ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.808.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 808/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 25. srpna 2010 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného S. O. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 6 To 77/2009, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 9/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2009, sp. zn. 49 T 9/2006, byl obviněný S. O. uznán vinným pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 4 tr. zákona a pomocí k trestnému činu padělání a pozměňování peněz podle §10 odst. 1 písm. c) k §140 odst. 2 tr. zákona za použití §143 tr. zákona. Za to byl odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §39a odst. 3 tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené na náhradu škody.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný a státní zástupce odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 6 To 77/2009, z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil rozhodnutí soudu I. stupně v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. b) tr. zákona a §143 tr. zákona a pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, 4 tr. zákona. Za to byl odsouzen podle §140 odst. 3 a §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zákona zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž mu byl uložen podle §49 odst. 1 tr. zákona trest zákazu činnosti na 7 let a podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněném nároku poškozené na náhradu škody. Podle §256 tr. ř. soud II. stupně odvolání obviněného zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel má za to, že shromážděné důkazy neumožňují učinit závěr o jeho vině a též, že není přesně vyjádřen jeho podíl na padělání příkazu k úhradě. Jeho konání je bez dalšího zahrnuto jen výrazem „opatřil“. Dále obviněný namítá, že bylo prokázáno, že to nebyl on, kdo vyplnil a opatřil napodobeninami podpisů takto padělané příkazy k úhradě, když znalecký posudek jednoznačně vyloučil jeho jednání, přesto bylo učiněno nesprávné posouzení skutku [§140 odst. 2, 3 písm. b) a §143 tr. zákona], na jehož základě byl opět odsouzen. Nesprávné právní posouzení spatřuje také v tom, že jeho protiprávní jednání je dovozováno z časové souvislosti mezi náhledy podpisových vzorů a jejich údajným zdařilým paděláním na příkazech k úhradě. Navíc tyto podpisové vzory nešlo exportovat. Podle obviněného také nebylo přihlédnuto k zásadě „in dubio pro reo“, a s poukazem na řadu rozhodnutí Ústavního soudu ČR namítá také existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu. K výpovědi již odsouzeného P. P. obviněný uvádí, že mu přitěžovala recidiva a polehčovalo mu, že svými usvědčujícími výpověďmi napomáhal při objasňování trestné činnosti, takže byl motivován snahou o uložení mírnějšího trestu. Dovolatel také namítá výši uloženého trestu, když nyní účinný trestní zákoník je vůči němu příznivější a podle tohoto zákoníku by uložení trestu na dolní hranici sazby odpovídal trest v trvání 5 let. Nakonec uvádí, že jeho jednání mohlo být posouzeno jako trestný čin podle §257a odst. 2 písm. b) tr. zákona.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudu II. stupně a přikázal Městskému soudu v Praze, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněný uplatnil část námitek, které dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Jde o všechny námitky, podle kterých nebyla vina dovolatele dostatečně prokázána a podle kterých byla porušena zásada in dubio pro reo. Také nelze dovodit ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Rovněž deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky, které svým obsahem směřují proti výroku o trestu. Podle státního zástupce také nelze přisvědčit námitce obviněného, podle které není jeho jednání v tzv. skutkových větách dostatečně vyjádřeno. Konstatování, že obviněný po vzájemné dohodě opatřil podpisové vzory a převzal od spolupachatele P. P. podstatnou část finančních prostředků získaných trestným jednáním, je nutno považovat za zcela postačující vyjádření trestněprávně relevantního jednání obviněného. Dovolateli není přičítáno, že by sám byl zhotovitelem padělaných podpisů na příkazech k úhradě, a není tudíž jasné, proč podatel v tomto směru obsáhle argumentuje výsledky písmoznaleckého zkoumání. K námitce obviněného, podle které jeho součinnost s dalšími pachateli nelze dovozovat pouze z časové souvislosti mezi jeho náhledy podpisových vzorů a jejich paděláním na příkazech k úhradě, státní zástupce uvedl, že opatření znalosti podpisových vzorů osob oprávněných disponovat s napadenými bankovními účty, bylo naprosto nezbytným a elementárním předpokladem úspěšného spáchání této trestné činnosti. Odvolací soud proto správně posoudil jednání dovolatele jako článek řetězu činností jednotlivých spolupachatelů. K námitce obviněného týkající se právní kvalifikace jeho jednání podle §257a tr. zákona konstatoval, že toto ustanovení je sice částečně určeno i k ochraně majetku, v žádném případě se však nejedná o speciální ustanovení k trestnému činu podvodu podle §250 tr. zákona. V případě, kdy je trestný čin podle §257a tr. zákona spáchán za účelem užití získaných informací ke spáchaní jednání naplňujícího skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 tr. zákona a kdy k takovému užití informací také skutečně dojde, je jednání pachatele nutno právně kvalifikovat především podle §250 tr. zákona. Ustanovení §257a tr. zákona vůbec nepostihuje skutečnost, že získaných údajů bude užito k padělání bezhotovostního platebního prostředku, chráněného ustanoveními §140 a §143 tr. zákona. Podle názoru státního zástupce nebylo vyloučeno posoudit jednání dovolatele též podle ust. §257a tr. zákona, ovšem v souběhu s těmi trestnými činy, kterými byl uznán vinným. Takováto změna by ovšem byla změnou v neprospěch obviněného. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR dovolání podle 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání lze podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Z uvedeného vyplývá, že uplatněnému důvodu dovolání neodpovídají námitky obviněného, kterými vyjadřuje svůj nesouhlas s úvahami uvedenými v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, když předmětem přezkumu v rámci uplatněného důvodu dovolání je právní posouzení skutku uvedeného ve výroku o vině a nikoli obsah odůvodnění rozsudku. Dovolání jen proti odůvodnění rozhodnutí je podle §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné. Rovněž námitky obviněného, že jeho vina nebyla prokázána, že absence důkazů nebyla hodnocena v jeho prospěch, nejsou zaměřeny proti právnímu posouzení skutku, ale proti úplnosti dokazování, hodnocení důkazů soudy a tedy proti správnosti skutku, jak byl soudy zjištěn. Obviněný tak nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, domáhá se jejich změny a až následně na základě této změny by mělo dojít také k jeho jinému právnímu posouzení.
K námitce obviněného, že není přesněji vyjádřen jeho podíl na padělání příkazů k úhradě, Nejvyšší soud uvádí, že právě opatření podpisových vzorů obviněným bylo základním předpokladem pro úspěšné padělání příkazu. Rovněž to byl právě obviněný, kdo převzal finanční prostředky od spoluobviněného P. P., které byly získány právě na základě padělaných převodních příkazů, které mu předtím sám také předal již padělané. Z toho je zřejmý podíl obviněného na trestné činnosti, a nic na tom nemění skutečnost, že konkrétní osobu spolupachatele, která podle obviněným opatřených podpisových vzorů opatřila příkazy k úhradě napodobeninami podpisů oprávněných disponentů s účtem, se nepodařilo zjistit. Přesnější vyjádření podílu obviněného na padělání příkazů k úhradě tak nemá vliv na správnost právního posouzení skutku, když obviněný jednal po vzájemné předchozí dohodě s P. P., ale také s nezjištěným padělatelem, kterému předal podpisové vzory a prokazatelně od něj část padělaných příkazů k úhradě také převzal a předal k realizaci P. P. Logicky právě usvědčující výpověď tohoto spolupachatele se pak obviněný snaží zpochybnit poukazem na to, že byla motivována snahou o dosažení mírnějšího trestu. Tato výpověď ale koresponduje s dalšími důkazy (neoprávněný předchozí náhled do podpisových vzorů, padělání podpisů nezjištěnou osobou, převzetí padělaných příkazů k úhradě obviněným a jejich předání P. P. a převzetí vybraných částek rovněž obviněným), a ve vztahu k J. P. je významný zejména stejný způsob spáchání činu, byť tento obviněného neoznačil za pachatele, ale měl jednat na žádost neznámé osoby. Správně proto odvolací soud považoval jednání obviněného za článek řetězu (nutno podotknout, že nejvýznamnější) koordinovaného a předem mezi spolupachateli ujednaného společného jednání. Popis skutku tak obsahuje všechny podstatné skutkové okolnosti, které jsou významné pro právní posouzení a tato námitka obviněného je proto zjevně neopodstatněná.
Ani námitce, že bylo učiněno nesprávné právní posouzení skutku podle §140 odst. 2, 3, písm. b) a §143 tr. zákona, Nejvyšší soud nepřisvědčil. Obviněný tuto námitku odůvodnil tím, že znalecký posudek jednoznačně vyloučil jeho jednání, nesprávné právní posouzení skutku dovozuje ze závěru znaleckého posudku, který ale soudy vzaly v úvahu. Tento závěr pouze snižuje přímý podíl obviněného na celém jednání, ale neznamená jeho beztrestnost, jak správně uvedl již soud I. stupně (str. 10 rozsudku). Na rozdíl od soudu I. stupně odvolací soud správně dospěl k závěru, že i přes závěr znaleckého posudku je obviněný S. O. pachatelem trestného činu padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2, 3 písm. b) tr. zákona. Tato námitka souvisí s výše uvedenou námitkou obviněného, že není přesněji vyjádřen jeho podíl na padělání příkazů k úhradě, a pro obě tyto námitky je podstatné, že obviněný nejednal sám, ale jako spolupachatel s dalšími osobami ve smyslu §9 odst. 2 tr. zákona. Z hlediska spolupachatelství proto platí výše uvedené závěry k námitce o vyjádření podílu obviněného na padělání příkazů k úhradě. Podílel-li se podle zjištění soudů obviněný na celém jednání způsobem uvedeným ve výroku o vině rozsudku soudu I. stupně a ve vztahu k trestnému činu podle §140 odst. 2 tr. zákona po vzájemné dohodě s dalšími osobami opatřil podpisové vzory pro neztotožněného pachatele, který pak na základě těchto vzorů opatřil příkazy k úhradě napodobeninami podpisů oprávněných disponentů s účtem, pak takto podělané příkazy předal P. P. za účelem jejich použití k převodu peněz a následnému výběru z účtu, podílel se tak přímo na činnosti dalších spolupachatelů. Byť tedy sám příkazy k úhradě nevyplnil a neopatřil padělanými podpisy, společně se spolupachateli v úmyslu udat je jako pravé padělal bezhotovostní platební prostředky a také je udal jako pravé.
Také námitku dovolatele, že v dané věci mohlo být eventuálně jeho jednání posouzeno jako trestný čin podle §257a odst. 2 písm. b) tr. zákona, shledal Nejvyšší soud zjevně neopodstatněnou. Jak je zřejmé ze skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu II. stupně, obviněný opatřil podpisové vzory disponentů k účtům za použití kterých byly padělány příkazy k úhradě, přičemž se částečně podařilo převést pomocí takto padělaných příkazů finanční prostředky na účet jiné osoby, která mu tyto finanční prostředky předala. Obviněný tedy od počátku jednal s úmyslem uvést v omyl poškozenou společnost, obohatit se na úkor jejího majetku a způsobit jí tím škodu velkého rozsahu. Objektem ochrany trestného činu podvodu podle §250 tr. zákona je právě cizí majetek, naproti tomu objektem trestného činu podle §257a je ochrana dat uložených na nosiči informací proti neoprávněným změnám, proti jejich neoprávněnému použití a ochrana počítače nebo telekomunikačního zařízení před neoprávněnými zásahy. Ze skutkových zjištění je nepochybné, že úmysl poškozeného směroval právě k obohacení se na úkor cizího majetku. Navíc trestný čin podle §257a tr. zákona není speciální vůči trestnému činu podvodu a lze ho spáchat právě v jednočinném souběhu mj. s trestným činem podvodu. Obviněný svým jednáním mj. naplnil všechny znaky trestného činu podvodu a Nejvyšší soud se plně ztotožňuje s právní kvalifikací , jak ji učinil soud odvolací.
Obviněný dále uplatnil námitku proti výroku o trestu s tím, že podle nového trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. je za spáchání stejného trestného činu trestní sazba pět až deset let, přičemž dřívější úprava podle které mu byl trest uložen, je pro něj nepříznivá, když sazba byla v rozpětí deset až patnáct let. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 30. 11. 2009. V této době byl účinný trestní zákon č. 140/1961 Sb. Zákon č. 40/2009 nabyl účinnosti až 1. 1. 2010 a i kdyby byl pro obviněného příznivější nemožno podle něj rozhodovat před datem jeho účinnosti. Navíc námitka, kterou obviněný vyjadřuje toliko svou nespokojenost s výší uloženého trestu, uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňuje. Samotný výrok o trestu lze napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a v daném případě to nepřicházelo ani v úvahu, neboť obviněnému byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby.
Protože obviněný současně v dovolání namítl existenci extrémního nesouladu ve věci, zabýval se Nejvyšší soud otázkou, zda mezi provedenými důkazy, a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními, existuje takovýto nesoulad, v jehož důsledku by bylo nesprávné i následné právní posouzení skutku. V posuzovaném případě ale Nejvyšší soud obviněným namítaný extrémní nesoulad neshledal.
Soud I. stupně uvedl jakými důkazy je obviněný usvědčován z trestné činnosti a kterými důkazy je vyvrácena jeho obhajoba. Obviněný nedokázal objasnit skutečnost, proč bylo nahlíženo do systému OBOA na podpisové vzory k předmětným účtům v době, když ještě nebyl důvod pro šetření. K neoprávněným převodům finančních prostředků došlo na základě padělaných podpisových vzorů právě následně po tom, jak bylo na ně obviněným nahlíženo. I když obviněný v dovolání tvrdí, že se ze systému podpisové vzory nedají exportovat, nemění to nic na tom, že je tímto způsobem zjistil a mohl je kdykoliv napodobit. Ze zprávy ČSOB, a. s. také vyplynulo, že obviněný nahlížel do podpisových vzorů k předmětným účtům, ač k tomu neměl žádný důvod, nebyl k tomu pověřen a provedl v databázi změny, aby nebylo možné toto nahlížení rozpoznat. Obviněný S. O. je ze spáchání trestné činnosti dále usvědčován spoluobviněným P. P., svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy. Nejvyšší soud se shoduje se závěrem soudu I. stupně, který neuvěřil obhajobě obviněného a považoval jí za zcela vyvrácenou.
Protože námitky obviněného uplatněné pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zčásti nespadaly pod tento dovolací důvod a další námitky Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými, bylo dovolání obviněného S. O. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš