ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.859.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 859/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl dne 12. října 2010 v Brně v neveřejném zasedání o dovolání obviněného R. K. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 4 To 510/2009, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 127/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 92 T 127/2009, byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zákona a podle tohoto ustanovení byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zákona byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 4 To 510/2009, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
Obviněný spatřuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že soud I. stupně nesprávně vycházel z výše vyživovací povinnosti stanovené rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 82 P 13/2003, když z jeho odůvodnění je zřejmé, že byla uplatněna zákonná fikce ustanovení §85a zákona o rodině. Namítá, že pro účely trestního řízení však soud není takovým rozhodnutím vázán a měl by provést vlastní dokazování v rámci řešení předběžné otázky k odůvodněným potřebám oprávněného v rozhodném období (tj. srpen 2008 až březen 2009), ale rovněž k možnostem a majetkovým poměrům povinného – zejména v tomto ohledu nelze pro účely trestního řízení převzít závěry ve smyslu zákonné fikce v §85a zákona o rodině. Také uvádí, že je v rozporu s účelem zákona o rodině stanovení výše výživného na 50 % možného příjmu.
Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť se domnívá, že odvolací soud nepostupoval v intencích procesních podmínek stanovených zákonem, když vydal zamítavé usnesení, aniž by ve vztahu k prokazování jeho reálných možností hradit výživné zjednal nápravu.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že z učiněných skutkových zjištění spolehlivě vyplývá, že obviněný si byl nejenom vědom vyživovací povinnosti vůči svým nezletilým dětem, ale že ji úmyslně neplnil. Státní zástupce zcela sdílí skutkový závěr soudů, že neplnění vyživovací povinnosti ke dvěma nezletilým dětem obviněným v celkové výši 6.000,- Kč měsíčně nebylo způsobeno jeho objektivní neschopností takto stanovené povinnosti dostát, nýbrž výhradně subjektivními faktory, které byly zcela v jeho dispozici. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud předně zjistil, že námitky obviněného odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný v dovolání namítl, že soud I. stupně nesprávně vycházel z výše výživného určené v občanském soudním řízení, přičemž měl provést vlastní dokazování v rámci řešení předběžné otázky podle §9 tr. ř. Tuto námitku Nejvyšší soud nepokládá za důvodnou, když soud I. stupně na str. 3 a 5 svého rozhodnutí uvedl na základě čeho posoudil výši výživného a zvážil všechny potřebné aspekty určení této výše. Při rozhodování o vině soud v trestním řízení posuzuje samostatně rozsah vyživovací povinnosti pachatele jako otázku předběžnou podle §9 odst. 1 tr. ř. a může tedy vycházet z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným a dosud nezměněným občanskoprávním rozhodnutím. Při hodnocení jeho schopností, možností a majetkových poměrů zkoumá, zda se nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu (k tomu rozhodnutí č. 22/1992 Sb. rozh. tr.), popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Rozhodnutí soudu v občanskoprávním řízení o výživném soud v trestním řízení zhodnotí jako důkaz podle §2 odst. 6 tr. ř. Obviněný v tomto směru vůbec nespolupracoval se soudy, když nedoložil doklady o svých příjmech jako osoba, která má příjmy z jiné než závislé činnosti podléhající dani z příjmů, čímž neumožnil soudu reálně posoudit otázku jeho majetkových poměrů. Nelze také učinit závěr, že by obviněný dělal všechno proto, aby získal finanční prostředky a řádně plnil svou vyživovací povinnost vůči svým nezletilým dětem, když sám uváděl, že nebyl evidován na úřadu práce a tímto vyloučil možnost získaní pracovního poměru a finančních prostředků na výživné. Navíc byl obviněný za trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zákona opakovaně (celkem v 6 případech) odsouzen. Je tedy nepochybné, že obviněný zjevně prokazuje snahu oprostit se od vyživovací povinnosti vůči jeho nezletilým dětem. Soud I. stupně se tedy při rozhodování o vině dostatečně zabýval rozsahem vyživovací povinnosti obviněného jako otázkou předběžnou podle §9 odst. 1 tr. ř. Proto Nejvyšší soud tuto námitku hodnotil jako zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou rovněž námitku obviněného, že v rozhodné době byla dostupná pracovní místa za 12.000,- Kč měsíčně a určení výživného ve výši 6.000,- Kč na dvě nezletilé děti, je zcela v rozporu se zákonem o rodině, když výživné dosahuje 50 % možných příjmů povinného. Podle §96 odst. 1 zákona o rodině při určení výživného přihlédne soud k odůvodněným potřebám oprávněného, jakož i k schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům povinného. Při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů povinného zkoumá soud, zda se povinný nevzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či výdělečné činnosti nebo majetkového prospěchu, popřípadě zda nepodstupuje nepřiměřená majetková rizika. Výživné ve výši 3.000,- Kč na jedno dítě ve školním věku není nijak nepřiměřené a odpovídá potřebám tohoto dítěte, zvlášť když má jedno z dětí zhoršený zdravotní stav, což představuje další náklady. Platit výživné ve výši 6.000,- Kč bylo zcela v možnostech a schopnostech obviněného a zjištění soudu I. stupně o výši možného příjmu v dané době v rámci řešení předběžné otázky jenom podpořilo tuto skutečnost, když vzhledem k nesoučinnosti obviněného se soudem nebylo možné reálně posoudit otázku jeho majetkových poměrů a výši příjmu. Přitom není zřejmé, z čeho obviněný dovozuje, že soud neučinil své rozhodnutí na základě řádného dokazování, ale údajně pouze na základě rozsudku v civilním řízení, jenž vycházel z fikce podle ustanovení §85a zákona o rodině (č. 94/1963 Sb.), když z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně naopak vyplývá, že provedl rozsáhlé dokazování, a na str. 5 odůvodnění výslovně uvádí vlastní hodnocení jak potřeb dětí, tak i možností a schopností obviněného. Pokud se přitom soud ztotožnil s výši výživného určenou soudem v civilním řízení v roce 2005, rozhodl naopak ve prospěch obviněného. Podle §85a zákona o rodině, se totiž v současné době v případě nesplnění povinnosti k prokázání příjmů povinného rodiče má za to, že jeho průměrný měsíční příjem činí 12,7 násobek životního minima jednotlivce podle zvláštního právního předpisu. Tímto předpisem je zákon č. 110/2006 Sb. o životním existenčním minimu, podle jehož §2 činí částka životního minima jednotlivce měsíčně 3.126,- Kč. Pokud by tedy soud nyní vycházel z fikce ustanovení §85a zákona o rodině, tak by výše měsíčního příjmu obviněného byla takto stanovena ve výši 39.700,- Kč. Vzhledem k této částce je tak zcela zřejmé, že výživné ve výši 6.000,- Kč na dvě nezletilé děti, neodpovídá 50 % možných příjmů obviněného stanovených před tím, ani v současné době, podle uvedené zákonné fikce. Jestliže ale obviněný vztahuje tuto námitku k zjištění o dostupnosti pracovních míst za 12.000,- Kč, je toto pouze jednou z řady skutečností rozhodných pro určení výživného podle §96 zákona o rodině.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který rovněž obviněný uplatnil, je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Tento dovolací důvod je tedy možné uplatnit ve dvou alternativách. Z dovolání jednoznačně vyplývá, že obviněný uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé alternativě tedy, že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obviněného byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který jak je výše podrobně rozvedeno Nejvyšší soud neshledal. Vzhledem k tomu nemůže být ve věci naplněn ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Proto bylo dovolání obviněného R. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. října 2010
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš