ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.865.2010.2
sp. zn. 7 Tdo 865/2010-I
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 4. 8. 2010 dovolání obviněného J. S. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 10 To 109/2009, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 1/2007 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 10 To 109/2009, ve výroku, jímž byl obviněný J. S. uznán vinným trestnými činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák., a ve výroku, jímž mu byl za tyto trestné činy a dále za trestné činy, kterými byl uznán vinným ve věcech Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 3 T 120/2005 a sp. zn. 6 T 167/2000, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti roků se zařazením do věznice s dozorem při současném zrušení výroků o trestech v rozsudcích Obvodního soudu pro Prahu 1 a dalších obsahově navazujících rozhodnutí.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku Vrchního soudu v Praze obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §2651 odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 49 T 1/2007, byl obviněný J. S. uznán vinným v bodě I trestnými činy pohlavního zneužívaní podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) a ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák., v bodě II trestným činem pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák., v bodě III trestným činem vydíraní podle §235 odst. 1 tr. zák. a odsouzen za tyto trestné činy a dále za trestnou činnost, kterou byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 3 T 120/2005, podle §242 odst. 3 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, přičemž podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 a další obsahově navazující rozhodnutí. Podle §226 písm. e) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby pro trestný čin zanedbaní povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák.
O odvoláních, která podali obviněný proti odsuzující části rozsudku Městského soudu v Praze a státní zástupce v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 1. 2010, sp. zn. 10 To 109/2009. Z podnětu obou odvolání byl rozsudek Městského soudu v Praze podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o vině pod bodem I, tj. ve výroku o vině trestnými činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák., a v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným trestnými činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. a odsouzen za tyto trestné činy a dále za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 3 T 120/2005, a trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 6 T 167/2000, podle §242 odst. 3 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na šest roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, přičemž byly zrušeny výroky o trestech v obou rozsudcích Obvodního soudu pro Prahu 1 a další obsahově navazující rozhodnutí (ve výroku o trestu nebylo citováno ustanovení §35 odst. 2 tr. zák.). Za trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. a trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., ohledně nichž zůstal rozsudek Městského soudu v Praze nedotčen, byl obviněný odsouzen podle §235 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na jeden rok a pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Jinak ponechal Vrchní soud v Praze rozsudek Městského soudu v Praze nedotčen.
Změna, kterou Vrchní soud v Praze provedl ve výroku o vině trestnými činy pohlavního zneužívání a ohrožování mravní výchovy mládeže, spočívala v tom, že jeden z dílčích útoků (bod 3) posoudil jen jako součást trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže, zatímco Městský soud v Praze posoudil i tento útok jako součást obou sbíhajících se trestných činů. Vrchní soud v Praze rozhodl na podkladě toho skutkového stavu, který předtím zjistil již Městský soud v Praze.
Podkladem výroku o vině obviněného trestnými činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. se stalo zjištění, podle kterého obviněný v době od podzimu 1998 do 24. 12. 2001 v případech specifikovaných v bodech 1, 2, 4, 5 se vůči B. S. , dopustil jednání směřujícího k vlastnímu pohlavnímu uspokojení a spočívajícího v osahávání a v jednom případě i olizování na přirození, prsou, břichu a jiných částech těla, v důsledku čehož se u poškozené vyvinula posttraumatická stresová porucha trvající od roku 1998 do poloviny roku 2007. Jako součást trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák. bylo posouzeno ještě další jednání obviněného, které podle bodu 3 spočívalo jednak v tom, že obviněný od února 1999 do roku 2000 si nechal od poškozené masírovat hlavu a při tom se rukou uspokojoval na svém přirození, a jednak v tom, že od roku 1999 chodil za poškozenou do koupelny, když se myla, díval se na ni, měl vytažené ztopořené přirození, uspokojoval se rukou a sliboval jí, že když za ním bude chodit do koupelny a ukáže se mu nahá, dá jí až 1.000,- Kč.
Obviněný podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze. V tomto rozsudku napadl výrok o vině a trestu. Odkázal na důvody dovolání uvedené v §265b odst. 1 písm. c), g) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spojil s námitkou, že v hlavním líčení konaném dne 12. 12. 2008 neměl obhájce, ačkoli šlo o případ nutné obhajoby. Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnul námitky proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině trestnými činy pohlavního zneužívání a ohrožování mravní výchovy mládeže, a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, na jejichž podkladě tato zjištění vybudovaly. Zejména projevil nesouhlas s tím, že soudy považovaly za věrohodnou svědeckou výpověď poškozené, která byla jediným přímým usvědčujícím důkazem. V této souvislosti zdůraznil, že v přípravném řízení byla vyslechnuta také svědkyně N. S. , jejíž výpověď vyzněla zásadním způsobem v jeho prospěch, a poukázal na to, že soudy se touto výpovědí vůbec nezabývaly, zcela ji pominuly a tím porušily jeho právo na spravedlivý proces. Dále zpochybnil znalecký posudek, na jehož podkladě soudy učinily závěr, že poškozená v době od roku 1998 do poloviny roku 2007 trpěla posttraumatickou stresovou poruchou. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout v jiném složení senátu.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř. napadený rozsudek i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné, pokud se opírá o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněný neměl v řízení obhájce, ačkoli ho podle zákona mít měl.
V posuzované věci byly dány důvody nutné obhajoby podle §36 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. Hlavní líčení se konalo ve více jednacích dnech a bylo také několikrát odročováno. V době, kdy bylo odročené hlavní líčení nařízeno na 12. 12. 2008, byli obhájci obviněného JUDr. Jaroslav Janeček a JUDr. Miroslav Černý. Oba obhájci byli o hlavním líčení řádně a včas vyrozuměni a dostavili se k němu. Mezitím obviněný zaslal Městskému soudu v Praze dvě podání týkající se obhájců. V prvním podání, které došlo Městskému soudu v Praze dne 2. 12. 2008, obviněný oznámil, že vypověděl plnou moc JUDr. Jaroslavu Janečkovi a že udělil plnou moc JUDr. Michaelu Sonntagovi. Tato plná moc však nebyla soudu nikdy předložena a tento obhájce se k hlavnímu líčení nedostavil. V druhém podání, které došlo Městskému soudu v Praze dne 4. 12. 2008, obviněný oznámil, že vypověděl plné moci všem obhájcům a že nový obhájce v nejbližších dnech zašle soudu plnou moc. Když se obhájci JUDr. Jaroslav Janeček a JUDr. Miroslav Černý teprve v hlavním líčení dověděli o tomto postupu obviněného, sami vypověděli plné moci, přičemž JUDr. Jaroslav Janeček se vzdálil z jednací síně a JUDr. Miroslav Černý v hlavním líčení setrval. Obviněný poté sdělil, že udělil plnou moc JUDr. Brunovi. Tento advokát se ale k hlavnímu líčení nedostavil a ani dodatečně nepředložil plnou moc. Plnou moc nakonec dne 22. 12. 2008 předložila advokátka JUDr. Božena Hokeová.
Jestliže za uvedených okolností Městský soud v Praze postupoval tak, že konal hlavní líčení za přítomnosti obhájce JUDr. Miroslava Černého, bylo to v souladu s ustanovením §37 odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení obviněný si může místo obhájce, který mu byl ustanoven nebo osobou k tomu oprávněnou zvolen, zvolit obhájce jiného. Oznámí-li změnu obhájce tak, aby obhájce mohl být o úkonu vyrozuměn v zákonem stanovené lhůtě, orgán činný v trestním řízení ode dne doručení takového oznámení vyrozumívá nově zvoleného obhájce. V opačném případě je obhájce předtím ustanovený nebo zvolený, pokud není z obhajování vyloučen, povinen obhajobu vykonávat do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce.
V podání, které došlo Městskému soudu v Praze dne 4. 12. 2008, obviněný sice oznámil, že vypověděl plnou moc všem obhájcům, což je nutné vztáhnout i na JUDr. Michaela Sonntaga, pokud mu plná moc předtím případně byla skutečně udělena, avšak je nutné konstatovat, že obviněný v tomto podání neoznámil, kterého jiného obhájce si zvolil. Již tím bylo Městskému soudu v Praze znemožněno, aby o konání hlavního líčení nařízeného na 12. 12. 2008 vyrozuměl nově zvoleného obhájce při zachování zákonné lhůty pěti pracovních dnů stanovené v §198 odst. 1 tr. ř. Obhájce JUDr. Miroslav Černý dostál své povinnosti vykonávat obhajobu obviněného do doby, než ji osobně převezme později zvolený obhájce, jak to vyplývá z ustanovení §37 odst. 2 tr. ř.
V žádném případě nelze akceptovat námitky obviněného vedené v tom smyslu, že přítomnost JUDr. Miroslava Černého v hlavním líčení byla jen formální a že nebyla skutečným výkonem obhajoby. Tento obhájce vystupoval v hlavním líčení velmi aktivně, kladl vyslýchaným osobám otázky a uplatňoval za něho důkazní návrhy.
Obviněný v rámci svých námitek uváděl důvody, pro které ztratil důvěru vůči JUDr. Jaroslavu Janečkovi a pro které nebudil jeho důvěru ani JUDr. Miroslav Černý. Namítané důvody však neměly povahu okolností, pro které by tito advokáti měli být z obhajování vyloučeni podle §37a tr. ř., ani okolností uvedených v §19 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, tj. okolností, při nichž je advokát povinen poskytnutí právních služeb odmítnout. Nebyl-li obviněný případně spokojen se způsobem či úrovní obhajoby vykonávané advokáty, které si sám jako své obhájce zvolil, je to záležitost jejich vzájemného vztahu s tím, že odpovědnost za výběr svého obhájce nese obviněný.
Protože se hlavní líčení dne 12. 12. 2008 konalo za účasti JUDr. Miroslava Černého, je odůvodněn závěr, že obviněný měl také v této části řízení obhájce.
Dovolání obviněného v části opírající se o ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. proto není důvodné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z podnětu dovolání podaného s odkazem na citované ustanovení se Nejvyšší soud otázkou správnosti právního posouzení skutku zabývá zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním soudů. Předmětem právního posouzení je tedy skutek tak, jak byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně. K právnímu posouzení však je způsobilý jen takový skutek, který byl zjištěn v řízení odpovídajícím zásadám spravedlivého procesu.
S ohledem na principy vyplývající s ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, a to mimo jiné tehdy, jestliže v řízení, v němž byl skutkový stav konstituován, došlo k porušení elementárních pravidel spravedlivého procesu. K těmto pravidlům náleží také to, že soud se při provádění a hodnocení důkazů nedopouští deformací, že neuplatňuje selekci důkazů svědčících jen pro určitou skutkovou verzi, že provádí všechny dostupné relevantní důkazy bez ohledu na to, zda obžalobu podporují nebo vyvracejí, že se s rozpory mezi protichůdnými důkazy vypořádá úvahami, z nichž je zřejmé, proč uvěřil tomu či onomu důkazu a proč považoval jiný důkaz za nevěrohodný, apod.
Vztáhnou-li se tyto zásady na posuzovaný případ, je zřejmé, že Vrchní soud v Praze v napadeném rozsudku učinil předmětem právního posouzení skutek, který nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
Podstatou důkazní situace bylo to, že obviněný popíral spáchání skutku a že byl usvědčován jediným přímým důkazem, jímž byla svědecká výpověď poškozené B. S. , která je dcerou jeho tehdejší manželky. Ostatní důkazy měly povahu nepřímých důkazů a směřovaly v podstatě k tomu, aby byla ověřena věrohodnost svědecké výpovědi poškozené. Tato situace od soudů vyžadovala, aby při hodnocení svědecké výpovědi poškozené postupovaly velmi obezřetně a aby si pro její hodnocení vytvořily co nejširší podklad v ostatních důkazech, byť by to byly důkazy, které si vzájemně odporují. Tak ovšem soudy nepostupovaly.
Ze spisu (č. 1. 339 – 351 spisového svazku 2) je patrno, že v přípravném řízení byla jako svědkyně vyslechnuta N. S. , dcera obviněného a nevlastní sestra poškozené B. S. Svědkyně N. S. se vyjadřovala mimo jiné i k osobě poškozené, přičemž na otázku, zda poškozená dovede lhát a jak často, odpověděla, že se jí zdá, že poškozená „lže celý život“, a údaje poškozené ohledně jednání obviněného označila za „výmysly“ a „hnusné lži“. Kromě toho svědkyně N. S. uvedla, že byla přítomna domluvě poškozené s dalšími osobami na tom, jak bude proti obviněnému vypovídat. Stání zástupce v obžalobě navrhl, aby také svědkyně N. S. byla vyslechnuta v hlavním líčení. Městský soud v Praze ji však k hlavnímu líčení nepředvolal, nevyslechl ji, nepřečetl protokol o jejím výslechu a v odůvodnění rozsudku ze dne 18. 5. 2007 se o tomto důkazu vůbec nezmínil, zejména pak nevysvětlil, proč ho neprovedl. Ačkoli obviněný na tento důkaz poukazoval v odvolání proti prvnímu odsuzujícímu rozsudku ze dne 18. 5. 2007 (viz č. l. 1195 spisového svazku 5), Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 15. 1. 2008, sp. zn. 10 To 84/2007, jímž rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, na tuto námitku nijak nereagoval a uvedeným důkazem se v žádném ohledu nezabýval, natož aby Městskému soudu v Praze uložil jeho provedení. Ani ve stadiu řízení po zrušení prvního odsuzujícího rozsudku Městský soud v Praze neprovedl důkaz výpovědí svědkyně N. S. a o existenci tohoto důkazu se vůbec nijak nezmínil v druhém odsuzujícím rozsudku ze dne 29. 4. 2009, zejména nevyložil důvody, pro které tento důkaz neprovedl. Žádná zmínka o tomto důkazu není nakonec ani v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze.
Jde tedy evidentně o případ tzv. opomenutého důkazu, který ovšem nebyl nikterak zanedbatelný, protože svým obsahem svědčil výrazně ve prospěch obviněného. Součástí práva obviněného na spravedlivý proces bylo právo na to, aby byl tento důkaz před soudem proveden a aby byl soudem také hodnocen. Soudy svým postupem, který ostatně nijak nezdůvodnily, tento důkaz fakticky vyloučily z okruhu prováděných důkazů, vyhnuly se jeho hodnocení a provedly jen takové důkazy, jejichž obsah umožňoval hodnotit je jako důkazy usvědčující, resp. jako důkazy indiferentní. Takový postup se vymyká z rámce spravedlivého procesu, neboť má jasné rysy selekce důkazů. Popsaný postup soudů je o to závažnější, že výslech svědkyně N. S. navrhl sám státní zástupce v podané obžalobě.
Skutek zjištěný oběma soudy při tak závažném porušení práva na spravedlivý proces není způsobilý být předmětem právního posouzení. Kromě toho jsou tu ještě další vady, které se vztahují k právnímu posouzení skutku.
Pokud je zákonným znakem trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 3 tr. zák. způsobení těžké újmy na zdraví, rozumí se tím taková porucha zdraví nebo takové onemocnění, které jsou uvedeny v §89 odst. 7 písm. a) až ch) tr. zák. Z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ani z předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze není patrno, zda a kterou z uvedených forem těžké újmy na zdraví soudy spatřovaly v poruše duševního zdraví poškozené a jak se vypořádaly s otázkou, zda šlo o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění ve smyslu společné části citovaného ustanovení. Soudy se nezabývaly ani tím, zda pro použití přísnější právní kvalifikace byla splněna materiální podmínka stanovená v §88 odst. 1 tr. zák., zvláště se zřetelem k výraznému časovému odstupu od doby, kdy měl být čin spáchán, a k tomu, že porucha duševního zdraví poškozené byla podle znaleckého posudku v příčinné souvislosti také s jinými okolnostmi než jen s jednáním obviněného posouzeným v napadeném rozsudku jako trestný čin pohlavního zneužívání.
Pro úplnost je nutné poznamenat, že z popisu skutku, tak jak je uveden ve výroku o vině, není patrno, že by jím byly naplněny znaky trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 2 tr. zák., tj. že obviněný spáchal čin na osobě svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti. Na naplnění těchto znaků lze nepřímo usuzovat jen z toho, že podle obsahu spisu poškozená byla dcerou tehdejší manželky obviněného a že obviněný s nimi bydlel ve společném bytě, podílel se na výchově poškozené apod. Tyto okolnosti však měly být správně vyjádřeny v popisu skutku ve výroku o vině.
V souvislosti se změnou výroku o vině, kterou provedl Vrchní soud v Praze, vyvstává také otázka, zda je možné za jeden pokračující trestný čin pohlavního zneužívání považovat jednání, které se zjevně člení na dvě skupiny útoků, z nichž jednu představují útoky spadající do podzimu a zimy 1998 (body 1, 2 výroku o vině v napadeném rozsudku) a druhou představují útoky spadající do roku 2001 (body 4, 5 výroku o vině v napadeném rozsudku). Mezi oběma skupinami útoků je časový odstup zhruba tří roků, který již sám o sobě vyvolává pochybnost o tom, zda byly splněny podmínky pokračování v trestném činu, jak jsou stanoveny v §89 odst. 3 tr. zák. Nejvyšší soud si je vědom toho, že zákaz reformace in peius vylučuje, aby uvedené útoky byly kvalifikovány jako dva trestné činy podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák., avšak pokud by se ukázalo, že není důvodu ke kvalifikaci podle §242 odst. 3 tr. zák., pak by právní posouzení věci jako dvou samostatných trestných činů pohlavního zneužívání s mírnější kvalifikací nebylo v rozporu s uvedeným zákazem.
Vzhledem k závažnému porušení práva na spravedlivý proces a k vadám v právním posouzení skutku je dovolání obviněného důvodné v části opírající se o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Závěrem k dovolání obviněného
Z důvodů, které jsou zřejmé z předcházejících částí tohoto usnesení, Nejvyšší soud zrušil v napadeném rozsudku Vrchního soudu v Praze výrok, jímž byl obviněný uznán vinným trestnými činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. a) tr. zák., a v důsledku toho zrušil také výrok o souhrnném trestu, který byl obviněnému uložen mimo jiné za tyto trestné činy. Nejvyšší soud zrušil také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad. Nakonec Nejvyšší soud přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Praze odstraní vady vytknuté tímto usnesením Nejvyššího soudu a znovu ve věci rozhodne. Nejvyšší soud neměl důvodu k tomu, aby nařídil nové projednání a rozhodnutí věci v jiném složení senátu Městského soudu v Praze.
V rozsudku Vrchního soudu v Praze zůstal nedotčen výrok, jímž byl částečně zrušen rozsudek Městského soudu v Praze, a výrok, jímž byl obviněnému samostatně uložen úhrnný trest za trestný čin pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. a trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., ohledně nichž ponechal Vrchní soud v Praze beze změny rozsudek Městského soudu v Praze. Výrokem o vině těmito trestnými činy ani výrokem o úhrnném trestu, který za ně byl uložen, se Nejvyšší soud nezabýval, protože proti těmto výrokům dovolání nesměřovalo.
Nejvyšší soud se nezabýval námitkami obviněného proti znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se zvláštní specializací na dětskou psychiatrii, který podala MUDr. A. G. o zdravotním stavu poškozené B. S. , neboť polemika obviněného se znaleckým posudkem není dovolacím důvodem. Své výhrady proti znaleckému posudku obviněný může uplatnit v řízení před soudy prvního a druhého stupně, které jsou povinny se s jeho námitkami vypořádat. Pokud bude Městský soud v Praze posuzovat obě zmíněné skupiny útoků jako dva samostatné trestné činy pohlavního zneužívání, bude nutné, aby se vypořádal s otázkou, zda posttraumatická stresová porucha poškozené skutečně byla v příčinné souvislosti s jednáním obviněného posouzeným jako pohlavní zneužívání, přičemž bude třeba příčinnou souvislost zkoumat u každého z obou trestných činů zvlášť. V tomto ohledu jde zejména o to, že každá z obou skupin se skládala jen ze dvou ojedinělých útoků, a to na rozdíl od jednání posouzeného jen jako ohrožování mravní výchovy mládeže (bod 3), které mělo soustavný charakter.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec