu požáru v úmyslném zapálení vozidla.
Podle Nejvyššího soudu nelze zcela pominout ani to, co uvedl v odborném vyjádření znalecké kanceláře ADONE Ing. Petr Schulmeister. Po prostudování podkladů, které mu předal obviněný, znalec prohlásil, že na základě těchto podkladů nelze vypracovat znalecký posudek, protože nejsou k dispozici dostatečné technické údaje o dopravní nehodě. Chybí plánek místa dopravní nehody, který by byl zpracován v měřítku, chybí zaměření konečné polohy vozidla i zaměření mastné skvrny na vozovce. Proto znalecká kancelář vypracovala jen odborné vyjádření, v němž byla posouzena technická přijatelnost závěrů znaleckého posudku Ing. Pavla Hrubce.
Podle tohoto odborného vyjádření popis stop, které tento znalec popisuje ve znaleckém posudku, nelze v žádném případě jednoznačně přisuzovat předmětnému vozidlu AVIA, které mělo dopravní nehodu, protože stopy byly vyfotografovány několik dnů po dopravní nehodě a tyto stopy mohlo způsobit jakékoliv jiné vozidlo, které projíždělo tímto místem. Proto rozbor stop z fotodokumentace nelze považovat za průkazný. Také závěr znalce Ing. Pavla Hrubce, že zatáčku nebylo možné projet rychlostí 40 km/h nelze opřít o žádný seriozní podklad. Znalec totiž neměl pro zpracování analýzy nehodového děje k dispozici zaměření oblouku zatáčky před místem dopravní nehody a oblouk pouze odhadl. Z odborného vyjádření dále vyplývá, že pro zpracování analýzy dopravní nehody jsou zapotřebí všechny vstupní údaje, které zajistí a zpracuje policie okamžitě po dopravní nehodě.
Z těchto jen demonstrativně uvedených podstatných částí znaleckých posudků a jejich závěrů i odborného vyjádření je zcela zřejmé, že nelze souhrnně poukázat na znalecké posudky tak, jak to učinil odvolací soud, který se domnívá, že znalecké posudky potvrzují věrohodnost výpovědí svědka M. V. Dokazování se ani nezaměřilo na jiné příčiny vzniku požáru vozidla, např. na jeho iniciaci v důsledku poruchy nezávislého naftového topení vozidla. Svědek M. V. ostatně ani nebyl vyslechnut k tomu, zda používal či nikoliv topení při jízdě v časných ranních hodinách dne 15. 5. 1996, ani k tomu, zda topný systém byl bez závad. Z obecné zkušenosti totiž vyplývá, že většina řidičů při jízdě v noci v daném ročním období na delší vzdálenosti zpravidla používá topení ve vozidle. Dokazování se nezaměřilo na tuto další možnou příčinu požáru vozidla, přestože byl proveden důkaz přečtením hlášení pojistné události k pojištění majetku a odpovědnosti za škodu ze dne 24. 5. 1996 (č. l. 177 až 178 spisu). Pod kolonkou ,,Děj pojistné události“ je mimo jiné uvedeno, že: ,,Sloupek však zachytil o akumulátory na pravé straně a topení. Toto je zřejmě pravděpodobná příčina požáru, který dokonale zničil jak automobil, tak i náklad“. Obsah této listiny, který jako možnou příčinu vzniku požáru vozidla uvádí i topení vozidla, je významným důkazem ve vztahu ke znaleckým posudkům vypracovaným za účelem zjištění příčiny požáru vozidla. Žádný z těchto posudků se nezabýval otázkou možného vzniku požáru vozidla, jehož příčinou by mohlo být naftové topení vozidla, resp. náraz fungujícího naftového topení na překážku. Znalecké závěry o možné příčině požáru jsou neúplné, protože chybí závěry o možné příčině požáru vozidla i nákladu v důsledku destrukce topení vozidla.
Podle zjištění Nejvyššího soudu je nesporné, že na vozovce, na níž došlo k požáru vozidla, se nacházela mastná skvrna, zřejmě od oleje. Z fotodokumentace na č. l. 85 až 87 spisu jsou však patrné stopy pneumatik, které směřují do protisměru jízdního pruhu vozovky, kterým projížděl svědek M. V.
Naproti tomu se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nijak nezmiňuje, a proto ani nehodnotí závěry uvedené ve spisu č. 7 o správním deliktu ve věci dopravní nehody, ke které došlo dne 15. 5. 1996 na 50. km silnice M.–K. , oddělení vnitřních věcí Výkonného výboru Zakarpatského sovětu lidových poslanců Vinogradovského oddělení vnitřních věcí. Z usnesení o zamítnutí zahájení trestního stíhání M. V. podle článku 6 odst. 2 a článku 99 trestního řádu Ukrajiny vyplývá, že důvodem vznícení vozidla byl zkrat elektrického vedení v okamžiku nárazu kovových částí vozidla o zátarasy, následkem toho oheň úplně zničil automobil a přepravovaný náklad.
Obviněný dále namítl stejně jako v odvolání, že neexistovaly zákonné důvody pro to, aby O. N. vypovídala jako utajená svědkyně za podmínek §55 odst. 2 tr. ř. pod jménem M. P. S odkazem na ustanovení §55 odst. 2 tr. ř. a řadu nálezů Ústavního soudu, zejména nález sp. zn. III. ÚS 210/98, uvedl, že tato svědkyně ve své výpovědi zmínila tolik údajů o své osobě a pracovním zařazení, že je zcela vyloučeno, že by ji nedokázal identifikovat. Namítl také, že přání svědka být vyslýchán jako utajený svědek není rozhodující, a že nestačí ani obecný odkaz na podmínky §55 odst. 2 tr. ř. Podle názoru obviněného svědkyně O. N. , což je pravé jméno a příjmení utajené svědkyně M. P. , požádala o utajení z obavy, že nebyla schopna mu lhát do očí. Obviněný je proto přesvědčen, že výpověď této svědkyně byla provedena v rozporu se zákonem a v rozporu s právem obviněného na spravedlivý proces.
Vrchní soud v Olomouci nepřisvědčil odvolací námitce obviněného týkající se zkrácení práva na obhajobu v souvislosti s výslechem utajené svědkyně M. P. Přitom sám výslovně uvedl, že je diskutabilní, zda byly splněny veškeré podmínky pro postup podle §55 odst. 2 tr. ř. při výslechu této svědkyně , když sama svědkyně svou podrobnou výpovědí výrazným způsobem ozřejmila svou pravou totožnost. Podle názoru Vrchního soudu v Olomouci lze ovšem u svědkyně dovodit možnou subjektivní obavu z obviněného , když tato svědkyně (před soudem) uvedla, že velice dobře zná obviněného a je jí známo, čeho všeho je schopný, když i na svědka M. V. působil takovým způsobem, že tento svědek měl obavu vypovědět pravdu o celém případu po dobu asi šesti let. Soud poukázal na to, že svědkyně vypovídala po řádném zákonném poučení a že obviněný měl možnost se vyjádřit k tomuto důkazu. Odvolací soud z toho dovodil, že právo obviněného v souvislosti s tímto důkazem nebylo zkráceno v takové míře, že by činilo tento důkaz nepoužitelným, neprocesním. Dodal, že otázka věrohodnosti (správně mělo být hodnověrnosti) této svědkyně a obsahu její výpovědi je otázkou hodnocení jednotlivých provedených důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Nejvyšší soud považuje uvedenou námitku obviněného za důvodnou, neboť zákonné podmínky pro postup podle §55 odst. 2 tr. ř. nebyly splněny. Zákonnou podmínkou je totiž to, že zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké v souvislosti s podáním svědectví zřejmě hrozí újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv, a nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jiným způsobem. Ze zákona vyplývá, že výslech svědka pod utajením je vázán na takové podmínky, které v případě svědkyně M. P. nebyly naplněny. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku je zřejmé, že použití výpovědí tzv. anonymních svědků omezuje právo obhajoby obviněného a může být přijato jen tehdy, je-li absolutně nezbytné (srov. rozhodnutí ve věci V. M. a ostatní proti Nizozemí ze dne 23. 4. 1997). Vyplývá z ní také, že svědků s utajenou totožností může být využíváno ve spojení s dalšími důkazy opatřenými ve věci jen ve zcela nezbytné míře a při zajištění dostatečné kompenzace překážek, na které naráží obhajoba při použití anonymních svědectví. Z těchto hledisek je pak třeba přistupovat k použití a výkladu všech ustanovení upravujících problematiku tzv. utajených svědků (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář. I. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002, s. 286 – 287). Obdobně posuzuje otázku použití výpovědí tzv. anonymních svědků i Ústavní soud (srov. např. nález ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, publikovaný pod č. 214/1994 Sb., a nálezy sp. zn. IV. ÚS 37/01, III. ÚS 291/03, I. ÚS 481/04), který mimo jiné zdůrazňuje, že v případě ochrany svědka nelze vycházet toliko z jeho přesvědčení o tom, že mu hrozí ze strany obviněného újma na právech, ale je na orgánech činných v trestním řízení a zejména obecných soudech, aby případné omezení práv obhajoby ve prospěch utajení svědka podrobily testu proporcionality (srov. nález sp. zn. III. ÚS 291/03).
Nejvyšší soud nepřisvědčil názoru Vrchního soudu v Olomouci, že u svědkyně M. P. lze z důvodů uvedených shora dovodit možnou subjektivní obavu z obviněného. Není vůbec zřejmé, z čeho odvolací soud připustil tuto možnost. Pokud by svědkyni skutečně hrozila v souvislosti s podáním svědectví újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejích základních práv a nebylo by možno její ochranu zajistit jinak, byl by postup podle §55 odst. 2 tr. ř. na místě. V závažnějším případě by mohly nastat i podmínky pro použití zák. č. 137/2001 Sb., o zvláštní ochraně svědka a dalších osob v trestním řízení, ve znění pozdějších předpisů.
Protože soud může při svém rozhodování vycházet jen z takových důkazů, které byly provedeny v souladu se zákonem, což se v případě svědkyně M. P. nestalo, neměl Vrchní soud v Olomouci učinit výpověď uvedené svědkyně součástí skutkových zjištění, na nichž vybudoval závěr o vině obviněného a dokonce tvrdit, že právo obviněného na obhajobu nebylo v souvislosti s tímto důkazem zkráceno v takové míře, že by činilo tento důkaz nepoužitelným a neprocesním, zvláště když považoval použití §55 odst. 2 tr. ř. za diskutabilní. Zmíněným postupem soudu bylo zcela zjevně zkráceno právo obviněného na obhajobu.
Nejvyšší soud považuje za nutné se vyjádřit k tzv. skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, který byl napaden dovoláním obviněného. Především poukazuje na to, že v tzv. skutkové větě musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v konkrétním případě obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obviněného právně posouzen. Po přezkoumání zjistil, že z výsledků provedeného dokazování je zřejmé, že dosud provedené důkazy spolehlivě a bez důvodných pochybností neprokazují, že by obviněný Ing. P. M. , CSc., uzavřel dne 7. 3. 1996 po předchozí vzájemné dohodě s občany Ukrajiny P. J. M. a S. A. T. pojistnou smlouvu o pojištění motorových vozidel a věcí při přepravě. Nelze dosud ani spolehlivě a bez důvodných pochybností učinit závěr, o tom, že: „došlo k domluvenému zinscenování dopravní nehody“. Obviněný jakoukoliv trestnou činnost kategoricky popírá, o přímém zinscenování dopravní nehody nevypovídal ani svědek M. V. , přičemž svědek S. A. T. nebyl vyslechnut jako svědek před českými soudy a svědek P. J. M. v průběhu trestního stíhání obviněného zemřel. Výpověď utajené svědkyně M. P. nelze použít jako důkaz.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že pojistná smlouva se podle §261 odst. 7 obchodního zákoníku řídí občanským zákoníkem a zvláštními předpisy. To platí i pro pojistné smlouvy uzavírané mezi podnikateli. V době uzavření pojistné smlouvy mezi společností MINK, s. r. o., a Moravskoslezskou kooperativou, družstevní pojišťovnou, a. s., platilo ustanovení §788 a násl. občanského zákoníku o pojistné smlouvě. Při uzavření pojistné smlouvy musely strany respektovat obecnou povinnost stanovenou v §43 občanského zákoníku, podle níž jsou účastníci povinni dbát, aby při úpravě smluvních vztahů bylo odstraněno vše, co by mohlo vést ke vzniku rozporů.
Svědek M. N. , bývalý pracovník pojišťovny Kooperativa, a. s., vypověděl před soudem, že dne 7. 3. 1996 uzavřel se společností MINK, s. r. o., se sídlem Na Lysině 7, Praha 4, pojistnou smlouvu pro pojištění motorových vozidel a věcí při dopravě, přičemž při určení pojistné částky vycházel z faktur, které mu byly předloženy. Smlouva byla uzavřena přesně v souladu se všeobecnými pojistnými podmínkami pojišťovny. Protože se jednalo o vysokou částku, musel uzavření smlouvy konzultovat s vedoucím obchodu, který ji musel konzultovat s generálním ředitelstvím pojišťovny, přičemž oba ji schválili. Svědek dále uvedl, že mu byla předložena faktura na částku 40 miliónů, a proto byla pojistná částka 40 miliónů. Nejvyšší soud je toho názoru, že vzhledem k zákonné úpravě pojistné smlouvy i obsahu výpovědi obviněného, svědka M. N. a konkrétnímu obsahu pojistné smlouvy ze dne 7. 3. 1996 neobstojí ani ta část tzv. skutkové věty napadeného rozsudku podle níž: „hodnota přepravovaného zboží byla mnohem nižší než původně deklarovaná hodnota při uzavření pojistné smlouvy.“ Takový závěr je v rozporu s obecnou zákonnou úpravou smluv, podle níž je zpravidla smlouva uzavřena tehdy, jestliže se účastníci shodli na jejím obsahu.
Pokud jde o hodnotu optického vlákna PCS-KP 20, odvolací soud uvedl, že: „jeho hodnota byla deklarována na 41 mil. Kč, byť faktická hodnota byla mnohem nižší, a to maximálně 2.182.560,- Kč plus DPH, a na tuto částku byla pojistná smlouva uzavřena“. Takový popis skutku navozuje stav, jako by pojistná smlouva byla uzavřena na částku 2.182.560,- Kč a nikoliv na částku mnohem vyšší. Na toto neobratné slovní vyjádření navazuje i nepřesnost spočívající v tom, že soud se zmiňuje o částce „41 mil. Kč“, zatímco v závěru skutkové věty uvádí, že obviněný chtěl způsobit škodu ve výši 40.013.600,- Kč.
Nejvyšší soud shledal, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 4 To 30/2009, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V řízení, které předcházelo tomuto rozsudku, bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces, nebyly provedeny důkazy, které představují tzv. opomenuté důkazy a byla porušena zásada presumpce neviny. Z hlediska principu presumpce neviny musí být závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 460/04). Soudem nebyly respektovány základní zásady trestního řízení. Celé trestní stíhání obviněného postrádá znaky nestrannosti a byla porušena uznávaná zásada rovnosti zbraní. Ve svém souhrnu tyto vady řízení představují extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Nejvyšší soud proto výjimečně zasáhl do skutkového základu rozhodnutí. Současně shledal, že v řízení před soudy obou stupňů a jejich rozsudky byla porušena zásada účinné soudní ochrany , která je zakotvena v článcích 6 a 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jež byla posílena také článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie vyhlášené dne 7. 12. 2000 v Nice.
Poukaz na tyto vady řízení také vedl Nejvyšší soud k tomu, aby obšírněji zmínil ty podstatné vady řízení, které byly příčinou nesprávného právního posouzení skutku, porušení práva obviněného na spravedlivý proces i porušení ústavní povinnosti soudu poskytovat ochranu právům obviněného.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Obviněný především poukázal na to, že soud prvního stupně mu uložil trest podle mírnějšího ustanovení §250a odst. 4 tr. zák., když použil ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Přitom však aplikaci zmírňovacího ustanovení odůvodnil nikoliv ve vztahu k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby (výši škody), ale ke zcela jiným okolnostem, jimiž jsou délka trestního řízení a odstup času od spáchání činu, což jsou však okolnosti, které mají své místo při aplikaci ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. Krajský soud v Brně měl proto především použít ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. Dále namítl, že Vrchní soud v Olomouci nenapravil vadu spočívající v použití §88 odst. 1 tr. zák. a uložil mu přísnější trest se zařazením do věznice s ostrahou, tedy do věznice s přísnějším režimem.
Obviněný namítl, že odvolací soud se neřídil právními závěry obsaženými v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04, v němž Ústavní soud uvedl: „Úvahy obecných soudů o trestu, popř. přímo o trestním stíhání v souvislosti s dobou uplynuvší od spáchání činů, resp. s ohledem na délku trestního řízení, musejí být strukturovány do tří rovin. Jednak je to rovina úvah opírajících se o trestněprávní předpisy, dále test proporcionality plynoucí z imperativu právního státu a v něm chápané osobní svobody (rovina ústavní) a nakonec promítnutí délky řízení do případně ukládaného trestu (rovina Úmluvy a mezinárodně právní odpovědnosti)“.
Podle názoru obviněného lze použít důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., přestože Vrchní soud uložil trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, a to z odkazem na obsah nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 603/03, podle něhož: „Ústavní soud je přesvědčen, že pokud lze podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu namítat uložení takového druhu či výše trestu, které nejsou připuštěny zákonem, podle logického výkladu tím spíše (a minori ad maius) lze v jeho rámci namítat uložení takového druhu či výše trestu, které jsou v rozporu s jeho přiměřeností podle norem ústavních“. Obviněný proto považuje uložený trest za neúměrně přísný s ohledem na délku trestního řízení a jeho osobní poměry, když k údajné trestné činnosti mělo dojít před více než třinácti lety.
Obviněný dále uvedl, že Vrchní soud v Olomouci v rozsudku, který byl napaden dovoláním, posoudil skutek jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., přičemž vzhledem k výši škody použil ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., když shledal, že jsou splněny nejen formální, ale i materiální podmínky §88 odst. 1 tr. zák. Soud podle odůvodnění odsuzujícího rozsudku při rozhodování o uložení trestu a jeho výměry zvážil význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, ale i osobu obviněného, který je trestně bezúhonný, je starobním důchodcem, je nemajetný a má vyživovací povinnost k nezletilému synovi. Obviněný v dovolání namítl, že vzhledem k jeho poměrům mělo být při ukládání trestu aplikováno ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. a že bylo nesprávně použito ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., pro něž platí zásada materiálního posuzování.
Nejvyšší soud k uvedené námitce především poznamenává, že zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož bylo rozhodováno o právní kvalifikaci skutku i o uložení trestu obviněnému, byl účinný do 31. 12. 2009. Podle §40 odst. 1 tr. zák. platilo, že má-li soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody stanovené tímto zákonem bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze účelu trestu dosáhnout i trestem kratšího trvání, může snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby stanovené tímto zákonem. Dolní hranice trestní sazby u trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. činila pět let. Podle §88 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2009, platilo, že k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti činu pro společnost.
Judikatura vycházela z názoru, že zásada materiálního posuzování platí bez výjimky pro všechny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (srov. č. 13/1980 Sb. rozh. tr.). Pokud šlo o aplikaci ustanovení §40 odst. 1 tr. zák., bylo významné rozhodnutí publikované pod č. 48/1998 Sb. rozh. tr., podle něhož při právní kvalifikaci činu a ukládání trestu nelze zároveň dovodit, že je splněna materiální podmínka pro použití vyšší trestní sazby v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. a přitom aplikovat ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. o mimořádném snížení trestu odnětí svobody se zřetelem k okolnostem případu. Při závěru soudu, že je splněna materiální podmínka uvedená v ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. a při právní kvalifikaci činu odpovídající okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby, však není vyloučena aplikace ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. se zřetelem na poměry pachatele. Nový trestní zákoník č. 40/2009 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2010, neobsahuje obdobná ustanovení jakými byla ustanovení §40 odst. 1 a §88 odst. 1 tr. zák. účinného do 31. 12. 2010.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních lidských práv, je dovolací soud přesvědčen, že je na místě vycházet zejména ze zmíněných nálezů Ústavního soudu ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 603/03 a pod sp. zn. I. ÚS 554/04. Ústavní soud se ve svých nálezech opakovaně zabýval účelem a přiměřeností trestu v závislosti na délce trestního řízení a též v závislosti na době, která uplynula od spáchání činu do vyhlášení konečného rozhodnutí, jímž byl pachateli uložen trest.
V nálezu sp. zn. I. ÚS 554/04 dospěl k závěru, že zároveň s otázkou spravedlivého procesu a jeho dílčí součástí, jíž je právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, je třeba zkoumat otázku, jaké důsledky má porušení svou povahou procesních základních práv ve sféře základních práv stěžovatele, která jsou svou povahou hmotně právní. Jde-li o uložení trestu odnětí svobody, je třeba zároveň zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele garantované článkem 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, obecně ústavním pořádkem předvídaným v článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv (obdobně též nález sp. zn. I. ÚS 603/06). Časový horizont toho, kdy se účastníkovi řízení dostává konečného rozhodnutí ve věci, je neoddělitelnou součástí celkové spravedlnosti řízení. Z ústavněprávního hlediska je proto významné posouzení přiměřenosti vztahu mezi veřejným zájmem vymezeným v trestním zákoně, účelem trestu a základními právy obviněného, a to zejména práva, aby o jeho vině či nevině a trestu bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, a práva na osobní svobodu. Uvedený veřejný zájem ovšem nepůsobí absolutně, stejně tak nelze absolutizovat základní práva stěžovatele. Proto je třeba hledat vztah přiměřené a spravedlivé rovnováhy mezi omezením základních práv jednotlivce a veřejným zájmem.
Ústavní soud dále judikoval, že celková doba mezi trestným jednáním stěžovatele a vynesením konečného rozhodnutí má rovněž bezprostřední vliv i na účel trestu, jehož má být dosaženo uložením konkrétního trestu. Podle názoru Ústavního soudu je nepochybné, že s prodlužující se délkou řízení se vytrácí základní vztah mezi trestným činem a ukládaným trestem (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2859/09). Podle názoru Ústavního soudu nelze účelu trestu, tak jak jej definuje §23 tr. zák., po době delší než třináct let od spáchání trestné činnosti dosáhnout uložením trestu odnětí svobody, který je z hlediska účelu a funkce trestu ve vztahu ke stěžovateli čirou represí. To však zákon v §23 tr. zák. nepředvídá jako hlavní účel trestu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 855/08 a obdobně i nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2859/09). Oba nálezy zdůrazňují ústavní princip proporcionality ve smyslu vyloženém v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 554/04. Ústavní soud ve zmíněných nálezech zejména vyslovil, že obecné soudy tím, že nerozhodovaly v souladu s tímto principem, nerespektovaly příkaz obsažený v článku 4 Ústavy České republiky, a tím porušily základní právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud respektuje tyto právní závěry Ústavního soudu, které mají svůj základ zejména v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, článcích 2 – 4 Protokolu č. 7 a článku 13 uvedené Úmluvy a řadě rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
Ve věci obviněného Ing. P. M. , CSc., je situace obdobná těm situacím, které zmiňují uvedené nálezy Ústavního soudu. Krajský soud v Brně vyhlásil odsuzující rozsudek dne 13. 3. 2009 ve věci vedené pod sp. zn. 48 T 4/2003. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, kterým byl skutek odlišně právně kvalifikován a obviněnému byl uložen přísnější trest odnětí svobody, než mu uložil soud prvního stupně, byl vyhlášen dne 29. 9. 2009 pod sp. zn. 4 To 30/2009, za trestný čin, který obviněný podle tohoto rozsudku spáchal dne 15. 5. 1996. Obviněný přitom svým jednáním žádným způsobem neovlivnil celkovou délku trestního stíhání. Nejvyšší soud proto považuje s přihlédnutím k ústavnímu principu proporcionality trestu námitku nepřiměřenosti trestu odnětí svobody za důvodnou.
XXX
Nejvyšší soud po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti výroků napadeného rozhodnutí shledal dovolání důvodným, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 4 To 30/2009, i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2009, sp. zn. 48 T 4/2003. Podle §265k odst. 2 tr. ř. současně zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Protože je nutno ve věci učinit nové rozhodnutí, Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Brně při novém projednání a rozhodnutí věci odstraní vady, na které bylo poukázáno v příslušných částech odůvodnění tohoto rozhodnutí, doplní v souladu se zákonem dokazování a poté ve věci znovu rozhodne. Při novém projednání a rozhodnutí je podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil.
Krajský soud v Brně především provede důkaz protokoly o výsleších svědků P. J. M. , S. A. T. , I. P. M. , V. I. O. , M. J. V. a E. E. T. , které byly opatřeny cestou právní pomoci na žádost Krajského soudu v Brně (č. l. 738 – 744, 749 – 754 s jejich překlady do českého jazyka na č. l. 755 – 764 spisu).
Předvolá k výslechu svědka S. A. T. a pokud se tento svědek na předvolání dostaví k soudu, podrobně jej vyslechne, zda jednal s obviněným Ing. P. M. , CSc., přede dnem 15. 5. 1996 ohledně pojistné smlouvy týkající se pojištění motorových vozidel a věcí při přepravě, přičemž předmětem pojištění bylo jednorázové pojištění přepravy zboží (optického vlákna) na trase B.-Ch. , kterou dne 7. 3. 1996 uzavřela společnost MINK, s. r. o., se sídlem Na Lysině č. 7, Praha 4, s pojišťovnou Moravskoslezská kooperativa, družstevní pojišťovna, a. s. Dále je nutno svědka vyslechnout k okolnostem doprovodu vozidla zn. AVIA, které řídil svědek M. V. , a k tomu, co je mu známo o tom, jak došlo v úseku silnice Š.-V. K. na Ukrajině k požáru uvedeného vozidla, při němž bylo vozidlo zničeno i s nákladem optického vlákna. Soud výslechem svědka zjistí i další okolnosti významné pro své rozhodnutí. Jestliže výpověď svědka S. A. T. nebude souhlasit v závažných okolnostech s výpovědí svědka M. V. , soud provede podle §104a odst. 2 tr. ř. konfrontaci obou svědků.
Soud prvního stupně znovu podrobně vyslechne svědka M. V. ke skutku, který je předmětem trestního stíhání, zejména k tomu, co předcházelo požáru vozidla zn. AVIA, jak k požáru došlo a proč zatajil ukrajinským orgánům později jím tvrzenou příčinu požáru. Neopomene se přitom svědka dotázat, zda v nočních hodinách dne 15. 5. 1996 používal při jízdě vozidlem AVIA nezávislé naftové topení, jakého typu a zda topení nevykazovalo během jízdy závady. Dále svědka vyslechne k tomu, s kým nejdříve hovořil po požáru vozidla a jeho nákladu, kdy se setkal s obviněným a kdy s pracovníky pojišťovny Ing. J. Š. a J. D. a o čem spolu hovořili. Soud vyslechne svědka též k tomu, zda byl přítomen na místě požáru v době, kdy zmínění pracovníci pojišťovny pořizovali fotodokumentaci na místě požáru a zda při této příležitosti byli přítomni také svědci S. A. T. a P. J. M. a zda s nimi hovořil na uvedeném místě. Dále vyslechne svědka M. V. k okolnostem jednání se svědkem Ing. L. M. , který se s ním měl dvakrát sejít. Výslechem svědka zjistí, jak mu svědek Ing. L. M. odůvodnil, proč jej vyhledal a co bylo předmětem jejich jednání. Svědka M. V. soud vyslechne také k tomu, proč neučinil výpověď na Policii České republiky o okolnostech požáru vozidla a nákladu, k němuž došlo dne 15. 5. 1996, a místo toho sepsal dne 6. 12. 2001 prohlášení, na němž nechal notářem ověřit svůj podpis. Po tomto výslechu svědka M. V. soud provede za podmínek §104a odst. 1 tr. ř. konfrontaci svědka M. V. s obviněným Ing. P. M. , CSc.
Soud vyslechne též svědkyni O. N. , která byla před soudem prvního stupně vyslechnuta za podmínek §55 odst. 2 tr. ř. jako svědkyně M. P. Svědkyni vyslechne k tomu, kdy a za jakých okolností se před ní měl obviněný zmiňovat o tom, že dojde k podvodu. Pokud by výpověď svědkyně nesouhlasila v závažných okolnostech s výpovědí obviněného, soud postaví svědkyni tváří v tvář obviněnému a provede jejich konfrontaci podle §104a odst. 2 tr. ř.
Pro rozhodnutí ve věci je významné, aby soud vyslechl též svědka PhDr. Z. R. , CSc., neboť Vrchní soud v Olomouci nerozhodl o návrhu obviněného na jeho výslech při veřejném zasedání dne 29. 9. 2009. Soud prvního stupně provede též důkaz písemným prohlášením svědka P. J. M. (č. l. 654 – 659, dále č. l. 681 – 687 spisu, s překladem do českého jazyka na č. l. 688 – 696 spisu).
Krajský soud v Brně také přibere znalce z příslušného oboru k vypracování znaleckého posudku za účelem zjištění, zda nebyla vyloučena iniciace požáru vozidla AVIA, v důsledku nárazu zapnutého naftového topení na překážku nebo následkem poruchy naftového topení.
Po takto doplněném dokazování, pokud se neobjeví potřeba provést další důkazy, Krajský soud v Brně ve věci znovu rozhodne. Protože napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže podle §265s odst. 2 tr. ř. v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. prosince 2010
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek