ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.789.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 789/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 8. 2010 o dovolání obviněného M. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 4 To 78/2009, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 63 T 10/2008 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 63 T 10/2008, byl obviněný M. H. uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 1, 2 alinea druhá tr. zák., §143 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na osm let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2010, sp. zn. 4 To 78/2009. Podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., §143 tr. zák. dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. a odsouzen za tento trestný čin a dále za organizátorství osmnácti trestných činů úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák., §250b odst. 1, 3 tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kolíně ze dne 30. 3. 2006, sp. zn. 3 T 5/2006, podle §140 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na sedm let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, přičemž podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v trestním příkazu Okresního soudu v Kolíně a další obsahově navazující rozhodnutí.
Jako trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., §143 tr. zák. dílem dokonaný a dílem nedokonaný ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák. posoudil Vrchní soudu v Praze skutek, který podle jeho zjištění a předtím až na drobné odchylky i podle zjištění Městského soudu v Praze spočíval v podstatě v tom, že obviněný si v průběhu roku 2000 v úmyslu udat je jako pravé opatřil nejméně 52 padělaných směnek s falešnou akceptací býv. Investiční a Poštovní banky, a. s., s otiskem padělaného razítka této banky, napodobenými podpisy jejích funkcionářů Ing. J. K. a Ing. L. P. a textem označujícím jako výstavce firmu M. P. – U. v celkové nominální hodnotě 6.115.000.000,- Kč s určením placení na řad výstavce, přičemž nabytí směnek dokládal dvěma smlouvami o prodeji cenných papírů, jež údajně uzavřel s prodávajícím M. P. – U., a ač od počátku věděl, že jde o padělané směnky, naložil v době od 22. 4. 2002 do 13. 10. 2003 se směnkami uvedenými v bodech a), b), c), e) výroku o vině tak, že je zčásti úplatně převedl na jinou obchodní společnost, zčásti je uplatnil v soudním řízení ve spojení s žalobami na vydání směnečného platebního rozkazu a zčásti je předal jiné osobě za účelem zobchodování, a 9 směnek uvedených v bodě d) výroku o vině si ponechal v držení.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. Napadl výrok o vině a trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že skutek nenaplňoval znaky trestného činu z hlediska subjektivní stránky. Namítl nedostatek úmyslného zavinění. Poukázal na svou obhajobu, podle které nevěděl, že směnky jsou padělky, a vyjádřil názor, že tato jeho obhajoba nebyla vyvrácena. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou soudů a aby přikázal nové projednání a rozhodnutí věci.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., §143 tr. zák. se dopustil mimo jiné ten, kdo padělané tuzemské bezhotovostní platební prostředky udal jako pravé. K trestnosti činu bylo třeba úmyslného zavinění (§3 odst. 3 tr. zák.). Z hlediska subjektivní stránky trestného činu bylo základní podmínkou jejího naplnění to, aby pachatel věděl, že tuzemské bezhotovostní platební prostředky, které udal jako pravé, byly ve skutečnosti padělané.
V posuzovaném případě byla tato podmínka splněna, jak je zřejmé ze zjištění, že obviněný od počátku věděl, že jde o padělané směnky. Toto zjištění je uvedeno ve skutkové části výroku o vině a podrobně pak je rozvedeno v odůvodnění rozsudků obou soudů. Skutkový stav, tak jak byl zjištěn oběma soudy a jak je v napadeném rozsudku popsán ve výroku o vině, evidentně odpovídá zákonným znakům trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea druhá tr. zák., §143 tr. zák. dílem dokonaného a dílem nedokonaného ve stadiu přípravy podle §7 odst. 1 tr. zák., a to i co do subjektivní stránky.
Závěr, že obviněný věděl o tom, že směnky jsou padělky, soudy vybudovaly na podkladě širokého okruhu okolností. Tvrzení, že obviněný považoval směnky za pravé, bylo podstatou jeho obhajoby již v původním řízení, a již proto se oba soudy tímto tvrzením zevrubně zabývaly, a to se závěrem, že je zcela nevěrohodné. Soudy výstižně poukázaly především na okolnosti, za nichž se padělané směnky ocitly v dispozici obviněného. Jednalo se o směnky v nominální hodnotě přes 6 miliard korun. Obviněný dokládal jejich nabytí od M. P. dvěma smlouvami, podle nichž za směnky zaplatil přes 230 milionů korun v hotovosti. Ukázalo se však, že i tyto smlouvy byly fingované. Kromě toho jak obviněný, tak M. P. byli osobami, jejichž skutečné majetkové poměry naprosto vylučovaly úplatný převod směnek, nehledě na absenci jakéhokoli dokladu týkajícího se zaplacení uvedené částky. Dále soudy přesvědčivě zdůraznily, že pokud obviněný navenek činil nějaké kroky k tvrzenému ověření pravosti směnek, měly tyto kroky jen zastírací účel, neboť směřovaly k osobám, které v tomto ohledu ani neměly možnost jakkoli se kvalifikovaně vyjádřit. Přitom skutečná snaha ověřit existenci směnek by nutně a přitom snadno vedla ke zjištění, že IPB, a. s., ani ČSOB, a. s. (jako právní nástupce) tyto směnky neevidují. Nakonec soudy logicky odkázaly také na dispozice obviněného se směnkami, zvláště poté, co byl policií předvolán k výslechu, jehož předmětem bylo podezření proti M. P. v souvislosti s padělanými směnkami. Obviněný poté, co byl seznámen s předmětem výslechu a s tím, že se jedná o padělané směnky, sice odepřel výpověď, ale jinak nadále vedl řízení, v němž se domáhal vydání směnečného platebního rozkazu, a nadále také předkládal směnky a nabízel je k prodeji. Přitom by bylo logické, aby takové aktivity nevyvíjel, pokud by je nechtěl vyvíjet s padělanými směnkami. Jestliže by obviněný do té doby nevěděl, že směnky jsou padělané, a jestliže by se to dověděl teprve při zmíněném výslechu, dalo by se očekávat, že od dalších dispozic se směnkami upustí. Soudy zaznamenaly také to, že svědectví určitého okruhu osob vyznělo na podporu tvrzení obviněného, že věřil v pravost směnek. Svědecké výpovědi těchto osob soudy rovněž hodnotily, přičemž konstatovaly, že šlo vesměs o osoby, které se samy dostaly prostřednictvím obviněného do nějakého kontaktu s padělanými směnkami a chtěly primárně odvrátit podezření ze své vlastní účasti na trestné činnosti. Tyto osoby trvaly na tom, že samy byly v dobré víře v pravost směnek, a toto své stanovisko se snažily podpořit tvrzeními o dobré víře obviněného. Soudy proto nepovažovaly výpovědi těchto svědků za důkaz vylučující závěr o tom, že obviněný věděl, že směnky jsou padělky. Své hodnotící úvahy ohledně subjektivní stránky činu podrobně rozvedly Městský soud v Praze na str. 20 – 22 odůvodnění svého rozsudku a Vrchní soud v Praze na str. 7 – 10 odůvodnění napadeného rozsudku. Při hodnocení důkazů se soudy nedopustily žádné deformace důkazů ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud nemá důvodu cokoli měnit na zjištění soudů obou stupňů, že obviněný od počátku věděl, že směnky jsou padělané, a v důsledku toho nemá důvodu ani k tomu, aby cokoli měnil na právním závěru soudů o úmyslném zavinění obviněného a o naplnění subjektivní stránky trestného činu.
Napadený rozsudek v žádném případě není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec