ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.412.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 412/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. 5. 2010 o dovolání obviněného L. B. proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 6 To 485/2008, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 3 T 53/2005 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 3 T 53/2005, byl obviněný L. B. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, jehož výkon byl podle §58 odst. l tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. l tr. zák. na dva roky. Výrokem podle §228 odst. l tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Odvolání obviněného, podané proti výroku o vině a dalším výrokům, bylo usnesením Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 6 To 485/2008, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Výrok o trestu byl ovšem podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen a obviněnému byl podle téhož ustanovení uložen souhrnný trest jednak za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným citovaným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně, a dále za trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 tr. zák., §143 tr. zák. a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 20. 4. 2009, sp. zn. 61 T 20/2008. O uložení souhrnného trestu bylo rozhodnuto tímto rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 5 To 44/2009.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 6 To 485/2008. Výrok o zamítnutí odvolání proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně napadl s odkazem na důvody dovolání uvedené v §265b odst. l písm. g), l) tr. ř. Uplatnil obsáhlé námitky založené na tom, že skutkový stav uvedený ve výroku o vině nelze podřadit pod žádnou ze skutkových podstat trestných činů. V tomto ohledu poukázal zejména na to, že z rozhodnutí soudů nevyplývá, jakého konkrétního jednání se měl dopustit. Nesouhlasil se způsobem stanovení výše způsobené škody. Vytkl nedostatek subjektivní stránky trestného činu. Namítl, že veškerá relevantní zjištění soudů se nevztahují k jeho osobě, nýbrž k obchodní společnosti, v níž byl předsedou představenstva. Celou věc označil jen za tzv. civilní delikt a za kriminalizaci obchodního vztahu dvou právnických osob. Ohradil se také proti výroku o náhradě škody, jehož nesprávnost vyvozoval z námitek směřujících proti výroku o vině, a zároveň poukázal na to, že poškozenému byl jeho nárok již přiznán v jiném řízení. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a aby přikázal Okresnímu soudu ve Zlíně věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. se dopustil ten, kdo si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu. Značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč (§89 odst. l1 tr. zák.).
Takto byl posouzen skutek, který podle zjištění Okresního soudu ve Zlíně, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, spočíval v podstatě v tom, že obviněný jako předseda představenstva obchodní společnosti ZLÍN MAX, a. s., jménem této společnosti nevrátil obchodní společnosti MB Leasing, a. s., v dohodnutém termínu 27. 5. 2003 ani později šest obuvnický strojů specifikovaných ve výroku o vině pod body a) až f), ačkoli věděl, že tyto stroje jsou ve vlastnictví obchodní společnosti MB Leasing, a. s., a že obchodní společnost ZLÍN MAX, a. s., je užívala na základě leasingových smluv specifikovaných ve výroku o vině, od nichž obchodní společnost MB Leasing, a. s., dopisy ze dne 1. 4. 2003 pro neplacení leasingových splátek odstoupila, s uvedenými stroji naložil neznámým způsobem a na místo nich vrátil obchodní společnosti MB Leasing, a. s., dne 27. 5. 2003 jiné stroje, čímž způsobil obchodní společnosti MB Leasing, a. s., škodu ve výši 1 246 087 Kč.
Celá věc má navenek podobu vztahu dvou právnických osob, z nichž jedna nesplnila své závazky vyplývající z leasingových smluv a nevrátila druhé předmět leasingu. Nelze ovšem odhlížet od konkrétní role, kterou v tomto rámci sehrál obviněný. Ten v postavení předsedy představenstva jménem obchodní společnosti ZLÍN MAX, a. s., uzavřel leasingové smlouvy a jejím jménem se také zavázal platit leasingové splátky za soubor obuvnických strojů. Stroje, které byly předmětem leasingu, byly uvedenými smlouvami svěřeny obchodní společnosti ZLÍN MAX, a. s., avšak protože obviněný jednal jménem této právnické osoby, byl sám se zřetelem k ustanovení §90 odst. 2 tr. zák. v postavení toho, komu byly věci svěřeny ve smyslu §248 odst. l tr. zák. Podle §90 odst. 2 tr. zák. jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Z ustanovení §248 odst. l tr. zák. vyplývá, že pachatelem trestného činu zpronevěry je ten, komu byla svěřena cizí věc. Pak je ovšem jasné, že jde-li o věc svěřenou právnické osobě, za kterou obviněný jednal jako její statutární orgán, postačí to k závěru, že obviněný mohl být pachatelem trestného činu zpronevěry. Obviněný nezajistil placení leasingových splátek, což se nakonec stalo důvodem, pro který obchodní společnost MB Leasing, a. s., odstoupila od leasingových smluv a dožadovala se vrácení strojů. Obviněný na to reagoval tím, že nechal obchodní společnosti MB Leasing, a. s., odvézt jiné stroje, než které byly předmětem leasingu. Osobní angažovanost obviněného v tomto ohledu vyplývá ze zjištění, že předtím sám tyto (tj. jiné) stroje ukazoval zaměstnancům obchodní společnosti MB Leasing, a. s., pověřeným kontrolou přímo v objektu obchodní společnosti ZLÍN MAX, a. s., a vydával zmíněné stroje za předmět leasingu. Je evidentní, že k takovému postupu by obviněný neměl důvod, pokud by se nedopustil jednání, jímž s předmětem leasingu naložil jako s vlastní věcí způsobem, který vyloučil obnovení dispozice obchodní společnosti MB Leasing, a. s. Zjištění uvedené ve výroku o vině, podle něhož se stroji, které byly předmětem leasingu, obviněný „naložil neznámým způsobem”, proto lze akceptovat ve vztahu k naplnění toho znaku trestného činu zpronevěry, který spočívá v tom, že obviněný si cizí věc „přisvojil”. Okolnost, že se nepodařilo zjistit konkrétní způsob, jímž obviněný naložil s předmětem leasingu, je jen logickým důsledkem toho, že se stroji svěřenými obchodní společnosti ZLÍN MAX, a. s., obviněný mohl fakticky nakládat jakkoli a zejména mimo kontrolu ze strany vlastníka strojů.
Výše škody byla ve výroku o vině správně stanovena jako hodnota strojů v době, kdy měly být vráceny jejich vlastníku, modifikovaná se zřetelem k zaplaceným leasingovým splátkám, pokud směřovaly k uhrazení pořizovací ceny strojů (viz č. 6/2003 Sb. rozh. tr.). Námitku, že od toho měla být odečtena hodnota těch strojů, které obviněný nechal odvézt obchodní společnosti MB Leasing, a. s., nelze akceptovat. Prostřednictvím těchto strojů, ohledně nichž bylo zjištěno, že byly na rozdíl od skutečného předmětu leasingu staré a převážně bezcenné, obviněný pouze zakrýval spáchání trestného činu zpronevěry. Škoda způsobená trestným činem tím tedy nemohla být jako zákonný znak trestného činu dotčena.
Postup obviněného spočívající v tom, že za předmět leasingu vydával jiné stroje a že tyto jiné stroje nechal odvézt obchodní společnosti MB Leasing, a. s., jasně svědčí také o tom, že vyloučení skutečného předmětu leasingu z dispozice jeho vlastníka bylo záměrné. Nic na tom nemění namítané zajištění závazků vyplývajících z leasingových smluv směnkou, zejména s ohledem na insolventnost obchodní společnosti ZLÍN MAX, a. s., což se ostatně projevilo tím, že obchodní společnosti MB Leasing, a. s., se nakonec nedostalo ani peněžního ekvivalentu za nevrácené stroje.
Právní posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. l, 3 písm. c) tr. zák. je evidentně správné a rozhodně není důvodu cokoli na něm měnit.
Výrok o náhradě škody, kterým byla podle §228 odst. l tr. ř. obviněnému uložena povinnost zaplatit obchodní společnosti Raiffeisen – Leasing, s. r. o., jako právnímu nástupci poškozeného částku 1 246 087 Kč a kterým byla uvedená obchodní společnost podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, má z hmotně právního hlediska potřebný podklad ve správném výroku o vině a je proto rovněž správný. Námitkou, že nárok na náhradu škody byl obchodní společnosti Raiffeisen — Leasing, s. r. o., přiznán již směnečným platebním rozkazem ze dne 31. 8. 2004, který byl ponechán v platnosti rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2005, sp. zn. 49 Cm 32/2005, se Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně zabýval v odůvodnění napadeného usnesení se závěrem, že tu není souvislost s posuzovaným skutkem. K tomu lze jen dodat, že pokud obviněný tuto námitku opakoval v dovolání, bylo to mimo meze dovolacího důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., který je hmotně právním dovolacím důvodem, zatímco uvedená námitka je evidentně námitkou procesní povahy.
Z důvodů, které byly vyloženy v předcházejících částech tohoto usnesení, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozsudek Okresního soudu ve Zlíně není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení ve smyslu §265b odst. l písm. g) tr. ř., a že napadené usnesení Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně není rozhodnutím, které by bylo vadné ve smyslu §265b odst. l písm. l) tr. ř.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. odmítl.
Nad rámec samotného rozhodnutí o dovolání pokládá Nejvyšší soud za nutné vyjádřit se k délce dovolacího řízení. Obviněný podal dovolání u Okresního soudu ve Zlíně dne 27. 4. 2009, avšak věc byla předložena Nejvyššímu soudu až dne 13. 4. 2010. K průtahům tedy nedošlo v řízení před Nejvyšším soudem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. května 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec