ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.188.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 188/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. 3. 2010 o dovolání obviněného G. T. proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 4 To 697/2009, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 5 T 246/2008 takto:
Podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného G. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 5 T 246/2008, byl obviněný G. T. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. l tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle §234 odst. l tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou podle §39a odst. l písm. c) tr. zák. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody. Rozsudkem bylo rozhodnuto také ohledně obviněného P. P.
Jako trestný čin loupeže podle §234 odst. l tr. zák. posoudil Okresní soud v Písku skutek, který podle jeho zjištění spáchali obvinění P. P. a G. T. dne 6. 9. 2008 mezi 2,00 hod. a 3,00 hod. v bytě S. T. v M., S., tak, že obviněný P. P. napadl poškozeného M. M., který byl u S. T. (bývalé manželky obviněného G. T.) na návštěvě, údery pěstí do obličeje a do jiných částí těla, opakovaně mu přikládal nůž k hlavě, vyhrožoval mu zabitím, pokud mu poškozený nedá peníze, přičemž obviněný G. T. poškozeného přesvědčoval, aby tak učinil nebo že obviněný P. P. své výhrůžky splní, a když se poškozený neměl k vydání peněz, nakázal mu, aby vyndal peněženky, z nichž vzal částku 1 800 Kč, a pak oba obvinění společně poškozeného pod pohrůžkou dalšího násilí odvedli k bankomatu umístěnému na M. ulici, kde ho nutili k vybrání peněz, avšak bezvýsledně, protože poškozený úmyslně zadával nesprávné osobní identifikační číslo (PIN). Podle dalších zjištění Okresního soudu v Písku poškozený při napadení utrpěl pohmoždění obličeje a ztrátu zubní korunky s dobou léčení 14 dnů.
O odvoláních, která podali obvinění P. P. a G. T., bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. 4 To 697/2009. Z podnětu odvolání obviněného P. P. byl rozsudek Okresního soudu v Písku podle §258 odst. l písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ohledně tohoto obviněného ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto o trestu uloženém tomuto obviněnému. Odvolání obviněného G. T. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný G. T. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Výrok o zamítnutí svého odvolání napadl s odkazem na důvod dovolání uvedený v §265b odst. l písm. g) tr. ř. Namítl, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako spolupachatelství. Uvedl, že byl pouze přítomen jednání obviněného P. P., aniž mu byla známa jeho podstata a aniž sám měl úmysl zmocnit se cizí věci za použití pohrůžky násilím. Poukázal na to, že se poškozeného naopak snažil chránit před útoky obviněného P. P. Vyjádřil názor, že trestný čin loupeže podle §234 odst. l tr. zák. spáchal obviněný P. P. sám. Kromě toho vytkl, že uložený trest neodpovídá hlediskům stanoveným v §31 tr. zák. a účelu trestu vymezenému v §23 tr. zák. Obviněný G. T. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil napadený rozsudek a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Především považuje Nejvyšší soud za nutné připomenout, že pokud je dovolacím důvodem podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. „nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení”, jde o právní posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nikoli jak ho prezentuje dovolatel. Z toho vyplývá, že v mezích dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení jsou jen námitky týkající se právní kvalifikace skutkového stavu zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou námitky směřující proti skutkovým zjištěním soudů a proti tornu, jak soudy hodnotily důkazy. Z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. l písm. g) tr. ř. se Nejvyšší soud zabývá otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nijak nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů. Dovolání ostatně je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí instancí.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzované věci se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Písku, která v napadeném rozsudku akceptoval také Krajský soud v Českých Budějovicích, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení ve svědecké výpovědi poškozeného M. M. Soudy opřely svá skutková zjištění o svědeckou výpověď poškozeného na podkladě toho, že ji hodnotily jako věrohodnou. Přitom soudy odpovídajícím způsobem vysvětlily svůj hodnotící postup, nedopustily se žádné deformace tohoto důkazu, vzaly v úvahu jeho obsah ve vztahu k dalším důkazům, logicky a přesvědčivě překlenuly dílčí rozpory, které mezi svědeckou výpovědí poškozeného a ostatními důkazy vyvstaly, a nijak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Za tohoto stavu neměl Nejvyšší soud důvodu jakkoli zasahovat do skutkového základu, z něhož vycházel napadený rozsudek.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. l tr. zák. se dopustil ten, kdo proti jinému užil násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé).
Z hlediska vztahu napadeného rozsudku a podaného dovolání je spornou právní otázkou to, zda jednání obviněného G. T. bylo spolupachatelstvím podle §9 odst. 2 tr. zák. V tomto ohledu je podstatné, zda ze strany obou obviněných šlo o společné jednání proti poškozenému. Závěr soudů, že obviněný G. T. byl spolupachatelem, je evidentně správný. Zjištění, která se týkají okolností posuzovaného skutku, jasně svědčí o tom, že šlo o společnou akci obou obviněných, třebaže útok proti poškozenému zahájil obviněný P. P. Oba obvinění se do bytu, v němž došlo k posuzovanému činu, dostavili společně z restaurace, kde viděli, že S. T. odchází spolu s poškozeným. Obviněný G. T. se aktivně zapojil do útoku proti poškozenému ve stádiu, kdy mu bylo zřejmé, že obviněný P. P. chce poškozeného za použití přímého fyzického násilí a výhrůžek zabitím přinutit k vydání peněz. V tomto stádiu, kdy poškozený již byl reálně vystaven fyzickému násilí a výhrůžkám zabití, obviněný G. T. odvedl poškozeného do koupelny bytu a zde na něho působil jednak naléháním, aby peníze vydal, jednak ujišťováním, že obviněný P. P. může své výhrůžky uskutečnit. Obviněný G. T. tím ve skutečnosti dále podporoval vliv předcházejícího násilného a výhrůžného jednání obviněného P. P. na poškozeného a dosáhl toho, že poškozený mu odevzdal své dvě peněženky, z kterých vzal peníze v částce 1 800 Kč a přitom zjistil, že poškozený má také platební karty. Obviněný G. T. tak svým vlivem přiměl poškozeného k tomu, co bylo cílem jednání obviněného P. P. Aktivita obviněného G. T. pak pokračovala tím, že spolu s obviněným P. P. odvedl poškozeného k bankomatu se záměrem donutit poškozeného k vybrání dalších peněz. Uvedené okolnosti ve svém souhrnu plně odůvodňují závěr, že obviněný G. T. jednal v dohodě s obviněným P. P. Úvaha, že obviněný G. T. chránil poškozeného před obviněným P. P., nemá místa. Vylučuje ji jednak zjištění, že obviněný G. T. na poškozeného působil tak, aby cíle deklarovaného obviněným P. P. (vydání peněz) bylo dosaženo. Obviněný G. T. se při tom neomezil jen na odebrání hotovosti, kterou měl poškozený u sebe, ale dal podnět k tomu, aby k získání dalších peněz bylo využito toho, že u poškozeného nalezl také platební karty, o nichž obviněný P. P. původně ani nevěděl. Pokud by záměrem obviněného G. T. bylo poskytnout poškozenému ochranu před útokem obviněného P. P., bylo by logické, že nějak vystoupí právě proti obviněnému P. P., např. výzvou, aby poškozeného nechal, sdělením, že poškozený u sebe nemá žádné peníze, zatajením platebních karet, vykázáním z bytu své bývalé manželky apod. Žádný takový krok obviněný G. T. nepodnikl a naopak se aktivně zapojil do působení na poškozeného tak, aby to vedlo k dosažení cíle, který sledoval obviněný P. P. Není tedy žádných pochyb o tom, že šlo o společné jednání obou obviněných a o jejich spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Výrok o vině obviněného G. T. trestným činem loupeže podle §234 odst. l tr. zák. je správný. Napadený rozsudek není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř.
Námitky proti výroku o trestu, které se týkaly jeho přiměřenosti, nejsou dovolacím důvodem. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný G. T. neuplatnil a nebylo k tomu ani důvodu, neboť nepodmíněný trest odnětí svobody na dva roky mu byl uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby stanovené na trestný čin, jímž byl uznán vinným. V takovém případě nelze namítat nepřiměřenost trestu s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. (k tomu viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Proto se Nejvyšší soud dále již nezabýval tou částí podaného dovolání, která se týkala výroku o trestu.
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněného G. T. podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec