ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.498.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 498/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. srpna 2010 o dovolání, které podala obviněná I. J., dříve K. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 7 To 318/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 20/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné I. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 6. 2009, sp. zn. 2 T 20/2007, byla obviněná I. J. uznána vinnou trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zák. Za tento trestný čin a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jimiž byla uznána vinnou pod body 1) až 11) a 13) rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 2 T 108/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 To 54/2006, a usnesením Nejvyššího soud České republiky ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 7 Tdo 184/2007, byla odsouzena podle §234 odst. 2 tr. zák. (správně má být: podle §235 odst. 2 tr. zák.) za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let nepodmíněně. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byla obviněná zařazena pro výkon trestu do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. jí byla uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozenému P. K. ve výši 2.982.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání proti všem jeho výrokům. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 7 To 318/2009, podle §258 odst. 1, písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. odsoudil obviněnou I. J., dříve K., podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. jí výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let, za současného vyslovení dohledu nad obviněnou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 7 To 318/2009, podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně dovolání proti všem výrokům opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), l) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) obviněná uvedla, že byla rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 6. 2009, sp. zn. 2 T 20/2007, uznána vinnou trestným činem, kterého se podle skutkové věty uvedeného rozsudku měla dopustit v období od 2. 10. 1998 do 16. 7. 1999, zatímco od zahájení trestního stíhání až do podání obžaloby byl časový úsek označován od 2. 10. 1997 do 16. 7. 1998. Obviněná namítla, že změna označení doby spáchání trestného činu nebyla soudy nižších stupňů nijak odůvodněna. Časová specifikace skutku je podle ní součástí identifikace skutku a má vliv i na posuzování běhu lhůt, především promlčecích lhůt. Dodala, že změna data spáchání trestného činu nevyplývá z provedeného dokazování. Obviněná je proto přesvědčena, že byla odsouzena za jiný skutek, než pro jaký byla stíhána, což je v rozporu s §2 odst. 1 tr. ř. V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná namítla, že v trestním řízení nebylo prokázáno, že by se dopustila trestné činnosti. Uvedla, že skutková věta, tak jak je formulovaná v rozsudku soudu prvního stupně, neodpovídá provedeným důkazům a dokazování je podle ní neúplné. Je přesvědčena, že neobstojí ani výrok o náhradě škody. Poškozený údajně neuplatnil svůj nárok na náhradu škody řádně a včas v souladu s §206 tr. ř. Rovněž vytkla odvolacímu soudu, že se nezabýval její námitkou promlčení a dodala, že nárok poškozeného na náhradu škody je promlčen podle hmotně právních předpisů (§106 občanského zákoníku). Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak obviněná spatřuje v tom, že již v řízení před soudem prvního stupně byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a že nebyly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro rozhodnutí odvolacího soudu, který pouze zrušil výrok o trestu a způsobu jeho výkonu, přičemž ostatní výroky ponechal beze změny.
Obviněná z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 6. 2009, sp. zn. 2 T 20/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 7 To 318/2009, a aby podle §265l tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se do dne projednání k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obviněná opřela tento dovolací důvod o námitku, že od počátku trestního stíhání do podání obžaloby byl časový úsek jejího trestného jednání označen jinak než v rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud však z trestního spisu zjistil, že ve sdělení obvinění na č. l. 252 je jednání obviněné časově vymezeno od 2. 10. 1998 do 16. 7. 1999, v obžalobě na č. l. 821 je pak zřejmě v důsledku písařské chyby uveden časový úsek od 2. 10. 1998 do 16. 7. 1998, což je zjevná logická nesprávnost. Okresní soud v Prostějově ve svém rozsudku ze dne 5. 6. 2009, sp. zn. 2 T 20/2007, napravil toto pochybení tím, že ve skutkové větě tohoto rozsudku již správně uvedl časový úsek od 2. 10. 1998 do 16. 7. 1999. Vzhledem k tomu, že v dané věci nebyl dán důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1, 4 tr. ř., není naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, případně druhého stupně. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu věci tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav věci. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení.“ Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, a nikoliv hmotně právních.
Obviněná je přesvědčena, že její trestné jednání nebylo v trestním řízení prokázáno bez důvodných pochybností, že skutková věta neodpovídá provedeným důkazům, a dokazování je podle ní neúplné. Těmito námitkami však nenaplnila uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jde o námitky skutkové směřující proti skutkovým zjištěním a rozsahu provedeného dokazování. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudů při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Obviněná napadla dovoláním i výrok o náhradě škody. Předně namítla, že nárok na náhradu škody nebyl uplatněn v souladu s §206 tr. ř. a dále, že nárok je promlčen podle hmotně právních předpisů. Poukázala na to, že podle §106 občanského zákoníku činí promlčecí doba dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, a nejpozději za tři roky ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Soud se podle obviněné měl zabývat tím, že každá platba se promlčuje samostatně. Subjektivní promlčecí doba počíná podle ní běžet od předání peněz, přičemž poškozený P. K. od počátku věděl, komu předal peníze. Podle názoru obviněné v době, kdy poškozený Pavel Kulda uplatnil svůj nárok, uplynula již jak subjektivní, tak objektivní promlčecí lhůta, a proto výrok o náhradě škody spočívá na nesprávném právním posouzení.
Nejvyšší soud zjistil, že odvolací soud neshledal námitky obviněné proti výroku o náhradě škody opodstatněnými. Z toho je patrno, že se odvolací soud zabýval i námitkou promlčení, byť to výslovně neuvedl v odůvodnění svého rozsudku. Krajský soud v Brně jako soud odvolací uvedl v odůvodnění svého rozsudku, že po částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně došlo k provedení celého hlavního líčení znovu, počínaje přednesením obžaloby, výslechem obžalované a provedením všech dalších důkazů, přičemž před zahájením dokazování se poškozený P. K. řádně a včas připojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, který doložil podle názoru odvolacího soudu co do výše tak i podstaty. Výše uplatněného nároku poškozeného odpovídá skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. Vypořádal se tak, byť stručně, s námitkami obviněné proti výroku o námitce škody.
Nejvyšší soud shledal výrok o náhradě škody správným. Pro přehlednost však uvádí následující:
Obviněné I. J., dříve K., byla mimo jiné postupně sdělována obvinění dne 16. 11. 1999 (doručeno obviněné dne 18. 11. 1999) z trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dne 18. 10. 2001 pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., dne 23. 10. 2001 pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., dne 22. 10. 2001 pro trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 3 tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. tím, že v době od 2. 10. 1998 do 16. 7. 1999 v P. pohrůžkou fyzického napadení a zabití i jiné těžké újmy nutila P. K., bytem P., K., aby jí postupně v částkách 5.000 Kč až 400.000 Kč vyplatil celkem 2.919.000 Kč.
Ze sdělení obvinění ze dne 16. 11. 1999 vyplývá, že obviněná I. K., nyní J., vylákala od poškozeného P. K. dne 12. 12. 1997 částku 40.000 Kč, dne 14. 1. 1998 částku 160.000 Kč a dne 29. 10. 1998 částku 210.000 Kč, celkem částku 410.000 Kč za převod členských práv a povinností k bytu v P., Š., údajně pro matku poškozeného P. K., a částku 410.000 Kč přebírala v době, když věděla, že členská práva a povinnosti k uvedenému bytu dne 7. 11. 1977 převedla dohodou o převodu členských práv a povinností na M. Š., přičemž členská práva na J. K. nepřevedla a způsobila poškozeného P. K. škodu ve výši 410.000 Kč.
Svědek P. K. při výslechu dne 2. 12. 1999 uvedl: „Dále jsem byl poučen jako poškozený v trestním řízení, uvádím, že tomuto jsem porozuměl, k trestnímu řízení se připojuji a žádám, aby soud stanovil K. vrátit mně peníze, a to částku 410.000 Kč“ (č. l. 507 spisu).
Okresní státní zastupitelství v Prostějově podalo dne 7. 8. 2002 pod č. j. 2 Zt 13/2002-24 obžalobu ze dne 22. 7. 2002 na obviněnou I. K., roz. H., podnikatelku, a spoluobviněného R. K., podnikatele, pro skutky kvalifikované jako trestné činy podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. (ad 1-3) a podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (ad 4-10), trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (ad 12 obžaloby) a trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (ad 13 obžaloby), které spáchala obviněná I. K. sama a dále pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., §9 odst. 2 tr. zák., který podle obžaloby spáchala ve spolupachatelství s obviněným R. K.
Trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. spatřovala obžaloba ve skutku pod bodem 12 obžaloby, který spočíval v tom, že v P. v období od 2. 10. 1998 (letopočet 1998 přepsán na „1997“) tvrdila P. K., bytem P., K., že pokud jí nepředá peníze, bude zabit rusky mluvícími muži, přičemž P. K. jí z důvodů těchto tvrzení a s ohledem na skutečnost, že jej v té době navštěvovali rusky mluvící muži, což v něm vyvolalo obavy o jeho život, předal obviněné postupně peněžní částky v celkové výši 2.982.000 Kč a kožené bundy v hodnotě 432.000 Kč.
Hlavní líčení se v trestní věci obviněné konalo poprvé dne 26. 9. 2002 a před zahájením dokazování se předseda senátu dotázal mimo jiné přítomného P. K., zda navrhuje, aby byla obžalované uložena povinnost k náhradě škody způsobené trestným činem a poté zaprotokoloval následující: „P. K.: S ohledem na složitost uplatňovaného nároku, tento předkládám v písemném vyhotovení. Zakládá se do spisu.“ (č. l. 851 verte spisu). Žádost poškozeného P. K. je založena na č. l. 856 – 857.
Poškozený P. K. v ní požádal o náhradu škody, kterou mu způsobili obžalovaní, a to
1) ve vztahu k bodu 8 obžaloby ze dne 22. 7. 2002 žádá, aby soud uložil v souladu s ustanovením §228 tr. ř. obžalované I. K. povinnost zaplatit mu do 3 dnů od právní moci rozsudku na způsobené škodě částku 410.000,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od podání obžaloby, tj. od 22. 7. 2002 do zaplacení,
2) ve vztahu k bodu 11 obžaloby ze dne 22. 7. 2002 žádá, aby soud uložil v souladu s ustanovením §228 tr. ř. obžalovaným I. K. a R. K. povinnost, aby mu zaplatili společně a nerozdílně do 3 dnů od právní moci rozsudku na způsobené škodě částku 580.000,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od podání obžaloby, tj. od 22. 7. 2002 do zaplacení,
3) ve vztahu k bodu 12 obžaloby ze dne 22. 7. 2002 žádá, aby soud uložil v souladu s ustanovením §228 tr. ř. obžalované I. K. povinnost zaplatit mu do 3 dnů od právní moci rozsudku na způsobené škodě částku 2.982.000,- Kč a 432.000,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od podání obžaloby, tj. od 22. 7. 2002 do zaplacení.
Nejvyšší soud podotýká, že obžaloba ze dne 22. 7. 2002 byla podána u Okresního soudu v Prostějově dne 7. 8. 2002.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 3. 2005, sp. zn. 5 To 594/2004, k odvolání obžalovaných I. K. a R. K. zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), e) a f) tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 18. 8. 2004, č. j. 2 T 108/2002-1010, a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. K výroku o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně uvedl, že nárok uplatněný poškozeným P. K. „byl toliko založen“(?) do spisu na č. l. 851, nebyl však řádně uplatněn v souladu s trestním řádem (§206 odst. 2 tr. ř.), a proto nelze o tomto nároku meritorně rozhodnout.
Usnesením Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 7 Tdo 184/2007, byl podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2006, sp. zn. 5 To 54/2006, ohledně obviněné I. K., a také rozsudek Okresního soudu v Prostějově ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 2 T 108/2002, ohledně téže obviněné ve výroku, kterým byla uznána vinnou trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a v celém výroku o trestu. Současně byla podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušena všechna další rozhodnutí na zrušené části obou rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Nejvyšší soud České republiky podle §265e odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Prostějově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po přidělení trestní věci obviněné I. K., nyní J., předsedkyni senátu Mgr. Ivoně Otrubové a změně senátu bylo ve věci nařízeno hlavní líčení na den 13. 11. 2008. Vzhledem ke změně v obsazení senátu byla obviněná po poučení soudem dotázána a prohlásila, že trvá na novém projednání věci. Před zahájením dokazování zmocněnec poškozeného P. K., a to Mgr. Miroslav Burget prohlásil, že se poškozený P. K. připojuje k trestnímu řízení proti obžalované I. K. s nárokem na náhradu škody ve smyslu podané obžaloby v částce 2.982.000 Kč.
Odsuzujícím rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. 6. 2009, sp. zn. 2 T 20/2007, byla obviněné uložena podle §228 odst. 1 tr. ř. povinnost nahradit poškozenému P. K., bytem P., K., částku 2.982.000 Kč. Okresní soud v Prostějově odůvodnil výrok o náhradě škody tím, že před novým zahájením dokazování se s nárokem na náhradu škody ve výši 2.982.000 Kč připojil poškozený P. K. Soud dospěl k závěru, že škoda byla způsobena trestným činem obžalované, je s ním v příčinné souvislosti, byla také prokázána její výše, a proto podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil obžalované povinnost k její náhradě (č. l. 1316 verte).
Obviněná napadla všechny výroky rozsudku odvoláním. Výrok o náhradě škody napadla tím, že podle jejího názoru nebyl nárok na náhradu škody řádně a včas uplatněn, a dále vznesla námitku promlčení nároku na náhradu škody, a to z obdobných důvodů jako následně v dovolání. Krajský soud v Brně jako soud odvolací se s těmito námitkami vypořádal v odůvodnění rozsudku ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 7 To 318/2009, způsobem, který je zmíněn shora. Vycházel z toho, že výrok o náhradě škody je správný, avšak svůj závěr ne zcela dostatečně odůvodnil.
Nejvyšší soud shledal neopodstatněnou námitku obviněné, že nárok na náhradu škody nebyl uplatněn včas a řádně. Podle §43 odst. 3 tr. ř. poškozený, který má podle zákona proti obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§206 odst. 2 tr. ř.). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje.
Poškozený P. K. se připojil řádně a včas k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody ve výši 410.000 Kč již v protokolu o trestním oznámení ze dne 14. 9. 1999 (srov. č. l. 108 spisu). Nárok na náhradu škody, který lze rozšířit, poškozený uplatnil včas, neboť nárok na náhradu škody podle §43 odst. 2 tr. ř. (nyní podle §43 odst. 3 tr. ř.) lze uplatnit již od samého počátku trestního stíhání, popřípadě ještě dříve, než bylo zahájeno trestní stíhání (srov. č. III/1967 Sb. rozh. tr.). Dne 23. 10. 2001 bylo obviněné I. K. doručeno sdělení obvinění Policie České republiky, Krajského úřadu vyšetřování v Brně, ČVS: KVV-186/10-00-To, pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin vydírání podle §9 odst. 2 tr. zák. k §235 odst. 1, 3 tr. zák., který měla spáchat společně s dosud neustanovenými osobami tím, že v době od 2. 10. 1998 do 16. 7. 1999 v P. pohrůžkou fyzického napadení a zabití a jiné těžké újmy nutila P. K., bytem P., K., aby jí postupně v částkách 5.000 Kč až 400.000 Kč vyplatil celkem 2.919.000 Kč. Po zahájení trestního stíhání obviněné I. K., nyní J., P. K. jako svědek dne 2. 12. 1999 uvedl: „Dále jsem byl poučen jako poškozený v tr. řízení, uvádím, že tomuto jsem porozuměl, k trestnímu řízení se připojuji a žádám, aby soud stanovil K. vrátit mně peníze, a to částku 410.000 Kč.“ (srov. č. l. 507 spisu).
Před zahájením hlavního líčení u Okresního soudu v Prostějově dne 26. 9. 2002 v trestní věci obviněné I. K., nyní J., poškozený P. K. uplatnil řádně a včas proti obviněné nárok na náhradu škody. Poškozený byl stejně jako další poškození v uvedené trestní věci dotázán, zda navrhuje, aby byla obžalované uložena povinnost k náhradě škody a poté předložil předsedovi senátu písemné vyhotovení žádosti o náhradu škody, a to s ohledem na složitost věci.
Předseda senátu poté zaprotokoloval, že se toto písemné vyhotovení zakládá do spisu, aniž by uvedl do protokolu, v jaké výši a z jakých důvodů poškozený P. K. uplatňuje nárok na náhradu škody, ačkoliv u všech ostatních poškozených tak učinil (srov. č. l. 854 verte). Z postupu předsedy senátu soudu prvního stupně nelze dovozovat, že poškozený P. K. neuplatnil nárok na náhradu škody ve smyslu §43 odst. 3 tr. ř. řádně a včas. Nejvyšší soud připomíná, že soud nevyslovil usnesením podle §206 odst. 3 tr. ř., že poškozeného P. K. nepřipouští k hlavnímu líčení, ač je to jeho povinností, jestliže uplatňuje práva poškozeného osoba, které toto právo zřejmě nepřísluší.
Nejvyšší soud České republiky vychází z názoru, že v případě nového řízení u soudu prvního stupně po zrušení původního rozsudku (např. v řízení o dovolání), je rozhodující, zda se koná celé hlavní líčení znovu, pak může poškozený včas uplatnit svůj nárok na náhradu škody (srov. Šámal P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck 2005, s. 1574). Z návrhu poškozeného P. K. je patrno z jakých důvodů a v jaké výši uplatnil nárok na náhradu škody (§43 odst. 3, poslední věta tr. ř.). O návrhu poškozeného P. K. na náhradu škody ve výši uplatněné v adhezním řízení nebylo rozhodnuto v občanskoprávním ani jiném příslušném řízení (§§44 odst. 3 tr. ř.).
Obviněná dále namítla s poukazem na §106 občanského zákoníku, že nárok na náhradu škody je promlčen. Uvedla, že poškozený P. K. uplatnil škodu v celkovém souhrnu, nárok podložil jednotlivými potvrzeními o předání peněz, avšak u každé z plateb běží samostatně promlčecí doba, a poškozený od počátku věděl, komu peníze předal. Podle názoru obviněné tak uplynula subjektivní i objektivní promlčecí doba.
Nejvyšší soud zjistil, že na č. l. 535 až 583 spisu jsou založeny tzv. smlouvy o půjčce. Kromě dokladů na č. l. 542 a 554 spisu však nejde podle jejich obsahu o žádné půjčky, ale o uznání dluhu podle §558 občanského zákoníku, neboť obviněná v nich prohlašuje, že si půjčila od P. K. určitou částku a zavazuje se, že ji vrátí ve velmi krátké době, např. půjčka 400.000 Kč z 11. 1. 1999, závazek vrátit tuto částku do 12. 1. 1999. Tyto doklady jsou podepsány tehdejším jménem obviněné, a to I. K. Uznání dluhu je podle zákona jednostranným právním úkonem dlužníka adresovaným věřiteli, který lze učinit až poté, co dluh vznikl. Kromě obecných náležitostí právních úkonů podle §34 a násl. obč. zák. se k jeho platnosti vyžaduje písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše. Podle §110 odst. 1 obč. zákoníku bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle §106 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Promlčením právo nezaniká, ale trvá dále jako tzv. přirozený závazek/dluh (obligatio naturalis). Promlčený nárok lze opětovně uznat, lze splnit dluh promlčený a pokud věřitel přijme od dlužníka plnění promlčeného dluhu, nejde na straně věřitele o bezdůvodné obohacení. Běh promlčecí doby je souvislý od počátku až do konce promlčecí doby, pokud nenastane překážka, která brání jejímu běhu. Občanský zákoník upravuje v §112 tzv. stavení běhu promlčecí doby. Podle něj, uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a pro které byl u soudu nebo jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.
Ústavní soud i Nejvyšší soud České republiky se zabývaly ve svých rozhodnutích také otázkou, zda §3 občanského zákoníku platí i pro oprávnění vznést námitku promlčení. Podle §3 občanského zákoníku výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle názoru Ústavního soudu vysloveném ve věci sp. zn. II. ÚS 309/95 a v posledním období stejně znovu ve věci sp. zn. I. ÚS 643/04, je ustanovení §3 občanského zákoníku formulováno natolik obecně, že platí výjimečně „i pro výkon práva vznést námitku promlčení“. Podle tohoto názoru tedy „vznesení námitky promlčení zásadně neodporuje dobrým mravům“. Mohou však nastat situace (např. ve vztazích mezi nejbližšími příbuznými), kdy uplatnění námitky promlčení je projevem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil“, a vůči němuž by proto zánik nároku v důsledku promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem. V takových výjimečných případech je použití §3 obč. zákoníku namístě.
I obecné občanskoprávní soudy (např. Nejvyšší soud ve věcech sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, 32 Cdo 466/2004) s důrazným poukazem na zajištění ochrany subjektivních občanských práv založených zákonem, jakož i na požadavek zachování právní jistoty v občanskoprávních vztazích jako jedné z hlavních zásad, které ovládají tyto vztahy (čl. 1 Ústavy) možnost případné aplikace §3 obč. zák., tj. korektivu dobrých mravů a spravedlivého vyrovnávacího měřítka i při výkonu práva vznést námitku promlčení, připouštějí jen zcela výjimečně (lze říci jen v krajních případech). Bude to především tam, kde zánik nároku v důsledku vznesení námitky promlčení by v konkrétním případě znamenal s ohledem na jeho okolnosti pro oprávněného evidentně mimořádnou tvrdost s přihlédnutím k uplatněnému právu. Soud by však při takovém intenzivním zásahu zejména do zásady právní jistoty, měl vzít vždy v úvahu důvody, proč oprávněný své právo včas neuplatnil. Souhrnně řečeno, rozpor uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy nelze dovozovat jen z okolností spojených s uplatněným nárokem, nýbrž ze všech okolností, za nichž byla námitka promlčení uplatněna (srov. Švestka J., Spáčil J., Škárová M., Hulmák M: a kol. Občanský zákoník I., §1 – 459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 597).
Závěrem lze dodat, že ustanovení §3 občanského zákoníku, podle něhož výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení (srov. rozh. Ústavního soudu ve věci sp. zn. ÚS 309/95). Nejvyšší soud vyslovil ve věci sp. zn. 25 Cdo 2648/2003 názor, že rozpor uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy nelze dovozovat z okolností a důvodů spojených pouze s uplatněným nárokem, ale z okolností, za nichž byla tato námitka uplatněna.
Nejvyšší soud považuje vznesení námitky promlčení nároku ve výši 2.982.000 Kč obviněnou za výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy podle §3 občanského zákoníku. Z průběhu adhezního řízení, který byl přehledně vyložen v předcházející části odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že poškozený P. K. řádně uplatnil nárok na náhradu škody a v adhezním řízení v souladu s trestním řádem pokračoval. Na druhé straně jednání obviněné, pravomocně odsouzené vyděračky a podvodnice, vyznačující se zištností a praktikami, které vedly k enormní majetkové újmě u poškozeného P. K. a jímž získala částku téměř 3 miliony korun, je takovou konkrétní a výjimečnou okolností, kterou je nutno vzít v úvahu při posouzení okolností, za nichž obviněná uplatnila námitku promlčení. Nejvyšší soud shledal výrok o náhradě škody správným a námitku obviněné proti tomuto výroku za neopodstatněnou.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Z toho je zřejmé, že tento důvod dovolání má dvě alternativy uplatnění. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je tedy skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v obou jeho alternativách, přičemž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že tento dovolací důvod nebyl důvodně uplatněn ani v jedné z uvedených alternativ. Nejvyšší soud totiž neshledal v rámci řízení před soudem prvního stupně žádnou vadu, která by naplnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. a navíc odvolací soud rozhodoval o opravném prostředku po věcné stránce v rozsahu ustanovení §254 odst. 1, 3 tr. ř. Rovněž nebyla splněna podmínka rozhodnutí o odmítnutí či zamítnutí opravného prostředku, neboť odvolací soud podle §258 odst. 1, písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu. Z těchto důvodů nebyl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. srpna 2010
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek