ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.226.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 226/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 24. března 2010 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného V. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 5 To 203/2009, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 62/2008, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 2 T 62/2008, byl obviněný V. K. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a byl odsouzen podle tohoto ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené na náhradu škody.
Obviněný se trestného činu dopustil tím, že po předchozí dohodě s M. T., s úmyslem neoprávněně získat finanční prostředky pod nepravdivou záminkou, vystavil na základě objednávky Probační a mediační služby ČR, č. 410/2004-001 na dodaní licence softwaru IBM Lotus Domino Collaboration Express USER LIC+SW Maint v počtu 250 ks vydané M. T. fakturu na částku 620.000,- Kč, která mu byla Probační a mediační službou ČR proplacena, i když žádný software – licenci nezakoupil a nedodal, přičemž takto získané peníze použil pro vlastní potřebu a Probační a mediační službě ČR tak způsobil škodu ve výši 620.000,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 5 To 203/2009, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se domnívá, že soudy obou stupňů nesprávně vyhodnotily jednu z podmínek naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a to naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu. Podle obviněného k naplnění subjektivní stránky nestačí zjištění soudu, že v době uzavření smlouvy byl srozuměn s tím, že objednané zboží sám nedodá, ale musí být rovněž prokázáno, že věděl o tom, že zboží nedodá ani třetí osoba, tj. jeho subdodavatel, s kterým se na dodávce služeb dohodl. Dále uvedl, že dokazováním bylo zjištěno, že nevěděl o tom, že M. T. licence nedodal a byl ubezpečován ještě dlouho poté, co byl obchod zrealizován, že je vše v pořádku. Obviněný na základě provedeného dokazování spatřuje sám sebe jako poškozeného a podvedeného. Podle obviněného nebyla prokázána žádna dohoda s M. T. a ani skutečnost, že by si ponechal peněžní prostředky pro svou potřebu, jak je uvedeno ve skutkové větě napadeného rozsudku. Nelze akceptovat právní názor odvolacího soudu, že v tomto bodě obsahuje výrok vadu, ale pro posouzení viny není rozhodující, či si obviněný částku ponechal nebo ji předal M. T. V takovém případě musel by být obviněnému prokázán úmysl uvést v omyl poškozeného s cílem obohatit jiného už v době uzavíraní kontraktu, což prokázáno nebylo.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc přikázal k novému projednání.
Obviněný také požádal, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání, ve smyslu ustanovení §265o tr. ř. odložil výkon napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřila.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
I když obviněný namítá nesprávné právní posouzení skutku, tuto námitku staví na popření skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Namítá, že nebyla prokázána žádná dohoda s M. T. , nevěděl o tom, že M. T. nedodá předmětné licence, a jednal s vědomím, že tyto licence budou dodány. Tato skutečnost ale byla prokázána soudem prvního stupně, když na základě zhodnocení důkazů zjistil, že došlo k dohodě mezi obviněným a M. T. , a od počátku musel obviněný vědět, že předmětné licence nebudou Probační a mediační službě dodány. Nejvyšší soud k těmto námitkám při svém rozhodování nemohl přihlížet, neboť obviněný se jejich prostřednictvím domáhal změny soudy učiněných skutkových zjištění, a to na základě vlastního hodnocení důkazů, které podrobně v dovolání uvádí, a z nichž dovozuje, že nevěděl o tom, že M. T. licence nedodal. Přitom v dovolání v rozporu s tímto svým tvrzením, že nevěděl, že M. T. licence nedodal, současně namítá, že musí být prokázáno, že věděl o tom, že zboží nedodá ani třetí osoba (subdodavatel), s kterou se na dodávce zboží dohodl. Rozporně tak namítá, že jednou měl licence dodat M. T. , a podruhé zase subdodavatel, s nímž se na dodávce údajně sám domluvil. Námitkami tohoto typu tak jednoznačně vybočil z rámce deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., omezeného na přezkum právního posouzení skutku, tak jak byl soudy zjištěn (k tomu viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, resp. č. 36/2004, str. 298, Sb. rozh. trest.). Součástí tohoto skutku je pak i zjištění, že obviněný jednal „po předchozí dohodě s M. T. “ a obviněný sám „licenci nezakoupil a nedodal“.
Jedinou hmotně právní námitkou obviněného, která odpovídá uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je námitka o nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to ve vztahu k okolnosti spočívající v obohacení jiného, ve smyslu §250 odst. 1 tr. zák. V této souvislosti odvolací soud konstatoval nepřesnost popisu skutku, pokud je v něm uvedeno, že obviněný peníze použil pro vlastní potřebu, čímž tedy sebe obohatil ke škodě cizího majetku. Obviněný ale namítá, že pokud by měla získat majetkový prospěch třetí osoba, muselo by být prokázáno, že již v době uzavření kontraktu jednal s úmyslem uvést poškozeného v omyl s cílem obohatit nikoliv sebe, ale jiného. Takový úmysl, že ale v řízení prokázán nebyl.
Jak uvedl již odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení, skutková podstata trestného činu podvodu upravuje alternativně, tj. se stejnými trestněprávními důsledky, obohacení pachatele nebo jiné osoby, a pro posouzení viny není rozhodující, zda si obviněný předmětnou peněžní částku ponechal, nebo ji předal M. T. . S tímto závěrem odvolacího soudu se Nejvyšší soud ztotožnil.
U úmyslného trestného činu je k naplnění jeho skutkové podstaty nezbytné, aby úmysl pachatele zahrnoval všechny znaky jeho objektivní stránky. U trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. tedy musí úmysl zahrnovat podvodné jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem. Podstatou trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., je podvodné jednání pachatele, na základě kterého zpravidla podvedená osoba provede majetkovou dispozici, v důsledku které dojde k vzniku škody u poškozeného a k obohacení pachatele nebo jiné osoby. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatel nebo někoho jiného, přičemž znak „obohatí jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob. Je-li okruh osob, které se v důsledku podvodného jednání pachatele obohatí, upraven v zákoně tak, že se nevyžaduje jednoznačná identifikace obohacené osoby, je zřejmé, že pro naplnění skutkové podstaty podvodu podle §250 tr. zák. je podstatné, že dojde k obohacení nějaké osoby ke škodě na cizím majetku. Podvodné jednání pachatele směřuje k tomuto obohacení, které je jeho cílem, je proto logicky zahrnuto i jeho úmyslným zaviněním, a to od počátku.
Obviněnému lze proto přisvědčit toliko v tom, že musí být prokázáno, že již v době uzavření kontraktu jednal s úmyslem uvést poškozeného v omyl s cílem dosáhnout obohacení ke škodě na jeho majetku. Není však již nutné, aby od počátku jednal s úmyslem obohatit konkrétní osobu (sebe nebo jiného), protože tato obohacována osoba mu nemusí být od počátku ani známá, nebo se může v průběhu jednání změnit. Nepodstatnost konkrétní obohacené osoby pro trestní odpovědnost pachatele je tak ve skutkové podstatě trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. vyjádřena právě alternativním znakem obohacení „sebe nebo jiného“, kdy tato skutková podstata je naplněna jak v případě, kdy pachatel obohatí sám sebe, tak i v případě obohacení jiné neurčené osoby.
Na základě shora uvedeného je zřejmé, že hmotně právní námitka obviněného o nenaplnění subjektivní stránky je zjevně neopodstatněna. Proto bylo dovolání obviněného V. K. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš