ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.174.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 174/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. března 2010 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného M. D., které podal proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 14 To 201/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 2 T 37/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 2 T 37/2009, byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Podle §250 odst. 3 a §35 odst. 2 tr. zák. byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, 2, 3 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let, za současného vyslovení dohledu nad obviněným, a stanovením přiměřené povinnosti, nahradit podle svých sil poškozenému K. K. v průběhu zkušební doby způsobenou škodu ve výši 550.000,- Kč. Podle §53 odst. 1, 2 písm. a) a §54 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému uložen také peněžitý trest ve výměře 6.000,- Kč, s náhradním trestem odnětí svobody v délce 15 dnů, a podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 20 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena také povinnost nahradit poškozenému K. K. způsobenou škodu ve výši 550.000,- Kč. V souvislosti s uložením souhrnného trestu byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Táboře ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 13 T 205/2008, včetně obsahově navazujících rozhodnutí.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 14 To 201/2009, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v tom, že ve skutku jsou znaky subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. popsány rozporně a zmatečně, a nevyplývá tak z něj, zda při obou útocích jednal v úmyslu přímém či nepřímém. Poukázal na část popisu skutku, podle které podmínkou vrácení půjčky bylo získání hypotečního úvěru, ale okolnosti jeho získání vůbec nebyly předmětem dokazování. Pokud ale splatnost půjček byla podmíněna obdržením finančních prostředků z hypotečního úvěru na rekonstrukci nemovitosti, nelze podle obviněného na tomto skutkovém závěru založit právní závěr o formě zavinění. Není pak ani zřejmé, zda byl poškozený uveden v omyl a šlo o lstivou záminku, což by svědčilo o přímém úmyslu, anebo se jednalo o skutečnost, která měla nastat, ale z nezjištěných příčin nezávislých na vůli obviněného nenastala. Pokud by podmínka splatnosti půjčky prostřednictvím hypotečního úvěru byla shledána reálnou, chybí zde podle obviněného zavinění a jeho tvrzená insolvence je právně irelevantní.
V další části dovolání obviněný poukazuje na argumentaci odvolacího soudu, kterou považuje za zmateční a vnitřně rozpornou, když mu přiznává jisté investice v řádu statisíců korun, na druhé straně ale poukazuje na exekuční řízení vedená na jeho majetek, která osvědčují jeho insolvenci. Namítá, že důkazy obhajoby ohledně časových i finančních souvislostí údajných půjček jsou interpretovány v jeho neprospěch, přičemž od počátku existenci půjček popíral s tím, že se jednalo jen o předání peněz za účelem nákupu loutkového divadla. Obdobně namítá i nesprávné hodnocení důkazů k jeho majetkovým poměrům. Odvolací soud vzal za prokázané jeho investice do majetku třetích osob, aniž by současně hodnotil jaké nároky z těchto investic mohl vznášet, resp. jaká byla jeho představa o výši těchto nároků a jejich vymahatelnosti. Z toho, že nebyl úspěšný, a nezískal zpět investované prostředky, ač projevil vůli je v civilním řízení získat zpět, nelze dovozovat jeho srozumění s jeho aktuálně špatným majetkovým postavením, a na základě toho uzavřít, že jednal v nepřímém úmyslu.
V závěru dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a Okresnímu soudu v Táboře přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že soudy se neztotožnily s obhajobou obviněného o důvodu předání peněz v souvislosti s investicí do loutkového divadla, z jehož prodeje měly být následně peníze vráceny. Současně nebyly zjištěny ani žádné bližší informace k údajnému hypotečnímu úvěru, o který chtěl obviněný požádat a z něj půjčku uhradit, což byla v podstatě další verze jeho obhajoby. Naopak byly zjištěny splatné závazky obviněného a exekuční řízení vedená proti němu, z čehož lze dovodit, že i kdyby byl na jeho straně zjištěn nějaký majetek např. z úvěru, byť jeho poskytnutí bylo s ohledem na jeho majetkovou situaci nejisté, a navíc měl být podle vyjádření obviněného poskytnut na rekonstrukci nemovitosti, pravděpodobně by se stal předmětem nějaké exekuce. Skutková zjištění soudů podle státního zástupce netrpí žádnými zásadními rozpory a byla soudy správně právně posouzena jako trestný činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., protože obviněný si od poškozeného půjčil peníze, vědomě nepravdivě mu tvrdil, že je vrátí, což ani částečně neučinil a obohatil se tak na jeho úkor. Soud I. stupně přitom posouzení subjektivní stránky v odůvodnění věnoval dostatečnou pozornost a zřetelně konstatoval, že obviněný byl srozuměn s tím, že vzhledem k zjištěným skutečnostem nebude moci půjčku splatit, což je dostatečným podkladem pro posouzení jeho zavinění jako nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Proto státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., v neveřejném zasedání.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Je tedy zřejmé, že uplatněnému důvodu dovolání odpovídá toliko námitka obviněného týkající se nenaplnění subjektivní stránky. Další námitky ohledně argumentace odvolacího soudu, kterou obviněný považuje za zmatečnou a rozpornou, jakož i ohledně hodnocení důkazů a obhajoby obviněného soudy, se již netýkají právního posouzení skutku ani jiného hmotně právního posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Těmito dalšími, výhradně skutkovými námitkami, se proto Nejvyšší soud nezabýval.
Podstata hmotně právních námitek obviněného vychází zejména z části popisu skutku, že se vypůjčené částky „zavázal uhradit … poté, co měl obdržet finanční prostředky z hypotečního úvěru na rekonstrukci nemovitosti …“. Uvedené skutkové zjištění vychází toliko z výpovědi samotného poškozeného a obviněný svoji obhajobu od počátku zakládal na tvrzení, že předmětné finanční částky mu poškozený předal za účelem nákupu loutkového divadla a měly mu být vráceny po následném prodeji tohoto divadla. Sám obviněný se tak k otázce poskytnutí úvěru nebo jeho reálnosti nijak nevyjádřil a soudy to skutečně ani nezjišťovaly. Přesto Nejvyšší soud nepřisvědčil námitce obviněného, že v případě reálnosti hypotečního úvěru je bez významu jeho zjištěná insolventnost a chybí zavinění.
Předně, jak již bylo uvedeno, obviněný možnost úhrady půjček z hypotečního úvěru nikdy sám netvrdil. Podle výpovědi poškozeného, z které soud učinil toto skutkové zjištění, se mělo jednat o úvěr na rekonstrukci nemovitosti, který měl obviněný získat nejpozději počátkem roku 2006. Je tedy zřejmé, že obviněný žádný úvěr nezískal, když ani v době rozhodování soudu I. stupně, tj. dne 21. 5. 2009, uvedené půjčky ani zčásti nevrátil. Vzhledem k jeho zjištěné insolventnosti, zadluženosti a řadě zastavených výkonů rozhodnutí pro neexistenci postižitelného majetku, lze i v případě vázanosti splacení půjček na získání úvěru spolehlivě dospět k závěru, že obviněný vrácení předmětných částek vázal na nejistou událost, o které se vzhledem ke své majetkové situaci v žádném případě nemohl domnívat, že určitě nastane. Musel být proto srozuměn s tím, že předmětný úvěr nezíská a nebude tak schopen ani vrátit půjčené peníze v přislíbené lhůtě. Správně proto již soud I. stupně dospěl k závěru, že obviněný musel být nepochybně srozuměn s tím, že nebude moci půjčku ve výši 550.000,- Kč poškozenému podle dohody splatit, čímž uvedl poškozeného v omyl a dopustil se daného trestného činu v nepřímém úmyslu. Jak přitom vyplývá z popisu skutku, obě finanční částky se obviněný zavázal uhradit nejpozději počátkem roku 2006 poté, co obdrží finanční prostředky z hypotečního úvěru. Nevznikají tak žádné obviněným namítané pochybnosti, že se jedná o jeden trestný čin, a nikoli o dva trestné činy, spáchané snad dokonce dvěma různými formami zavinění. V právní větě rozsudku se pokračování v trestném činu vůbec slovně nevyjadřuje a absence tohoto závěru v odůvodnění rozsudku nemůže nijak zpochybnit správnost právního posouzení skutku. Na správnosti závěru soudu o nepřímém úmyslu obviněného nemají vliv ani v dovolání namítané investice do cizího majetku, ani snaha získat tyto investice zpět. Snaha získat investice zpět je stejně nejistá okolnost jako získání úvěru, a z podrobného rozboru majetkové situace obviněného je zřejmé, že jeho dluhy v rozhodném období značně převyšovaly jeho schopnost řádně své závazky plnit.
Nejvyšší soud tak zjistil, že napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku a uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak nebyl námitkami obviněného naplněn. Z části pak námitky obviněného byly zcela mimo uplatněný důvod dovolání. Proto bylo dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš