ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.646.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 646/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 10. června 2010 v neveřejném zasedání o dovolání obviněného Z. L ., které podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 3 To 618/2009, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 4 T 78/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 4 T 78/2009, byl obviněný Z. L. uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (ad I. výroku o vině) a úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. (ad II. výroku o vině). Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §250 odst. 3 a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6,5 roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto také o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody.
Tímž rozsudkem byl obviněný pro část žalovaného jednání zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. a jednotliví poškození byli podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázání s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání obviněného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 3 To 618/2009, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu I. stupně toliko ve výroku o trestu a podle §250 odst. 3 a §35 odst. 1 tr. zák. uložil obviněnému trest odnětí svobody kratšího trvání ve výměře 5 let, se zařazením pro jeho výkon podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný řádně a včas dovolání, ve kterém uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když namítá, že soudy obou stupňů „nesprávně posoudily skutkový stav věci, což pak mělo za následek nesprávné právní posouzení skutku.“
K jednání v bodě I. výroku o vině rozsudku soudu I. stupně, které spočívalo v tom, že celkem ve 13 případech vylákal od fyzických osob pod různými smyšlenými záminkami jako půjčky celkem 880.600,- Kč s vědomím, že je nevrátí, obviněný souhrnně namítá, že toto jeho jednání nemá charakter podvodného jednání, ale pouze občanskoprávní. Poukazuje na svoji obhajobu před soudy obou stupňů, kterým vytýká, že ji neověřily a nevyvrátily, a opřely svá rozhodnutí pouze o tvrzení svědků, kteří podle jeho názoru záměrně vypovídali v jeho neprospěch. Ke všem jednotlivým 13 skutkům (ad I.), pak jednotlivě buď odkazuje na svoji obhajobu, nebo uvádí, že půjčenou částku celou nebo částečně vrátil či nepřevzal.
K jednání v bodě II. výroku o vině rozsudku soudu I. stupně pak namítá, že v době uzavírání smluv neměl za to, že by se dopouštěl podvodného jednání „ve smyslu §250 odst. 1, 4 písm. b) tr. zák.“, když nepředpokládal, že nebude moci celou částku splatit. Podle judikatury je přitom podle obviněného třeba zkoumat, zda pachatel skutečně v době uzavírání smlouvy o finančním úvěru věděl, že v budoucnu nebude moci úvěry splácet. On přitom uváděl, které zdroje příjmů měl nebo v budoucnosti bude mít, ale tato jeho podstatná obhajoba nebyla prověřována. Skutkový děj celého jednání, tak jak jej zjistily soudy, proto podle obviněného nenaplňuje znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným a byl nesprávně právně posouzen. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že naprostá většina jeho námitek nedopovídá důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože je napadána kvalita důkazního řízení a na základě vlastního hodnocení důkazů jsou odmítána skutková zjištění obsažená v tzv. skutkových větách. Za relevantní považuje státní zástupce ohledně výroku o vině ad I. pouze námitku, že souzené skutky mají charakter ryze občanskoprávní. Jednání obviněného ale vykazuje všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., který může být spáchán i v rámci občanskoprávního vztahu. Ohledně výroku o vině ad II. považuje státní zástupce za relevantně uplatněnou námitku, že toto jednání nenaplňuje znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. Poukazem na způsob jednání obviněného, ale považuje tuto námitku za nedůvodnou. Proto státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného vyplývá, že uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají námitky obviněného, kterými vyjadřuje svůj nesouhlas s úvahami soudu uvedenými v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, když předmětem přezkumu v rámci uplatněného důvodu dovolání je právní posouzení skutku uvedeného ve výroku o vině a nikoli obsah odůvodnění rozsudku. Dovolání jen proti odůvodnění rozhodnutí je podle §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Rovněž námitky obviněného k jednotlivým skutkům ad I. výroku o vině, kde namítá, že poškozeným půjčky částečně nebo zcela vrátil, že peníze nepřevzal, přičemž také obecně odkazuje na svoji obhajobu v dosavadním řízení, nejsou zaměřeny proti právnímu posouzení skutku, ale proti úplnosti dokazování, hodnocení důkazů soudy a tedy proti správnosti skutku jak byl soudy zjištěn. Obviněný tak nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, domáhá se jejich změny a až následně na základě této změny by mělo dojít také k jeho jinému právnímu posouzení.
Jediným důvodem, který by v řízení o dovolání mohl odůvodnit zásah do skutkových zjištění je existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, kterého důsledkem by bylo nesprávné právní posouzení skutku. Takový rozpor ale Nejvyšší soud ve věci neshledal, když námitky obviněného uvedené v dovolání nejsou v souladu s provedenými důkazy a již soud I. stupně, který se touto obhajobou zabýval, ji nepřisvědčil (viz např. str. 30 odůvodnění ohledně poškozené J. L.). Námitka obviněného, že v případě skutku ad I./1, 3 vrátil poškozené peníze, a tato to sama potvrdila v řízení před soudem, je nedůvodná, protože tato poškozená v hlavním líčení uvedla, že vrácena částku 75.000,- Kč se týkala jiné půjčky a nikoli částek uvedených v obžalobě. Rovněž potvrdila, že dovolené si každý hradil sám a nikoli jak obviněný namítá ke skutku ad I./7, že půjčená částka byla použita jako podíl poškozené na společné dovolené. Rovněž se nezakládá na pravdě, že svědek (poškozený) A. J. potvrdil před soudem vrácení půjčky, když tento v obou případech ad I./8, 9 výroku o vině naopak uvedl, že ani 25.000,- Kč ani 180.000,- Kč mu obviněný nevrátil. Je tedy zřejmé, že tyto námitky, které jsou setrvalou obhajobou obviněného, byly vyvrácené provedenými důkazy již v řízení před soudem I. stupně, jsou skutkové povahy, a proto k nim Nejvyšší soud nepřihlížel.
K souhrnné, a zcela obecné námitce obviněného, že všechny skutky uvedené ve výroku o vině ad I. nemají charakter podvodného jednání, Nejvyšší soud rovněž obecně konstatuje, že se s touto hmotně právní námitkou neztotožnil. Z popisu skutku je totiž zřejmé, že obviněný od jednotlivých poškozených vylákal předmětné půjčky v celkové výši 880.600,- Kč pod různými smyšlenými záminkami, a to s vědomím, že zapůjčené peníze nevrátí a použije je pro vlastní potřebu. Z uvedeného vyplývá, že obviněný od počátku jednal s vědomím, že půjčené peníze nevrátí, smyšlenými záminkami poškozené uváděl v omyl a sám se ke škodě jejich majetku obohatil. Tímto jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jímž byl uznán vinným.
Z popisu skutku ad II. pak vyplývá, že obviněný při uzavírání 11 úvěrových smluv s různými společnostmi na poskytování finančních úvěrů, uvedl nepravdivé údaje výše svého měsíčního příjmu a záměrně zamlčel skutečnosti o své finanční situaci (splácení dřívějších půjček). Je tedy zřejmé, že toto jednání naplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., protože tohoto trestného činu se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy … uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Podle zjištění soudů obviněný jednal právě tímto způsobem, a protože tím způsobil celkovou škodu ve výši 803.321,- Kč a tedy značnou škodu, byl správně uznán vinným i podle odst. 4 písm. b) ustanovení §250b tr. zák. U trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák., na rozdíl od obecného podvodu podle §250 tr. zák., není z hlediska subjektivní stránky nutné, aby pachatel jako u obecného podvodu jednal od počátku (již v době uzavírání smluv) s úmyslem obohatit se, resp. s vědomím, že úvěr nebude splácet. Podstatné je, že pachatel úmyslně při sjednávání úvěrové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, jak právě jednal i obviněný. Namítá-li proto obviněný, že v době uzavírání smluv nepředpokládal, že nebude moci celou částku splatit, je tato jeho námitka zjevně neopodstatněná.
Na základě uvedených důvodů, když Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl námitkami obviněného naplněn, bylo dovolání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš