ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.783.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 783/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 4. srpna 2010 o dovolání obviněného P. K. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 9 To 73/2010, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 23/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 9 To 73/2010, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 1. 2010, sp. zn. 1 T 23/2009.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Obvodnímu soudu pro Prahu 4 přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 1. 2010, sp. zn. 1 T 23/2009, byl obviněný P. K. (dále jen: „obviněný“) uznán vinným trestným činem padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §233 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zák. a §82 odst. 1 tr. zák. byla obviněnému stanovena zkušební doba v trvání dvou let. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to 1 ks bankovky v hodnotě 1.000,- Kč, vzor 1996, typ 1442, lícová strana, oboustranná kopie a 1 ks bankovky v hodnotě 1.000,- Kč, vzor 1996, typ 1442a, rubová strana, oboustranná kopie.
Obviněný podal proti tomuto rozsudku odvolání proti všem výrokům. Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 9 To 73/2010, podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněného jako nedůvodné.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný namítl, že napodobeniny bankovek měl pouze v držbě a že nebyla dána společenská nebezpečnost činu. Tvrdí, že nechtěl získat majetkový prospěch, nepokusil se bankovky udat, ani se nesnažil, aby tyto bankovky byly zaměnitelné s pravými bankovkami. Podle něj šlo zjevně o napodobeniny, které neměl v úmyslu užít jako pravé a vytkl soudům nižších stupňů, že se v řízení dostatečně nezabývaly srovnáním velikosti padělaných bankovek s pravými bankovkami, jakož i dalšími vlastnostmi padělaných bankovek. Obviněný v této souvislosti zpochybnil odborné vyjádření České národní banky a výpovědi jejích zaměstnanců. Zdůraznil, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným, a dodal, že nevěděl, že má v batohu tyto bankovky. Hájí se tím, že je údajně dostal na večírku a považoval to za recesi. Obviněný je proto přesvědčen, že byla porušena zásada subsidiarity trestní represe. Rovněž poukázal na nezákonnost zajištění napodobenin bankovek a nezákonnost provedení osobní prohlídky, čímž byla porušena jeho základní práva. Obviněný dodal, že uložený trest nesplňuje podmínku přiměřenosti.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 9 To 73/2010 i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 1. 2010, sp. zn. 1 T 23/2009, a aby sám ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem, případně aby věc přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se do dne projednání k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud neodmítl dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Po přezkoumání shledal, že dovolání je důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností:
Přečin padělání a pozměnění peněz podle §233 odst. 1 zákoníku spáchá ten, kdo sobě nebo jinému opatří nebo přechovává padělané nebo pozměněné peníze nebo prvky peněz sloužící k ochraně proti jejich padělání. Pachatel tohoto přečinu bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let.
Podle skutkových zjištění soudů spáchal obviněný P. K. uvedený přečin tím, že dne 12. 11. 2008 v P., ul. K., během podání vysvětlení k věci vedené Krajským ředitelstvím Policie České republiky, hl. města Prahy pod č. j. PSP-1721/TČ 2008-71-213, měl u sebe v příručním batohu uloženy dva kusy barevných kopií bankovek každé v nominální hodnotě 1.000,- Kč, a to 1 ks oboustranné kopie bankovky s oběma stranami rubovými a 1 ks oboustranné kopie bankovky bez sériového čísla s oběma stranami lícovými, ačkoliv věděl, že se jedná o padělky, přičemž tyto kopie bankovek byly při osobní prohlídce obviněného P. K. nalezeny a následně zajištěny policejním orgánem.
Obviněný především namítl, že soudy obou stupňů se důsledně nezabývaly společenskou nebezpečností jednání a s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 491/2003 namítl, že nebyla naplněna materiální stránka trestného činu. Poukázal na to, že padělky bankovek byly ve vyjádření České národní banky hodnoceny nejnižším možným stupněm nebezpečnosti, že právní úprava ochrany peněz je odrazem Úmluvy o potírání penězokazectví, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů dne 5. 2. 1932 pod č. 15/1932 Sb., přičemž tato úmluva sankcionuje jen podvodnou výrobu falešných peněz a jejich uvádění do oběhu, nikoliv však samotnou držbu padělků peněz. Obviněný též namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu, který lze spáchat jen úmyslně. Padělky bankovek nikdy nevnímal jako falešné peníze, nikdy se jimi nepokoušel platit, nebo je jinak uvést do oběhu, záležitost s nimi považoval za recesi a po čase úplně zapomněl na to, že padělané bankovky zůstaly v jeho batohu. Dodal, že pokud by si byl vědom toho, že má u sebe falešné peníze a měl by v úmyslu je použít k jakékoliv trestné činnosti, musel by být vskutku nesvéprávný, aby si vzal padělané peníze s sebou na policii. Nesouhlasil také se závěrem soudu prvního stupně, který považoval za přitěžující okolnost, že se měl dopouštět trestné činnosti delší dobu, a to od léta 2008 do 12. 11. 2008, neboť pro takový závěr neexistuje žádný podklad, když ani on sám není schopen určit, kdy se dostaly do jeho batohu napodobeniny bankovek.
Obviněný v dovolání namítal především nedostatek materiální stránky trestného činu podle trestního zákona účinného do 31. 12. 2009, který vycházel z tzv. materiálního pojetí trestného činu. Podle §3 odst. 1 cit. tr. zák. byl trestným činem pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v trestním zákoně. Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu. Podle §3 odst. 4 tr. zák. stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Obviněný formuloval své námitky ve smyslu těchto zákonných ustanovení.
Soudy obou stupňů však rozhodovaly za účinnosti nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb., který nezná tzv. materiální pojetí trestného činu. Vychází z tzv. formální definice trestného činu v §13 tr. zákoníku, podle něhož je trestným činem protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. V §12 upravuje zásadu zákonnosti a zásadu subsidiarity trestní represe. Podle §12 upravuje zásadu zákonnosti a zásadu subsidiarity trestní represe. Podle §12 odst. 1 tr. zákoníku jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze za jejich spáchání uložit. To znamená, že kvalifikaci činu určuje trestní zákoník. Zásada subsidiarity trestní represe je vymezena v §12 odst. 1 tr. zákoníku tak, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Je třeba přisvědčit obviněnému, že odvolací soud se zabýval jen v obecné poloze tím, zda skutek je trestným činem z hlediska společenské škodlivosti, a to v souvislosti s odůvodněním úmyslu obviněného a možností záměny padělků bankovek se skutečnými penězi, avšak nezabýval se konkrétní společenskou škodlivostí činu, který spočíval v krátkém přechovávání dvou padělaných bankovek, hodnocených stupněm 5, tedy „neumělé“, které měl obviněný velmi krátkou dobu v batohu, přičemž doba přechovávání nebyla soudy přesně zjištěna. Odvolací soud nijak nereagoval na odvolací námitku obviněného, že v jeho trestní věci měla být s ohledem na okolnosti případu uplatněna zásada subsidiarity trestní represe.
Obviněný dále namítal, že Policie České republiky zajistila klíčový důkaz, a to dvě padělané bankovky nezákonným způsobem, a proto takto zajištěný důkaz je nepoužitelný pro účely trestního řízení. Obviněný namítl, že tato podmínka u něj nebyla splněna v době podání již třetí svědecké výpovědi v trestní věci jiného obviněného. Poukázal přitom na to, že podle §83b tr. ř. může být v přípravném řízení nařízena osobní prohlídka jen státním zástupcem. Pokud soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že šlo o prohlídku podle §17 odst. 1 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, obcházel tím jenom zákon, konkrétně ustanovení §82 a násl. trestního řádu.
Tyto námitky obviněný uplatnil již v řízení před soudy obou stupňů. Soud prvního stupně se s ní vypořádal tak, že pokud jde o opakovaně namítanou tzv. „zákonnost“ zajištění klíčového důkazů, a to podělaných bankovek, soud se nedomnívá, že by se jednalo o procesní úkon, resp. osobní prohlídku podle §83 tr. ř., ale v daném případě šlo o bezpečnostní prověrku osoby před podáním vysvětlení v jiné závažné trestní věci, takže postup příslušníků Policie České republiky byl nepochybně v souladu s ustanovením §17 odst. 1 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Proto podle jeho názoru nedošlo při zajištění padělků k porušení zákona. Podle obviněného však tzv. osobní prohlídka byla provedena v rozporu s trestním řádem, neboť ji lze provést jen tehdy, jestliže osoba má u sebe věc důležitou pro trestní řízení. Obviněný namítl, že postup příslušníků Policie České republiky byl nepochybně v rozporu s ustanovením §17 odst. 1 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Proto podle jeho názoru došlo při zajištění padělků k porušení zákona.
S názorem soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud, který dodal, že obviněný byl při výslechu nejdříve vyzván, aby vyndal všechny věci ze svého batohu, přičemž tento úkon nelze považovat za nezákonný. Pokud poté došlo k osobní prohlídce obviněného, jde o záležitost, kterou odvolací soud nemůže v tomto řízení řešit a navíc není podstatná pro závěry v trestní věci obviněného. Současně uvedl, že soud prvního stupně důvodně akcentoval ustanovení §17 odst. 1 zákona o Policii České republiky.
Nejvyšší soud těmto závěrům nepřisvědčil. Z obsahu spisu je zřejmé, že dne 12. 11. 2008, když se obviněný dostavil k podání vysvětlení, nešlo o osobní prohlídku podle §83b tr. ř., ani podle §82 odst. 4 tr. ř. Nejednalo se ani o prohlídku podle §17 odst. 1 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, jak se soudy mylně domnívaly. Podle §17 odst. 1 cit. zákona, který upravuje oprávnění odebrat zbraň, je policista oprávněn se přesvědčit, zda osoba, která je předváděna nebo zajištěna nebo proti které směřuje služební zákrok z důvodu jejího agresivního jednání, nemá u sebe zbraň, kterou by mohla ohrozit svůj život nebo zdraví anebo zdraví jiných osob, a odebrat ji. Nejvyšší soud zjistil, že žádná z těchto zákonných podmínek nebyla splněna. Soudy navíc v tzv. skutkové větě uvedly, že šlo o osobní prohlídku, což je úkon prováděný podle trestního řádu.
Nejvyšší soud musí poznamenat, že není zřejmý smysl odůvodnění usnesení odvolacího soudu, že nejprve byl dne 12. 11. 2008 proveden „úkon“, při němž byly objeveny 2 padělané bankovky a poté byla provedena osobní prohlídka obviněného. Jak bylo shora uvedeno, pro osobní prohlídku obviněného nebyl dán žádný zákonný důvod podle §82 odst. 2 tr. ř. ani §82 odst. 4 tr. ř., nehledě k tomu, že podle §83b odst. 1 tr. ř. je oprávněn nařídit osobní prohlídku v přípravném řízení státní zástupce nebo s jeho souhlasem policejní orgán. Nebyly splněny ani zákonné podmínky uvedené v §83b odst. 4 tr. ř., za jejichž splnění může policejní orgán vykonat osobní prohlídku bez příkazu nebo souhlasu uvedeného v §83b odst. 1 tr. ř.
Jestliže došlo k „osobní prohlídce“ obviněného bez zákonného podkladu, došlo k porušení trestního řádu i zákona o Policii České republiky, a důkaz padělanými bankovkami, které byly při ní nalezeny, pak bylo třeba považovat za důkaz získaný nezákonným způsobem a nebylo možno k němu v trestním řízení proti obviněnému přihlížet. Takto získaný důkaz by byl důkazem absolutně neúčinným a jako takový jej nelze použít v trestním řízení.
V této souvislosti Nejvyšší soud zjistil, že soudy obou stupňů pochybily, jestliže označily v popisu skutku jednání, které nebylo úkonem podle trestního řádu za osobní prohlídku. Stejně tak učinily nesprávný závěr, že šlo o prohlídku podle ustanovení §17 odst. 1 zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, které je nazváno „oprávnění odebrat zbraň“.
Městský soud v Praze jako soud odvolací uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí, že „připojením předmětného spisu policie, z něhož vyplývá způsob získání padělaných bankovek a přezkoumáním jeho obsahu nelze dojít k závěru o nezákonném postupu policie. Není zřejmé, o jaký „předmětný spis“ se jedná, vše však nasvědčuje tomu, že šlo o spis Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV, služby kriminální policie a vyšetřování 1, odvětví hospodářské kriminality, U plynárny 2, Praha 4, č. j. ORIV-24039-31/TČ-2008-91, týkající se obviněného P. K. Tento spis je připojen k trestnímu spisu. Z něj nemohl odvolací soud zjistit nic jiného než to, co bylo uvedeno v trestním spisu vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 23/2009. U veřejného zasedání konaného dne 3. 3. 2010 nebyly prováděny žádné důkazy a je proto otázkou, proč se odvolací soud zmiňuje o „přezkoumání obsahu spisu“ a vyvozuje výše uvedený závěr. Tzv. „přezkoumání obsahu spisu“ v rámci dokazování trestní řád nezná.
Zcela stranou pozornosti orgánů činných v trestním řízení zůstal spis v trestní věci obviněného N. V. vedené Krajským ředitelstvím Policie České republiky, hl. města Prahy pod č. j. PSP-172/TČ-2008-71-213, z něhož mohly soudy zjistit ty skutečnosti a okolnosti, na něž obviněný poukazoval již v odvolání, a které namítá v dovolání. Soudy z něj mohly zjistit, zda byl obviněný P. K. k podání vysvětlení ve věci obviněného N. V. předveden či nikoliv, zda došlo k vydání padělaných bankovek podle trestního řádu, zda byl o něm sepsán protokol, zda došlo k osobní prohlídce na základě příkazu k ní, či nikoliv, v kladném případě, zda o ní byl sepsán protokol atd. Tyto skutečnosti jsou důležité z hlediska posouzení námitek obviněného, ale i té části odůvodnění usnesení odvolacího soudu, s níž uvedl, že nelze považovat za nezákonný úkon policie, která trvala na tom, aby obviněný, dne 12. 11. 2008 zřejmě v postavení svědka, vyňal všechny předměty ze svého batohu, a poté došlo k osobní prohlídce. O jakou prohlídku šlo, nebylo možné určit ani z výpovědí slyšených policistů. Nejvyšší soud považuje postup soudů při dokazování věci obviněného za nesoustředěný, jehož důsledkem byla vadná rozhodnutí soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že na č. l. 110 spisu je sice sdělení Policie České republiky, krajského ředitelství policie hl. města Prahy, Kongresová ul. č. 166/2, 140 00 Praha 4 ze dne 21. 8. 2009, č. j. PSP-1721/TČ-2008-71-213 o zaslání kopie spisu v trestní věci obviněného N. V., avšak ze spisu vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 1 T 23/2009, není zřejmé, zda jím byl proveden důkaz a uvedený spis není ani součástí spisu, který byl předložen Nejvyššímu soudu s odvoláním obviněného.
Nejvyšší soud po přezkoumání dovolání podle §265i odst. 3 tr. ř. shledal, že napadené rozhodnutí trpí vytýkanými vadami, a proto podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 9 To 73/2010, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 15. 1. 2010, sp. zn. 1 T 23/2009. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Při novém projednání věci je soud prvního stupně vázán právním názorem, který vyslovil Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí. Provede důkaz spisem v trestní věci obviněného N. V. a po doplnění dokazování ve věci znovu rozhodne. Vezme přitom zřetel i na zásadu subsidiarity trestní represe.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. srpna 2010
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek