ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.597.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 597/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl neveřejném zasedání dne 4. srpna 2010 o dovolání obviněného Ing. B. V. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2009, sp. zn. 9 To 426/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 44 T 20/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. B. V. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný Ing. B. V. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 44 T 20/2009, uznán vinným trestným činem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák., který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že v době od 15. 12. 2008 od 21.30 hod. do 19. 12. 2008 do 10.00 hod. do doby svého zadržení policejním orgánem neoprávněně bránil v užívání bytu ve 4. podlaží v P., L. n., své manželce Y. V., a svému synovi R. V. tím, že jim odebral klíče od bytu, jehož je majitelem, byt uzamkl a odmítal je do bytu pustit, i když tam mají trvalé bydliště a užívací právo, a odmítl je vpustit i přes opakované výzvy poškozených a následně přivolaných policistů Policie ČR z Místního oddělení Malá Strana, Praha 1. Odvolání obviněného proti tomuto rozsudku bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2009, sp. zn. 9 To 426/2009, zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení podal obviněný Ing. B. V. (dále jen obviněný) prostřednictvím svého obhájce včas dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. d), e), g), h), k) a l) tr. ř. V rozporu s §265f odst. 1 tr. ř. však v odůvodnění dovolání blíže neuvedl, které námitky podle něj naplňují jednotlivé dovolací důvody, přičemž důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) a l) tr. ř. vůbec neodůvodnil. Nejvyšší soud přes tyto nedostatky nepovažoval dovolání obviněného za dovolání, které by nesplňovalo vůbec obsahové náležitosti dovolání.
Obviněný především namítl, že poškození, a to manželka Y. V. a syn R. V. nebyli oprávněni užívat předmětný byt, a proto ve vztahu k nim nemohl spáchat trestný čin podle §249a odst. 2 tr. zák. Poukázal přitom na právní úpravu věcných břemen v §151n odst. 1, 3 občanského zákoníku a §151o odst. 1 občanského zákoníku a zdůraznil, že oprávněným z věcného břemene je jen osoba, která je zapsána jako oprávněný v katastru nemovitostí. V tomto případě je oprávněným on, povinným z věcného břemene byla původně obchodní společnost GP Bílá, s. r. o., nyní je jím Z. B. Povinný z věcného břemene Z. B. není účastníkem trestního řízení a nelze mu uložit jakoukoliv povinnost, kterou by bylo rozšířeno omezení jeho vlastnického práva. Nebylo proto ani možné, aby soud uložil dovolateli podle §59 odst. 2 tr. zák. povinnost zpřístupnit předmětný byt údajným poškozeným ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku. Dovolatel namítl, že jeho jednání postrádá intenzitu požadovanou trestním zákonem. Obviněný dodal, že chybí úmysl bránit poškozeným v užívání bytu. Dále obviněný namítl, že poškození projevili nezájem o užívání bytu, resp. úmysl byt opustit.
Obviněný namítl porušení práva na obhajobu proto, že mu nebylo před soudem prvního stupně umožněno, aby vypovídal v přítomnosti svého obhájce.
Dovolatel se domnívá, že bylo porušeno také jeho právo na spravedlivý proces tím, že soud prvního stupně nerozhodl o jeho žádosti o přiznání práva na bezplatnou obhajobu. Platit náklady obhajoby by bylo pro dovolatele ekonomicky likvidační, hrozí mu insolvence, a této hrozbě, resp. riziku, je vystaven dodnes.
Obviněný namítl porušení zásady volného hodnocení důkazů, neboť soudy podle jeho názoru opřely svá rozhodnutí především o výslech svědkyně Y. V. a neprovedly řadu zásadních důkazů, a to výslech svědků JUDr. V. K., PhDr. S. B., J. S. ani opakovaný výslech svědkyně Y. V., na jejichž provedení obviněný trvá.
Podle obviněného uložený trest zcela neguje jeho dosavadní bezúhonný život a rozsáhlou veřejnou činnost, což jej společensky i lidsky poškozuje.
Obviněný v závěru dovolání vyslovil názor, že v jeho trestní věci neměl být vynesen žádný rozsudek, event. měl být vyhlášen rozsudek zprošťující s ohledem na zásadu in dubio pro reo.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil ve všech výrocích usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2009, sp. zn. 9 To 426/2009, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 44 T 20/2009, a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že způsob dovolací argumentace, který by odpovídal věcnému naplnění uplatněných dovolacích důvodů, lze akceptovat pouze u výtek, které se vztahují k podmínkám dovolacího přezkumu vyjádřených v ustanovení §265b odst. 1 písm. c), g), l) tr. ř., a to pouze v částečném rozsahu.
Dovolatel z hlediska formálně označeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. namítl, že mu nebylo umožněno, aby před soudem prvního stupně vypovídal za účasti svého obhájce a dokonce se nacházel „bez obhájce“, který byl v té době hospitalizován. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít, dopadá především na situace, kde na straně obviněného byly dány podmínky nutné obhajoby podle §36 tr. ř. a přitom obviněný neměl žádného obhájce. Dále jde o případ, kdy zvolenému obhájci nebylo umožněno účastnit se výpovědi obviněného při hlavním líčení, přestože nebyly dány podmínky nutné obhajoby. Nejvyšší státní zástupkyně poukázala na to, že zřejmě šlo o konání hlavního líčení dne 30. 6. 2009, k němuž byl řádně a včas obeslán tehdejší obhájce obviněného JUDr. Vladimír Zavadil, který se však bez omluvy k hlavnímu líčení nedostavil. Na tuto situaci reagoval obviněný tím, že odmítl vypovídat, svou výpověď podmínil účastí svého obhájce a požádal o odročení hlavního líčení. Samosoudce soudu prvního stupně poučil obviněného zcela správně podle §202 odst. 4 tr. ř. o tom, že při absenci důvodu nutné obhajoby nejsou splněny zákonné podmínky pro odročení hlavního líčení. Na postoj obviněného je třeba nahlížet jako na využití jeho oprávnění nevypovídat. Podle nejvyšší státní zástupkyně je zřejmé, že Obvodní soud pro Prahu 1 neomezil obviněnému výkon práva na obhajobu, jestliže za uvedené situace konal hlavní líčení v nepřítomnosti obhájce obviněného. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který obviněný výslovně neuvedl, nenaplňuje ani námitka, že soud prvního stupně nerozhodl o jeho žádosti na přiznání práva na bezplatnou obhajobu.
K námitce obviněného, že nemohl spáchat trestný čin podle §249a odst. 2 tr. zák. ve vztahu k osobám, které neměly žádný právní titul k užívání bytu, nejvyšší státní zástupkyně uvedla, že argumentace obviněného s odkazem na úpravu věcných břemen v ustanoveních §151n odst. 1 a §151o odst. 1 občanského zákoníku nevypovídá nic o právním základu odvozeného oprávnění rodinných příslušníků obviněného k užívání předmětného bytu zatíženého věcným břemenem, které se opírá o ustanovení §27 zák. č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů. Poukázala na to, že podle judikatury Nejvyššího soudu České republiky i nižších soudů (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 22 Cdo 555/2004, sp. zn. 22 Cdo 1726/2007 i Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cdo 54/93), obecně platí, že oprávněný z věcného břemene má právo umožnit užívání bytu zatíženého věcným břemenem i svému manželovi, popř. dětem, což odráží i způsob výkonu vzájemných povinností ve smyslu §18 zákona o rodině, a to povinnosti „žít spolu“.
V daném případě jde o otázku výkonu odvozeného práva užívání bytu společně s výlučným držitelem takového oprávnění z věcného břemene, a to z titulu rodinného vztahu s ním. Vznik takového odvozeného oprávnění byl soudy obou stupňů rozhodnut tak, že rodinní příslušníci dovolatele jsou jeho nositeli, přičemž nejvyšší státní zástupkyně v podrobnostech odkázala na odůvodnění rozhodnutí obou soudů a poznamenala, že tento vztah byl realizován v podmínkách předmětného bytu po dobu téměř 30 let. Soudy proto nepochybily, jestliže posoudily jednání obviněného jako trestný zásah do stále existujícího oprávnění jeho rodinných příslušníků nerušeně obývat předmětný byt, když obviněný jim záměrně odňal možnost dostat se do bytu, odmítal je do bytu vpustit, a tento protiprávní stav udržoval po celé sledované období i přes upozornění přivolané Policie České republiky. Obviněný uvedeným způsobem tzv. řešil svůj neuspokojivý vztah k další nemovitosti a počínal si tak i za cenu, že svým jednáním způsobí nikoliv jen krátkodobou ztrátu životního zázemí poškozených, vystavených každodenní nejistotě noclehu a připravených o základní osobní věci. Za těchto okolností není žádná pochybnost o odpovídajícím stupni společenské nebezpečnosti jednání obviněného.
Nejvyšší státní zástupkyně z výše uvedených důvodů navrhla, aby dovolání obviněného bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání, a to i v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je ve svém celku zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §249a odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného. Pachatel tohoto trestného činu bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem. Podle §249a odst. 2 tr. zák. stejně bude potrestán, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání.
Trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 tr. zák. je úmyslným trestným činem. Jeho objektem je zájem na ochraně nerušeného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru. Za bránění v užívání domu nebo nebytového prostoru je třeba považovat jakékoliv neoprávněné a podstatné rušení výkonu užívacího práva oprávněné osoby, např. znemožnění přístupu do domu, bytu, nebytového prostoru uzamčením nebo jiným uzavřením, a to i třeba za pomoci ostrahy bezpečnostní agenturou, dále takové zásahy do užívacího práva nebo přímo do nemovitosti, které znemožňují nebo podstatně narušují výkon užívacího práva, jako jsou svévolné přerušení dodávky elektrického proudu nebo plynu, odstranění dveří, oken, probourání zdi, střechy, stropů apod. (srov. rozh. č. 8/1999 Sb. rozh. tr.)
Zákonným znakem trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a tr. zák. není škoda ani jiná újma na majetku či na zdraví. Jeho podstatou je, že pachatel oprávněné osobě neoprávněně brání v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru. Proto je subjektivní stránka uvedeného trestného činu naplněna, jestliže úmysl pachatele směřoval k tomu, aby oprávněné osobě bylo bráněno v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru, aniž by bylo nutné, aby pachatel zároveň sledoval způsobení škody či jiné újmy na zdraví nebo majetku oprávněné osoby nebo někoho jiného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 7 Tdo 118/2001).
K jednotlivým námitkám dovolání:
Obviněný vyslovil zásadní námitku, že nemohl naplnit znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným proto, že jeho manželka Y. V. a syn R. V. nejsou osobami oprávněnými užívat předmětný byt. Tuto námitku podle jejího obsahu lze podřadit pod důvod dovolání podle §265i odst. 1 písm. g) tr. ř.
Předně je nutno uvést, že obdobnou námitku obviněný uplatnil již v odvolání a odvolací soud se s ní správně a v souladu se zákonem vypořádal. Nejvyšší soud přisvědčil právnímu názoru odvolacího soudu, že obsahem věcného břemene je právo užívání bytu obviněného a na ně navazuje užívací právo svědčící jeho rodině, resp. rodinným příslušníkům, kteří již několik desetiletí žijí v bytě společně s obviněným. Stejně tak správně odvolací soud vycházel z toho, že předmětem trestního řízení je vztah mezi uživatelem bytu a uživateli bytu, kteří mají užívací práva odvozená od obviněného jako uživatele bytu, a nikoliv vztah těchto tzv. odvozených uživatelů bytu k vlastníkovi bytu, k němuž nejsou v žádném právním vztahu.
Takové právní posouzení věci je v souladu s ustálenou judikaturou. V této souvislosti je třeba poukázat zejména na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 22 Cdo 555/2004, v němž se Nejvyšší soud zabýval mimo jiné otázkou, nakolik mohou nemovitost, ke které má oprávněná osoba právo odpovídající věcnému břemeni, které svědčí pouze jí, užívat i další osoby. V odůvodnění uvedl : „Platné právo tuto otázku neřeší, při doslovném výkladu zákona se nabízí řešení, že užívat cizí věc může jen oprávněný z věcného břemene a nikoliv jiné osoby. Již judikatura k Obecnému občanskému zákoníku z r. 1811 však dospěla k závěru, že v některých případech lze toto právo rozšířit i na „rodinu“ (viz např. Sedláček J., Rouček F.: Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, Praha 1935, díl II., s. 877 a 880, Mayer R., Soustava občanského práva, Brno 1924, kniha druhá, s. 161). Podobně také Vrchní soud v Praze v rozsudku ze dne 29. 9. 1993, sp. zn. 2 Cdo 54/93, dospěl k závěru, že „ten kdo je oprávněn na základě práva odpovídajícímu věcnému břemeni užívat byt, má umožnit užívání manželovi, kterému pak vzniká odvozený právní důvod bydlení“. Nelze též vyloučit pobyt třetích osob, který nemá charakter užívání (např. návštěva v bytě). Kromě těchto případů však platí zásada, že oprávněný z věcného břemene může užívat zatíženou věc jen pro sebe a nesmí k užívání věci přibrat jiného“.
V rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 9. 1993, sp. zn . 2 Cdo 54/93, vyslovil soud názor, že ten, kdo je oprávněn na základě práva odpovídajícího věcnému břemeni užívat byt, je držitelem tohoto práva ve smyslu ustanovení §129 odst. 2 obč. zák. a jako oprávněný držitel má stejná práva jako vlastník (§130 obč. zák.). Podle ustanovení §123 obč. zák. je vlastník v mezích zákona oprávněn mimo jiné předmět svého vlastnictví držet, užívat a nakládat s ním. Z toho vyplývá, že oprávněný držitel má právo, podobně jako vlastník, umožnit užívání bytu manželovi, kterému pak vzniká odvozený právní důvod užívání bytu. Jestliže s oprávněným z věcného břemene užívá byt jeho manžel, nejde u oprávněné osoby o nedovolené rozšíření jejích práv z věcného břemene.
Ze skutkových zjištění soudů je zřejmé, že obviněný je oprávněn z věcného břemene podle §27 zák. č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů, což je prokázáno obsahem výpisu z katastru nemovitostí pro kat. území H., listu vlastnictví č. … ze dne 1. 9. 2009 (čl. 166 spisu). Pokud jde o byt na L. n., P., H., je na LV č. … i záznam o listině obsahující souhlasné prohlášení o zřízení věcného břemene podle ust. §28d zák. č. 42/1992 Sb.; a podle §27 odst. 3 zák. č. 72/1996 Sb. ze dne 23. 10. 2006. Podle této listiny bodu I. Stavebnímu bytovému družstvu Zahradní město, Zvonková 5048/2, 106 00 Praha 10, Zahradní město, IČO 00034771, svědčí právo odpovídající věcnému břemeni zřízenému podle §28d zák. č. 42/1992 Sb., ve znění zák. č. 297/1992, k jedné bytové jednotce družstevního označení B 1055 o velikosti 2 + 1 s příslušenstvím ve 4. nadzemním podlaží domu č. p. …, zapsaného na LV č. …, vedeného na Katastrálním úřadu Praha – město, pro kat. území H., P. Podle bodu II. tohoto souhlasného prohlášení bylo ke dni 31. 10. 2006 dohodou ukončeno členství Ing. B. V. v družstvu. Tato dohoda je nedílnou součástí tohoto souhlasného prohlášení. Tím věcné břemeno zřízené družstvu k uvedené bytové jednotce podle §28d zák. č. 42/1992 Sb. přechází ve smyslu §27 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb. v platném znění na Ing. B. V. Jedná se o bytovou jednotku a věcné břemeno bytu zapsané na příslušném LV č. … na základě řízení Z 45217/20031. Byt, k němuž se právo váže, se nachází v domě postaveném na pozemku p. č. … o celkové výměře 1055 m2, to vše rovněž zapsáno na LV č. … pro katastrální území H., obec P. (č. l. 169 – 170 spisu).
Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že obviněný užívá předmětný byt s manželkou Y. V. od uzavření manželství, k čemuž došlo dne 10. 7. 1981 (č. l. 49 spisu), přičemž uživateli bytu jsou od svého narození i jejich synové B. V. a R. V. Obviněný umožnil těmto rodinným příslušníkům užívání bytu po celá desetiletí, a proto jim vznikl odvozený právní důvod k užívání bytu. Byl prokázán úmysl obviněného bránit poškozeným Y. V. a R. V. v užívání bytu. Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů naproti tomu nelze učinit závěr, že by tito poškození projevili nezájem o užívání bytu, resp. úmysl byt trvale opustit.
Obviněný také namítl, že jeho jednání postrádá intenzitu požadovanou trestním zákonem. Z obsahu námitky je zřejmé, že obviněný namítá nedostatek potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Podle §3 odst. 1 tr. zák. trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto, tj. trestním zákoně. Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle §3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Otázkou stupně nebezpečnosti činu pro společnost se zabýval soud prvního stupně, byť v souvislosti s ukládáním trestu (č. l. 203) a také Městský soud v Praze jako soud odvolací, který uzavřel, že společenská nebezpečnost činu nebyla jen nepatrná (č. l. 262 spisu). Je zřejmé, že soudy nepřehlédly ani princip ultima ratio, podle něhož ochrana majetkových a jiných vztahů, které mají soukromoprávní základ má být uplatňována v první řadě prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení soukromoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. I. ÚS 541/10).
Ani Nejvyšší soud neshledal porušení principu ultima ratio v řízení před soudy obou stupňů z důvodů, na něž poukázal již odvolací soud (obviněný neoprávněně bránil poškozeným v užívání bytu, který po desetiletí obývali společně s obviněným, znemožnil jim přístup k osobním věcem, byli nuceni si hledat nocleh jinde a ani zásah Policie České republiky nebyl účinný, neboť přes výzvy policistů, ale i poškozených, obviněný odmítal poškozené vpustit do bytu). V takové situaci by zcela zřejmě selhaly i jakékoliv prostředky občanského práva. Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal výše uvedenou právní námitku obviněného zjevně neopodstatněnou.
Obviněný namítl, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu tím, že mu před soudem prvního stupně nebylo umožněno, aby vypovídal v přítomnosti svého obhájce při hlavním líčení dne 30. 6. 2009. Námitku podle obsahu lze cum grano salis podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Ten spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít. Tento dovolací důvod je naplněn jen v případě porušení ustanovení o nutné obhajobě podle §36 tr. ř. O ten však v trestní věci obviněného nešlo. Jestliže se obhájce obviněného dne 30. 6. 2009 bez omluvy nedostavil k hlavnímu líčení a obviněný byl soudem poučen podle §202 odst. 4 tr. ř. a v trestní věci nevypovídal, uplatnil tím jen právo obviněného podle §33 odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., který obviněný ani výslovně neuvedl ve výčtu dovolacích důvodů, nebyl naplněn.
Pod zákonné důvody dovolání nelze podřadit ani námitku obviněného, že soud nerozhodl o jeho žádosti na přiznání práva na bezplatnou obhajobu.
K námitce obviněného týkající se údajného porušení zásady volného hodnocení důkazů a neúplnosti dokazování, z něhož obviněný dovozuje nesprávné právní posouzení skutku a tedy byť nevýslovně důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud především konstatuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Proto s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je založeno rozhodnutí napadené dovoláním.
Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy, byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Vzhledem k zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu se Nejvyšší soud nemohl těmito tzv. skutkovými námitkami zabývat.
Obviněný také namítl, že uložený trest zcela neguje jeho dosavadní bezúhonný život a rozsáhlou veřejnou činnost, což jej společensky i lidsky poškozuje. Tato stručná námitka má zřejmě odůvodnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolání z tohoto důvodu lze podat, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Porovnáním námitky obviněného se zákonnými podmínkami, při jejichž splnění je naplněn tento dovolací důvod, je zcela zřejmé, že dovolání opírající se o tento důvod dovolání, je zjevně neopodstatněné. Obviněnému byl uložen podmíněný trest odnětí svobody, jehož výměra byla stanovena v rámci trestní sazby trestu odnětí svobody, která u trestného činu podle §249a ods.t 2 tr. zák. činí až dvě léta. Zjevně neopodstatněná je i námitka obviněného směřující proti výroku o trestu o uložení povinnosti obviněnému podle §59 odst. 2 tr. zák. Tento výrok se vztahuje jen na obviněného a nijak se tím nerozšiřuje omezení vlastnického práva k domu.
Obviněný v dovolání uvedl, že je podává též z důvodů uvedených v §265b odstr. 1 písm. k) a l) tr. ř. Tyto dovolací důvody však prostřednictvím obhájce nijak neodůvodnil. Dovolací soud proto neměl žádný podklad pro jejich přezkoumání. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že námitka obviněného o nesprávném označení bytu co do podlaží /patra v napadeném usnesení, kterou obviněný ani neodůvodnil, není dovolacím důvodem. Opravu vyhotovení a opisu rozsudku, příp. usnesení lze kdykoliv provést podle §131, §138 tr. ř. To se týká i údaje v popisu skutku, že obviněný je majitelem bytu ve 4. podlaží v P., L. n., ačkoliv je jen jeho uživatelem.
Nejvyšší soud shledal, že obviněný v dovolání zčásti vyslovil právní námitky, které jsou zjevně neopodstatněné, zčásti námitky, jimiž se dovolací soud nemohl zabývat a konečně námitky, které uvedl jen označením dovolacích důvodů, aniž by je odůvodnil. Dovolací soud proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, které konal za podmínek §265i odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek