ECLI:CZ:NS:2010:7.TDO.868.2010.1
sp. zn. 7 Tdo 868/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. 8. 2010 o dovolání obviněného J. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 5 To 80/2008, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 T 7/2003 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2008, sp. zn. 49 T 7/2003, byl podle §37a tr. zák. (zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů) zrušen výrok o vině obviněného J. P. trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a navazující výrok o trestu v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 5 To 90/2005, a další výroky, které měly ve výroku o vině podklad, a při nezměněném výroku o vině trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 5 To 90/2005, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 4 tr. zák., trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., spáchanými dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a odsouzen podle §247 odst. 4 tr. zák., §37a tr. zák. k úhrnnému společnému trestu odnětí svobody na šest let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř., podle §229 odst. 2 tr. ř. a podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích na náhradu škody.
O odvolání obviněného bylo rozhodnuto rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 5 To 80/2008. Podle §258 odst. 1 písm. b), d), f) tr. ř. byl rozsudek Městského soudu v Praze zrušen a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný J. P. byl uznán vinným trestným činem podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. a odsouzen podle §251 odst. 2 tr. zák., §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na dva roky a deset měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem, přičemž podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 49 T 7/2003, a v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 5 To 90/2005, a další obsahově navazující rozhodnutí. Výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto také o uplatněných nárocích na náhradu škody.
Rozsudkem ze dne 24. 2. 2010 rozhodl Vrchní soud v Praze o odvolání obviněného znovu poté, co jeho předcházející rozsudek ze dne 4. 2. 2009 byl zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1155/2009, jímž bylo Vrchnímu soudu v Praze zároveň přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Po novém projednání věci Vrchní soud v Praze jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák. (ve znění účinném do 30. 6. 2006) posoudil skutek, který podle jeho zjištění spočíval v podstatě v tom, že obviněný J. P. v době od srpna 1997 do listopadu 1999 v P. , S. , okr. K. H. , případně jinde na území České republiky přebíral od B. F. a dalších neztotožněných osob věci, o kterých věděl, že pocházejí z trestné činnosti, s tím, že tyto věci a jejich původ byly specifikovány v bodech 1 – 11 výroku o vině. Podle zjištění Vrchního soudu v Praze obviněný činem získal věci v hodnotě 2.777.587,- Kč a peněžní částku v hotovosti ve výši 940.000,- Kč.
Obviněný podal prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 5 To 80/2008. Napadl výrok o vině a trestu. Odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V mezích tohoto dovolacího důvodu namítl nesprávnost právního posouzení skutku jako trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., tj. jako úmyslného trestného činu. Vyjádřil názor, že tak jak je skutek popsán v napadeném rozsudku, může naplňovat znaky trestného činu podílnictví podle §252 tr. zák., tj. nedbalostního trestného činu. Jinak vytkl také nepřiměřenost uloženého trestu. Vyjádřil názor, že v poměru mezi napadeným rozsudkem a obžalobou nebyla zachována totožnost skutku. Obviněný se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
Základní rozdíl mezi trestnými činy podílnictví podle §251 tr. zák. a podle §252 tr. zák. byl ve formě zavinění. O trestný čin podle §251 tr. zák. šlo v případě úmyslného zavinění a o trestný čin podle §252 tr. zák. šlo v případě nedbalostního zavinění.
Skutková zjištění uvedená ve výroku napadeného rozsudku a blíže pak rozvedená v jeho odůvodnění plně opodstatňují závěr Vrchního soudu v Praze, že na straně obviněného šlo o úmyslné zavinění. Vyplývá to ze zjištění, že obviněný přebíral od B. F. a dalších neztotožněných osob věci, o kterých věděl, že pocházejí z trestné činnosti. Při tomto zjištění je jasné, že obviněný jednal úmyslně a že je vyloučeno uvažovat pouze o jeho nedbalosti. Pokud Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku (str. 8) připustil vědomost obviněného, že „věci pocházejí nebo mohou pocházet z trestné činnosti spáchané jinou osobou“, pak je třeba dodat, že Vrchní soud v Praze tuto dikci použil v souvislosti s tím, že obviněný „pro tento případ s tím byl srozuměn“. Tím Vrchní soud v Praze evidentně vyjádřil úmysl podle §4 písm. b) tr. zák. Rozhodně tedy nelze akceptovat námitku, že zjištěním Vrchního soudu v Praze odpovídá nedbalostní zavinění obviněného.
Věci, které obviněný převzal, pocházely z vloupání do bytů různých poškozených v Praze, byly nalezeny při domovní prohlídce v bydlišti obviněného a posléze byly identifikovány poškozenými. Jednalo se zejména o obrazy, elektroniku, fotoaparáty, šperky, oblečení, sportovní potřeby a různé další předměty z vybavení domácností. Povaha těchto věcí, jejich rozsah i způsob jejich uložení v bydlišti obviněného a také to, že pokud bylo při vloupáních do bytů odcizeno více různých věcí, byly u obviněného nalezeny pohromadě, jsou okolnosti jasně ukazující na to, že přítomnost věcí v bydlišti obviněného nebyla žádnou náhodou, nýbrž důsledkem užšího spojení obviněného s pachateli vloupání do bytů. Obviněný v dovolání zpochybnil to, že Vrchní soud v Praze do výroku o vině zahrnul také 5 ks reklamních propisovacích tužek zn. Parker odcizených poškozenému M. M. (bod 1 napadeného rozsudku). V tomto směru nelze pominout, že nešlo jen o tyto reklamní předměty samotné a že tyto předměty byly jen určitou částí širšího okruhu současně odcizených a poté obviněnému předaných věcí, a to společně se záznamníkem a kazetami. Není proto přesvědčivého důvodu vylučovat reklamní předměty z okruhu odcizených věcí, které obviněný převzal za okolností odůvodňujících závěr o jeho úmyslném zavinění. Obdobné námitky obviněný uplatnil i ve vztahu k peněžní částce v hotovosti ve výši 940.000,- Kč (bod 8 napadeného rozsudku). Tyto peníze se nacházely ve speciálně upravené obálce ukryté do vázy, která byla odcizena společně s mnoha dalšími velmi hodnotnými věcmi při vloupání do bytu poškozeného J. V. Pokud obviněný převzal celý soubor věcí získaných při tomto vloupání, jejichž hodnota byla 2.138.730,- Kč, pak okolnost, že v jedné z váz byla ukryta navíc ještě hotovost ve výši 940.000,- Kč, se nijak nevymyká z rámce úmyslného zavinění obviněného.
Námitka týkající se nedostatku totožnosti skutku uvedeného v napadeném rozsudku a skutku uvedeného v obžalobě nemá žádné opodstatnění, jak Nejvyšší soud v této věci vyložil již v usnesení ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1155/2009. Lze jen znovu připomenout, že pokud bylo obžalobou kladeno obviněnému za vinu odcizení věcí, které u něho byly nalezeny, není totožnost skutku dotčena změnou spočívající v tom, že podle rozsudku obviněný získal tyto věci jednáním vykazujícím znaky podílnictví (viz č. 52/1979 Sb. rozh. tr.).
Výhrady obviněného v tom smyslu, že uložený trest je nepřiměřený, nejsou dovolacím důvodem. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát v důsledku toho, že je vadný výtok o vině, lze samotný výrok o uložení trestu napadat z hmotně právních pozic zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byl-li uložen přípustný druh trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, nespadá otázka přiměřenosti trestu pod dovolací důvod ani podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
S ohledem na ústavní princip proporcionality může Nejvyšší soud do výroku o trestu, který byl uložen jako přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi výměrou trestu a hledisky významnými pro její stanovení. O takový případ se však v posuzované věci nejedná, třebaže obviněný byl odsouzen s výrazným časovým odstupem pro skutek spáchaný v letech 1997 – 1999, a to v řízení, jehož délka byla ovlivněna jednak důvody na straně obviněného, jak na ně poukázal Vrchní soud v Praze na str. 9 – 10 odůvodnění napadeného rozsudku, jednak také průtahy z důvodů stojících mimo osobu obviněného. Není možné pominout, že trest uložený napadeným rozsudkem byl obviněnému uložen jako souhrnný trest, a to i za trestnou činnost pro kterou byl předtím odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 49 T 7/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 5 To 90/2005. Šlo o odsouzení pro trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák. a porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na dva roky. Při ukládání souhrnného trestu za všechny sbíhající se trestné činy Vrchní soud v Praze respektoval zásadu, že souhrnný trest nesmí být mírnější než trest uložený dřívějším rozsudkem (§35 odst. 2 tr. zák.). Souhrnný trest byl ukládán v rámci sazby odnětí svobody stanovené v rozpětí od jednoho roku do pěti let (§251 odst. 2 tr. zák.). Stanovení výměry souhrnného trestu na dva roky a deset měsíců je jen nepatrným zpřísněním oproti výroku o uložení dřívějšího trestu, který byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen. Obviněný získal trestným činem podílnictví prospěch v celkové výši 3.717.587,- Kč, která více než sedmkrát převyšuje spodní hranici značného prospěchu jako kvalifikační okolnosti podle §251 odst. 2 tr. zák., §89 odst. 11 tr. zák. Pokud by souhrnný trest byl ukládán v řízení bez jakýchkoli průtahů, pak by odpovídající výměra souhrnného trestu odnětí svobody nutně byla citelně v horní polovině zákonné trestní sazby. Je tedy zřejmé, že uložení souhrnného trestu ve výměře, která je nepatrně nad výměrou dříve uloženého trestu a která navíc spadá do dolní poloviny zákonné trestní sazby stanovené v §251 odst. 2 tr. zák., představuje dostatečnou kompenzaci za časový odstup od spáchání skutku a za průtahy, které nelze přičítat obviněnému, byť to Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně nezmínil. Není tak žádného důvodu cokoli měnit na výroku o trestu.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. srpna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Petr Hrachovec