ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.53.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 53/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. března 2010 o dovolání obviněné H. Š. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 61 To 371/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 21/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 61 To 371/2009, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 1 T 21/2009.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 10 přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 1 T 21/2009, byla obviněná H. Š. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. a za tento trestný čin byla odsouzena podle §248 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byla pro výkon trestu zařazena do věznice s dozorem. Současně byl tímto rozsudkem zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Nymburku ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 3 T 95/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 13 To 270/2008, jakož i další výroky na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladu.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání proti výrokům o vině a trestu. Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 61 To 371/2009, zamítl odvolání obviněné podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Obviněná H. Š. podala proti uvedenému usnesení prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Předně upozornila na zjevnou nesprávnost ve výrokové části usnesení Městského soudu v Praze, v níž je namísto jména obviněné „H. Š. “ nesprávně uvedeno: „H. Š. “. Obviněná namítla, že svým jednáním nenaplnila znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., a to že si přisvojila věc, která jí byla svěřena, tedy věc cizí. Podle názoru obviněné přešly zálohy, které převzala od společnosti REWICO CS, s. r. o., okamžikem převzetí do majetku její společnosti, za níž byla oprávněna jednat. Soud prvního stupně podle ní hodnotil provedené důkazy v její neprospěch a je přesvědčena, že tímto postupem porušil ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněná také namítla, že bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť je vystavena trestu odnětí svobody pouze z toho důvodu, že nebyla schopna dostát svým smluvním závazkům. Nedostatek popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně spatřuje v tom, že v něm chybí zmínka o charakteru smlouvy, od níž se odvíjí povaha právního vztahu i samotné peněžní částky. Skutečnost, že šlo o obchodně právní spor dvou obchodních společností vyplývá z výpovědi svědka W. R. , jakož i dalších svědků. Obviněná rovněž namítla, že peníze získané od společnosti REWICO CS, s. r. o., nepoužila pro svoji potřebu, jak podle ní vyplývá z výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, ale na provoz společnosti. Podle názoru obviněné nepřichází proto v úvahu právní kvalifikace skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.
Obviněná blíže neodůvodnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. a opřela jej pouze o to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem.
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 61 To 371/2009, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 1 T 21/2009, jakož i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby zrušil a nebo aby rozhodl ve smyslu §265l odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání souhlasila s argumentací obviněné, že soudy obou stupňů se pouze stručně vypořádaly s existencí znaku dispozice s cizí svěřenou věcí. Přesto je nutno přisvědčit závěru soudů nižších stupňů, že obviněná nakládala neoprávněně se zálohami přijatými na základě smlouvy o přepravě. Smlouva o přepravě uzavřená mezi obviněnou a společností REWICO CS, s. r. o., byla uzavřena podle §610 a násl. obchodního zákoníku. Podle §625 odst. 2 obchodního zákoníku platí, že dopravci vzniká nárok na přepravné po provedení přepravy do místa určení, nestanoví-li smlouva za rozhodnou jinou dobu. V daném případě smlouva jinou dobu za rozhodnou nestanovila a obviněné tedy mohl vzniknout nárok na přepravné až po provedení přepravy. Obviněná však sjednanou přepravu nerealizovala, a proto jí ani nevznikl nárok na zálohy. Podle nejvyšší státní zástupkyně byly přijaté zálohy pro obviněnou věcí cizí, s níž byla povinna naložit pouze v souladu s účelem svěření, tj. za účelem zajištění přepravy. Pokud s nimi naložila jinak, dopustila se trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák.
K dalším námitkám nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že výrok o vině skutečně nespecifikuje, kdo se předmětným jednáním obohatil, nelze však přehlédnout, že obohacení není znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněná přijaté zálohy použila pro své další podnikání, což znamená, že tím obohatila sebe, neboť podnikala jako fyzická osoba na základě živnostenského oprávnění.
Obviněná v dovolání současně odkázala na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, která je naplněna, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jedná se o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněné však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle §254 tr.ř. věcně přezkoumáno a následně bylo jako nedůvodné zamítnuto. Nejvyšší státní zástupkyně je přesvědčena, že ani tento dovolací důvod v posuzované věci nebyl naplněn.
Nejvyšší státní zástupkyně z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasila s tím, aby bylo takto rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a s rozhodnutím v neveřejném zasedání souhlasila i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud neodmítl dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo podáno dovolání, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Po přezkoumání shledal, že dovolání je důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu, a to s ohledem na zjištěný skutkový stav věci. V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení.“ Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních ustanovení, nikoliv hmotně právních.
Trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Podle odstavce 3 písm. c) téhož ustanovení bude pachatel potrestán, pokud způsobí činem uvedeným v odstavci prvním §248 tr. zák. značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Přisvojením svěřené cizí věci ve smyslu §248 odst. 1 tr. zák. se nerozumí získání takové věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti trvalé dispozice s takovou věcí. Přisvojení znamená zároveň vyloučení dosavadního vlastníka nebo faktického držitele z držení, užívání a nakládání s věcí. Pachatel získává možnost trvalé dispozice s cizí věcí, není však rozhodné, jak poté s takovou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s takovou věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření, např. znemožňuje svěřiteli trvale navrátit věc jejímu původnímu určení, a přitom sobě nebo jinému obstará z této věci trvalý prospěch.
Pouhé převzetí cizí věci pachatelem s tím, že s ní bude určitým způsobem nakládat, ještě nenaplňuje zákonné znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. (srov. č. 16/1999 Sb. rozh. tr.).
Obvodní soud pro Prahu 10 posoudil jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. skutek spočívající v tom, že obviněná H. Š. jako osoba podnikající podle živnostenského zákona v odvětví silniční nákladní doprava přijala v P. , v období od 7. 1. 2005 do 18. 5. 2005 zálohy na dopravní služby od společnosti REWICO CS, s. r. o., se sídlem v Praze 10, Počernická 96, v celkové výši 855.000,- Kč, dopravní služby nevykonala a zálohy poškozené společnosti REWICO CS, s. r. o., nevrátila, čímž této společnosti způsobila škodu ve výši 855.000,- Kč. Odvolání proti výroku o vině i výroku o trestu bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 61 To 371/2009, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Judikatura vychází z právního názoru, podle něhož převzal-li obviněný na podkladě kupní smlouvy peníze v podobě zálohy na kupní cenu za věc, kterou měl jako prodávající dodat kupujícímu, nemohl spáchat trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák., i když zálohu použil pro svou potřebu, věc kupujícímu neopatřil a ani mu zálohu nevrátil. O zpronevěru by mohlo jít v případě, že záloha nebyla poskytnuta na podkladě kupní smlouvy, ale smlouvy jiného typu (např. smlouvy zprostředkovatelské, o obstarání věci, apod.), podle níž záloha nepřešla do vlastnictví obviněného (srov. č. 23/2004 Sb. rozh. tr.). Poskytnutím zálohy právnické osobě v souvislosti s její podnikatelskou činností se zabýval též Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 438/2000, v němž uvedl: „Je-li záloha poskytnuta právnické osobě v souvislosti s její podnikatelskou činností zaúčtována jako příjem a následně použita k podnikání za účelem zisku, nemůže být takové jednání považováno za zpronevěru podle §248 tr. zák.“ V odůvodnění nálezu poukázal Ústavní soud též na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci 4 Tz 54/99, v němž Nejvyšší soud uvedl, že v případě, že záloha poskytnutá právnické osobě na úseku její podnikatelské činnosti v souvislosti se zakázkou byla řádně a v souladu s předpisy o účetnictví (zejména zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů) zaúčtována jako příjem, pak její použití v rámci podnikatelské činnosti, stejně jako jiného příjmu, nemůže být považováno za zpronevěru podle §248 tr. zák. O takový trestný čin by mohlo jít jen v případě, že si zákazník při předání částky (jako zálohy) výslovně vymínil, že jí bude použito k nákupu zcela konkrétních věcí – muselo by se tedy jednat např. o smlouvu o obstarání konkrétní věci či smlouvu o zprostředkování.
Jestliže se aplikují tyto obecné závěry na konkrétně zjištěné skutečnosti v trestní věci obviněné H. Š. , je zřejmé, že rozhodnutí napadené dovoláním spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Pro posouzení skutku je podstatné, že obviněná podnikala jako fyzická osoba na základě živnostenského oprávnění s předmětem činnosti nákladní doprava. Z dosud učiněných skutkových zjištění vyplývá, že v období od 7. 1. 2005 do 18. 5. 2005 postupně převzala řadu záloh v různé výši od společnosti REWICO CS, s. r. o., se sídlem v Praze 10, Počernická 96, a to v celkové výši 855.000,- Kč. Obviněná H. Š. vypovídala ohledně přijatých záloh tak, že „finanční prostředky jsem vkládala do firmy“ (č. l. 187 spisu), dále že: „Prostředky jsem ukládala do firemní pokladny a následně byly používány na provozní náklady až byly zcela spotřebovány“ a že „průběžně jsem inkasovala od REWICA zálohy, které jsem vkládala do firmy a používala jsem je na provoz“ (č. l. 211 spisu). Obviněná vystavila na všechny zálohy příjmové doklady, zálohy však nezaúčtovala jako příjem v účetnictví, což potvrdil svědek P. Č. , který vypověděl, že o zálohách od společnosti REWICO CS, s. r. o., nebyly v účetnictví žádné záznamy. Správné je skutkové zjištění, že obviněná přepravní služby pro uvedenou společnost nevykonala, a částku celkem 855.000,- Kč jí nevrátila.
S přihlédnutím k judikatuře zmíněné shora je třeba přisvědčit obviněné v tom, že soudy obou stupňů se náležitě nevypořádaly s otázkou neoprávněné dispozice s cizí svěřenou věcí, která je zákonným znakem trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., a který musí být naplněn jednáním pachatele. Dovodily sice, že peněžní zálohy byly obviněnou přijaty na základě smlouvy o přepravě věci a učinily závěr, že pokud obviněná zálohy převzala a objednané služby nerealizovala a zálohy nevrátila, pak s peněžními zálohami naložila neoprávněně jako se svěřenou cizí věcí a spáchala trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. K charakteru smlouvy však neučinily žádné dokazování.
Obviněná namítla rozpor mezi výrokem o vině a odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu v tom, že soudy neuvedly, kdo měl být obohacen trestným činem a kdo jím měl být poškozen. Poukázala přitom na to, že zálohy použila pro „nejnutnější nezbytnosti a přežití její obchodní společnosti.“ Vzhledem k tomu, že šlo o účelově určené peněžité zálohy, které nebyly zaúčtovány jako příjem v účetnictví, bylo třeba zaměřit dokazování k tomu, zda obviněná tyto zálohy použila pro podnikání či k jinému účelu. V tomto směru přetrvává pochybnost o tom, zda zálohy byly skutečně použity způsobem, který obviněná uvedla.
K námitce obviněné, že ve výroku o vině není uvedeno, kdo se trestným činem obohatil, je třeba uvést, že obohacení není zákonným znakem trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., a proto nebylo důvodu jej zmiňovat ve výroku o vině. Naproti tomu znakem trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. je způsobení značné škody, jíž se podle §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky nejméně 500.000,- Kč. Součástí výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu je, že obviněná H. Š. způsobila společnosti REWICO CS, s. r. o., se sídlem v Praze 10, Počernická 96, škodu ve výši 855.000,- Kč.
Městský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle §254 odst. 1 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně, a proto není dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho tzv. první alternativě, která spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.
Protože napadené rozhodnutí trpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud České republiky v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. 61 To 371/2009, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 1 T 21/2009. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 10, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Při novém projednání věci soud prvního stupně odstraní vady vytknuté tímto usnesením, doplní skutková zjištění v těch směrech, které vyplývají z tohoto rozhodnutí, a v závislosti na nich znovu ve věci rozhodne. Soud prvního stupně je vázán podle §265s odst. 1 tr. ř. právním názorem, který Nejvyšší soud vyslovil v tomto rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. března 2010
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek