ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.559.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 559/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 4. srpna 2010 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný A. M., které podal proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 12. 2009, sp. zn. 6 To 448/2009, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 6 T 306/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 6 T 306/2009, byl obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zákona mu byl uložen také trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let. Poškozený F. W. byl s uplatněným nárokem na náhradu škody podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona se obviněný dopustil tím, že dne 30. 3. 2009 v době od 03.00 do 03.30 hod. v P., K. n., na hliněné spojovací cestě vedoucí úhlopříčně od křižovatky K. n.-J., náhle předešel poškozeného F. W., když předtím šli chvíli vedle sebe, strhl mu dioptrické brýle, nastříkal mu do očí pepřový spray, povalil jej na zem a prohledával mu kapsy u kalhot, přitom jej anglicky vyzýval, aby mu vydal peníze, znovu mu nastříkal do obličeje pepřový spray a z kapes kalhot mu odcizil mobilní telefon značky NOKIA N95 se SIM kartou číslo…, koženou peněženku, která obsahovala hotovost cca 150 Euro a 1.500,- Kč, kreditní kartu Mastercard banky Sparkasse Herfold, Evropskou šekovou kartu, kartu zdravotní pojišťovny GEK a hotelovou kartu od pokoje, poté od poškozeného odešel, když předtím mu ještě jednou nastříkal spray do obličeje.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 12. 2009, sp. zn. 6 To 448/2009, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný řádně a včas podaným dovoláním, ve kterém uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť pouze slovně a neuvedením tohoto ustanovení. Rozhodnutí soudů považuje za nezákonné, nesprávné, neústavní a spočívající na nesprávném hmotně právním posouzení. Konkrétně pak namítá, že z provedených důkazů nebyl spolehlivě zjištěn skutkový stav tak, aby byl ctěn požadavek presumpce neviny, nebylo provedeno dostatečné dokazování a odvolací soud se nevypořádal s jeho návrhy na doplnění dokazování výslechem jeho manželky, a vedoucího hotelu F. v P. ohledně jeho ubytování. Nepřímé důkazy, o které soudy opřely výrok o vině, netvoří podle obviněného ucelený kruh pro jednoznačný závěr o jeho vině, nebyly zjištěny žádné důkazy na místě činu či na těle nebo oblečení poškozeného, který jej při fotorekognici ani nepoznal jako pachatele. Odvolací soud se nevypořádal s jeho vlastnoručním odvoláním v arabském jazyce, ani s námitkou, že si neporozuměl s ustanoveným tlumočníkem.
Obviněný také k uloženému trestu vyhoštění namítá, že některá zjištění k možnosti uložení tohoto trestu byla nesprávně interpretována, chybí skutková zjištění, o které by bylo možno opřít závěr o existenci důvodů pro uložení trestu vyhoštění podle §57 odst. 1, 2 tr. zákona a soud mu uložil tento druh trestu v rozporu s §57 odst. 3 písm. c) tr. zákona, neboť tento trest nepřiměřeně zasahuje do jeho soukromého a rodinného života. Proto obviněný nepovažuje jeho vinu za bezpečně a nepochybně prokázanou, a shledává ve věci porušení konkrétně uvedených článků Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod i Ústavy České republiky. V závěru dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů v celém rozsahu.
Nejvyšší státní zástupkyně se do dne rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, k němu nevyjádřila.
Jak již bylo výše uvedeno, obviněný v dovolání přímo neuvedl ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jako důvod dovolání, ale namítl, že rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení. Fakticky tak tento dovolací důvod uplatnil.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného vyplývá, že uplatněnému důvodu dovolání neodpovídá podstatná část jeho námitek, které jsou zaměřeny výhradně proti úplnosti dokazování, a hodnocení důkazů soudy, kterými se v podstatě domáhá jiných skutkových zjištění, zejména v tom směru, že on není pachatelem trestného činu loupeže. Již odvolací soud přitom konstatoval, že shromážděné nepřímé důkazy jsou svým počtem i charakterem dostatečným podkladem k přesvědčivému závěru o vině obviněného, a to i přesto, že jej poškozený při rekognici neoznačil za pachatele. Řádně také odůvodnil, proč považoval za nadbytečné návrhy obviněného na doplnění dokazování, když obviněný ani nevěděl kde jeho manželka bydlí a místo jeho bydliště v Praze bylo zjištěno z výpovědi svědka A. M. Rovněž k námitce obviněného, že nerozuměl tlumočníkovi uvedl odvolací soud, že tuto nevznesl v přípravném řízení, ani při prvním jednání odvolacího soudu a byla vznesena až na počátku odročeného veřejného zasedání dne 14. 12. 2008 zcela účelově.
K těmto námitkám neodpovídajícím uplatněnému důvodu dovolání Nejvyšší soud nepřihlížel, když ve věci neshledal existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, který by ve svém důsledku mohl mít za následek nesprávné hmotně právní posouzení věci. Z hlediska prokázání viny pak Nejvyšší soud poukazuje zejména na zjištěnou skutečnost, že z mobilního telefonu odcizeného poškozenému, bylo krátce po loupežnému přepadení voláno na číslo mobilního telefonu svědka A. M., se kterým v té době obviněný bydlel, a tento odcizený telefon pak následně obviněný prodal svědkovi I. E. H., který byl policií zjištěn jako uživatel tohoto telefonu a dne 14. 5. 2009 jej dobrovolně vydal policii pro účely trestního řízení. Obviněný měl rovněž v držení pepřový spray, tj. prostředek použitý při loupeži a tento také na vyzvání vydal orgánům policie.
Vzhledem k obecné námitce obviněného o nesprávném právním posouzení, přezkoumal Nejvyšší soud z podnětu této námitky právní posouzení skutku, jak je uveden ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně. Zjistil však, že výrok o vině obsahuje všechny skutkové okolnosti z nichž lze spolehlivě dovodit naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zákona, jímž byl obviněný uznán vinným. Napadené rozhodnutí tak nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku a tato námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
Obviněný v dovolání uplatnil také námitky proti uložení trestu vyhoštění s tím, že pro jeho uložení chybí skutková zjištění ve smyslu ustanovení §57 odst. 1, 2 tr. zákona a soud rozhodl v rozporu s ustanovením §57 odst. 3 písm. c) tr. zákona, když tento trest nepřiměřeně zasahuje do jeho soukromého a rodinného života.
Protože obviněný v dovolání uplatnil tolik důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutné uvést, že ve vztahu k výroku o trestu jde o nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pouze v případě vad tohoto výroku spočívajících v porušení hmotného práva např. při ukládání souhrnného či společného trestu (viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. trestních).
Námitky proti druhu a výměře uloženého trestu, s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí, lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jejímž byl uznán vinným (tamtéž).
Pominou-li se skutkové námitky, že soud při uložení trestu vyhoštění celou řadu skutkových zjištění nesprávně interpretoval a dále, že skutková zjištění chybí, namítá obviněný v podstatě, že mu byl v rozporu s ustanovením §57 odst. 3 písm. c) tr. zákona uložen nepřípustný druh trestu. Tato námitka ale pod jediný uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř nespadá a výrok o uložení trestu vyhoštění podle §57 odst. 1, 2 tr. zákona proto z jejího podnětu nelze přezkoumat.
Nad rámec dovolání proto Nejvyšší soud pouze připomíná, že soud I. stupně uložení trestu vyhoštění založil na zjištění, že obviněný není českým občanem, nebylo mu přiznáno postavení uprchlíka, nemá také v České republice žádné trvalé sociální, rodinné a jiné vazby, a jeho manželství s českou občankou bylo uzavřeno pouze účelově a formálně, aby mohl setrvat na území České republiky. S tím koresponduje i výpověď samotného obviněného v hlavním líčení, že zde žije asi 4 roky, protože má manželku, která je Češka. Neví přesné datum jejího narození, nepamatuje se kdy měli svatbu, nebydleli na stejné adrese, ale tyto střídali. V přípravném řízení také vypověděl, že se nezdržuje v místě trvalého bydliště, bydlí v hotelu, což v hlavním líčení vysvětloval tím, že v manželství vznikly nějaké spory a určitou dobu bydleli takto od sebe.
Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 13. 2. 2008, sp. zn. 7 Tdo 57/2008, v obdobném případě cizince s povoleným trvalým pobytem za účelem sloučení s občanem České republik mj. uvedl, že pokud takovýto pachatel není občanem členského státu Evropského unie, je třeba v případě manželství pachatele (cizince) s občanem České republiky posoudit, zda je neuzavřel jako tzv. účelové manželství. Takové manželství slouží jen k obcházení zákona č. 326/1999 Sb. o pobytu cizinců na území České republiky, nevytváří se jím skutečné rodinné vztahy a nemůže proto být důvodem vylučujícím uložení trestu vyhoštění podle §57 odst. 3 písm. c) tr. zákona. Vzhledem k správnému závěru soudu I. stupně o účelovém manželství obviněného, jde proto i v této věci o stejný případ.
Na základě uvedených důvodů, když Nejvyšší soud zjistil, že obecná hmotně právní námitka je zjevně neopodstatněná, a ostatní námitky nelze podřadit pod uplatněný důvod dovolání, bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš